V pátek 26. dubna 2024 úderem 22 hodiny začíná naše nová
a opravdu velká série soutěží o nejlepší webovou stránku !!
Proto neváhejte a začněte hned zítra soutěžit o lákavé ceny !!

Hana Vítová

Z Multimediaexpo.cz

Hana Vítová na reklamní fotografii tiskárny V. Neubert a synové (Praha, 1939)

Hana Vítová (* 24. ledna 1914, Praha, † 3. března 1987, Praha) rodným jménem Jana Lašková, byla slavnou českou herečkou a zpěvačkou 30. a 40. let 20. století. Mezi tehdejšími hereckými hvězdami vynikla nejen její přirozená krása s melancholickým nádechem obličeje a tmavými vlasy, ale hlavně její intelekt a pěvecký talent. Od roku 1932 hrála ve více než padesáti filmech, z nichž mnohé jsou hrané a oblíbené i po více než půlstoletí.

Obsah

Soukromý život

Hana Vítová vyrůstala v umělecké rodině. Otec Hanuš Lašek byl sólistou opery Národního divadla, operní pěvkyní byla i matka Hana. V dívčím věku Vítová chtěla být učitelkou, ale na přání rodičů vstoupila na konzervatoř. Po dvou letech odešla na stáž do olomouckého divadla, ale o jejím zvláště pěveckém talentu se dozvěděli Voskovec a Werich, kteří ji r. 1930 angažovali v Osvobozeném divadle. Hodila se jim pro postavu umělé dívky Sirael ve hře Golem. Voskovec a Werich pro ni vymysleli také pseudonym, který užívala až do smrti. Podnětem byl vtip se jménem jejich společného přítele, básníka a dramatika Vítězslava Nezvala.

V Osvobozeném divadle, kde hrála s přestávkami až do jeho uzavření, se zamilovala do Jiřího Voskovce, ale osudovou se pro ni stal operetní zpěvák a herec Jára Pospíšil. Kvůli němu Hana Vítová odešla z Osvobozeného divadla do Olomouce, ale brzy se oba společně vrátili do Prahy. Pod tíhou popularity nezbývalo mnoho místa na citový partnerský život, a tak se manželství záhy rozpadlo. Vítová na něho nikdy nepřestala vzpomínat jako na výborného člověka, umělce i kamaráda.

Určitou dobu hrála v Divadle Oldřicha Nového, kde se seznámila se šéfredaktorem populárního časopisu Kinorevue Bedřichem Rádlem, a s tímto pražským elegánem se brzo vzali. Bydleli však ve stejném domě jako Rádlova první manželka Světla Svozilová. Z manželství zůstala nakonec jen dcera Bedřiška. Ke konci války Vítová se starala o Janu Včelákovou, dceru Oldřicha Nového, když její oba rodiče byli odvezeni do koncentráku. Když po válce z politických důvodů manžel přišel o práci a i Vítová přestala dostávat nabídky k rolím, manželství se rozpadlo.

Vítová však neměla kam jít, a tak zůstala u bývalého manžela a vyvařovala jemu i jeho nové milence. Třetím manželem se stal R. A. Dvorský, zpěvák, herec a bývalý vedoucí tanečního orchestru. Nový režim přestal mít o oblíbence „buržoazního“ publika zájem. Nakonec se vrátili mezi prosté lidi, které bavili svým zpěvem a vzpomínkami. Kolem televizního konferenciéra Jana Pixy se vytvořila skupina estrádních umělců, mezi nimiž Vítová a Dvorský nechyběli. Ti pak jezdili po českém venkově a byli potěšením pro stovky a tisíce lidí, kteří je znali ze starších filmů. Na estrádní umění je možné mít kritický pohled. Nelze však upřít, že tento druh zábavy byl oblíbený a lidé se na příjezd umělců z Prahy vždy těšili.

Velkou ranou osudu byla sebevražda dcery Bedřišky v jejích osmnácti letech, kdy z nešťastné lásky vyskočila z okna. Vítová byla ve svém nitru zcela na dně, ač to ve svých vystoupeních nedávala najevo. V roce 1970 měla vážnou dopravní nehodu, při níž jí ochrnula jedna noha. Propadla alkoholu a po smrti R. A. Dvorského dožívala zcela opuštěná.

Umělecká kariéra

Roku 1932 stanula Hana Vítová poprvé před filmovou kamerou v nepříliš povedené komedii Děvčátko, neříkej ne. Zazářila až společně s Ljubou Hermanovou ve filmu Peníze nebo život, kde společně zazpívaly píseň Život je jen náhoda, která se záhy stala evergreenem. Pak už následovaly další nabídky a přišly role, v nichž Hana Vítová zazářila skutečným hereckým mistrovstvím.

Ve třicátých letech se stala filmovou hvězdou většinou díky ne příliš umělecky hodnotným naivním i sentimentálním filmům, v nichž často hrála role chudých dívek, které přišly ke štěstí, když se do nich zamiloval bohatý muž znalý světa. Taková je i Matka Kráčmerka, Vdavky Nanynky Kulichovy, Jedna z milionu, Sextánka, Jarčin profesor, Výdělečné ženy nebo Děvče za výkladem. Mnohem výraznější byly dramatické role ve filmech Batalion, Lidé na kře a v historické komedii Cech panen kutnohorských.

Od roku 1930 byla s přestávkami členkou Osvobozeného divadla. Z rolí v Osvobozeném divadle připomeňme Sirael v Golemovi (1931), otrokyni Onomaptopoe ve hře Caesar (1932),dále účinkovala ve hrách Osel a stín, Kat a blázen. Kromě krátkého zastavení v Olomouci s Járou Pospíšilem hrála před válkou ještě v letech 1935 - 1937 v Divadle Vlasty Buriana. Po uzavření Osvobozeného divadla přešla do operetního souboru Švandova divadla a v r. 1941 - 1942 byla v Divadle Oldřicha Nového, krátce hostovala v Uranii.

Za války dostala své nejlepší životní role, především sehrála výtečně Martu Dekasovou v Nočním motýlu, v němž se dostává z pozice vychovatelky do prostředí pochybného baru. Slavnou průvodní melodii však nezpívala Vítová, ale Míla Spazierová-Hezká. Díky tomuto snímku, který se promítal i v Německu a ve Francii, se stala mezinárodně známou. Milou roli dostala i v komedii Valentin Dobrotivý, kde byla partnerkou svému divadelnímu šéfovi Oldřichu Novému. Hrála i ve dvou německých filmech pod jménem Hana Witt (Der zweite Schuss, 1943).

Na rozdíl od svých kolegyň Mandlové, Baarové i Gollové se obhájila při obvinění z kolaborace. Přesto po válce hrála už jen v pěti filmech. Posledním významným filmem byla Pytlákova schovanka aneb Šlechetný milionář, vedle Nočního motýla její role nejvýraznější. Hrála tu opět po boku Oldřicha Nového zhrzenou milenku Elén, v jejíž postavě parodovala své prvorepublikové role. Byla natočená krátce po Únoru 1948. Následovaly už jen malé role, poslední filmovou rolí byla referentka MNV (Muž v povětří, s Vlastou Burianem). Objevila se pak ještě v západoněmeckém snímku Dům v Kaprové ulici (1964).

V padesátých letech vystupovala na estrádách, příležitostně v barech a restauracích, v letech 1953 - 1959 vedla kabaret u Tomáše v Praze. Ke konci života se bavila alespoň překlady knih z angličtiny, ruštiny (pro časopis a nakladatelství Svět sovětů) a němčiny.

Filmografie

Role

Zpěv

  • Diskretní budoár, dvou dívčích retů žár (Děvčátko, neříkej ne!, 1932) s Ottou Rubíkem
  • Komu se nelení, tomu se zelení (Děvčátko, neříkej ne!, 1932) s Emanem Fialou
  • Kotě, já bych pro tě zhubnul láskou jak tyčka v plotě (Děvčátko, neříkej ne!, 1932) s Jindřichem Plachtou
  • Život je jen náhoda (Peníze nebo život, 1932) s Ljubou Hermanovou - dle některých pramenů dabing zpívaný Jožkou Srbovou a Boženou Schlesingerovou
  • Ty náš svatý Antoníčku (U svatého Antoníčka, 1933) - s Ljubou Hermanovou
  • Chudobná světnička (Matka Kráčmerka,1934) - s Rolfem Wankou
  • Můj milý má mne rád (Hřích mládí, 1935)
  • Dívenko spanilá (Výkřik do sibiřské noci, 1935) - s Arno Veleckým
  • Telefonem k srdci (Koho jsem včera líbal?, 1936) - s Valtrem Taubem
  • Jen vám, jen vám svou píseň zpívám (Sextánka, 1936)
  • Ach není, tu není (Armádní dvojčata, 1937)
  • Ó, hvězdy krásné, kam pospícháte (Armádní dvojčata, 1937)
  • Pryč a pryč je všecko (Batalion, 1937)
  • Nemám nic než to, co mám (Batalion, 1937)
  • Ukolébavka (Krb bez ohně, 1937) - s R. A. Dvorským
  • V roztoužení (Poslíček lásky, 1937)
  • Mám jen jednu naději (Výdělečné ženy, 1937)
  • Chci žít a jenom tebe milovat (Bláhové děvče, 1938) - s Járou Pospíšilem
  • Jen jednu touhu mám (Bláhové děvče, 1938) - s Vladimírem Borským
  • Pohádka mládí (Milování zakázáno, 1938)
  • Pověz, pověz, kudy cestička (Jiný vzduch, 1939)
  • Matějíčku, Matěji (U svatého Matěje, 1939) - s Jarou Kohoutem a Františkem Paulem
  • Polibek za mřížemi (Veselá bída, 1939) - s Dano Živojnovičem
  • Vždyť jsme jen jednou na světě (Veselá bída, 1939)
  • Neapolitana (Píseň lásky, 1940)
  • Měsíc už svítí do zahrad (Jarní píseň, 1944)
  • Přesvatá matko, líbezná panno (Jarní píseň, 1944)
  • (ve filmu Pytlákova schovanka byla Hana Vítová dabována v písních Vilmou Mayerovou)

YouTube

Noční motýl – celý film (1941)
Děvče za výkladem – celý film (1937)


Reference

  • Rytmus života 11/2007,Hana Vítová (pod šifrou Rž), str. 18-19
  • Český hraný film II, 1930 - 1945, NFA Praha, 1998, ISBN 80-7004-090-4
  • Český hraný film III, 1945 - 1960, NFA Praha, 2001, ISBN 80-7004-102-1

Externí odkazy


Citováno z „http://www.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Hana_V%C3%ADtov%C3%A1“