Měď

Z Multimediaexpo.cz

Přejít na: navigace, hledání
Měď
Měď
Prášková měď
Atomové číslo29
Relativní atomová hmotnost63,546 amu
Elektronová konfigurace[Ar] 3d10 4s1
SkupenstvíPevné
Oxidační čísla Cu0, Cu1+, Cu2+, Cu3+, Cu4+
Tvrdost3
Teplota tání1 084,62 °C, tj. 1 357,77 K
Teplota varu2 562 °C, tj. 2835 K
Elektronegativita (Pauling) 1,9
Přírodní izotopy63Cu - výskyt 69.15%
65Cu - výskyt 30.85%
Hustota 8,960 g.cm-3
Měrná tepelná kapacita při 25°C384,5 J.K-1.kg-1 (0,384 kJ/mol)
Registrační číslo CAS7440-50-8
Atomový poloměr Cu 1,28 Å (128 pm)
Iontový poloměr Cu1+ 0,77 Å (77 pm)
Iontový poloměr Cu2+ 0,73 Å (73 pm)
Iontový poloměr Cu3+ 0,54 Å (54 pm)
Ionizační energie Cu → Cu1+ 745,3 kJ/mol
Ionizační energie Cu1+ → Cu2+ 1 957,3 kJ/mol
Ionizační energie Cu2+ → Cu3+ 3 577,6 kJ/mol
Skupenské teplo tání 13 kJ/mol
Skupenské teplo varu 307 kJ/mol
Slučovací teplo 337 kJ/mol
Měrný elektrický odpor při 20°C 16.78 nΩ·m
Tepelná vodivost při 20°C
Tepelná vodivost při 25°C
386 W·m-1·K-1
395 W·m-1·K-1
Tento článek je o chemickém prvku. Pro informace o minerálu vizte článek Měď (minerál).

Měď , chemická značka: Cu (lat. Cuprum) je ušlechtilý kovový prvek načervenalé barvy, používaný člověkem již od starověku. Vyznačuje se velmi dobrou tepelnou a elektrickou vodivostí, dobře se mechanicky zpracovává a je odolný proti atmosférické korozi. Je základní součástí řady velmi důležitých slitin a mimořádně důležitý pro elektrotechniku.

Obsah

Základní fyzikálně - chemické vlastnosti

Plamenová zkouška měďnaté soli

Typický kovový prvek červenohnědé barvy, která ve velmi tenkých plátech prosvítá zelenomodře. Krystalizuje v krychlové plošně středěné soustavě. Patří mezi přechodné prvky, které mají valenční elektrony v d-sféře a patří do I.B skupiny. Měď, stejně jako stříbro a zlato, které se vyskytují ve stejné skupině, se ve většině vlastností podobají sousedům nalevo (prvkům VIII.B skupiny a tedy přechodným kovům - nikl, paladium a platina), ale v některých vlastnostech se velmi podobají prvkům I.A skupiny - alaklickým kovům, tedy prvků nepřechodným. Společný rys se sousedy vlevo má měď v oxidačním stupni Cu2+ a jejích barevných komplexech a společný s alkalickými kovy zejména Cu1+. V těchto dvou oxidačních stupních tvoří měď nejvíce sloučenin, vzácně i v oxidačním stupni Cu+3 a Cu+4. Trojmocnou měď je nutné stabilizovat velkými anionty.

Rozpouštění mědi v minerálních kyselinách probíhá, ale jako ušlechtilý kov nedokáže z kyseliny vytěsnit kation vodíku, a proto se rozpouští v oxidujících kyselinách nebo v neoxidujících kyselinách v prostředí oxidačních činidel.

2 HCl + H2O2 + Cu → CuCl2 + 2 H2O
H2SO4 + H2O2 + Cu → CuSO4 + 2 H2O
Cu + H2SO4 → CuO + SO2 + H2O
CuO + H2SO4 → CuSO4 + H2O
3 Cu + 8 HNO3 → 3 Cu(NO3)2 + 2 NO + 4 H2O
Cu + 4 HNO3 → Cu(NO3)2 + 2 NO2 + 2 H2O
2 Cu + 2 H2O + 4 CN- → 2 [CuI(CN)2] + 2 OH- + H2

Na vzduchu je měď nestálá, protože se za působení atmosférické vlhkosti a oxidu uhličitého pasivuje, pokrývá se tenkou vrstvičkou zeleného zásaditého uhličitanu měďnatého (CuCO3 . Cu(OH)2), (měděnkou), která ji účinně chrání proti další korozi vzdušným kyslíkem i vlhkostí (vodou). Tento proces probíhá podle podmínek vzdušné vlhkosti několik měsíců až let. Na měď působí za pokojové teploty a vzdušné vlhkosti i chlor. Za vyšší teploty se měď slučuje s velkou spustou prvků a k nejvýraznější je významná slučivost se sírou. Sloučeniny měďnaté barví plamen zeleně.

Měď vede v čistém stavu velmi dobře elektrický proud, po stříbře vykazuje druhou nejlepší vodivost ze všech kovových prvků za normální teploty. Ale i při velmi malém obsahu nečistot, zejména antimonu a arsenu, se vodivost výrazně snižuje. Zároveň je i výborným vodičem tepla. Čistá kovová měď je poměrně měkká a proto se pro praktické aplikace často používají její slitiny s prvky. Měď je velmi tažná a kujná a i proto se z ní vyrábí vodiče elektrického proudu.

Historický vývoj

Měď, stejně jako stříbro a zlato, patří ke kovům známým od nejstarších dob. Měď sloužila v podobě bronzu již v prehistorických dobách ke zhotovování zbraní, různých předmětů a ozdob, podle výroby bronzu se nazývá i celé období - doba bronzová. O těchto třech kovech se dovídáme z bible i z Homérových spisů. Féničané měli na ostrově Kypr měděné doly, a proto Římané nazývali měď aes cyprium.
Z tohoto výrazu se časem vyvinulo označení cuprum, čili česky měď.

Výskyt

Azurit - 2 CuCO3 . Cu(OH)2
Kuprit - Cu2O
Malachit - CuCO3 . Cu(OH)2
Chalkopyrit - CuFeS2

Měď je v zemské kůře přítomna poměrně vzácně. Odhaduje se, že její obsah činí 55 – 70 ppm (mg/kg). V mořské vodě se její koncentrace pohybuje pouze na úrovni 0,003 miligramů v jednom litru. Předpokládá se, že ve vesmíru připadá na jeden atom mědi přibližně 1 miliarda atomů vodíku.

Ryzí měď se v přírodě nachází, ale vzácně ve větším množství a vyskytuje se tedy převážně ve sloučeninách. Volná se ve větší míře vyskytuje u Hořejšího jezera v Severní Americe. Nejčastěji ji nacházíme ve formě sulfidů, mezi něž patří například chalkosin neboli leštěnec měděný Cu2S, covellin CuS, bornit Cu3FeS3, bouronit (Cu2.Pb)3[SbS3]2 nebo chalkopyrit neboli kyz měděný CuFeS2. Dalšími významnými minerály jsou kuprit Cu2O, zelený malachit CuCO3 . Cu(OH)2 a jemu chemicky podobný modrý azurit 2 CuCO3 . Cu(OH)2.

Mezi největší světové producenty mědi patří především Chile, Peru a USA v Novém Mexiku a Utahu. Významná ložiska měděných rud se dále nalézají v Zairu, Zambii, Kanadě, Kazachstánu a Polsku.

Měď patří také mezi biogenní prvky, protože je součástí hemocyaninu obsaženého v krvi měkkýšů.

Výroba

Hlavním zdrojem pro průmyslovou výrobu mědi jsou sulfidické rudy, které jsou poměrně bohaté na železo, ale obsah mědi se v nich pohybuje kolem 1 %. Vytěžená ruda se proto nejprve drtí a koncentruje, čímž obsah mědi stoupne na 15 až 20 %.

1. Pražení je první základní krok, jehož podstatou je odstranění co možná největšího množství síry z rudy a převedení co možná největšího množství sulfidů na oxidy. Oxidy arsenu a antimonu při tomto pražení vytěkají. Pokud klesne obsah síry v rudě natolik, že na jeden 1 atom mědi připadá přibližně 1 atom síry, následuje druhý krok.
2 Cu2S + 3 O2 → 2 Cu2O + 2 SO2
2. Tavení na měděný lech (kamínek) probíhá v šachtových nebo plamenných pecích za přidání koksu a struskových přísad (nejčastěji oxid křemičitý) při teplotě 1400 °C, aby se odstranil sulfid železnatý FeS. Při tomto pochodu přechází oxid měďnatý vzniklý v minulém kroku opět v sulfid a sulfid železnatý reaguje s oxidem křemičitým na křemičitan železnatý, který strusku. Sulfid měďný, který při reakci vzniká, se spolu s dalšími sloučeninami usazuje na dně taveniny jako měděný lech neboli kamínek. Po odstranění velkého množství suflidu železnatého z rudy následuje třetí krok.
2 CuO + FeS + C SiO2 → Cu2S + FeSiO3 + CO
3. Zpracování měděného lechu na surovou měď se dnes výhradně provádí dmýcháním v konvertoru, což je metoda, která se označuje jako pražení s dmýcháním nebo besemerace mědi. Besemerace proto, že ji zavedl Bessemer. Tento způsob výroby spočívá v kombinaci pochodu pražně redukčního a pochodu pražně reakčního. Roztavený měděný lech se vleje do konvertoru, který obsahuje zásaditou nebo kyselou vyzdívku a to podle toho zda obsahuje ruda zásadité nebo kyselé přísady, a vhání se stlačený vzduch. Zbytky sulfidu železnatého přecházejí na oxid a vytváří tak strusku. Poté probíhá oxidace sulfidu měďného na oxid měďnatý, který energicky reaguje se sulfidem měďným na kovovou měď.
2 Cu2O + Cu2S → 6 Cu + SO2
2 Cu2O + Cu2S → 6 Cu + SO2

Použití

Čistý kov

měděná trubka pro rozvod plynů

1. Čistá měď nalézá uplatnění pro svoji odolnost proti korozi, protože se na vzduchu působením atmosférické vlhkosti a oxidu uhličitého rychle pokryje tenkou vrstvičkou nazelenalého zásaditého uhličitanu měďnatého (CuCO3 . Cu(OH)2), (měděnka), který ji účinně chrání proti další korozi. Používá se např. pro:

2. Vysoká elektrická vodivost se uplatňuje při výrobě:

3. Vynikající tepelná vodivost mědi se uplatní při výrobě:

Slitiny mědi

Bronz

bronzová nádoba

Patrně nejvýznamnější slitinou mědi je bronz obsahující směs mědi a cínu. O jeho významu hovoří již skutečnost, že celá historická epocha vývoje lidstva se nazývá doba bronzová, sportovci za třetí umístění dostávají bronzové medaile atd.

Přídavek cínu do kovové mědi odstraňuje její hlavní nedostatek pro výrobu prakticky použitelných nástrojů – malou tvrdost. Přitom zůstává zachována vysoká odolnost proti korozi a relativně snadná opracovatelnost. V době bronzové sloužil tento kov jak pro výrobu zbraní tak pro zhotovování celé řady nástrojů pro řemeslnou výrobu, užití v domácnosti i dekorativních předmětů. Existuje dokonce teorie, která tvrdí, že k přechodu na daleko obtížněji vyrobitelné železo nedošlo pro lepší vlastnosti železa, ale díky vyčerpání snadno těžitelných cínových rud.

I v současné době má bronz mimořádný význam. Existují stovky slitin tohoto typu, z nichž mnohé obsahují kromě mědi a cínu řadu dalších kovů jako nikl (dělovina), mangan, olovo, beryllium, hliník nebo i fosfor a křemík.

Praktické využití bronzů je spojeno především s jejich vysokou odolností proti korozi, přestože jeho cena je výrazně vyšší než u železa nebo oceli. Z bronzu se vyrábějí kovové součástky čerpadel, která pracují s vysokými tlaky v agresivním prostředí, kuličková ložiska, pružinová pera a velmi často součásti lodí a ponorek, protože velmi dobře odolávají působení mořské vody. Stejně jako v minulosti je pak bronz materiálem pro výrobu soch, pamětních desek a mincí, medailí a podobných předmětů.

Mosaz

hudební nástroj vyrobený z mosazi

Slitina mědi se zinkem se nazývá mosaz. Obvykle obsahuje přibližně 30 % zinku, ale existují stovky různých mosazí, jejichž přesné složení je dáno mezinárodními normami a liší se od sebe mechanickými vlastnostmi (tvrdost, pevnost, mechanická opracovatelnost…), bodem tání a zpracovatelnost litím (možnost odlévání).

Běžná mosaz je poměrně měkký kov s jasně zlatavou barvou a s poměrně nízkou chemickou odolností vůči kyselinám a louhům. Proti působení atmosférických vlivů je však mosaz značně odolná.

Používá se často k výrobě různých hudebních nástrojů a dekorativních předmětů, zhotovují se z ní součásti pro vybavení koupelen a drobné bytové doplňky, slouží pro výrobu bižuterie jako tzv. kočičí zlato. Díky vizuální podobnosti se zlatem se mohou vyskytnout i pokusy o úmyslnou záměnu a podvedení důvěřivého zákazníka. Poměrně časté jsou zde případy, kdy většina předmětu (např. ozdobný masivní řetízek) je vyrobena z mosazi a pouze na povrchu pozlacena. Při testu na kameni (buližník) nebo metodou rentgenové fluorescence se pak předmět jeví jako skutečně zlatý, protože se obou případech analyzuje pouze povrch.

V současné době existují i způsoby elektrolytického vylučování mosazných vrstev na kovový podklad a tohoto elektrolytického mosazení se využívá k povrchové protikorozní ochraně především železných předmětů.

Klenotnické, dentální a mincovní slitiny

Zlaté klenotnické slitiny obsahuji kromě zlata nejčastěji stříbro a měď, můžeme v nich nalézt ale i zinek, nikl, palladium a další. Základním důvodem pro výrobu zlatých šperků ze slitin je velmi malá mechanické odolnost čistého zlata (měkkost, snadný otěr). Přídavky doprovodných kovů zvyšují tvrdost slitiny a mohou mít i estetický efekt. Měď se ve zlatých klenotnických materiálech vyskytuje v rozmezí 0 – 30 % a podle jejího obsahu je možno docílit i zvoleného barevného odstínu slitiny od zářivě žluté až po téměř červenou.

Stříbrné šperky jsou obvykle vyráběny ze slitin stříbra s mědí, kde obsah mědi činí 3 – 10 %. Důvodem je opět zvýšená mechanická odolnost slitiny oproti čistému stříbru a navíc vyšší odolnost proti korozi atmosférickými plyny s obsahem síry (oxid siřičitý, sulfan…).

Dentální slitiny, používané pro výrobu zubních náhrad musí vykazovat především zdravotní nezávadnost tedy odolnost proti korozi materiálu v poměrně silně chemicky agresivním prostředí ústní dutiny. Pro jejich výrobu se proto užívá především drahých kovů jako je zlato, stříbro, palladium, platina nebo iridium a další kovy jako je měď, zinek, cín, antimon nebo indium mají za účel upravit mechanické vlastnosti slitina jako je tvrdost a opracovatelnost.

Jiným typem dentální slitiny, používané pro zubní výplně jsou dentální amalgámy. Uvedené materiály jsou obvykle tvořeny slitinou stříbra, mědi a cínu, které jsou velmi jemně rozmělněny. Před vlastním úkonem v zubní ordinaci se k definovanému množství táto směsi přidá elementární rtuť, která během několika minut vytvoří velmi pevnou a chemicky odolnou slitinu – amalgám. Proto je velmi důležité, aby zubní lékař vyplnil dutiny v zubu amalgámem v relativně krátké době po smíchání, kdy je směs ještě tvárná.

Pro mincovní kovy se slitiny mědi s niklem a zinkem používají pro výrobu mincí s vyšší nominální hodnotou právě pro poměrně vysokou cenu čisté mědi. Přídavky mědi zde mají účel upravit zbarvení slitiny do žluta až červena a zároveň zvyšují korozní odolnost mince.

Sloučeniny

Ve sloučeninách se vyskytuje především v mocenství Cu+1 a Cu+2, vzácně i Cu+3 a ve velmi nestabilních sloučeninách Cu+4. Nejstálejší jsou sloučeniny Cu+2, které mají obvykle modrou nebo zelenou barvu. Sloučeniny Cu+1 svým chemickým chováním připomínají soli stříbrné zatímco sloučeniny Cu+3 jsou mimořádně nestálé a za běžných podmínek se samovolně rozkládají.

Anorganické sloučeniny

Sloučeniny měďné Cu+1

Soubor:CopperIoxide.jpg
Oxid měďný Cu2O
Chlorid měďný CuCl
Jodid měďný CuI

Jsou látky často špatně rozpustné nebo úplně nerozpustné ve vodě. Soli jsou nejčastěji v bezvodém stavu bílé a v hydratovaném barevné a některé tvoří komplexní sloučeniny, které jsou nejčastěji bezbarvé.

Sloučeniny měďnaté Cu+2

Oxid měďnatý CuO
Chlorid měďnatý CuCl2
Síran měďnatý CuSO4 - modrá skalice
Dusičnan měďnatý Cu(NO3)2
Uhličitan měďnatý CuCO3

Jsou látky ve vodě většinou dobře rozpustné a ve vodě se ve velmi malém množství hydrolyticky štěpí. Hydratované měďnaté ionty jsou blankytně modré a v bezvodém stavu jsou měďnaté sloučeniny často bezbarvé, ale něteré i barevné.

Analyticky využitelná je redukce iontu Cu+2 v alkalickém prostředí tzv. redukujícími sacharidy neboli sacharidy obsahujícími volný poloacetalový hydroxyl (všechny monosacharidy, dále laktóza, maltóza...). V přítomnosti těchto sloučenin poskytuje alkalický roztok měďnaté soli – Fehlingovo činidlo - červenohnědou sraženinu oxidu měďného Cu2O, zatímco sacharidy neobsahující volný poloacetalový hydroxyl (neredukující sacharidy, např. sacharóza) tuto reakci neposkytují.

Sloučeniny mědité Cu+3

Sloučenin trojmocné mědi je známo velmi málo. První připravená sloučenina byla roku 1921 oxid měditý. Je to granátově červený prášek, který se podařilo získat působením peroxodisíranu draselného na čerstvě sražený hydroxid měďnatý. Oxid měditý má kyselý charakter a tvoří s hydroxidy červené hydroxoměditany s obecným vzorcem MI[Cu(OH)4], které se vodou i na vzduchu rozkládají. Roku 1949 se podařila připravit fluorosůl trojmocné mědi K3[CuF6]. Roku 1951 se podařily připravit také měditany KCuO2 a Ba(CuO2)2. Poté se podařilo připravit ještě několik dalších sloučenin, ale žádná z nich nemá praktický význam, protože se na vzduchu rozkládají.

Komplexní sloučeniny

Oxidační stav IV (d7)

Koplexní sloučeniny CuIV nejsou stabilní na vzduchu, a proto nemají praktický význam (např. Cs2[CuIVF6]).

Oxidační stav III (d8)

Komplexy mědi v oxidačním čísle III jsou neobyčejně náchylné k redukci. Účastní se ale některých biologických dějů. Působením fluoru na směs 3 dílů chloridu draselného a 1 dílu chloridu měďného vzniká zelený paramagnetický hexafluoroměďitan draselný K3[CuF6]. Je jediným vysokospinovým komplexem CuIII a snadno se redukuje. Ostatní komplexy jsou nízkospinovévé diamagnetické a většinou mají čtvercovou koordinační sféru.

Oxidační stav II (d9)

Jednoduché soli tvoří téměř se všemi anionty, pouze s CN- a I- tvoří kovalentní sloučeniny. V roztocích je přítomen modrý hexaaquaměďnatý kationt [Cu(H2O)6]2+. Technicky nejdůležitější solí je modrá skalice CuSO4•5H2O. Se šesti molekulami vody krystalizuje pouze chloristan a dusičnan (častější je však trihydrát).

Koordinační čísla u mědi jsou 4, 5 a 6. Nejčastěji tvoří tetraedrické uspořádání. Komplexy s fluorem a vodou jsou však oktaedrické. Měď díky svému uspořádání valenčních elektronů nedokáže vytvářet pravidelný oktaedr, a proto je okaedr deformován. Komplexní sloučeniny tvoří přednostněji s dusíkatými ligandy a to zejména s amoniakem než s kyslíkatými ligandy jako je například voda.

Amoniakáty mědi vznikají reakcí měďnatých solí s amoniakem. Nejčastější je tetraammiměďnatý ion [Cu(NH3)4]2+ intenzivně fialové barvy. Existují však i amminměďnatý ion [Cu(NH3)]2+, diamminměďnatý ion [Cu(NH3)2]2+, triamminměďnatý [Cu(NH3)3]2+ a pentaamminměďnatý ion [Cu(NH3)5]2+, které jsou však méně časté. Tato reakce se v analytické chemii používá jako důkaz přítomnosti iontu Cu+2 v roztoku. Takovéto komplexní sloučeniny mědi mohou být připraveny i jako pevné krystalické látky.

Schweizerovo činidlo hydroxid tetraamminměďnatý [Cu(NH3)4](OH)2 je tmavě modrá, rozpustná krystalická látka. Roztok rozpouští celulosu, čehož se využívá při výrobě hedvábí. Připraví se přidáním roztoku amoniaku k čerstvé sraženině hydroxidu měďnatého nebo působením roztoku amoniaku s trochou chloridu amonného na měď za přístupu vzduchu.

Měďnaté ionty halogenidů vytváří v koncentrovaném roztoku s jinými koncentrovanými roztoky alkalických halogenidů acidokomplexy a dokonce i acidokyseliny - acidoměďnatany. Takovéto roztoky mají často hnědožlutou, hnědou až černou barvu a při zředění se komplexy rozkládají. Tyto komplexní látky lze získat v krystalickém stavu jako silně hygroskopické látky, které jsou v bezvodém stavu žluté až hnědé a v hydratované podobě světle modré až zelené.

Měďnatý kation vytváří komplexní sloučeniny s některými organickými látkami jako je glycerin, sacharidy nebo kyselina vinná. Ve všech těchto sloučeninách měď nahrazuje vodíkový kation v hydroxidových skupinách a váže se místo něj. Tyto sloučeniny vážou měď tak pevně, že v roztoku již nejsou žádné další měďnaté ionty přítomny. Fehlingovo činidlo, které se používá jako důkaz redukujících cukrů, se skládá z modré skalice, Seignettovy soli KNa[C4H4O6]•4 H2O (tetrahydrát vínanu draselno-sodného) a hydroxidu draselného.

Kyanid měďnatý není znám v čistém stavu, ale komplexní sloučeniny, tedy kyanoměďnatany, se podařilo v čistém stavu připravit. Jsou to bílé krystalické látky, dobře rozpustné ve vodě s obecným vzorcem M2I[Cu(CN)4].

Nižší oxidační stavy

Komplexy v oxidačním stavu CuI jsou ve vodě nestálé , avšak některé mohou být stabilizovány. Komplexy v oxidačním stavu Cu0 vytváří měď především s oxidem uhelnatým, což jsou tzv. organokovové sloučeniny.

Organické sloučeniny

Octan měďnatý - (CH3COO)2Cu

Biologický význam

Měděnka v pražském metru

Měď (podobně jako zinek) patří mezi prvky s významným vlivem na živý organizmus, vyskytuje se v řadě enzymatických cyklů nezbytných pro správnou funkci životních pochodů a její přítomnost v potravě ovlivňuje zdravotní stav organizmu. Tyto enzymy například ovlivňují metabolizmus sacharidů v organizmu, ovlivňují vytváření kostní hmoty a krvetvorbu, ovlivňují i fungování nervového systému. Na nižší organismy však působí jako silný jed.

Kromě toho je měď centrálním kovem organokovové sloučeniny hemocyaninu, který u měkkýšů a některých členovců (např. krabů) funguje jako přenašeč kyslíku – analogie k hemoglobinu u teplokrevných živočichů.

Doporučená denní dávka mědi v potravě by se měla pohybovat kolem 1 miligramu, ale ani dávky až k 0,1 gramu organismu neškodí. Potraviny bohaté na měď jsou např. játra, kakao, ořechy, houby, korýši a měkkýši.

Nedostatek mědi se projevuje anémií (chudokrevností), zpomalením duševního vývoje a zhoršením metabolismu cukrů. Dochází ke ztrátě pigmentů a vypadávání vlasů, k poruše tvorby a kvality kostí a vaziva.

Přebytek mědi je u zdravých osob možný pouze po požití minimálně 250 mg mědi současně. Při požití tohoto množství mědi, se měď již začíná projevovat jako jed a působí, stejně jako těžké kovy - olovo, rtuť, jako nevratný inhibitor enzymů. Při požití mědi v množství mezi 0,25 - 2 gramy, může měď způsobit vážné zdravotní problémy a vyvolat vážná onemocnění. Při požití mědi většího množství než 2 gramy může nastat akutní otrava mědí a smrt. Otravy mědí jsou však vzácné, protože měď v potravě má nepříjemnou chuť, která ji činí nepoživatelnou.

Existuje také vzácná genetická porucha – tzv. Wilsonova choroba, při níž tělo nedokáže měď správně zpracovat a ta se pak ukládá ve tkáních. Postižené děti trpí poškozením jater, demencí, křečemi a třesem.

Literatura

Externí odkazy


Flickr.com nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Měď
Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Měď
Osobní nástroje
Jmenné prostory
Varianty
Akce
Hlavní funkce
Navigace
Nástroje
Příspěvky a dary
Další informace