Klášter

Z Multimediaexpo.cz

Klášter Mont Saint Michel (2012)
Klášter v Astinu, Itálie
Klášter San Lazzaro degli Armeni v Benátkách, Itálie
Klášter v Assisi, Itálie
Klášter Stams, Rakousko
Klášter de San Zoilo, Španělsko
Refektář v klášteře Santa Maria Huerta, Španělsko
Kapitulární síň v klášteře v Pontaut

Klášter je církevní stavba nebo areál, který obývají řeholní osoby: mniši nebo řeholnice. Obyvatelé kláštera jsou vždy ze stejného církevního řádu (např. benediktini, františkáni, cisterciáci, karmelitáni, vincentky, voršilky) nebo sekty. Kromě křesťanských klášterů jsou známy také kláštery buddhistické či taoistické. Kláštery se stávaly přirozenými středisky vzdělanosti, některé měly také vojenský význam.

České slovo klášter, podobně jako německé Kloster nebo polské klasztor, je odvozeno z latinského claustrum = uzavřené místo. Ze stejného latinského základu vychází také termín klauzura, kterým bývá označována uzavřená část kláštera, nepřístupná laickým osobám. V souvislosti s některými (nemnišskými) řeholními řády je nepřesné užívat pojem klášter, bývá proto často nahrazován termíny konvent, řeholní dům, nebo přímo označením náležícím danému řádu (jezuitská kolej, premonstrátská kanonie, templářská komenda atd.).

Obdobné instituce v jiných náboženstvích bývají více zaměřeny jako školy a zpravidla jsou v českém jazyce označovány ne jako kláštery, ale původním termínem: např. medresy v islámu nebo hinduistické ašrámy.

Nauka o klášterech se nazývá monasteriologie.

Obsah

Křesťanské kláštery

Křesťanské mnišství se poprvé objevilo někdy na konci 3. století n.l. v Egyptě, Anatolii a Palestině. Mnozí křesťané se odebrali do pouště, aby tu následovali příklad Ježíše Krista a svatého Jana Křtitele, v jejichž konání spatřovali životní vzor a cestu k pokání. Někteří z nich do pouště uprchli před krutým pronásledováním ze strany císaře Decia. Zpočátku se k těmto společenstvím přidávali muži, ženy i celé rodiny. Postupem času se však tito první poustevníci zřekli pozemských radostí, manželství a majetku, aby v samotě a tichu otevřeli svou mysl Bohu. První organizovaná společenství těchto osob vznikla záhy a začaly se vytvářet první poustevnické kolonie, v nichž se usídlilo i několik stovek věřících, kteří žili osamoceně v chatrčích nebo jeskyních a setkávali se jen ke společné modlitbě. Tehdy nebyl jejich život ještě podřízen žádným pravidlům. Podstatou byla samota, odříkání, meditace, půst, modlitba a většinou nějaký druh sebetrýznění. Teprve dvojice svatých, sv. Augustin a sv. Basil, poskytla společenstvím mnichů jasný řád a regule. Nejuznávanějším a nejčastěji používaným souborem pravidel mnišského života se pak stala řehole svatého Benedikta, která byla vypracována někdy na přelomu 4. a 5. st. n. l. (schválena byla až roku 595). Uznání ze strany církve se ale všechna tato mnišská společenství dočkala až o několik století později, roku 787 na druhém nikajském koncilu. V Evropě začaly první kláštery vznikat na přelomu 5. a 6. století, jejich počet začal prudce růst kolem roku 1000 n. l. a pak se neustále zvyšoval. V 9. století byl pro benediktinský řád jako detailní návrh vyhotoven ideální model kláštera sv. Havla v St. Gallen, který představoval inspiraci při výstavbě pozdějších klášterních objektů. V případě mnišských řádů šlo o velké komplexy, které představovaly mimo jiné i všestranně samostatnou a soběstačnou hospodářskou jednotku a též hospodářské a kulturní centrum oblasti. Jejich hlava (opat) bývala někdy i biskupem. Jejich význam od 16. století podstatně klesal. Éra největšího rozmachu pravoslavných klášterů spadá do 14. a 15. století.

Život ve středověkém klášteře

Klášterní život podléhal řeholi a víře. Řehole svatého Benedikta například obsahovala tři základní body, kolem nichž se měl odvíjet život v klášteře – modlitba, práce a milosrdenství. Převážná většina času byla věnována modlitbě. Ve zbývajícím čase se mniši věnovali práci – v počátcích se jednalo o práci manuální, ale ve středověku už převažovala práce duševní, tedy studium teologických spisů, studium antické filozofie a přepisování knih (do doby než vznikl knihtisk). Některé řehole pak obsahovaly i povinnost mnichů starat se o nemocné, staré a chudobné lidi. Všechny kláštery musely přijímat poutníky, potulné mnichy a pocestné a po určitou dobu se o ně starat. Součástí řehole byla i poslušnost, střídmost v jídle, zákaz vlastnit osobní majetek, povinnost dodržovat celibát, nosit mnišský oděv a často i slib mlčenlivosti. Křesťanský mnich trpěl zimou a vlhkostí své cely, střídmou stravou a tělesnými tresty, které provozoval sám na sobě, aby se potrestal za svou hříšnost. Sebemenší nedodržení řehole se u jednotlivých mnichů navíc trestalo nařízeným pokáním, uvězněním v cele a často i bičováním. Mniši museli často dodržovat zákaz mluvení, ale ten obcházeli používáním znakové řeči. Ubytování bylo zařízeno tak, že v některých klášterech měl každý mnich svou celu, v jiných byly cely společné. Mniši spali zcela oděni a ve stejném oblečení v jakém prožili den. Zdraví mniši se mohli koupat pouze třikrát do roka, před vánočními, velikonočními a svatodušními svátky. Holení nebylo v klášterech běžné, některé řády holení povolovaly a jiné přísně zakázaly.

Kláštery a církev

Za hradbami klášterů existoval zcela jiný svět. Z pohledu mnichů se jednalo o svět zahálky, hříchu a zatracení. Ve středověku došlo k růstu měst a s tím byl spojen i vznik mnoha hostinců, lázní, nevěstinců a jiných "hříšných" míst. Kostely a katedrály ve městech byly trvale otevřeny veřejnosti, lidé uvnitř spali, jedli a dokonce obchodovali [1]. Ve středověku už církev nebyla vzorem ctnosti a mnozí papežové byli známí svým nevázaným sexuálním životem. Mniši v klášterech byli tímto vývojem společnosti znechuceni a s nedůvěrou hleděli i na duchovní, kteří ve městech žili. Mezi katolickou církví a kláštery tak vznikalo určité napětí, které se ještě zvyšovalo majetkovými spory a neustálou snahou klášterů po samostatnosti a nezávislosti na církvi. Kláštery podléhaly duchovní jurisdikci biskupů v diecézi, kde se nacházely. Biskup na kláštery dohlížel, stvrzoval volbu opatů a převorů a konal pravidelné kontrolní návštěvy. Mniši museli biskupa a celý jeho doprovod při každé návštěvě pohostit. Benediktinská opatství získala jako první výsadu, že již nepodléhají biskupům, ale přímo papeži. Od této chvíle měly kláštery téměř absolutní autonomii a mniši získali právo sami si volit opaty a převory. Další spor se vedl o to, zda i kláštery mohou být vlastníky kostelů. I v tomto případě kláštery nakonec výsadu získaly. Moc klášterů tak postupně rostla, stejně jako jejich majetek a nezávislost na církvi.

Kresba katedrály kláštera v Cluny
Kresba kláštera v Graefenthalu

Příjmy a výdaje

Největší finanční příjmy získaly kláštery z darů věřících. Mnohé dary přicházely s přijímanými mnichy a chovanci z bohatých rodin. Jiné dary poskytovala šlechta, bohatí měšťané a sedláci v podobě závěti. Kláštery tak vlastnily pozemky, domy, statky a peníze. Hotovost získávala opatství také pronájmem svých mlýnů, domů a poskytováním tržního práva. Část financí přinášeli také poutníci. Klášterní bohatství bylo v rozporu s myšlenkou chudoby a skromnosti, kterou mniši původně hlásali, což jim ale nijak nebránilo v dalším hromadění majetku. Na jejich podnikání tak s podezřením a závistí hleděla nejen církev, ale také šlechta a sedláci. Velkou oblibu si některé kláštery nezískaly ani u běžného obyvatelstva, jelikož se někdy projevovaly jako nesmlouvavé podnikatelské subjekty a veškerá křesťanská láska šla občas stranou, jestliže klášteru někdo dlužil za pronájem. Ve výjimečných případech se dokonce některé kláštery obohacovaly tím, že půjčovaly na úrok (většinou obilí). Přitom lichvářství bylo papežem opakovaně označeno za jeden z těžkých hříchů. Zmínky o klášterním lichvářství se poprvé objevují ve stížnostech reformní synody z roku 829 [2]. Nejznámějším případem je pak případ katalánského jáhna Viléma, který ve své závěti beze studu sepsal své pohledávky vůči dlužníkům. V klášterech ale při přepisování textů zákonů nejednou docházelo i k jejich záměrným úpravám, které měly posloužit klášteru k obohacení a provozování lichvářství. Mnich, který opisoval zákon z římského práva (Codex Theodosianus II 33, 1), tak například místo věty: „je zakázáno (vetatur) vzít větší než jednoprocentní úrok“ při přepisování zapsal : „není zakázáno (non vetatur) vzít větší než jednoprocentní úrok“. Benedictus Levita (9. století) zase v jednom textu jednoduše vůbec nezapsal a záměrně zatajil větu : „žádnému duchovnímu není dovoleno žádat v jakékoli záležitosti lichvářský zisk“ [3]. Mniši byli ale také mistry ve využívání levné pracovní síly. Touto levnou pracovní silou byli bratři laici. Zatímco středověcí mniši pocházeli většinou z bohatých a šlechtických rodin, tak bratři laici byli negramotní zemědělci. Byli pokládáni za mnichy, jelikož skládali mnišský slib, nosili mnišský oděv, ale žili odděleně od mnichů vzdělaných. Jejich hlavní povinností byla veškerá manuální práce, od úklidu po obdělávání pozemků. Pravdou ale je, že za svou tvrdou dřinu získali vždy jídlo a střechu nad hlavou. Kromě bratrů laiků obdělávali polnosti klášterů také poddaní, kteří žili na pozemcích patřících klášteru. Kláštery byly bohaté i chudé, ale všechny měly povinnost poskytovat pohostinnost poutníkům a mnichům z jiných klášterů. Kromě poskytování ubytování a jídla pocestným, odčerpávala část příjmů také výstavba a další zvelebování kláštera a jeho budov. Velkou část peněz utratil klášter za stravování svých mnichů a bratrů laiků (mohlo se jednat i o několik stovek osob). Největší zátěží pak byla návštěva vysokého církevního činitele, krále nebo jiného místního vládce. Do kláštera tak často přišel panovník se svou početnou družinou a mohl tu strávit i několik dnů. Tato vynucená pohostinnost představovala náhlou a nečekanou hospodářskou zátěž, která však byla občas vyvážena získáním nových privilegií. Pro velká opatství nebyla návštěva vysokých církevních činitelů nebo krále a jeho doprovodu až takovou katastrofou, ale pro méně bohaté a menší kláštery mohla být likvidační. Finanční situace klášterů se zhoršovala také v obdobích neúrody.

Klášter Esrum, Dánsko
Pravoslavný klášter Alexandra Něvského v Petrohradě
Klášter Podromos, Řecko

Bohatství a chudoba

Jak moc a finanční síla mnoha evropských klášterů v raném středověku rostla, tak sílila v určitých kruzích i snaha o návrat k původním hodnotám mnišského života. Tedy k chudobě, odříkání, modlitbě, meditaci a pomoci bližním. Roku 1098 se tak skupina nespokojených mnichů z opatství Molesme rozhodla osamostatnit a usadili se v Cîteaux. Cílem tohoto kláštera bylo od počátku znovunastolení řehole svatého Benedikta a její důsledné dodržování. Mniši se tu jasně postavili do opozice k nejbohatšímu evropskému opatství v Cluny. Duchovní rozkvět kláštera v Cîteaux nastal po příchodu svatého Bernarda roku 1112. Tento řád – cisterciáci, chudobu v počátcích dodržoval, mniši odmítali obchodovat a udržovat styky s okolním světem. Zřekli se vlastnictví kostelů a odmítali přijímat finanční částky. Řád ale zaznamenal obrovský růst a kolem roku 1500 již existovalo více než 600 mužských cisterciáckých opatství a 650 ženských opatství po celé Evropě. I tento řád se nakonec neubránil přijímání darů, hromadění majetku a využívání levné pracovní síly bratrů laiků. Odklon některých řádů od původních ideí mnišského života vedl ke vzniku řádů žebravých (např. Františkáni). Zakladatelé a členové žebravých řádů pociťovali rozhořčení především nad tím, jak se benediktini a cisterciáci částečně vzdali původních myšlenek na skromný život v modlitbách a v následování příkladu Ježíše Krista, a místo toho stále více zasahovali, finančně i mocensky, do politických otázek středověké Evropy. Mniši žebravých řádů byli naproti tomu nuceni zříci se veškerého majetku (tedy i řádového) a nesměli se dotknout peněz [1]. Neměli klášter ani jiný příbytek a během svých cest spávali ve stodolách a na sýpkách. Vykonávali příležitostné práce a žebrali o chléb. Františkáni mohli kázat a udělovat svátosti, ale problém byl v tom, jak tuto činnost provádět a přitom nevlastnit kostel. Papež Řehoř IX. tak roku 1230 řeholi řádu přehodnotil, dovolil mnichům vlastnit majetek, ale tím narušil ideál řádu a jeho chudobu.

Kláštery mužské, ženské a smíšené

Zatímco středověké mužské kláštery byly především centry vzdělání (studium a opisování knih), tak ženské kláštery sloužily převážně jako místa pro výchovu mladých dívek ze šlechtických a zámožných rodin. Některé z chovanek zůstávaly v klášteře po celý život a přijaly řeholní slib. Finanční příspěvek klášteru totiž vyšel rodinu většinou levněji, než provdání dcery a vyplacení věna. Řeholnice pocházející z královských rodů pak téměř vždy zastávaly v klášteře významné funkce, převážná většina královských dcer se stala abatyšemi. Ženské kláštery byly často využívány také jako domovy pro bohaté vdovy, které za patřičný finanční dar klášteru získaly právo strávit v jeho bezpečí zbytek života. Počet zájemkyň o pobyt nebo výchovu v klášteře byl takový, že ženských klášterů bylo nakonec ve středověku asi třikrát více než mužských. Vůbec první kláštery v historii byly ale většinou smíšené a v jejich čele stály někdy ženy – matky představené, které měly stejné pravomoce jako později opati, včetně poskytování zpovědi a udělování rozhřešení [1]. Tento typ klášterů byl tvořen dvěma spřízněnými komunitami, mužskou a ženskou, které spolu žily v jednom areálu, sdílely jednu modlitebnu, dělily se o povinnosti a měly společného představeného. Proti tomuto soužití mužů a žen protestovala církev, ale dlouho byla bezbranná. Smíšené kláštery nevyhovovaly i mnoha mnichům. Církev tedy nakonec prosadila názor, že se muži a ženy nemohou společně oddávat náboženskému životu, aniž by upadli do hříchu [1]. Prostory pro mnichy tak byly odděleny od částí obývaných mniškami. V průběhu 11. století smíšené kláštery zcela zmizely. Mravnostní prohřešky, k nimž údajně docházelo ve smíšených klášterech, se ale zřejmě čas od času vyskytovaly i v klášterech ženských a mužských. Ve středověkých spisech totiž opakovaně nalézáme zmínky o otěhotnění řeholnic [1] a ještě častěji pak zprávy o intimních vztazích mezi mnichy [4]. Není tedy pochyb o tom, že občas k podobným mravnostním deliktům na půdě klášterů opravdu docházelo (téma intimních vztahů mezi mnichy se stalo i jedním z motivů románu Umberta Eca Jméno růže). Četnost těchto případů ale již dnes nelze zjistit.

Břevnovský klášter
Bývalý klášter premonstrátů Hradisko, Olomouc
Prelatura bývalého cisterciáckého kláštera ve Žďáru nad Sázavou

Kláštery v českých zemích

Počátkem 70. let 10. století byl na Pražském hradě u kostela sv. Jiří zřízen první klášter v českých zemích, a to pro benediktinky. Do konce 10. století (kolem 993) vznikl i první mužský benediktinský klášter v Břevnově. Následuje zakládání dalších klášterů, které se taktéž řídí řeholí svatého Benedikta: Ostrov u Davle (999), Sázava (1032), Hradisko u Olomouce (1078), Opatovice (1086 až 1087), Třebíč (1101 až 1104), Kladruby (1115), Postoloprty (1119 až 1121), Vilémov (snad 1131), Podlažice, Teplice (1160 až 1167), Orlová (1248), Pustiměř (1340), Emauzy - Na Slovanech (1347) a konečně klášter benediktinek na Starém Městě pražském. Během znovupromýšlení církevní politiky a učení, které proběhlo v západní Evropě v druhé polovině 11. století a ve 12. století, k nám odsud začaly pronikat nově založené řády mnichů, řeholních kanovníků, řády rytířské a později ve 13. století také žebravé {mendikantské). Mezi nejdůležitější ve 12. století patřily premonstráti a cisterciáci, za jejichž uvedením na naše území stál olomoucký biskup a diplomat evropského formátu Jindřich Zdík (asi 1083–1150).

Kláštery byly nejprve většinou zakládány jako venkovské (kolonizační - benediktinské, cisterciácké atd.), které byly budovány s opevněním a hospodářskými objekty jako zcela nové stavby v krajině, většinou v údolí řek. K těmto bývaly přiděleny blízké vesnice nebo osady. Později vznikaly kláštery městské (zakládány především žebravými řády – dominikány, františkány), budovány ve městech, bez hospodářských objektů, často v chudinských částech na městské periferii nebo před hradbami, což umožňovalo šíření věrouky a péči mezi potřebnými.

Rozvoj klášterů výrazně ohrozily husitské války v 15. století. Opětovný rozkvět české klášterní kultury se pak odehrál až v první polovině 17. století v rámci rekatolizace. Výrazně utlumen byl v období rakouského osvícenství 18. století a pak ve druhé polovině 20. století, kdy komunistický režim zahájil kruté pronásledování všech řeholních řádů a kongregací s úmyslem je zcela vymýtit. Tehdy došlo k likvidaci nebo zchátrání drtivé většiny klášterů a prudkému poklesu počtů řeholníků a řeholnic. Po sametové revoluci se začalo s obnovou některých klášterů a řeholního života, ale jde (hlavně z důvody malého zájmu o klášterní život v sekularizované společnosti) o poměrně pomalý proces.

Klášterní architektura

Rajský dvůr cisterciáckého kláštera Bebenhausen nedaleko německého města Tübingen.

Do 2. poloviny 12. století byly klášterní stavby budované výhradně ze dřeva, postupně nahrazované kamennými stavbami v románském slohu, od 1. poloviny 13. století začíná v českých zemích převládat gotický sloh, a to zejména u staveb cisterciáckého řádu (např. Velehrad, Nepomuk, Tišnov).

Mezi typické součásti středověké klášterní klauzury náleží:

  • konventní kostel: největší a nejvýznamnější součást, často chórem obrácen k východu
  • kaple: přiléhala ke kostelu
  • křížová chodba (kvadratura, ambit): ve tvaru čtverce obklopovala rajskou zahradu, do dvora s arkádami či okny
  • rajská zahrada (dvůr): obklopená křížovou chodbou, uprostřed se studnou a kašnou (lavatoriem)
  • kapitulní síň: v blízkosti kostela či kaple, prostor velkého významu určený ke slavnostním příležitostem
  • kuchyně a cellarium (skladiště potravin)
  • refektorium (refektář): společná jídelna řeholníků
  • dormitorium (dormitář): společná ložnice řeholníků, později nahrazována jednotlivými celami

Volitelné součásti klauzury:

  • prelatura: soukromé obydlí představeného kláštera či opata
  • parlatorium: hovorna určená k rozmlouvání mezi řeholníkem a jeho představeným
  • knihovna a skriptorium: prostory významné pro uchovávání a rozmnožování kulturního bohatství kláštera, skriptorium sloužilo řeholníkům k opisovaní rukopisů
  • vestiarium: šatna k ukládání oděvů řeholníků
  • komnata či dům pro hosty (cella hospitum)
  • špitál (infirmarium): zajištění péče o nemocné
  • minuce: místnost určená pro zákrok pouštění žilou
  • škola noviců: určená k přípravě na vstup do konventu
  • lázeň, latríny (záchody)
  • fortna (brána)
  • sklepy, zásobárny potravin
  • další hospodářské objekty (stáje, chlévy, řemeslnické dílny), zahrady, hřbitov
  • dispensa: nevyužitý prostor

Volitelné součásti středověké klášterní klauzury mohly být součástí tzv. vnitřní klauzury (náležící ke křížové chodbě) nebo vnější klauzury (v areálu mimo jádro konventu).

Role obyvatel kláštera

  • Opat – stál v čele mnichů v klášteře, byl oprávněn jmenovat všechny své podřízené a rozdělovat úkoly. Opat přijímal důležité návštěvy a měl právo na delší čas opouštět svůj klášter, když cestoval po jiných klášterech. V ženských klášterech zastávala tento úřad abatyše.
  • Převor – zástupce opata. Dohlížel na vnitřní život společenstva. Výrazem převor se také označuje představený církevního zařízení, které nebylo opatstvím.
  • Kantor – vyučoval zpěv a liturgii. Dirigent chrámového sboru.
  • Sakristán – byl pověřen péčí o kostel, oltáře, posvátné nádoby, relikviář a relikvie.
  • Almužník – rozdával jídlo chudým a staral se o ubytování poutníků, pocestných a návštěv. Tento mnich se mohl často vzdálit z kláštera, jelikož se staral i o zajištění stravy pro mnichy svého kláštera a někdy také nesl potravinovou pomoc chudým do nejbližšího města.
  • Komoří – vydával mnichům oděvy a také je musel prát a spravovat.
  • Bratr ošetřovatel – léčil nemocné bratry a organizoval péči o staré mnichy.
  • Děkan – mnich jmenovaný opatem, dohlížel na skupinu deseti svěřených mnichů a vyučoval je.
  • Lektor – mnich předčítající v refektáři.
  • Mnich – mniši pocházeli většinou z bohatých nebo šlechtických rodin. Do kláštera přišli buď až v dospělosti, nebo tu byli vychováváni a vzděláváni už od dětství. Mniši se věnovali modlitbám, studiu knih a přepisování knih.
  • Bratr laik – bratři laici přicházeli do klášterů v dospělosti. Jednalo se o negramotné věřící, kteří ale byli považováni za mnichy, jelikož skládali mnišský slib a nosili mnišský oděv. Od ostatních mnichů ale žili odděleně, měli své vlastní společné ložnice a refektář. Odděleni byli od mnichů i v kostele. Věnovali se manuální práci, úklidu, posluhování mnichům, péči o sady a polnosti. V klášteře převažovali – v roce 1167 tak například v klášteře Rievaulx žilo 140 mnichů, o které se staralo skoro 500 bratrů laiků.
  • Novic – člen kláštera, který studuje, ale dosud nesložil řeholní slib.
  • Chovanec – dítě darované klášteru rodiči, aby zde bylo vychováno pro klášterní život.

Buddhistické kláštery

Buddhistické kláštery jsou historicky starší. Byly zakládány již v 5. století př. n. l., například Nálanda v indické provincii Bihar. V období největšího rozvoje této buddhistické univerzity zde pobývalo až deset tisíc studentů. V Asii dodnes funguje mnoho buddhistických klášterů, známé jsou například chrámové komplexy Shaolin a Donglin v Číně nebo často těžko přístupné horské lámaistické kláštery v oblasti Tibetu a Nepálu, např. Tengboche – webové stránky (v angličtině).

Související články

Reference

  1. ↑ 1,0 1,1 1,2 1,3 1,4 Jorge Blaschke, Záhadný středověk, Mladá fronta a.s. Praha 2006
  2. ↑ Horst Fuhrmann, Středověk je kolem nás, Nakladatelství H+H, 2006, strana 147
  3. ↑ Horst Fuhrmann, Středověk je kolem nás, Nakladatelství H+H, 2006, strana 149
  4. ↑ Horst Fuhrmann, Středověk je kolem nás, Nakladatelství H+H, 2006, strana 288

Externí odkazy (buddhistické kláštery)


Flickr.com nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Klášter
Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Klášter
Citováno z „http://www.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Kl%C3%A1%C5%A1ter“