Dějiny Portugalska

Z Multimediaexpo.cz

300px

Obsah

Moderní dějiny

Pád království

Napoleonovo vítězství nad Španělskem dopadlo i na Portugalsko. Portugalská královská rodina uprchla ze země a se uchýlila do Brazílie. Po porážce Napoleona se opět vrátila do vlasti. Brazílie se měla stát pouhou kolonií, kterou byla před pobytem královské rodiny, ale to Brazilci odmítli. Roku 1822 byla vyhlášena nezávislost Brazílie, aniž by lisabonský dvůr mohl proti tomu cokoliv učinit. V Afrických kolonií začali přebírat vedoucí úlohu v obchodu Francouzi a hlavně Britové. Po těchto velkých neuspěších byla ustanovena v roce 1834 konstituční monarchie. Nejsilnější politickou stranou se stala Republikánská strana Portugalska, která si dala za cíl zrušit monarchii. V roce 1908 byli revolucionáři zavražděni král Carlos I. a následník trůnu Luis Filip. Na trůn nastoupil v roce 1908 Manuel II., ale dny monarchie se velice rychle blížily ke svému konci. V roce 1910 premiér João Franco podal demisi. Následovali nové volby, které s přehledem vyhráli republikáni. Armáda se přidala na stranu republikánů a obklíčila Lisabon. Královská rodina utekla do Anglie. Byla vyhlášena první portugalská republika v jejímž čele vstanul Teófilo Braga.

První republika

V roce 1911 byla vydána nová ústava, která zaručovala demokratický parlamentní systém a dala malé pravomoce prezidentovi. Republika ale od počátku narážela u obyvatel na jistý odpor. Většina obyvatel byli zemědělci, kteří byli silně věřící a k moderním metodám politiky a vedení ekonomiky se stavěli skepticky. V roce 1912 se pokusili royalisté opět nastoli monarchii, ale byli poraženi. Republikáni však nebyli schopni zajistit stabilitu země a ekonomickou prosperitu. Během první první světové války vyhlásila země neutralitu. Ta nebyla Německem dodržována, a tak v roce 1916 vstoupilo Portugalsko do války na straně Dohody. Po porážce Německa získalo za odměnu Portugalsko část bývalé německé Východní Afriky (dnešní Tanzanie). Nově nabyté území bylo připojeno k portugalskému Mosambiku. Bohužel po válce se ekonomická krize ještě zhoršila. Celá situace vyústila v roce 1926 k revoluci. Byla svržena sice demokratická ale velice nestabilní první republika a byla nastolena tzv. druhá republika.

Druhá republika a Estado Novo

Nové státní zřízení byla fašistická diktatura. Začala být omezována opozice a vznikala neblaze známá státní policie. Však od fašistických států jako byla Itálie či Německo se lišila především absencí hlavního charismatického vůdce, neochotou vojenské expanze a nepraktikovala násilné odstraňování svých odpůrců. Však ve shodě s ostatními fašistickými režimy stát měl absolutní kontrolu nad ekonomikou, veškerou policií a armádou. Celý režim kladl velký důraz na nacionalismus a katolickou církev. Pilířem režimu byla státní policie PVDE (od roku 1945 PIDE), která pronásledovala odpůrce režimu a posílala je do vězení v afrických koloniích. V roce 1932 se stal premiérem známý António de Oliveira Salazar, hlavní postava režimu. Od roku 1933 se nazývala podle nové ústavy Estado Novo (česky: Nový stát).

Během druhé světové války uhájilo Portugalsko svoji neutralitu. Však po válce odmítlo dát svým koloniím, jak to udělali Britové, Francouzi a další, nezávislost. To vedlo k povstání v koloniích (hlavně v Mosambiku a Angole). I přes převahu nebyli Portugalci úspěšní a rebelové postupně ovládli většinu území kolonií. Portugalská koloniální válka byla pro ekonomiku velice vyčerpávající a obyvatelstvo se proti diktatuře začalo bouřit. Historikové tuto koloniální válku přirovnávají v dopadu na Portugalsko k válce ve Vietnamu pro USA či k válce v Afghánistánu pro SSSR. V roce 1974 proběhla v zemi Karafiátová revoluce. V armádě vznikla opoziční skupina, která se nazývala Movimento das Forças Armadas (MFA) a připravila převrat. 25. dubna převrat vypukl. Lidé vyšli do ulic a pokládali po ulicích a na zbraně vojáků karafiáty. Masové demonstrace donutily rezignovat vládu. Přední představitelé emigrovali do Brazílie. Byla napsána nová ústava a vypsány demokratické volby.

Třetí republika

Portugalsko se zařadilo mezi plně svobodné a demokratické státy západní Evropy. Většině koloníí byla přiznána nezávislost. Bohužel nedlouho po vyhlášení nezávislosti vypukly v Angole a Mosambiku dlouholeté krvavé občanské války. Východní Timor obsadila Indonésie do roku 1999, kdy s pomocí OSN vyhlásil opět nezávislost. Jediné Macao zůstalo pod správou Portugalska. Až v roce 1999 bylo společně s britským Hong Kongem podstoupeno Číně. Demokratická vláda dovedla v roce 1986 Portugalsko k členství v Evropské unii. Od té doby patří Portugalsko ke klidným a stabilním státům Evropy.

Dnešní Portugalsko je v mnohém podobné České republice. Přibližně stejná životní úroveň a také podobní lidé, v nichž pod veselou slupkou stále hoří plamínek melancholie. Snad za to může podobný dějinný osud. Obě země které přes svoji nepříliš velkou rozlohu dokázaly důrazně promluvit do historie Evropy, upadly na její okraj a nyní touží alespoň po částečném návratu zpět.

Použitá literatura

  • Hotmar, Josef, Poloostrov na konci světa, Praha 1989.
  • Klíma, Jan, Dějiny Portugalska, Praha 1996.
  • Klíma, Jan, Studie z dějin Portugalska a portugalského zámoří, Hradec Králové 1999. Novák, Zdeněk, Portugalsko, Praha 1997.
  • Rasquilho, Rui, Portugalsko a moře, Brno, 1999.
  • Vincent, Mary, Svět Španělska a Portugalska, Praha 1997.

Související články


Citováno z „http://www.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/D%C4%9Bjiny_Portugalska“