Jérôme Lejeune

Z Multimediaexpo.cz

Profesor Jérôme Jean Louis Marie Lejeune (* 13. června 1926, Montrouge, Francie, † 3. dubna 1994, Paříž) byl francouzský pediatr a genetik, specialista na vývojové vady u dětí a vůdčí osobnost protipotratového hnutí.

Byl prvním lékařem, který prokázal souvislost mezi genetickou vadou a mentální retardací, svými výzkumy založil obor lékařská genetika a vyvinul základní metody genetické prenatální diagnostiky. Také jako první lékař popsal a diagnostikoval syndrom kočičího mňoukání, známý též jako Lejeuneův syndrom

Ve druhé polovině 20. století se postupně stal vůdčí osobností protipotratového hnutí. Pravidelně vystupoval u klíčových soudních sporů a před veřejností jako expert zastupující protipotratová stanoviska a kritizoval kolegy, kteří interrupce podporovali či prováděli, čímž si u mnohých z nich vysloužil bezmeznou nenávist.

Pavel VI. jej jmenoval členem Papežské akademie věd (1974) a Jan Pavel II. prvním prezidentem Papežské akademie pro život. Římskokatolická církev jej od roku 2007 vede jako kandidáta blahořečení.

Život

Lejeune se od počátku své kariéry specializoval na práci s postiženými dětmi a výzkum chorob, kterými trpěly. Zejména se soustředil na výzkum Downova syndromu a hledání příčiny tohoto onemocnění. Tu nakonec úspěšně objevil, když v roce 1958 zjistil a prokázal, že nemoc je způsobena genetickou vadou, jejíž podstatou je nadpočetný výskyt jednoho z chromozómů (který to přesně je ale ještě zjistit nedokázal).

Svým objevem a následnými výzkumy prokázal to, co lékaři zatím nejasně tušili, spojitost mezi genetickými vadami a mentálními retardacemi, čímž položil základy moderní genetiky člověka a lékařské genetiky. Zároveň vyvinul metody, které umožňují tato onemocnění poměrně jednoduše diagnostikovat ještě před narozením. V roce 1963 jako první lékař diagnostikoval a popsal syndrom kočičího mňoukání (známý též jako Cri du chat nebo Lejeunův syndrom), který je způsobený ztrátou části 5. chromozómu. V roce 1974 jej papež Pavel VI. jmenoval členem Papežské akademie věd.

Jeho objevy jej zařazují mezi největší lékaře 20. století, ovšem jemu osobně přinesly především obrovské zklamání. Jejich prvním důsledkem bylo zjištění, že Downův syndrom je neléčitelný, respektive přinejmenším že naděje, že bude nalezen způsob, jak jej léčit, nepatří do Lejeuneovy doby. Bezprostředním následkem tohoto seznání bylo, že jiní lékaři vzali diagnostické metody, vyvinuté Lejeunem proto, aby postiženým dětem a jejim rodinám pomáhaly, aby hledali a diagnostikovali Downův syndrom (a později i jiné syndromy) u plodů a v případě pozitivního nálezu posílali matky na interrupci.

Lejeune byl tímto počínáním svých kolegů zděšen. Považoval je za odporné zneužití lékařské vědy a neváhal to říkat nahlas. Rychle se stal vůdčí osobností protipotratového hnutí, které pravidelně zastupoval je jako expert v klíčových kauzách. Stal se též přítelem Jana Pavla II., který se sním radil o medicínských etických otázkách a v roce 1994 jej jmenoval prvním prezidentem Papežské akademie pro život. Lejeune si ale tento úřad nepodržel dlouho, ještě týž rok zemřel na rakovinu.

Lejeune si svým odporem proti interrupcím znepřátelil mnoho svých kolegů a potratům nakloněnou část veřejnosti. Nenávist jeho odpůrců šla až za hrob: když papež Jan Pavel II. v roce 1997 navštívil Francii a do programu zahrnul návštěvu hrobu svého starého přítele, vyvolalo to protesty takové síly, že o tom referovaly zpravodajské relace po celém světě.

Pocty

Římskokatolická církev vede Lejeunea od roku 2007 jako kandidáta blahořečení. V roce 2008 obdržel posmrtně Evropskou cenu pro život.

Externí odkazy


Náklady na energie a provoz naší encyklopedie prudce vzrostly.
Potřebujeme vaši podporu... Kolik ?? To je na Vás.
Náš FIO účet — 2500575897 / 2010