Benedikt XVI.

Z Multimediaexpo.cz

Soubor:BXVI CoA like gfx PioM.png
Papežský erb Benedikta XVI.

Benedikt XVI. (vlastním jménem Joseph Alois Ratzinger) je 265. a zároveň stávajícím římským biskupem – papežem římskokatolické církve a suverénem státu Vatikán. Papežem byl zvolen 19. dubna 2005, svoji inaugurační mši sloužil 24. dubna 2005. Benedikt XVI. má jak německé, tak vatikánské státní občanství. Na papežský stolec nastoupil po Janu Pavlu II. Ještě z dob, kdy byl prefektem Kongregace pro nauku víry, má přezdívku Boží rotvajler,[1] bulvární tisk jej někdy pejorativně tituluje přezdívkou Papa Ratzi.

Co se teologických názoru týče, bývá Benedikt XVI. řazen mezi konzervativce. V jeho učení a plodných pojednáních lze nalézt obranu tradiční křesťanské doktríny a tradičních hodnot. Působil jako profesor na různých německých universitách a byl jedním z teologických konzultantů druhého vatikánského koncilu. Později se stal arcibiskupem Mnichova a Freisingu a nakonec kardinálem. V době, kdy byl zvolen papežem, působil jako prefekt Kongregace pro nauku víry a děkan kolegia kardinálů. Během svého pontifikátu Benedikt XVI. zdůrazňuje, co chápe jako potřebu pro Evropu – návrat k základním křesťanským hodnotám jako odpověď na vzrůstající dekristianizaci a sekularizaci v mnoha rozvinutých zemích. Z tohoto důvodu prohlašuje relativistické odmítání objektivní pravdy – a zejména odmítání objektivních morálních pravd – za ústřední problém 21. století. Benedikt XVI. byl taktéž zakladatelem a patronem tzv. Ratzinger Foundation – charitativní organizace, která získává peníze prodejem papežových knih a pojednání, aby ve světě podporovala vzdělání a poskytovala stipendia.

Obsah

Stručný přehled

Benedikt XVI. během soukromé audience 20. ledna 2006.

Papežem byl Benedikt XVI. zvolen ve svých 78 letech. Posledním papežem, který byl v době zvolení starší než on, byl Klement XII. (1730–1740). Než se stal papežem, působil Benedikt XVI. jako kardinál nejdéle od doby papeže Benedikta XIII. (1724–1730). Je celkově devátým německým papežem. Před ním posledním byl holandsko-německý papež Hadrián VI. (1522–1523), původem z Utrechtu. Posledním papežem, který si zvolil jméno Benedikt byl Ital Benedikt XV., jehož pontifikát se datuje do let 1914–1922. Benedikt XVI. se narodil roku 1927 v obci Marktl am Inn v Bavorsku. Než se stal arcibiskupem Mnichova a Freisingu (1963–1978), prožíval kariéru významného universitního teologa. Kardinálem byl jmenován 27. června 1977. V roce 1981 byl pak papežem Janem Pavlem II. postaven do čela Kongregace pro nauku víry jako její prefekt, byl mu taktéž udělen čestný titul kardinál-biskupa Velletri. Roku 1998 byl zvolen viceděkanem kolegia kardinálů a poté 30. listopadu 2002 děkanem, čímž se stal taktéž kardinál-biskupem ostijské diecéze. Byl prvním děkanem kolegia, který se stal papežem od doby Pavla IV. (1555–1559) a prvním kardinál-biskupem od Pia VIII. (1829–1830). Ratzinger byl jedním z nejvlivnějších můžu římské kurie ještě předtím, než se stal papežem. Měl taktéž velmi blízké vztahy s Janem Pavlem II. a jako děkan kolegia kardinálů předsedal jeho pohřbu a předcházející mši. Během své služby vyzýval shromážděné kardinály, aby se pevně drželi doktríny. V období sedisvakance byl hlavní veřejnou osobou církve, ačkoliv formálně v administrativních záležitostech hlavou církve nebyl. Podobně jako jeho předchůdce chrání tradiční katolická stanoviska ohledně umělé kontroly porodnosti, interrupcí či homosexuality. Kromě jeho mateřské němčiny Benedikt XVI. hovoří plynně italsky, francouzsky, anglicky, latinsky a má znalosti portugalštiny. Ovládá i četbu starověké řečtiny či biblické hebrejštiny. Sám za svůj první cizí jazyk označuje francouzštinu. Je taktéž členem velkého množství různých akademií jako např. francouzské Academie des science morales et politiques. Kromě toho mu bylo uděleno sedm čestných doktorátů. Benedikt XVI. taktéž hraje na piano a má v oblibě hudbu Mozarta a Bacha.

Život

Dětství a mládí

Soubor:PopeBenedicts1stHome.jpg
Rodný dům Benedikta XVI. v německé obci Marktl am Inn. Tento dům je též rodným domem vynálezce George Lankenspergera (* 1779)

Joseph Alois Ratzinger se narodil na Bílou sobotu 16. dubna 1927 v 8:30 ráno v domě svých rodičů na Schulstraße 11 ve vesnici Marktl am Inn v Bavorsku (Německo), poblíž hranic s Rakouskem. O čtyři hodiny později byl pokřtěn. Byl třetím a nejmladším dítětem policisty Josepha Ratzingera staršího a Marie Ratzingerové (rozené Peintnerové). Rodina jeho matky pocházela původně z Bolzano-Bozenu (Itálie). Jeden papežův bratr, Georg Ratzinger, ještě stále žije. Je knězem a bývalým dirigentem. Jeho sestra Maria se nikdy nevdala a až do své smrti v roce 1991 pečovala o domácnost, tehdy ještě kardinálu, Ratzingerovi. Jejich prastrýc Georg Ratzinger byl německým politikem.

Když bylo Ratzingerovi pět let, byl ve skupině dětí, která byla pozvána na návštěvu mnichovského arcibiskupa, kterému nesly květiny. Ratzingera tehdy ohromil kardinálův oděv. Později prohlásil, že v ten den chtěl být také kardinálem. Po čtrnáctých narozeninách v roce 1941 byl Ratzinger zařazen do Hitlerjugend, neboť od prosince 1939 bylo toto členství povinné pro každého německého chlapce, který dosáhl 14 let. Ratzinger byl však neaktivním členem a odmítal se účastnit jejich setkání.[2] Ratzingerův otec byl dle životopisce Johna L. Allena ostrým odpůrcem nacismu, který považoval za neslučitelný s katolickou vírou. Roku 1941 byl jeden z Ratzingerových bratranců – čtrnáctiletý chlapec trpící Downovým syndromem – zabit nacistickým režimem v rámci jeho eugenického tažení. V roce 1943, kdy bylo Ratzingerovi 16 let a navštěvoval stále seminář, byl povolán do německých protileteckých jednotek. Poté nastoupil výcvik v pozemních jednotkách, který byl však přerušen následnou nemocí, což ho ochránilo před obvykle tvrdou vojenskou povinností. Když se již přibližovala spojenecká vojska v roce 1945, Ratzinger se vracel ze svého stanoviště zpátky do rodinného domu v Traunsteinu poté, co se jeho jednotka rozpadla s tím, jak americké jednotky převzaly na území kontrolu. Dorazil do svého domu, kde si američtí vojáci udělali velení. Josepha jako vojáka poslali do zajateckého tábora, odkud byl o několik měsíců později – na konci války v létě 1945 – propuštěn. V listopadu téhož roku společně se svým bratrem Georgem znovu vstoupil do semináře. Do semináře nastoupili oba bratři v Traunsteinu, později studovali Herzogliches Georgianum, jež bylo součástí Ludwig-Maximilians-Universität München. Oba byli na kněze vysvěceni kardinálem Michaelem von Faulhaberem 29. června 1951 v Mnichově. Roku 1953 složil Joseph Ratzinger disertaci s názvem Lidstvo a dům Boží v Augustinově učení o Církvi. V roce 1957 se habilitoval na Freisingské universitě prací o Bonaventurovi a roku 1958 se tam stal profesorem.

Akademická kariéra: 1951–1977

V roce 1959 se Ratzigner stal profesorem na Universitě v Bonnu. Jeho inaugurační přednáška byla na téma Bůh víry a Bůh filosofie. Roku 1963 se přesunul na universitu v Münsteru. Během tohoto období se Ratzinger účastnil druhého vatikánského koncilu (1962–1965), kde působil jako peritus (teologický poradce) Josefa kardinála Fringse z Kolína nad Rýnem. V době konání koncilu na něj bylo pohlíženo jako na reformátora. Spolupracoval s radikálními modernistickými teology jako byli Hans Küng či Edward Schillebeeckx. Ratzinger taktéž obdivoval Karla Rahnera, velmi známého akademického teologa, jednoho ze zakladatelů Nouvelle Théologie a zastánce církevní reformy. V roce 1966 bylo Josephu Ratzingerovi přiděleno křeslo na universitě v Tübingen, coby profesoru dogmatické teologie. Jeho kolegou zde byl Hans Küng. V tomto období Ratzinger napsal svoje ústřední dílo Úvod do křesťanství. Ve stejné době se distancoval od prostředí v Tübingen a marxistických tendencí studentských hnutí v 60. letech, která se během let 1967 a 1968 rychle zradikalizovala, což vyvrcholilo v sériích nepokojů a výtržností v dubnu a květnu 1968. Ratzinger vývoj situace a její projevy (jako upadající respekt k autoritám mezi svými studenty) spojoval s odklonem do tradičního katolického učení. Navzdory svému reformnímu naklonění se jeho pohled stále více dostával do kontrastu s liberálními myšlenkami, které se začaly všeobecně rozšiřovat v teologických kruzích. Ozvaly se hlasy, mezi nimi např. Hans Küng, kteří Ratzingerovo počínání považovaly za obrácení směrem ke konzervatismu, zatímco Ratzinger se v interview v roce 1993 vyjádřil tak, že ve svých teologických názorech během let nevidí žádné zlomy. Dále pokračoval v hájení koncilního učení proti kritikám, zejména dokumentu Nostra aetate, který mluví o respektu k jiným náboženstvím, ekumenismu a deklaruje právo náboženské svobody. (Později v roce 2000 jako prefekt Kongregace pro nauku víry jasně objasnil postoj katolické církve k jiným náboženstvím v dokumentu Dominus Iesus, který taktéž hovoří o způsobu zapojení katolické církve do ekumenického dialogu.)

Během svého působení v Tübingen Ratzinger publikoval články v reformním teologickém časopise Concilium, ačkoliv si stále více vybíral méně reformní témata než ostatní příspěvatelé jako Hans Küng či Edward Schillebeeckx. V roce 1969 se Ratzinger vrátil do Bavorska, konkrétně na universitu v Řezně. Společně s Hans Urs von Balthasarem, Henri de Lubacem, Waltrem Kasprem a dalšími založil v roce 1972 teologický časopis Communio, který dodnes vychází v 17 jazycích. Stal se čelním časopisem moderní katolické teologie. Až do svého zvolení papežem patřil Ratzinger k jedněm z nejplodnějších přispěvatelů.

V roce 1976 Ratzinger naznačil, že Augsburské vyznání by bylo možné uznat jako katolické pojetí víry. To se nakonec nestalo kvůli rozdílům v oblasti teologie ospravedlnění.[3]

Arcibiskup Mnichova a Freisingu

Mnichovský Palais Holnstein – sídlo arcibiskupa Mnichova a Freisingu.

Ratzigner byl ustanoven arcibiskupem Mnichova a Freisingu 24. března 1977. Jako své biskupské motto si vybral slovní spojení z 8. kapitoly 3. Janova listu – Cooperatores Veritatis (spolupracovníci Pravdy), důvody tohoto výběru více popisuje ve své autobiografické práci. Na následné konzistoři, která se konala 27. června byl papežem Pavlem VI. jmenován kardinálem titulu Santa Maria Consolatrice al Tiburtino. V době konkláve v roce 2005, na kterém byl zvolen, byl jedním ze 14 žijících kardinálů jmenovaných Pavlem VI., a dokonce pouze jedním ze tří z nich, kterým bylo méně než 80 let. Z nich pak kromě něj volil ještě William Wakefield Baum.

Prefekt Kongregace pro nauku víry

Soubor:COA Cardinal Ratzinger.png
Erb karidnála Ratzingera.

Papež Jan Pavel II. jmenoval Ratzingera 25. listopadu 1981 prefektem Kongregace pro nauku víry (dříve Svatého Oficia), historicky navazující na inkvizici. Kvůli tomuto jmenování se na začátku roku 1982 vzdal své pozice v Mnichově. Roku 1993 byl kolegiem kardinálů jmenován kardinál-biskupem Velletri-Segni, roku 1998 se stal viceděkanem Kolegia a nakonec roku 2002 jeho děkanem. Během vykonávání úřadu Ratzinger naplňoval úkol, který mu příslušel – obrana a opakování katolické doktríny, mimo jiné i témat kontroly porodnosti, homosexuality a mezináboženského dialogu. Během Ratzingerova funkčního období byl např. suspendován Leonardo Boff a mnoho dalších bylo odsouzeno či napomenuto. Další záležitosti se pak týkaly např. odebrání práva vyučovat či odsouzení některých děl: např. bylo upozorňováno na některé spisy Anthony de Mella. Dle Ratzingera a Kongregace mnoho z jeho děl, zejména pozdější práce, obsahovala prvky náboženského indiferentismu (t. j. např. Kristus byl „jeden mistr mezi dalšími“). Nejznámější funkcí Kongregace je její dohled na pravou církevní věrouku, nicméně Kongregace má právní moc nad dalšími záležitostmi. Například je jí svěřeno vyšetřování některých závažných provinění. To se stalo aktuálním např. v době sexuálních skandálů kněží v USA, v kteréžto době byl prefektem právě Ratzinger. V této souvislosti se proti Ratzingerovi ozvaly kritické hlasy, obviňující Kongregaci ze snahy záležitost tutlat. Církev se proti těmto vyjádřením jasně ohradila s tím, že novináři dezinterpretovali církevní dokumenty, které se navíc týkaly výhradně práva církevního, nikoliv světského, a nařizovaly, aby závažné případy řešila přímo Kongregace pro nauku víry v Římě a nikoliv místní ordináři. V případě sexuálního zneužívání mladistvých pak prodlužovaly promlčecí lhůtu. Ratzinger jako prefekt řešil i případy schizmatu. Dne 12. března 1983 potvrdil exkomunikaci latae sententiae vietnamského arcibiskupa Pierre Martin Ngo Dinh Thuc, duchovenstva a laiků kolem něho, kvůli nepovoleným svěcením. Společně s Janem Pavlem II. taktéž vedl diskuse s Bratrstvem sv. Pia X. v čele s Marcelem Lefebvrem, který později vysvětil bez souhlasu papeže čtyři biskupy, a tím dle Říma upadl do exkomunikace latae sententiae. Začátkem roku 2009 Ratzigner sám už jako papež Benedikt XVI. tuto exkomunikaci zrušil.

Zdraví

Ratzinger během své funkce podával třikrát žádost o ukončení své služby. Důvodem byly jeho zdravotní problémy související s vysokým věkem a sám chtěl mít rovněž více času na psaní. Vzhledem k poslušnosti vůči papeži Janu Pavlu II., který si přál jeho setrvání ve funkci, však ve své funkci pokračoval. V září 1991 Ratzinger prodělal náhlou cévní mozkovou příhodu, která dočasně zhoršila jeho zrak. Tyto okolnosti byly známy při konkláve, kde byl zvolen papežem. V srpnu 1992 při návštěvě Alp upadl a udeřil se hlavou o radiátor. V květnu 2005 Vatikán zveřejnil, že později utrpěl ještě jednu slabší mozkovou příhodu, ale neoznámil, kdy se tak přesně stalo. Bylo to nejspíše někdy mezi lety 2003 a 2005. Francouzský kardinál Philippe Barbarin prozradil, že od doby první příhody trpí Ratzinger problémy se srdcem, kvůli kterým musí užívat léky. Stále však byl Ratzinger v mnohem lepším zdravotním stavu, než jeho předchůdce ve stejném věku (79 let). V listopadu 2006 vypluly na veřejnost z neověřených zdrojů informace, že papež podstoupil operaci jako přípravu pro případnou aplikaci bypassu, a že bronchitida, kterou papež prodělal, zvýšila nápor na jeho srdce.

Pontifikát

Soubor:Pope Benedict XVI.jpg
Benedikt XVI. na Svatopetrském náměstí.

Volba papeže

Předpovědi

Magazín Time již 2. ledna 2005 citoval nejmenovaný vatikánský zdroj, který prý tvrdil, že Ratzinger je hlavní kandidátem na post příštího papeže, kdyby Jan Pavel II. zemřel nebo byl příliš nemocen, a nebyl tak schopen úřad vykonávat. Po smrti Jana Pavla II. dával britský Financial Times Ratzignerovi největší šance (7:1), ale jeho rivalové z liberálního křídla církve byli těsně za ním. V dubnu 2005, ještě před volbou papeže, jej časopis Time zařadil mezi 100 nejvlivnějších lidí světa. Ještě jako prefekt Kongregace pro nauku víry se Ratzinger vyjadřoval tak, že by rád odešel do důchodu zpět do svého domu na bavorském venkově (poblíž Řezna), kde by se věnoval psaní knih. Ačkoliv byl Ratzinger postupně stavěn do role favorita mnoha mezinárodními médii, další zdůrazňovali, že jeho zvolení není zdaleka jisté a poukazovali na to, že jen opravdu velmi málo předpovědí ohledně volby papeže bylo v moderní době úspěšných. Jak zvolení Jana Pavla II., tak jeho předchůdce Jana Pavla I. byla spíše neočekávaná. Ačkoliv byl favorit (nebo možná právě proto), jeho zvolení bylo pro mnohé překvapením, neboť tradičně konkláve dávalo před žhavými kandidáty přednost někomu jinému.

Volba

Kardinál Ratzinger byl zvolen nástupcem Jana Pavla II. 19. dubna 2005 po čtvrtém skrutiniu, druhý den volby. Shodou okolností se 19. dubna slaví svátek svatého papeže Lva IX., nejdůležitějšího německého papeže středověku, známého pro svoje významné institucionální reformy. Než vstoupil na balkón Baziliky svatého Petra, byla jeho volba oznámena kardinálem Jorgem Medinou Estévezem lidu. Nejdříve oslovil obrovský dav v italštině, španělštině, francouzštině, němčině a angličtině slovy „drazí bratři a sestry“ a pokračoval v tradičním latinském oznámení Habemus Papam: Annuntio vobis gaudium magnum: Habemus Papam! Eminentissimum ac reverendissimum Dominum, Dominum Iosephum Sanctæ Romanæ Ecclesiæ Cardinalem Ratzinger, Qui sibi nomen imposuit Benedictus XVI. O pět dní později – 24. dubna – sloužil nový papež inaugurační mši na Svatopetrském náměstí, během které mu bylo předáno papežské Palium a Rybářský prsten. Poté 7. května převzal své místo v papežově katedrálním chrámu – Lateránské bazilice.

Výběr jména

Ratzinger si jako svoje papežské jméno vybral jméno Benedikt, v latině znamenající „požehnaný“, jako odkaz jednak na papeže Benedikta XV., jednak na svatého Benedikta z Nursie. Benedikt XV. byl papežem v době první světové války, během které zaníceně usiloval o mír mezi národy a jeho pontifikát byl jeden z nejkratších ve 20. století. Svatý Benedikt z Nursie byl zakladatel benediktinských klášterů (většina klášterů středověku měla benediktinskou řeholi) a autor Řehole svatého Benedikta, která stále zůstává nejvlivnější prací vztahující se k řeholnímu životu v Západním křesťanství. Benedikt XVI. vysvětlil výběr svého jména na své první generální audienci 27. dubna 2005 na Svatopetrském náměstí:

„Při tomto prvním setkání bych se rád především zastavil u jména, které jsem si zvolil, když jsem se stal římským biskupem a pastýřem univerzální církve. Chtěl jsem se nazývat Benedikt XVI., abych ideálně navázal na ctihodného papeže Benedikta XV., který vedl církev v trýznivém údobí první světové války. Byl odvážným a ryzím prorokem míru a s neohroženou odvahou se nejprve snažil zabránit válečnému dramatu a pak zmírňovat jeho zhoubné následky.
V jeho stopách chci své ministerium dát do služeb smíření a harmonie mezi lidmi a národy, neboť jsem hluboce přesvědčen, že velké dobro míru je především Božím darem, je to křehký a vzácný dar, o nějž je nutno prosit, chránit jej a budovat den co den s přispěním všech lidí dobré vůle.
Jméno Benedikt kromě toho připomíná mimořádnou postavu velkého „patriarchy západního mnišství“ sv. Benedikta z Nursie, spolupatrona Evropy zároveň se sv. Cyrilem a Metodějem, apoštoly Slovanů. Postupné šíření benediktínského řádu, který založil, mělo nesmírný vliv na šíření křesťanství na celém evropském světadílu. Sv. Benedikt je proto v Německu velmi uctíván a zvláště v Bavorsku, mé rodné zemi; je základním opěrným bodem pro jednotu Evropy a mocnou připomínkou nezadatelných křesťanských kořenů její kultury a její civilizace.“[4]

Tón pontifikátu

Během inaugurační mše nového papeže byl akt vyjadřování podřízenosti kardinálů vůči papeži nahrazen pozdravením dvanácti lidí, mezi nimiž byli kardinálové, další zástupci kléru a řeholníků, manželský pár s dítětem a novokněží. (Kardinálové formálně vyjádřili svoji podřízenost papeži ihned po volbě.) Benedikt začal používat otevřený papamobil, neboť chtěl být blíže k lidem. Taktéž pokračuje v tradici svého předchůdce a jako součást své pastorální role římského biskupa křtí na začátku každého roku v Sixtinské kapli několik nemluvňat. V lednu 2009 Vatikán spustil vlastní kanál na serveru YouTube, kde jsou v několika jazycích k dosažení videa související s aktuálním děním okolo papeže.[5]

Beatifikace

Dne 9. května 2005 zahájil Benedikt XVI. beatifikační proces se svým předchůdcem Janem Pavlem II. Za normálních okolností se tak může stát až 5 let po smrti osoby, nicméně na audienci s Benediktem XVI. Camillo Ruini, generální vikář římské diecéze a postava zodpovědná v záležitostech kanonizace osob ze své diecéze, oznámil „výjimečné okolnosti“, které dovolují, aby proces mohl začít dříve. To se stalo již v minulosti, kdy papež Pavel VI. zrušil pětiletou čekací lhůtu k zahájení beatifikace jeho předchůdců – Pia XII. a Jana XXIII. Rozhodnutí o beatifikaci bylo vydáno 13. května 2005 na svátek Panny Marie Fatimské, který byl zároveň 24. výročím atentátu na Jana Pavla II., jenž záchranu svého života přisuzoval právě Panně Marii Fatimské. Kardinál Ruini slavnostně zahájil beatifikační proces ve své diecézi 28. června 2005 v Lateránské bazilice. Vůbec první beatifikace pod novým papežem byla slavena 14. května 2005 kardinálem José Saraiva Martinsem. Od té doby papež beatifikoval mnoho dalších lidí. Na rozdíl od jeho předchůdce Benedikt XVI. přenechal beatifikační liturgickou službu kardinálovi. Dne 29. září 2005 Kongregace pro svatořečení vydala úřední zprávu, která ustanovila, že beatifikace bude celebrovat zástupce papeže, obvykle prefekt Kongregace.

Kanonizace

Benedikt XVI. v Brazílii během kanonizace fra Galvăo

Svoji první kanonizaci celebroval Benedikt XVI. 23. října 2005 na Svatopetrském náměstí. Kanonizování byli Josef Bilczewski, Alberto Hurtado SJ, Zygmunt Goradowski, Gaetano Catanoso a Felice z Nicosie. Kanonizace byla součástí mše na závěr biskupského synodu a roku eucharistie. Později papež kanonizoval další osoby. Jednou obřad proběhl v Brazílii při papežově návštěvě – prvním rodilým Brazilcem prohlášeným za svatého se stal fra Galvăo.[6] V říjnu 2008 pak, mezi dalšími, taktéž došlo ke kanonizaci první Indky – svaté Alfonsy.[7]

Rok svatého Pavla a rok kněží

Dne 28. 6. 2007 Benedikt XVI. ohlásil, že od svátku sv. Petra a Pavla v roce 2008 do téhož dne roku 2009 bude probíhat rok svatého Pavla.[8] Ten pak 28. 6. 2008 v Bazilice sv. Pavla za hradbami Benedikt XVI. zahájil.[8] Liturgie se účastnil jak ekumenický patriarcha Bartoloměj I., tak zástupci dalších křesťanských církví. Motivací pro konání roku sv. Pavla byla připomínka 2000 let od jeho narození (ohledně přesného roku narození nepanuje shoda, předpokládá se někdy mezi 6 a 10 po Kristu). V této souvislosti byly též prováděny archeologické práce v bazilice svatého Pavla za hradbami v Římě, které potvrdily autentičnost hrobu.[9] Rok svatého Pavla Benedikt XVI. večer 28. června 2009 slavnostně zakončil.[10] Od 19. června 2009 pak Benedikt XVI. vyhlásil rok kněží, který tak navazuje na rok svatého Pavla. Rok kněží je vyhlášen v souvislosti se 150letým výročím úmrtí svatého Jana Vianneye – patrona kněží. Rok kněží má pomoci mezi věřícími a především mezi kněžími obnovit vědomí důležitosti kněžské služby.[11]

Apoštolské cesty

George W. Bush s manželkou a Benedikt XVI. při oslavě papežových 81. narozenin během návštěvy Spojených států amerických.

Během svého pontifikátu Benedikt XVI. podnikl taktéž velké množství různých cest. Kromě mnoha návštěv po Itálii navštívil dvakrát svoje rodné Německo, poté taktéž Polsko a Španělsko. V roce 2006 podnikl cestu do Turecka, která se neobešla bez protestů tamějších muslimů, reagujících na papežovy výroky během přednášky v Řezně téhož roku.[12][13] Návštěva tak byla poznamenána velkými bezpečnostními opatřeními.[14] Významnou se stala též papežova návštěva Brazílie, země s největším počtem katolíků, v květnu 2007 zde papež po vzoru svých předchůdců zahajoval sjezd 22 biskupských konferencí, které zastupují polovinu všech věřících římské církve.[15] Během cesty též svatořečil prvního rodilého Brazilce v historii – františkána Galvăo. Závěrečné mše v Aparecidě se účastnilo přes 150 000 lidí.[16] V dubnu 2008 papež podnikl cestu do Spojených států amerických, kde zároveň oslavil své 81. narozeniny. Během návštěvy se taktéž setkal s tehdejším prezidentem Bushem,[17] či s oběťmi sexuálních afér kněží. Celou záležitost v této souvislosti znovu odsoudil.[17] V červenci se papež účastnil Světových dnů mládeže v australském Sydney. V září pak navštívil Francii při příležitosti 150. výročí zjevení v Lurdech. Papežovy mše se zde účastnilo na 200 000 poutníků.[18] Od 17. do 23. března 2009 Benedikt XVI. poprvé jako papež navštívil Afriku. Jmenovitě postupně Kamerun a Angolu. Hlavním tématem jeho návštěvy bylo téma míru a smíření v afrických zemích, kde probíhaly občanské války.[19] V této souvislosti taktéž v Kamerunu předal Instrumentum laboris k biskupskému synodu, který zasedal na téma Církev v Africe ve službě smíření, spravedlnosti a míru. Vy jste sůl země... vy jste světlo světa.[20] Během své cesty se Benedikt XVI. taktéž zúčastnil setkání se zástupci ženských organizacích.[21] Promluvil taktéž na téma interrupcí či problému s AIDS v Africe. Závěrečné mše v Angole se účastnil na jeden milion lidí.[22] Ve dnech 8. – 15. května 2009 papež navštívil Svatou zemi. Svoji cestu označil jako cestu poutníka, který se jede modlit na posvátná místa.[23] Hlavním tématem jeho promluv byl mír ve Svaté zemi a sjednocování křesťanů.[24] Znovu též odsoudil antisemitismus či spory o posvátná místa.[25] Během cesty se setkal i s prezidentem palestinské samosprávy Mahmúdem Abbásem. Při proslovu řekl: „Svatý stolec podporuje právo vašeho lidu na svrchovanou palestinskou domovinu v zemi vašich předků, bezpečnou a existující v míru se svými sousedy, s mezinárodně uznanými hranicemi.“[26] Jako první papež také vstoupil do třetího nejposvátnějšího místa islámu – mešity Al-Aksá.[27]

Návštěva Benedikta XVI. v České republice v roce 2009

Hlavní článek: Návštěva Benedikta XVI. v České republice v roce 2009
Benedikt XVI. navštívil Prahu 26. září roku 2009. Třídenní návštěvu České republiky – svou 13. apoštolskou cestu zahájil na ruzyňském letišti v Praze.[28] První zastávkou Svatého otce byl chrám Panny Marie Vítězné v Praze na Malé Straně, aby se zde poklonil Pražskému Jezulátku a setkal se s rodinami a dětmi. V pražské svatovítské katedrále se následně setkal se stovkami kněží, řeholníků, řeholnic, seminaristů a členů laických hnutí ke společné modlitbě nešpor. 27. září sloužil mši v Brně za účasti přibližně 120 000 lidí.[29] Apoštolskou cestu zakončil pondělní návštěvou Staré Boleslavi při příležitosti svátku patrona českých zemí svatého Václava, během které proběhlo i setkání se zástupci mládeže. Po šesté hodině odpolední papež odlétl zpět do Říma.

Benedikt XVI. při mši svaté v Brně-Tuřanech 27.9.2009

Tradiční oděv

Papež Benedikt XVI. začal opět nosit některé tradiční části oděvu, které jeho předchůdce Jan Pavel II. nepoužíval. Jedná se např. o papežské červené boty či camauro, které před ním naposledy nosil bl. Jan XXIII., jenž v něm byl i pohřben. Obnovil též užívání všech tří druhů papežské mozzetty. Jan Pavel II. používal pouze jednu z nich.

Učitelský úřad

Jako papež je Benedikt XVI. zároveň nejvyšší autoritou v církvi co se týče otázek víry a mravů. Tuto jeho věroučnou pozici mu usnadňuje i jeho dlouholeté působení na pozici prefekta Kongregace pro nauku víry. Je však třeba rozlišovat mezi osobními teologickými názory Josepha Ratzingera prezentovanými v jeho odborných dílech a mezi jeho vyjádřeními zaštítěnými autoritou Petrova nástupce v oficiálních církevních dokumentech, zejména encyklikách. Toto rozdělování zdůrazňoval již v době, kdy byl prefektem Kongregace pro nauku víry a podílel se tak na tvorbě těchto dokumentů. Jeho zatím jediným osobním teologickým dílem, které vydal v době svého pontifikátu, je první svazek díla Ježíš Nazaretský. Dílo měl rozpracované už před svým zvolením na Petrův stolec.[30] V současné době pracuje na druhém svazku.

Přátelství s Kristem

Podle mnoha komentátorů se jádro papežovy zprávy lidem nachází v posledním odstavci homilie, kterou přednesl na své inaugurační mši, ve kterém odkazuje ke Kristu i k Janu Pavlu II. Po připomnění známých slov Jana Pavla II. „Nemějte strach! Otevřete, ba dokořán rozevřete brány Kristu!“ pokračoval:

„Což snad všichni nemáme nějakým způsobem strach – necháme-li Krista zcela vstoupit do svého nitra, otevřeme-li se mu naprosto – strach, že by mohl odnést něco z našeho života? Nemáme snad strach zříci se něčeho velikého, jedinečného, co dělá život tak krásný? A ještě jednou papež chtěl říci: Ne! Kdo nechá vstoupit Krista, neztrácí nic – nic – absolutně nic z toho, co činí život svobodným, krásným a velkým. Ne! Jen v tomto přátelství se otevírají dokořán brány života. Pouze v tomto přátelství se skutečně otevřou velké možnosti lidské bytosti. Pouze v tomto přátelství zakoušíme, co je krásné a co osvobozuje. Také bych dnes rád, velmi silně a s velkým přesvědčením, na základě zkušenosti dlouhého osobního života, chtěl říci vám, drazí mladí: Nemějte strach z Krista! On nic neodnímá a dává všechno. Kdo se dá Jemu, dostane stonásobně. Ano, otevřete, dokořán rozevřete brány Kristu – a najdete pravý život.“[31]

Toto přátelství s Kristem je častým tématem Benediktových promluv a prací. To zmiňuje i v díle Ježíš Nazaretský, jehož hlavní smysl je dle jeho slov povzbudit v čtenáři růst živého vztahu k Ježíši Kristu. Téma přátelství s Bohem, které se poté projevuje solidaritou a skutky lásky k bližním rozvíjí i ve své první encyklice Deus caritas est.

Kritika relativismu

Relativismus papež považuje za jednu z hlavních otázek, kterým musí dnešní víra čelit. Před relativismem varoval v mnoha svých promluvách. Ve své homilii před zahájením konkláve, na kterém byl zvolen, mluvil o tom, že se dnes zavádí „diktatura relativismu“:

„Kolik větrů různých doktrín jsme poznali v posledních desetiletích, kolik ideologických proudů, kolik módních myšlenek... Malá loďka myšlení mnoha křesťanů byla nezřídka zmítána těmito vlnami – vrhána z jedné krajnosti do druhé: od marxismu k liberalismu, až k libertinismu [naprostá mravní nevázanost]; od kolektivismu k radikálnímu individualismu; od ateizmu k vágnímu náboženskému mysticismu; od agnosticismu k synkretismu [vybírat si co se mi líbí], atd. Každý den vznikají nové sekty a uskutečňuje se, co říká sv. Pavel o „lidské chytrosti a prohnanosti, jež podvádí a klame“. Mít jasnou víru, podle Creda [vyznání víry] církve, je často označováno nálepkou „fundamentalismu“. Zatímco relativismus, to je dát se „zmítat a strhovat větrem kdejakého učení“, se jeví jako jediný postoj na výši dnešních časů. Zavádí se diktatura relativismu, která neuznává nic za konečné (definitivní) a která ponechává jako jediné měřítko pouze vlastní „Já“ a vlastní chutě.“[32]

Ve své promluvě při uvítání účastníků Světových dnů mládeže 2008 se vyjadřoval v podobném duchu:

„Relativismus tím, že prakticky bez rozdílu všemu přikládá hodnotu, činí „zkušenost“ důležitější nad všechno ostatní. Avšak zkušenosti, odtržené od jakékoli úvahy o tom, co je dobré či pravdivé, mohou vést nikoli k ryzí svobodě, nýbrž k morálnímu a intelektuálnímu chaosu, k poklesu morální úrovně, ke ztrátě sebeúcty, ba dokonce k zoufalství.“[33]

Postavení se této „diktatuře relativismu“ vidí jako hlavní výzvu, před kterou stojí dnešní církev a lidstvo. Původ tohoto problému vidí v Kantově samo-omezení rozumu. To je pak dle něj i v rozporu s dnešní aklamací vědy, jejíž úspěch je založen na síle rozumu k poznávání pravdy. Benedikt XVI. se vyjadřuje tak, že tato samo-amputace rozumu vede k patologickým důsledkům v náboženství jako je terorismus a k patologiím ve vědě v podobě ekologických katastrof. Při diecézním setkání v Římě 6. června 2005 Benedikt při homilii týkající se rodiny a výchovy, v níž se zaobíral i tématem sexuální morálky, mimo jiné poznamenal:

„Dnes zvláště zákeřnou překážkou výchovného díla v naší společnosti a kultuře je masivní přítomnost onoho relativismu, který tím že nic neuznává za definitivní, ponechává jako poslední měřítko všeho vlastní „já“ s jeho rozmary a choutkami a pod zdáním svobody se stává pro každého vězením… Je tedy jasné, že se musíme nejen snažit překonat relativismus ve své práci při výchově osob, ale jsme povoláni čelit jeho nadvládě ve společnosti a v kultuře.“[34]

Encykliky

Související informace můžete najít také v článcích: Deus caritas est, Spe salvi a Caritas in veritate

Do dnešní doby papež vydal celkově tři encykliky. První s názvem Deus caritas est (Bůh je láska) vydanou 25. ledna 2006, druhou Spe salvi (Spaseni v naději) vydanou 30. listopadu 2007, třetí Caritas in veritate. Jak již názvy napovídají, první encyklika se týká tématu křesťanské lásky, vztahu agape a eros. Druhou část pak tvoří téma aplikace těchto principů ve světě např. v podobě charity apod. Druhá encyklika Spe salvi se zabývá ctností naděje, která je přístupná všem lidem bez ohledu na jejich sociální status, a jejím vztahem k vykoupení. Třetí encyklika je encyklikou sociální. Navazuje na Populorum progressio Pavla VI. a zabývá se základy a správným směřováním lidského vývoje a hospodářskými otázkami.

Post-synodální exhortace Sacramentum caritatis

Sacramentum caritatis (Svátost lásky) je apoštolská exhortace vzniklá po zasedání biskupského synodu o eucharistii ve dnech 2. – 23. října 2005, kterého se Benedikt XVI. účastnil. Exhortace jím byla podepsána 22. února 2007 a dle jeho slov má navazovat na jeho encykliku Deus caritas est. Účel exhortace dle něj spočívá „v novém prohloubení vztahu křesťanského lidu k eucharistickému Tajemství, liturgického úkonu a nového duchovního kultu, odvozeného z Eucharistie jako Svátosti Lásky.“[35] Samotný název exhortace je inspirován slovy Tomáše Akvinského, který je používá k označení eucharistie.[36][37] Knižní vydání čítá cca 140 stran (záleží na jazyce vydání).[35]

Motu proprio Summorum pontificum

Související informace můžete najít také v článku: Summorum pontificum

Papež vydal 7. června 2007 motu proprio Summorum pontificum – dokument, který zpřístupňuje slavení liturgie dle misálu bl. Jana XXIII. z roku 1962, tradičně označovanému jako tridentský, která nebyla nikdy zakázána. Řádným způsobem slavení byl a zůstal misál Pavla VI. z roku 1970, přihlížející k liturgickým změnám stanoveným druhým vatikánským koncilem.[38][39] Možnost užívat starší misál dal již v roce 1984 Jan Pavel II., ovšem bylo nutno mít dovolení místního ordináře – biskupa.[38] Summorum pontificum dává kněžím při soukromém slavení eucharistie v jakýkoliv den kromě velikonočního trudia na výběr, jaký způsob slavení zvolí. Vyskytuje-li se pak ve farnosti skupina, která by ráda tímto způsobem slavila, má jí to farář umožnit a nepotřebuje již žádná další povolení. Stejně tak je možno použít starší rituál při udílení svátostí křtu, biřmování, manželství atp., přejí-li si to dotyční a „je-li to pro dobro duší“.[38] Chtějí-li však například řeholní společenství staršího způsobu slavení užívat „často, převážně nebo trvale, musí o tom rozhodnout vyšší Představení“.[38] Dokument s nadšením přijali zejména zástupci tradicionalistických[40] proudů uvnitř katolictví, např. představený Bratrstva sv. Pia X. Bernard Fellay označil dokument za „dar Milosti, který představuje nejenom krok, ale přímo skok správným směrem“.[41] Již před vydáním dokumentu se však proti němu ozývaly i kritické hlasy vyjadřující obavu, zda se tento akt nedotkne autority druhého vatikánského koncilu či zda nezpůsobí zmatky ve farnostech. Proti námitkám se Benedikt XVI. vyjádřil ve svém dopise biskupům bezprostředně po vydání dokumentu, v kterém vysvětluje i motivace, které ho vedly k tvorbě dokumentu. Hlavní důvod svého činu shrnul slovy:

„Jde o to, dosáhnout interního smíření v lůně Církve. Při pohledu do minulosti, na rozdělení, která v průběhu staletí zraňovala Kristovo Tělo, neustále vyvstává dojem, že v kritických momentech, ve kterých se tato rozdělení rodila, nebylo ze strany představitelů Církve učiněno dostatek pro zachování či znovu dosažení smíření a jednoty; vyvstává dojem, že opomenutí Církve mají svůj díl viny na skutečnosti, že se tato rozdělení mohla konsolidovat. Tento pohled do minulosti nás dnes staví před povinnost učinit vše, co lze, pro to, aby všichni ti, kteří skutečně touží po jednotě, mohli v této jednotě zůstat nebo ji opět nalézt.“[42]

V listě pak Benedikt XVI. taktéž sám mluví o vlastní zkušenosti, jak byly po liturgické změně „svévolnými deformacemi Liturgie zraňovány ty osoby, které byly naprosto zakořeněny ve víře Církve“.[42] Některé židovské skupiny proti rozhodnutí papeže protestovaly, neboť ve znění modlitby, která je součástí velkopáteční liturgie dle misálu z roku 1962, se vyskytovaly výrazy (např. vyjádření o „slepotě" židů.), se kterými někteří židé nebyli spokojeni.[43] Papež jejich protestům vyhověl a pasáže, které vyvolávaly konflikty, nahradil jinými.[44]

Kongregace k nauce o církvi

Ke konci roku 2007 vydala Kongregace pro nauku víry dokument potvrzený Benediktem XVI. obsahující „odpovědi na otázky o některých aspektech nauky o církvi“. Prohlášení navazuje na dokument Dominus Iesus z roku 2000, který Benedikt XVI. připravoval ještě v pozici prefekta Kongregace pro nauku víry. Dokument z roku 2007 se vyjadřuje mimo jiné o katolickém chápání toho, jaká společenství jsou z jejího pohledu církvemi. O Východních církvích mluví dokument takto:

„Jelikož tyto církve, i když odloučené, mají pravé svátosti a především vlivem apoštolské posloupnosti, mají kněžství a eucharistii, které je s námi dosud těsně pojí, zasluhují titul místní či partikulární církve, a jsou nazývány sesterskými církvemi katolických partikulárních Církví… Poněvadž však společenství s katolickou církví, jejíž viditelnou Hlavou je římský biskup a Petrův nástupce, není nějakým vnějším doplňkem partikulární církve, ale jeden z jejích vnitřních konstitutivních principů, vyznačuje se status těchto partikulárních církví…přesto určitým nedostatkem.“[45]

O reformovaných církvích se pak vyjadřuje takto:

„…tato společenství nemají apoštolskou posloupnost ve svátosti svěcení, a proto postrádají bytostně konstitutivní prvek bytí Církve. Zmíněná církevní společenství, která zvláště v důsledku absence služebného kněžství nezachovala pravou a celistvou podstatu eucharistického Tajemství, nemohou podle katolické nauky být nazvány „církvemi“ ve vlastním smyslu slova.“ [45]

Dokument taktéž deklaruje „plnou totožnost Církve Kristovy a katolické Církve“.[45] Dokument si vysloužil kritiku z protestantských kruhů. Němečtí protestantští biskupové mluvili o „políčku pro ekumenismus“. Naopak zástupci pravoslavné církve jej chválili pro jeho upřímnost.[46] Na námitky odpověděl následně kardinál Kasper s tím, že dokument neříká, že by protestantské církve nebyly církvemi, ale že nejsou církvemi v tom smyslu, jak katolická církev chápe samu sebe, a že takovými církvemi sami být ani nechtějí.[47]

Ekumenismus a vztahy s jinými náboženstvími

Již při svém nástupu na Svatý stolec Benedikt XVI. vyjádřil svoji vůli pokračovat ve stopách, kterými se vydal Jan Pavel II. K nim neodmyslitelně patří i dialog s ostatními křesťany a dalšími světovými náboženstvími. O jeho důležitosti a užitečnosti Benedikt XVI. mluvil již předtím, než se stal papežem.[48] Nicméně během pontifikátu se vyskytly i kontroverze jak mezi katolickou církví a ostatními křesťany, tak i ve vztazích s muslimy či židy.

Disidenti uvnitř katolické církve

Benedikt XVI. navázal bližší vztahy se zástupci Kněžského bratrstva sv. Pia X., jehož čtyři biskupové, vysvěcení bez povolení papeže, upadli dle Svatého stolce tímto aktem do exkomunikace. Představený Bratrstva mons. Fellay s radostí kvitoval již zvolení Josepha Ratzingera papežem. Začátkem roku 2009 papež tuto exkomunikaci zrušil, a nabídl tak jejich návrat k plnému společenství s katolickou církví. Tento krok našel i své kritiky, např. Hanse Künga, bývalého Ratzingerova kolegu na universitě, jemuž bylo v roce 1980 odebráno právo vyučovat, jenž kritizoval již vydání dokumentu Summorum pontificum a prohlašoval, že papež chová k Marcelu Lefebvrovi sympatie, a že po zrušení exkomunikace mnoho katolíků „nečeká od papeže už nic dobrého“.[49] Dalším aktem Benedikta XVI. v této záležitosti bylo motu proprio Ecclesiae unitatem vydané 8. července 2009, které převádí Papežskou komisi Ecclesia Dei, která má vztahy s Bratrstvem a tradicionalisty na starosti, pod Kongregaci pro nauku víry, zároveň se tak změnilo i její personální vedení. V katolické církvi existují i další tradicionalistické skupiny (např. Bratrstvo sv. Petra, Komunita sv. Martina, Institut Krista Krále a další), které jsou do ní plně začleněny. Benedikt XVI. těmto skupinám vyšel vstříc již při vydání Summorum pontificum, u kterého jako jednu z motivací zmínil právě předcházení štěpení uvnitř církve.[42] Že byl tento krok úspěšný následně potvrdil kardinál Hoyos slovy: „Díky tomuto motu proprio nemálo tradicionalistů požádalo o návrat k plnému společenství a někteří se již vrátili.“[50]

Ostatní křesťané

Benedikt XVI. vícekrát zdůraznil ve svých promluvách výsadní postavení Petrova nástupce v osobě papeže, jak jej chápe katolická církev,[51] což se neobešlo bez reakcí ze stran jiných křesťanských církví.[52]

Změnila se též situace ve vztazích s anglikánskou církvi poté, co anglikáni odhlasovali biskupské svěcení žen. Tento počin taktéž dle kardinála Kaspera zkomplikoval jinak dobře se rozvíjející ekumenický dialog mezi katolickou a anglikánskou církví.[53][54] Anglikánská církev řešila problémy s blížícím se vlastním rozštěpením, mnoho jejích členů dokonce vyjádřilo ochotu vstoupit do katolické církve.[55] Historická byla též účast Benedikta XVI. na pohřbu moskevského patriarchy Alexije II., stejně tak jako naopak účast konstantinopolského patriarchy Bartoloměje na biskupském synodu, kde poprvé v historii promluvil zástupce pravoslavné církve.[56] Ke konci roku 2008 papež sám mluvil o zlepšení vztahů s křesťanským Východem a upozornil na výsledky dokumentu katolicko-pravoslavné komise na téma Církevní společenství, konciliarita a autorita, který dle něj „otevírá positivní perspektivy v reflexi nad vztahem mezi primátem a synodalitou v církvi.“.[57] Svoji promluvu k Papežské radě pro jednotu křesťanů zakončil slovy:

„Drazí bratři a sestry, v mnoha oblastech se ekumenická situace změnila a mění se dále. To nás vede k úsilí o upřímnou konfrontaci. Objevují se nové komunity a skupiny, dochází k profilaci nových tendencí a někdy dokonce k napětím mezi křesťanskými komunitami. Proto je důležitý teologický dialog, který se dotýká konkrétního prostředí života v různých církvích a církevních komunitách.... ekumenismus nás vybízí k bratrské a velkorysé výměně darů, s vědomím, že plné společenství ve víře, ve svátostech a ve službě zůstává úkolem a cílem celého ekumenického hnutí. Pulsujícím srdcem tohoto náročného úkolu, jak to jasně formuloval II. vatikánský koncil, je ekumenismus duchovní.“[57]

Judaismus

Někteří židovští představitelé či organizace vyjádřili spokojenost s tím, že byl papežem zvolen právě Ratzinger, který sám prožil období druhé světové války.[58] Jiní se vyjadřovali střízlivěji s tím, že doufají v navázání na pontifikáty Jana XXIII. a Jana Pavla II. co se týče vztahů k židům a k státu Izrael.[59] V květnu 2006 papež mimo jiné navštívil koncentrační tábor Auschwitz-Birkenau u Osvětimy, kde při svém projevu pronesl slova:

„Na místě jako je tohle se nedostává slov, nakonec zbude jen ustrnulé mlčení – mlčení, jež je vnitřním křikem k Bohu: „Pane, proč jsi mlčel? Jak jsi mohl toto všechno připustit?“ A za tohoto mlčení se ve svém nitru hluboce skláníme před nesčetným zástupem těch, kteří zde trpěli a byli posláni na smrt; toto mlčení se však později stává nahlas vyslovenou žádostí o odpuštění, o smíření, prosbou k živému Bohu, aby už nikdy nic podobného nepřipustil.[60] Připomněl též slova Jana Pavla II. „nemohl jsem sem jako papež nepřijít“.[60]

Vztahy s židy se opět dostaly na přetřes po vydání Summorum pontificum. Židé v té době protestovali proti obsahu velkopáteční liturgie (viz výše). Papež kritické pasáže posléze nechal změnit. Dalším kontroverzním tématem se stalo vyšetřování případu případného blahořečení Pia XII., který byl ve funkci papeže v období druhé světové války, a jenž je některými obviňován z nedostatečného odporu proti nacistům. Papež naopak několikrát vyjádřil tomuto papeži úctu a obdiv.[61] Židovské organizace po celém světě naopak odsoudily snahy o blahořečení tohoto papeže.[62][63] Gary Knapp, člen židovské obce Spojených států a vedoucí Pave the Way Foundation, organizace, jejímž cílem je odstraňovat neteologické překážky mezi náboženstvími, která taktéž zkoumá případ Pia XII., v rozhovoru pro vatikánský rozhlas řekl, že „onen nepříznivý dojem o papeži Piu XII. je zcela falešný“.[64][65] Poslední pobouření uvnitř židovské obce vyvolalo zrušení exkomunikace čtyř biskupů Bratrstva sv. Pia X., mezi nimi i Richarda Williamsona, který veřejně pronesl výroky, v kterých popírá obecně přijímaný rozsah holocaustu či existenci plynových komor. Jak Vatikán, tak Bratrstvo následně tyto výroky odsoudili a vyzvali Williamsona k přehodnocení svých názorů. Státní sekretariát Svatého stolce se v následném prohlášení vyjádřil tak, že tyto okolnosti v době zrušení exkomunikace nebyli Svatému otci známy.[66] Papeže naopak hájil konzervativní americký rabín Yehuda Levin.[67] Při setkáni s představiteli židovských organizací ve Spojených státech amerických papež znovu zopakoval své stanovisko k záležitosti:

„Nenávist rozpoutaná proti mužům, ženám i dětem, jak se projevila v šoa, je zločinem proti Bohu a proti lidstvu. To by mělo být jasné každému, zejména těm, kteří se drží tradice Písma svatého…Každá negace nebo minimalizace tohoto zločinu je netolerovatelná a zároveň nepřijatelná.“[68]

Svatou zemi papež navštívil v květnu roku 2009.

Islám

Papežovy vztahy s islámem byly na veřejnosti diskutovány především poté, co zástupci islámu byli pobouřeni obsahem přednášky s návzem Víra, rozum a univerzita, kterou papež přednesl 12. září 2006 na universitě v Řezně. Důvodem pobouření byla papežova citace: „Ukaž mi, co nového přinesl Mohamed, a nalezneš tam pouze věci špatné a nelidské, jakou je jeho příkaz šířit víru mečem." Jedná se o citaci textu byzantského císaře Manuela II. Palaiologose. Této citaci v papežově přednášce předcházela jeho vlastní slova: „Aniž by se zastavoval u podrobností, jako například u rozdílu v zacházení s těmi, kteří mají "Knihu", a s "nevěřícími", obrací se s překvapivou příkrostí, jež je pro nás nepřijatelná, na svého společníka s ústřední otázkou týkající se vztahu mezi náboženstvím a násilím vůbec a říká:...“

Na přednášku vzápětí reagovalo mnoho vládních činitelů muslimských zemí, kteří výrok označili za nešťastný a dokazující nepochopení skutečného islámu.[69] Naopak představitelé Německa, Švýcarska či Itálie se papeže zastali a poukazovali na nepochopení jeho slov.[70][71][72][73] V písemném vydání přednášky pak papež k zmiňovanému místu poskytl ještě vysvětlení:

„Tato citace byla v muslimském světě, bohužel, vyložena jako výraz mého osobního postoje, což vyvolalo pochopitelné rozhořčení. Doufám, že čtenář mého textu bude moci bezprostředně pochopit, že tato věta nevyjadřuje mé osobní hodnocení Koránu, k němuž chovám úctu, příslušející posvátné knize velkého náboženství. Citací textu císaře Manuela II. jsem měl v úmyslu pouze zdůraznit podstatný vztah mezi vírou a rozumem. V tomto bodě se s Manuelem II. shoduji, aniž bych bral jeho polemiku za svou.“[74]

Na přelomu listopadu a prosince téhož roku pak Benedikt XVI. navštívil Turecko.[75] V roce 2008 se na žádost význačných muslimských osobností uskutečnil od 4. do 6. listopadu v Římě katolicko-muslimský seminář, kde spolu obě strany diskutovaly na téma lásky k Bohu a bližnímu. V prosinci se pak konalo pravidelné muslimsko-katolické sympozium.[76]

Názory Benedikta XVI.

Liturgie

Jedním z témat, kterými se Benedikt XVI. ještě jako Joseph Ratzinger ve svých pracích věnoval, bylo téma liturgie. První svazek (celkem ze 16) z jeho úplného díla (Opera omnia, nakladatelství Herder), který byl vydán 22. října 2008 obsahuje právě Ratzingerovy práce na téma liturgie.[77] Díla budou vydávána tematicky, nikoliv chronologicky, a to v pořadí, které určil sám Benedikt XVI. Jádro svazku dle jeho slov tvoří kniha Duch liturgie (v originále Der Geist der Liturgie, 2000).[78] V knize Ratzinger podává výklad liturgických úkonů a její zakořenění v tradici církve a věnuje se změnám, které v liturgii nastaly po druhém vatikánském koncilu. Pravděpodobně nejvíce komentovanou částí knihy se stala kapitola o směru modliteb a postavení kněze vůči lidu. Ratzinger hájí společné nasměrování věřících a kněze jedním směrem a kritizuje některé prvky, které se postupně prosadily v pokoncilní liturgické praxi. O změně v postavení kněze čelem k lidu se vyjadřuje např. takto:

„Ve skutečnosti tím nastoupila klerikalizace, a to způsobem, který neexistoval nikdy předtím. Nyní se kněz – předsedající, jak nyní bývá raději nazýván – stává vlastním vztažným bodem celku. Všechno záleží na něm. Je to on, koho musíme vidět, účastnit se jeho liturgických úkonů, jemu je třeba odpovídat… Stále méně je v zorném poli Bůh… Obrácení kněze k lidu formuje nyní obec v jeden do sebe uzavřený kruh. Svou podobnou už není otevřena dopředu a vzhůru, ale uzavírá se sama v sobě.“[79]

Řešení situace pak Ratzinger vidí v postavení kříže doprostřed oltáře, aby věřící i kněz byli společně obráceni nikoliv na sebe, ale právě ke kříži. V roce 2008 tuto praxi Benedikt XVI. zavedl do svých papežských mší, vedle přijímání věřících v kleče do úst.[80] Právě v knize Duch liturgie se ostře staví proti stavění kříže na stranu oltáře:

„Za naprosto absurdní jev posledních desetiletí považuji to, že se kříž staví na stranu, aby se uvolnil pohled na kněze. Ruší snad kříž při eucharistii? Je kněz důležitější než Pán? Tento omyl by měl být co nejdříve napraven.“[81]

Téma papežových názorů na liturgii vyvstalo výrazněji na povrch s vydáním motu proprio Summorum pontificum či zrušením exkomunikací biskupů Bratrstva sv. Pia X. (tradicionalistické skupiny v katolické církvi zpravidla slaví liturgii podle staršího způsobu). V knize rozhorovů s Peterem Seewaldem Křesťanství na přelomu tisíciletí [82] Ratzinger říká, že oživení starého ritu v liturgii „by nebylo žádné řešení“, nicméně starý ritus by se měl „mnohem velkoryseji dopřát těm, kdo si to přejí.“[83]

Sexuální morálka a ochrana života

Benedikt XVI. pokračuje v duchu tradice církve a svých předchůdců, co se týká posuzování záležitostí sexuální morálky a kontroly porodnosti. Již během období, kdy byl prefektem Kongregace pro nauku víry, bylo jeho úkolem vyjadřovat názory církve i k těmto otázkám. V této souvislosti vydal některé dokumenty týkající se etických otázek medicíny (využití embryí, interrupce). Stejně tak se zabýval tématem homosexuality. Kongregace pro nauku víry vydala pod vedením Josepha Ratzingera několik dokumentů které se věnují tomuto tématu.[84] V pozici papeže Benedikt XVI. nechal 29. listopadu 2005 Kongregaci pro katolickou výchovu vydat dokument Instrukce o kněžství a homosexualitě, který schválil 31. srpna, a který zakazuje udělovat kněžská svěcení osobám praktikujícím homosexuální chování, taktéž osobám se silnými homosexuálními sklony či osobám podporujícím tzv. „gay kulturu”.[84][85][86] Dokument vyvolal reakce jak uvnitř, tak vně katolické církve. Benedikt XVI. taktéž pokračuje v učení ohledně morální nepřípustnosti umělých metod antikoncepce. Stejně tak se staví proti provádění interrupcí a euthanasie či lékařskému využívání lidských embryí. Benedikt XVI. se při své návštěvě Afriky vyslovil proti používání kondomů a doporučil spíše sexuální zdrženlivost a manželskou věrnost.[87] Toto prohlášení bylo některými lidmi odsouzeno.[88] Papež Benedikt XVI. se tak stal prvním papežem, který veřejně vyslovil slovo „kondom“.[89]

Zájmy

Benedikt XVI. má velkou oblibu v klasické hudbě. Sám hraje na piano, jedno velké má i ve své papežské residenci.[90] Jedním z jeho neoblíbenějších skladatelů je W. A. Mozart.[91] Jeho dalším velkým zájmem jsou kočky.[90] Po svém zvolení papežem římský tisk informoval o tom, že se rozhodl vzít si sebou do apoštolského paláce i dvě, které měl jako kardinál.[90]

Dílo

Benedikt XVI. napsal mnoho, zejména odborných teologických, děl. Několik titulů se týká taktéž politiky a kultury v Evropě. Kromě jeho vlastních psaných děl vycházejí v knižní podobě pod různými názvy i sbírky a výběry z jeho homilií, přednášek či pravidelných středečních katechezí, které přednáší během generálních audiencí.[92]

Česky vyšlo

  • RATZINGER, Joseph. Ježíš Nazaretský. Brno : Barrister & Principal, 2008. ISBN 978-80-87029-33-6.
  • RATZINGER, Joseph. Eschatologie. Brno : Barrister & Principal, 2008. ISBN 978-80-87029-30-5.
  • RATZINGER, Joseph. Úvod do křesťanství. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 2007. ISBN 978-80-7195-012-7.
  • RATZINGER, Joseph. Duch liturgie. Brno : Barrister & Principal, 2006. ISBN 80-7364-032-5.
  • RATZINGER, Joseph. Můj život. Brno : Barrister & Principal, 2005. ISBN 80-85947-94-3.
  • RATZINGER, Joseph. Evropa. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 2005. ISBN 80-7192-801-1.
  • RATZINGER, Joseph. Evropa Benedikta z Nursie v krizi kultur. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 2005. ISBN 80-7192-801-1.
  • RATZINGER, Joseph. Hledět na probodeného. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 1996. ISBN 80-85959-11-9.
  • RATZINGER, Joseph. Pravda, hodnoty a moc. [s.l.] : Centrum pro studium demokracie a kultury, 1996.
  • RATZINGER, Joseph. Církev jako společenství. Praha : ZVON, 1994. ISBN 80-7113-102-4.
  • RATZINGER, Joseph. Naděje pro Evropu?. Praha : Scriptum, 1993.
  • RATZINGER, Joseph; SCHÖNBORN, Christoph. Malý úvod do KATECHISMU KATOLICKÉ CÍRKVE. Praha : Nové město. ISBN 80-901542-4-7.

Knihy rozhovorů

Encykliky

Sbírky promluv, katechezí či vybraných textů

  • RATZINGER, Joseph. Vrchol a pramen. Texty o eucharistii. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 2009. ISBN 80-7195-327-2.  
  • RATZINGER, Joseph. Myšlenky o svatém Pavlovi. Praha : Paulínky, 2009. ISBN 978-80-86949-61-1.  
  • RATZINGER, Joseph. Otcové církve. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 2009. ISBN 978-80-7195-263.  
  • RATZINGER, Joseph. O počátcích církve. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 2008.  
  • RATZINGER, Joseph. Mariánské myšlenky. Praha : Paulínky, 2008.  
  • RATZINGER, Joseph. O víře, naději a lásce. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 2008.  
  • RATZINGER, Joseph. Jan Pavel II.. Praha : Paulínky, 2008. ISBN 80-7195-021-1.  
  • RATZINGER, Joseph. Vánoční promluvy. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 2007. ISBN 978-80-7195-140-7.  
  • RATZINGER, Joseph. Přiď Duchu svatý. Český Těšín : Cos Jesu, 2006.  
  • RATZINGER, Joseph. Křížová cesta v Koloseu. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 2006. ISBN 80-7195-021-1.  

Knihy o Benediktu XVI.

  • WATTS, Greg. Dělník na vinici. Kostelní Vydří : Karmelitánské nakladatelství, 2006. ISBN 80-7195-067-X.  

Související články

Reference

  1. ↑ „Osud Benediktovi XVI. nadělil poněkud přísnou tvář, ale on sám přezdívku ‚rotvajler boží‘ přijal s vtipem.“ – Mladá fronta DNES – Pan Papež. Seznamte se.
  2. ↑ (anglicky) The New York Times: New Pope Defied Nazis As Teen During WWII
  3. ↑ (anglicky) The Journal of Religion: The Catholicity of the Augsburg Confession
  4. ↑ Rádio Vaticana: Generální audience 27. 4. 2009.
  5. ↑ Idnes.cz: Papež hovoří k věřícím z internetu...
  6. ↑ Rádio Vaticana: Kanonizace v Brazílii.
  7. ↑ Idnes.cz: Katolická církev má čtyři nové svaté.
  8. ↑ 8,0 8,1 Rádio Vaticana: Benedikt XVI. zahájil Rok sv. Pavla.
  9. ↑ Rádio Vaticana: Velký ohlas na potvrzení pravosti hrobu sv. Pavla
  10. ↑ Rádio Vaticana: Benedikt XVI. zakončil Rok sv. Pavla
  11. ↑ Rádio Vaticana: Benedikt XVI. zahájil Rok kněží
  12. ↑ (anglicky) Washington Post: Turks Protest Pope's Coming Visit.
  13. ↑ Idnes.cz: Papeže vítá v Turecku hněv muslimů a chlad politiků.
  14. ↑ (anglicky) Massive security for Pope's Turkey visit.
  15. ↑ Rádio Vaticana: Začala 6. zahraniční cesta Benedikta XVI..
  16. ↑ Idnes.cz: Papež skončil návštěvu Brazílie masovou mší.
  17. ↑ 17,0 17,1 Idnes.cz: Papež přiletěl do USA.
  18. ↑ Rádio Vaticana: Benedikt XVI. sloužil bohoslužbu ke 150. výročí Lurdských zjevení.
  19. ↑ Rádio Vaticana: Co čeká Kamerun od papeže.
  20. ↑ Rádio Vaticana: Co je Instrumentum laboris a v čem je tentokrát nové.
  21. ↑ Rádio Vaticana: Ve světě techniky ženské vlastnosti nezbytné k záchově lidství.
  22. ↑ Idnes.cz: Papež sloužil v Angole mši pod širým nebem, přišel milion lidí.
  23. ↑ Rádio Vaticana: Řadím se do dlouhého zástupu poutníků
  24. ↑ Rádio Vaticana: Zakoušíme zahanbení nad naším rozdělením
  25. ↑ Idnes.cz: Holokaust nebude zapomenut, rozloučil se papež s Blízkým východem
  26. ↑ Idnes.cz: Papež se v Betlémě setkal s Abbásem, volal po vzniku samostatné Palestiny
  27. ↑ Idnes.cz: Benedikt XVI. vstoupil jako první papež do mešity Al-Aksá
  28. ↑ http://www.ceskenoviny.cz/zpravy/benedikt-xvi-zahajil-tridenni-navstevu-ceska/399689
  29. ↑ idnes.cz: Papež sloužil v Brně mši pro sto dvacet tisíc věřících
  30. ↑ Rádio Vaticana: O čem se mluví: Benedikt XVI. píše knihu o Ježíšovi
  31. ↑ Rádio Vaticana: Homilie Benedikta XVI. při mši svaté na zahájení pontifikátu, Svatopetrské náměstí, 10 hod.
  32. ↑ Rádio Vaticana: Homilie kardinála Ratzingera před zahájením konkláve.
  33. ↑ Rádio Vaticana: Benedikt XVI. na uvítanou účastníků SDM.
  34. ↑ Rádio Vaticana: Projev na diecézním symposiu o rodině v Římě.
  35. ↑ 35,0 35,1 Rádio Vaticana: "Eucharistická slavnost je největším církevním úkonem adorace".
  36. ↑ Rádio Vaticana: Benedikt XVI. před Angelus na nám. sv. Petra.
  37. ↑ STh III,q.73, a.3, ad 3 : online zde.
  38. ↑ 38,0 38,1 38,2 38,3 Rádio Vaticana: Summorum pontificum, o užívání římské liturgie, předcházející reformě z roku 1970.
  39. ↑ Idnes.cz: Papež zjednodušil možnost sloužit mši v latině
  40. ↑ Idnes.cz: Papež nadbíhá staromilcům. Povede církev do minulosti?
  41. ↑ Rádio Vaticana: Mons. Bernard Fellay vyjádřil vděčnost za Summorum pontificum.
  42. ↑ 42,0 42,1 42,2 Rádio Vaticana: List Benedikta XVI. biskupům k vydání apoštolského listu o volném užití latinského misálu z roku 1962.
  43. ↑ Tiskové středisko české biskupské konference: Papež upravil prosbu za židy ve velkopátečních přímluvách tridentského ritu.
  44. ↑ Současné znění zní: „Všemohoucí věčný Bože, který chceš, aby všichni lidé byli spaseni a došli poznání pravdy, uděl milostivě, aby vstupem do plnosti národů v Tvé Církvi, byl spasen celý Izrael.“ Rádio Vaticana: Benedikt XVI. změnil znění velkopáteční přímluvy v misálu z roku 1962
  45. ↑ 45,0 45,1 45,2 Rádio Vaticana: Kongregace pro nauku víry: Odpovědi na otázky o některých aspektech nauky o církvi
  46. ↑ Rádio Vaticana: Protestanti jsou rozhořčeni, pravoslavní dokument ocenili.
  47. ↑ Rádio Vaticana: Kard. Kasper odpověděl na pobouření protestantů.
  48. ↑ SEEWALD, Peter: Křesťanství na přelomu tisíciletí, rozhovory s Josephem kardinálem Ratzingerem
  49. ↑ Rádio Vaticana: Podle Hanse Künga II. vatikánský koncil skoncoval s tradicí církve
  50. ↑ Rádio Vaticana: Kard.Hoyos o prvních plodech Summorum pontificum.
  51. ↑ Rádio Vaticana: Generální audience Benedikta XVI.
  52. ↑ (anglicky) Benedict's call on papacy will increase divisions, says Italian Protestant.
  53. ↑ Rádio Vaticana: Obtíže ekumenického katolicko-anglikánského dialogu.
  54. ↑ Rádio Vaticana: Kard. Kasper k situaci v anglikánské církvi.
  55. ↑ Rádio Vaticana: Civiltà Cattolica komentuje přestupy anglikánů do katolické církve.
  56. ↑ Rádio Vaticana: Ekumenická bilance kard. Kaspera.
  57. ↑ 57,0 57,1 Rádio Vaticana: Ekumenická situace se stále mění.
  58. ↑ (anglicky) ADL Welcomes Election of Cardinal Ratzinger as New Pope.
  59. ↑ (anglicky) BBC NEWS: In quotes: Reaction to Pope election.
  60. ↑ 60,0 60,1 Rádio Vaticana: Benedikt XVI. – návštěva koncentračního tábora v Osvětimi 28. 5. 06.
  61. ↑ Rádio Vaticana: Benedikt XVI. hovořil o papeži Piu XII.
  62. ↑ (anglicky) Jerusalem Post: A courageous rabbi talks to the Catholic synod.
  63. ↑ (anglicky) Holocaust group to lobby pope over Pius sainthood.
  64. ↑ Rádio Vaticana: Pius XII. zachránil více židů než kdokoli jiný.
  65. ↑ (anglicky) Newly Discovered Documents Prove Pope Pius XII was a Friend to the Jewish People Before, During and After WWII.
  66. ↑ Rádio Vaticana: Sdělení státního sekretariátu Svatého stolce ke zrušení exkomunikace.
  67. ↑ Rádio Vaticana: Ortodoxní rabín Levin se zastává papeže a jeho snahy o smír s tradicionalisty.
  68. ↑ Rádio Vaticana: Benedikt XVI. se setkal s představiteli židovských organizací USA.
  69. ↑ (anglicky) BBC NEWS: Pope sorry for offending Muslims.
  70. ↑ (anglicky) German Chancellor Defends Pope against Muslim Anger.
  71. ↑ (anglicky) Merkel defends Pope amid Muslim fury.
  72. ↑ (anglicky) Couchepin backs Pope's Islam comments
  73. ↑ (anglicky) More Best Quotes on Pope and Islam Controversy.
  74. ↑ Rádio Vaticana: Úplný text přednášky Benedikta XVI. na univerzitě v Řezně s poznámkami.
  75. ↑ Rádio Vaticana: Benedikt XVI. v Turecku - 1.den.
  76. ↑ Rádio Vaticana: Muslimsko-katolické sympozium.
  77. ↑ Rádio Vaticana: Ještě jednou o postavení kněze a lidu při mši.
  78. ↑ Česky vydalo v roce 2006 Barrister & Principal.
  79. ↑ RATZINGER, Joseph: Duch liturgie, česky: Barrister & Principal 2006, str. 70
  80. ↑ Rádio Vaticana: Ceremonář Marini ke změnám v papežské liturgii
  81. ↑ RATZINGER, Joseph. Duch liturgie. Brno : Barrister & Principal, 2006. ISBN 80-7364-032-5. Kapitola 3. Oltář a směr modliteb v liturgii, s. 73–74. (česky) 
  82. ↑ Originální název zní SALZ DER ERDE (Sul země), vydáno 1996
  83. ↑ SEEWALD, Peter. Joseph kardinál Ratzinger: Křesťanství na přelomu tisíciletí. Praha : Portál, 2005. ISBN 80-7367-016-X. Kapitola 2. Problémy katolické církve, s. 124. (česky) 
  84. ↑ 84,0 84,1 Rádio Vaticana: Osoby praktikující homosexualitu není vhodné připouštět ke kněžství,
  85. ↑ Rádio Vaticana: Zákaz svěcení homosexuálů platí i pro řeholní řády a misijní území.
  86. ↑ Webmagazin.cz: Tolerujeme homosexuály?.
  87. ↑ AIDS zastaví zdrženlivost, ne rozdávání kondomů, vzkázal papež Africe, iDnes.cz [online]. [cit. 2009-11-14]. Dostupné online.  
  88. ↑ V Praze lidé protestovali proti papežově odsuzování kondomů, Novinky.cz [online]. [cit. 2009-11-14]. Dostupné online.  
  89. ↑ HEGER, Lubomír. E-mail od papeže. Magazín DNES, 2009-9-24, čís. 38, s. 34. Dostupné online [cit. 2009-9-28]. (cs) 
  90. ↑ 90,0 90,1 90,2 (anglicky) BBC NEWS: Pope Benedict's creature comforts.
  91. ↑ Rádio Vaticana: Benedikt XVI. vyznal svou lásku k hudbě.
  92. ↑ Všechny tyto katecheze jsou dostupné i online na stránkách vatikánského rozhlasu.
  93. ↑ Christnet.cz: Deus caritas est je nejprodávanějším dokumentem poslední doby.

Externí odkazy

Texty

Obecné

Kritika


Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Benedictus XVI
Citováno z „http://www.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Benedikt_XVI.“