Zmije obecná

Z Multimediaexpo.cz


Zmije obecná (Vipera berus) je had z čeledi zmijovitých. Je nejrozšířenějším hadem na světě, nejseverněji žijícím hadem vyznačujícím se extrémní odolností vůči chladnému počasí a jediným jedovatým hadem České republiky a řady dalších států v severní části severní polokoule. Její jed je vysoce účinný, ovšem má ho jen velmi malé množství, takže za normálních okolností její uštknutí život člověka neohrozí – vážné riziko představuje pouze pro alergické jedince, malé děti a staré a nemocné lidi. Smrtelná dávka jedu je asi 15 miligramů, nicméně zmije obecná ho má sotva 10 miligramů, a navíc při jednom uštknutí neuvolní více než jednu třetinu jedu. Nebezpečnější je poddruh zmije obecná bosenská, který žije na Balkáně a má atypické složení jedu. Zástupci druhu, který se dle různých pojetí člení na 2–3 poddruhy, mohou nabývat celé řady barevných forem, z nichž některé (např. černá) mohou dokonce postrádat jinak charakteristickou klikatou tmavou čáru na hřbetě, která inspirovala řadu národních pojmenování zmije obecné či celého jejího rodu (např. ve slovenštině je to vretenica obyčajná).

Obsah

Taxonomické otázky

U druhu zmije rozlišujeme 2 poddruhy. Jde o zmiji obecnou (Vipera berus ssp. berus) a zmiji obecnou bosenskou (Vipera berus ssp. bosniensis). Zejména starší literatura uvádí ještě jako třetí poddruh zmiji obecnou sachalinskou (Vipera berus ssp. sachalinensis), která je však aktuálně brána již jako samostatný druh[1]. Vipera berus ssp. bosniensis, která žije na Balkáně, má narozdíl od nominotypického poddruhu větší podíl neurotoxické složky ve svém jedu a proto je jeho uštknutí nebezpečnější.[2] Tento poddruh se dříve dělil na dvě formy: horskou a nížinnou. Liší se tím, že samci horského typu jsou zbarvení spíše do šeda, zatímco samci nížinného typu jsou hnědí stejně jako samice.

Rozšíření a stanoviště

Je nejrozšířenějším hadem světa, její areál sahá od Anglie až po Sachalin, od Středomoří až za severní polární kruh. Je nejjedovatějším hadem přirozeně se vyskytujícím na území České republiky. V mnoha zemích, včetně ČR, je přísně chráněna. Vyžaduje dostatek slunečního svitu a vlhkosti. Oblíbeným stanovištěm jsou například lesostepní oblasti, prosluněné horské stráně, rašeliniště nebo mokřady. Obvykle jde o nočního tvora, který je přes den ukryt nebo se vyhřívá na sluníčku a potravu loví v noci, výjimkou jsou jeho horské populace, které loví i nebo převážně za dne, neboť v noci na ně bývá příliš zima. V České republice je výskyt zmije v nížinách ojedinělý, typickým areálem rozšíření jsou naopak výše položené oblasti s nadmořskou výškou nad 600 metrů, včetně nejvyšších horských poloh.

Vzhled

Zmije je relativně malý had, dospělé samice dorůstají délky až 70 cm, samci jsou maximálně 60 cm. Dožít se mohou tak 20-25 let. Nejobvyklejší zbarvení je šedé až modrošedé s výraznou tmavou klikatou čárou na hřbetě, ovšem existuje celá řada víceméně vzácných barevných variant, z nichž některé vůbec žádnou čáru nemají. Na území ČR se můžeme setkat s černou (morpha prester) obr. http://www.muckstein.com/galerie/displayimage-13.html a červenou formou (morpha chersea). Spolehlivý znak, kterým se zmije obecná odlišuje od ostatních českých hadů, je štěrbinovitá zornička http://www.muckstein.com/galerie/displayimage-2345.html (všechny naše užovky mají zorničky kulaté). Šupiny zmijí jsou výrazně kýlnaté ve 21 řadách kolem těla.

Potrava

Jejich potravou jsou zejména drobní hlodavci (nejčastěji myši a hraboši), obojživelníci, ještěrky, případně mladí ptáci a ptačí vejce.

Zmije obecná

Etologie

Zmije je plachý had, který před člověkem prchá. Zaskočena se stáčí do spirály, esovitě stahuje přední část těla a hrozí útočníkovi, popřípadě proti němu provádí výpady hlavou (obvykle se zavřenou tlamou a bez skutečného úmyslu uštknout). Uštkne však, pokud na ni šlápneme, leckdy též v případě, když se ji pokoušíme vzít do ruky. Zmijí jed je složením i účinností podobný chřestýšímu (zmijovití a chřestýšovití jsou blízce příbuzné čeledi), ovšem v případě zmije obecné se netřeba nijak zvlášť obávat - má ho totiž tak málo, že zdravého člověka zabít nemůže. Pozor je však třeba dávat u starých nemocných lidí, malých dětí a zejména na možnou alergickou reakci. Zimní období tráví zmije ve stavu hibernace 30 cm až 2 m pod zemí, v případě skalních puklin může být ukryta ještě hlouběji. Na jaře vylézají (v našich podmínkách to je obvykle v dubnu) a krátce poté dochází k páření, při němž může docházet k řadě soubojů mezi samci (tzv. „hadí tance“). Ty spočívají v různém strkání a přetlačování se, bez použití jedových zubů.

Rozmnožování

Zmije bývá často uváděna jako typický vejcoživorodý živočich, ve skutečnosti ale v jejím případě jde o přechodný stav mezi vejcoživorodostí a živorodostí, neboť vejce jsou u ní během pobytu v těle vyživovány primitivní placentou typu chorio-allantois. Právě tato adaptace hraje nesmírně důležitou úlohu v mimořádné odolnosti tohoto druhu vůči chladnému klimatu. Jedna samice porodí obvykle 5-20 mláďat, resp. snese odpovídající počet vajec, z nichž se mláďata hned klubou (v našich podmínkách se tak děje na přelomu srpna a září. Mláďata jsou 9-20 cm dlouhá. Nástup na zimní hibernaci nastává v našich podmínkách v říjnu.

Reference

  1. ↑ http://reptile-database.reptarium.cz/search.php?submit=Search&genus=Vipera
  2. ↑ Petr Balej, Daniel Jablonski: Bát se hadího uštknutí na Balkáně?, dostupné: http://www.balcanica.cz/1/13/32 (navštíveno 6. 7. 2008)

Externí odkazy


Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Vipera berus
Citováno z „http://www.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Zmije_obecn%C3%A1“