Čeština

Z Multimediaexpo.cz

Český jazyk neboli čeština je západoslovanský jazyk, nejvíce příbuzný se slovenštinou, poté polštinou a lužickou srbštinou. Patří mezi slovanské jazyky, do rodiny jazyků indoevropských. Čeština se vyvinula ze západních nářečí praslovanštiny na konci 10. století. Česky psaná literatura se objevuje od 14. století. První písemné památky jsou však již z 12. století. Dělí se na spisovnou č., určenou pro oficiální styk (je kodifikována v mluvnicích a slovnících), a nespisovnou č., která zahrnuje dialekty (nářečí) a sociolekty (slangy) včetně vulgarismů a argotu. Spisovná čeština má dvě podoby: vypjatě spisovnou a hovorovou. Hovorovou češtinu je třeba odlišovat od češtiny obecné.

Česky mluví zhruba 11,5 mil. lidí, z toho přes 10 mil. v Česku.^[1] V důsledku několika vystěhovaleckých vln v uplynulých 150 letech hovoří česky i desetitisíce emigrantů a jejich potomků, zejména na Slovensku, v USA, Kanadě, Německu, Rakousku, Austrálii, na Ukrajině a v řadě dalších zemí.

Čeština je flektivní jazyk, vyznačující se komplikovaným systémem skloňování a časování. K písemným záznamům použivá latinku, obohacenou o znaky s diakritikou. Pro výslovnost je charakteristický pevný přízvuk, opozice délky samohlásek a specifická souhláska /ř/.

Čeština je úředním jazykem Česka a Evropské unie.^[2] V úředním styku lze češtinu používat také na Slovensku.^[3]. Spisovný standard kodifikuje Ústav pro jazyk český Akademie věd České republiky.

Klasifikace

Čeština je slovanský jazyk, patřící do rodiny indoevropských jazyků. Spolu se slovenštinou tvoří česko-slovenskou větev západoslovanských jazyků, mezi které patří ještě polština, kašubština a lužická srbština (horní a dolní). České jazykové území v rámci slovanských jazyků leží nejvíce na západě.^[4]

Vztah češtiny a slovenštiny

Podrobnější informace naleznete na stránce: Rozdíl mezi češtinou a slovenštinou

^[5] Čeština je blízká a vzájemně srozumitelná se slovenštinou. Rozdíly mezi těmito dvěma jazyky jsou ve slovní zásobě menší než rozdíly mezi některými nářečími jiných jazyků. V Česku a na Slovensku existuje pasivní česko-slovenský bilingvismus (mimo jiné i díky dřívější existenci společného státu, Československa), Češi obvykle bez větších problémů rozumějí slovenštině a naopak. Vzájemná srozumitelnost obou jazyků se odhaduje na 95 %.^[6] Jejich dialekty vytvářejí jazykové kontinuum, tj. přechod mezi nimi je plynulý. V meziválečném Československu (1918–1938) byly v duchu tehdejší politiky čeština a slovenština považovány za dvě spisovné varianty jednoho jazyka.

Historie

Podrobnější informace naleznete na stránce: Historický vývoj češtiny

^[7]

Ukázka z knihy Všeobecný rostlinopis. Díl 2 vydané roku 1846

Čeština se vyvinula na konci 1. tisíciletí ze západního nářečí praslovanštiny. V pračeském období si zachovávala některé praslovanské prvky, jako byly jery, nosovky (ę a ǫ), palatalizace či systém čtyř minulých časů (aorist, imperfektum, perfektum, plusquamperfektum). Tyto prvky nejpozději do konce 15. století postupně vymizely (v uvedeném pořadí).

Písemné památky z nejstaršího období jsou jen sporadické. Číst a psát tehdy uměli většinou jen duchovní. Funkci spisovného jazyka plnila latina, případně staroslověnština. První česky psanou památkou jsou 2 věty ze zakládací listiny litoměřické kapituly z roku 1057, které jsou však zřetelně mladší, zřejmě až z 12. století. Zní: „Pavel dal jest Ploškovicích zemu. Vlach dal jest Dolas zemu Bogu i svjatemu Scepanu se dvema dušníkoma Bogucos a Sedlatu.“ Dále se dochovaly glosy z chorální knihy svatojiřské, rovněž z 12. století, od neznámé jeptišky: „Aldík krásen jako anjelík, jenž v blátě se válé. Lector Vituz je krásný kurvy syn.“ Věty byly psány tzv. primitivním pravopisem, který používal neupravenou latinku i pro zápis hlásek, které byly latině cizí (jedno písmeno mohlo označovat více hlásek).

Ve 14. století proniká čeština do literatury a úředního styku. Objevují se první česky psané knihy. Karel IV. nechává vyhotovit první překlad Bible do češtiny. Používá se spřežkový pravopis. Na přelomu 14. a 15. století se objevuje návrh na reformu pravopisu, který zaváděl do češtiny používání diakritických znamének. Propagátorem tohoto návrhu byl Jan Hus, není však jasné, zda byl také jeho autorem.

Velký rozvoj zažila česky psaná literatura zejména po vynálezu knihtisku v 16. století. Jako vzor spisovného jazyka byla po dlouhou dobu používána tzv. Bible kralická. Po porážce stavovského povstání v roce 1620 došlo k postupnému úpadku česky psané literatury, který byl zapříčiněn zejména nucenou emigrací české nekatolické inteligence (Jan Amos Komenský, Pavel Stránský aj.). Přesto však i v této době vycházela česká literatura, která ovšem podléhala přísné cenzuře. Obnovené zřízení zemské (1627, 1628) zavedlo jako druhý úřední jazyk v Čechách a na Moravě němčinu, která byla zrovnoprávněna s češtinou (fakticky však díky politickému tlaku získala němčina během následujících staletí navrch). Snaha o zavedení němčiny jako jednotného jazyka ve všech zemích habsburského soustátí se objevuje v 18. století (Marie Terezie, Josef II.). Byla vedena hlavně praktickými (spíše než národnostními) důvody. Ukázala se však jako nereálná, neboť česky mluvící obyvatelstvo bylo početné a po ztrátě většiny území poněmčeného Slezska mělo ve zbytku České koruny nad německy mluvícími procentuálně navrch. Zrušení nevolnictví umožnilo pak na konci 18. století vznik hnutí označovaného jako národní obrození.

Díky snahám národních buditelů byla v průběhu 19. století opět vyzdvižena úroveň česky psané literatury. A díky povinné školní docházce a vysoké gramotnosti obyvatelstva přestal být spisovný jazyk záležitostí úzké vrstvy inteligence. Z různých pokusů o kodifikaci byla nakonec všeobecně přijímána gramatika Josefa Dobrovského, která poprvé vyšla roku 1809. K obnově české slovní zásoby přispělo zejména vydání pětidílného Slovníku česko-německého (1835–1830) Josefa Jungmanna. Rozvíjí se publicistika a umělecká tvorba se snaží přiblížit živému jazyku. Byly odstraněny některé pozůstatky zastaralého pravopisu Bible kralické (např. slovo její bylo do té doby psáno jako gegj). Spisovná čeština v té době získala víceméně dnešní podobu.

Slovní zásoba

Slovní zásoba^[8] je převážně slovanského původu. Čeština a příbuzná slovenština uchovávají až 98 % praslovanské slovní zásoby, nejvíce ve srovnání s ostatními slovanskými jazyky.^[9]

Jako u většiny evropských jazyků řada slov z oblasti kultury a vědy byla převzata z řečtiny (demokracie, parabola, typ) a latiny (škola, kříž, doktor, herbář) . Vzhledem k těsným historickým kontaktům byla řada slov přejata z němčiny (knedlík, šunka, taška, brýle, rytíř), případně jejím prostřednictvím byla přejata slova z jiných jazyků. Z němčiny pochází řada slov z oblasti řemeslnického názvosloví i slangu (hoblík, klempíř, ponk, šichta), mnoho slov proniklo do nespisovných vrstev jazyka (majznout, lajsnout/lajznout si, luftovat). V období národního obrození byla řada slov programově přejímána ze slovanských jazyků – polštiny (báje, věda, půvab, otvor), ruštiny (vzduch, příroda, chrabrý) aj. Uměle bylo vytvořeno české odborné názvosloví, často doslovným překladem (kalky). Mnohé tyto pojmy se ujaly a jsou běžně používány. Ruština pak obohacovala češtinu zejména v druhé polovině 20. století, zejména z politických důvodů (sovět, kulak, chozrasčot, polárník, rozvědka, celiny). Z italštiny pochází řada pojmů z oblasti hudby (duet, soprán, forte, piano), z francouzštiny slova týkající se módy (baret, blůza, manžeta). Angličtina původně byla zdrojem sportovních výrazů (fotbal, hokej, tenis), v současnosti z ní pocházejí mnohá slova z oblasti výpočetní techniky (software, hardware) a mnoha dalších oblastí života.

Čeština přejímá slova i z exotických jazyků, často prostřednictvím jiných jazyků. Z arabštiny pochází např. alkohol, káva, trafika, z turečtiny jogurt, klobouk, čapka, tasemnice, z čínštiny čaj, kečup, z hindštiny džungle či jóga.

Pravopis přejatých slov závisí na míře zdomácnění:

1. zdomácnělá slova mají zpravidla standardní pravopis přizpůsobený českému, např. telefon, televize, rádio, muzeum, kriket, akvárium (ale lze psát i televise, radio, museum);
2. novější a méně používaná slova obvykle zachovávají původní pravopis, např. hardware, image, zvláštní skupinu představují citátová slova - výrazy, které si zachovávají původní pravopis a většinou i výslovnost a zpravidla nepřijímají české koncovky, jako je např. lat. ecce homo, corpus delicti, in statu nascendi, ab incunabulis, dies irae, fr. aperçu, á propos, enfant terrible, tête à tête, vis-à-vis, potpourri, parvenu; laissez-faire, laissez-passer; ital. staccato, adagio, dolce far niente apod.).

Někdy se používá souběžně původní i počeštěný pravopis, např. business i byznys (i když PČP (1999, 2005) už uvádějí jen byznys).

Počet slov

Přesný počet slov v češtině není možné určit, jelikož se čeština jakožto živý jazyk neustále vyvíjí. Zatím nejrozsáhlejší Příruční slovník jazyka českého, postupně vydaný v letech 1935–1957, má zhruba 250 000 hesel. Obsahuje i slova, která zná málokdo, a neobsahuje naopak některá slova obecně známá (např. vulgarismy). Zaměřuje se totiž na popis spisovné slovní zásoby na základě výtahů z beletrie, časopisů a částečně novin. Slovník spisovného jazyka českého, jehož první vydání vyšlo v letech 1960–1971, druhé vydání v roce 1989, má přibližně 192 000 hesel. Rozsahem nejmenší Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost (první vydání 1978, druhé, upravené vydání 1994) obsahuje zhruba 48 000 hesel představujících jádro spisovné slovní zásoby.^[10]

Nářečí

Nářečí češtiny:
1 – česká skupina (podskupiny: 1a – severovýchodočeská, 1b – středočeská, 1c – jihozápadočeská, 1d – českomoravská)
2 – středomoravská skupina
3 – východomoravská skupina
4 – slezská skupina (4a – slezskomoravská podskupina, 4b – slezskopolská podskupina)
5 – nářečně různorodé oblasti

Související informace můžete najít také v článku: Nářečí češtiny}}

Čeština má mnoho nářečí, která jsou si navzájem většinou srozumitelná. Vlivem médií a obecné češtiny se rozdíly mezi nimi stírají. Česká nářečí se rozdělují do 4 skupin:^[11]

• Česká nářeční skupina (s obecnou češtinou jako interdialektem)
• Středomoravská nářeční skupina (hanácká)
• Východomoravská nářeční skupina (moravskoslovenská)
• Slezská nářečí

Pohraniční území osídlená před rokem 1945 Němci (tedy Sudety) jsou nářečně různorodá.

Písmo a výslovnost

Podrobnější informace naleznete na stránce: Český pravopis

^[12]

Čeština používá upravenou latinku, doplněnou o tyto znaky s diakritikou:

Čeština také používá spřežku ch, která je považována za samostatné písmeno, stojící v abecedě mezi h a i. Velká varianta je CH, avšak pokud stojí tato spřežka na místě, kde se píše velké písmeno, potom se velké píše jen první písmeno spřežky: Ch. Kromě ch se hlavně v cizích slovech také používá spřežka dž (k zápisu znělého protějšku k č, např. pův. č. džbán x přejaté džus, džem, džíp), zcela výjimečně pak dz (znělý protějšek c). Tyto spřežky se za samostatná písmena nepovažují.

Zajímavostí je, že české háčky (ŠČŽ aj.) převzalo i pár zahraničních jazyků: kromě slovenštiny například bosenština, chorvatština, lakotština, litevština, lotyština, některé varianty sámštiny, slovinština aj.

Český pravopis je ve svém principu fonologický s určitými historickými prvky. To znamená, že jedno písmeno (grafém) se zpravidla používá pro zápis jednoho fonému (nikoliv zvuku) s tím, že přihlíží k morfologii a etymologii slov a zachovává některé prvky odpovídající staršímu stavu jazyka (psaní i/y, í/ý, ě, ú/ů).

Písmena ě a ů se nemohou vyskytnout na začátku slova, protože ě změkčuje předcházející souhlásku a použití ů je podmíněno jistými etymologickými jevy (původní hláska /u:/ se píše ú; hláska /u:/ vyvinutá z původního /o:/ se píše ů).

Písmena s háčkem (kromě ě, ď, ť, ň) se při abecedním řazení (např. ve slovnících) kladou za své základní znaky bez háčku. Samohlásky s diakritikou mají v abecedě stejnou prioritu jako znaky bez diakritiky.

Fonetika a fonologie

Podrobnější informace naleznete na stránce: Fonologie češtiny

^[13] Čeština má 10 samohlásek (5 krátkých a 5 dlouhých), 27 souhlásek a 3 dvojhlásky.

Výslovnost českých samohlásek podle The Handbook of the International Phonetic Association (IPA).

K charakteristickým rysům české výslovnosti patří zejména:

• opozice kvantity (délky) samohlásek (dlouhá x krátká), která není závislá na přízvuku;
• opozice znělosti u tzv. pravých souhlásek (s–z, t–d, p–b atd.), asimilace znělosti;
• ztráta znělosti v koncových pozicích (např. led [lɛt]);
• pevný přízvuk na první slabice;
• specificky český foném /ř/, který je dle okolností vyslovován buď zněle, nebo nezněle.

Mluvnice

Související informace můžete najít také v článku: Česká gramatika}}^[12][14]

Čeština je flektivní jazyk, který vyjadřuje větnou syntax pomocí flexe (skloňování a časování). Vyznačuje se bohatstvím slovních tvarů.

Slovní druhy

Čeština rozlišuje 10 slovních druhů, které se rozdělují na ohebné a neohebné:

• ohebné
  • skloňují se – podstatná jména, přídavná jména, zájmena, číslovky;
  • časují se – slovesa;
• neohebné – příslovce, předložky, spojky, částice, citoslovce.

Jmenný rod

Čeština rozlišuje 3 jmenné rody: mužský (maskulinum), ženský (femininum) a střední (neutrum). Mužský rod se dále člení na životný a neživotný.

Číslo

Rozlišuje se dvojí mluvnické číslo: jednotné (singulár) a množné (plurál). Kromě toho se při skloňování vyskytují pozůstatky dvojného čísla (duálu).

Skloňování

Související informace můžete najít také v článku: České skloňování}}

Čeština má 7 pádů (nominativ, genitiv, dativ, akuzativ, vokativ, lokál, instrumentál), které se uplatňují při skloňování podstatných a přídavných jmen, zájmen a číslovek.

Základním tvarem (lemmatem) jmen je zpravidla nominativ singuláru.

Časování

Podrobnější informace naleznete na stránce: České časování

Česká slovesa vyjadřují 3 časy: minulý (préteritum), přítomný (prézentum) a budoucí (futurum).

Mají též sémantickou schopnost rozlišit vztah k plynutí času a ukončenosti děje pomocí vidu (aspektu). Z tohoto hlediska se dělí na dokonavá (perfektiva) a nedokonavá (imperfektiva). Dokonavá slovesa nemají schopnost vyjádřit přítomnost, jejich přítomné tvary vyjadřují budoucnost.

Rozlišují se 3 slovesné způsoby: oznamovací (indikativ), podmiňovací (kondicionál) a rozkazovací (imperativ). Vztah podmětu k ději se vyjadřuje činným (aktivum) nebo trpným (pasivum) rodem.

Lemmatem u sloves je infinitiv.

Slovosled

Podrobnější informace naleznete na stránce: Český slovosled

Slovosled je velmi flexibilní (volný), řídí se především tzv. aktuálním větným členěním. Základní slovosled je typu SVO (podmět–přísudek–předmět).

Oficiální status

Podrobnější informace naleznete na stránce: Úřední jazyk

Češtinu používá převážná většina obyvatel České republiky, její používání však není dáno speciálním jazykovým zákonem. Podle příslušných zákonů soudy, orgány činné v trestním řízení a úřady vedou jednání a vyhotovují rozhodnutí v českém jazyce^[15] (finanční úřady též ve slovenštině^[16]). Kdo neovládá češtinu, má nárok na jednání v jazyce, který ovládá (de facto na tlumočení). Prodávané zboží musí být opatřeno návodem v češtině.^[17]

Podle Listiny základních práv a svobod^[18] (součást Ústavy ČR) mají národnostní a etnické menšiny právo na vlastní jazyk.

Čeština je též (od května 2004) jedním z 23 (stav k roku 2007) oficiálních (úředních) jazyků Evropské unie. Formálně jsou si všechny oficiální jazyky EU rovné.^[2]

Regulační instituce

Za autoritu v záležitostech českého jazyka je tradičně pokládán Ústav pro jazyk český, který je jedním z vědeckých ústavů Akademie věd České republiky. Jeho úkolem je základní i aplikovaný výzkum současné češtiny i její historie.^[19] Vydává doporučující publikace (například Pravidla českého pravopisu, Slovník spisovné češtiny, Akademický slovník cizích slov) a provozuje jazykovou poradnu pro veřejnost. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy schvaluje pro užívání uvedených příruček ke školní výuce češtiny, případně závazně vyžaduje respektování těchto zásad při výuce češtiny ve školách.^[20]

Literatura

• BĚLINA, P., et al. Dějiny zemí Koruny české II. Praha, Litomyšl : Paseka, 2003. ISBN 80-7185-605-3.
• ČORNEJ, Petr, et al. Dějiny zemí Koruny české I. Praha, Litomyšl : Paseka, 2003. ISBN 80-7185-605-3.
• DUBĚDA, Tomáš. Jazyky a jejich zvuky. Univerzálie a typologie ve fonetice a fonologii. Praha : Karolinum, 2005. ISBN 80-246-1073-6.
• HLAVSA, Zdeněk, et al. Akademická pravidla českého pravopisu. Praha : Academia, 1993. ISBN ISBN 80-200-0475-0.
• KARLÍK, P.; NEKULA, M.; PLESKALOVÁ, J. (eds.). Encyklopedický slovník češtiny. Praha : Nakladelství Lidové noviny, 2002. ISBN 80-7106-484-X.
• KARLÍK, P.; NEKULA, M.; RUSÍNOVÁ, Z. (eds.). Příruční mluvnice češtiny. Praha : Nakladelství Lidové noviny, 1995. ISBN 80-7106-134-4.
• KRČMOVÁ, Marie. Úvod do fonetiky a fonologie pro bohemisty. Ostrava : Filozofická fakulta OU, 2006. ISBN 80-7368-213-3.
• ŠAUR, Vladimír. Pravidla českého pravopisu s výkladem mluvnice. Praha : Ottovo nakladatelství, 2004. ISBN 80-7181-133-5.
• ŠIŠKA, Z. Fonetika a fonologie. 2. vyd. vyd. Olomouc : Univerzita Palackého v Olomouci, 2005. ISBN 80-244-1044-3.

Související články

• Česká slova v jiných jazycích
• Pravidla českého pravopisu
• Rozdíl mezi češtinou a slovenštinou
• Moravština a Slezština
• Slovenština

Reference

1. ↑ Ethnologue: Languages of the World. 15th edition. (anglicky)
2. ↑ ^{2,0 2,1} Časté otázky týkající se jazykové politiky Evropské unie
3. ↑ Zákon 184/1999 Z.z. o používaní jazykov národnostných menšín, § 6. [s.l.] : [s.n.]. Dostupné online.  
4. ↑ Karlík, Nekula, Pleskalová (2002), s. 69.
5. ↑ Karlík, Nekula, Pleskalová (2002), s. 69, 406–408.
6. ↑ BRETON, R. Atlas jazyků světa: Soužití v křehké rovnováze. Překlad T. Duběda. Praha : Albatros, 2007. ISBN 978-80-00-01883-6. S. 19.  
7. ↑ Karlík, Nekula, Pleskalová (2002), s. 69–94; Bělina (2003); Čornej (2003).
8. ↑ Karlík, Nekula, Rusínová (1995), s. 101–102.
9. ↑ KOPEČNÝ, František. Základní všeslovanská slovní zásoba. Praha : Academia, 1981. Citováno dle Karlík, Nekula, Rusínová (1995).  
10. ↑ Na co se nás často ptáte [online]. Praha : Ústav pro jazyk český, [cit. 2007-12-18]. Dostupné online. (česky) 
11. ↑ Karlík, Nekula, Pleskalová (2002), s. 393.
12. ↑ ^{12,0 12,1} Šaur (2004).
13. ↑ Duběda (2005), s. 106; Karlík, Nekula, Pleskalová (1995), s. 28–64.
14. ↑ Karlík, Nekula, Pleskalová (1995), s. 228–367, 645–647.
15. ↑ Zákon ČNR č. 202/1990 Sb. o loteriích a jiných podobných hrách, § 46a. [s.l.] : [s.n.]. Dostupné online.  ; Zákon ČNR 455/1991 Sb. o živnostenském podnikání, § 71 odst. 3. [s.l.] : [s.n.]. Dostupné online.  ; Zákon ČNR 582/1991 Sb. o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, § 123d. [s.l.] : [s.n.]. Dostupné online.  ; Zákon 99/1963 Sb. občanský soudní řád, § 18. [s.l.] : [s.n.]. Dostupné online.  ; Zákon 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (trestní řád), § 2 odst. 14 a §§ 28 – 29. [s.l.] : [s.n.]. Dostupné online.  
16. ↑ Zákon ČNR č. 337/1992 Sb. o správě daní a poplatků, § 3. [s.l.] : [s.n.]. Dostupné online.  
17. ↑ Zákon 634/1992 Sb. o ochraně spotřebitele, § 11. [s.l.] : [s.n.]. Dostupné online.  
18. ↑ Ústavní zákon č. 2/1993 Sb. Listina základních práv a svobod, č. 25. [s.l.] : [s.n.].  
19. ↑ Ústav pro jazyk český Akademie věd České republiky, v. v. i. [online]. Praha : ÚJČ AV ČR, rev. 2008-02-14, [cit. 2008-02-14]. Dostupné online. (česky) 
20. ↑ Sdělení Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy k postupu a stanoveným podmínkám pro udělování a odnímání schvalovacích doložek učebnicím a učebním textům a k zařazování učebnic a učebních textů do seznamu učebnic [online]. Praha : Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, 2005-10-12, [cit. 2008-01-29]. Dostupné online. (česky) ; Katalog požadavků k maturitní zkoušce: Český jazyk a literatura: Zkouška zadávaná Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy [online]. Praha : Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, 2005-10-04, [cit. 2008-01-29]. Dostupné online. (česky) 

Externí odkazy

• Internetová jazyková příručka Ústavu pro jazyk český AV ČR
• Jazyková poradna ÚJČ AV ČR – odpovědi na časté dotazy týkající se češtiny
• Vokabulář webový – Webové hnízdo historických slovníků na stránkách ÚJČ AV ČR
• SlovoDne.cz – každý den jedno české slovo komentované česky nebo anglicky
• Skloňování – funkční české skloňování v JavaScriptu
• Hříchy pro šíleného korektora – seriál o češtině na serveru Interval.cz
• Čeština pod lupou – abecedně řazený jazykový rádce