Svoboda

Z Multimediaexpo.cz

Svoboda je možnost, případně také schopnost volit, rozhodovat a jednat „podle své vůle“ a nést za to přiměřenou odpovědnost. Podle W. Weischedela znamená „volný prostor možností volby, v jehož rámci může člověk rozhodovat sám o sobě ze sebe sama.“[1] Tato podstatná možnost člověka, případně i jiných živých bytostí[2] je ovšem omezena:

  • fyzicky, například gravitací;
  • zvenčí, například autoritou rodičů, společností, státem;
  • zevnitř, například sníženou příčetností, intoxikací, návykem a podobně.

Proto se někdy rozlišuje mezi svobodou vnitřní a vnější, i když ve skutečnosti jde spíš o povahu překážek a zábran, které svobodu omezují.

Obsah

Výměry svobody

Svoboda je velmi široký pojem a protože má pro člověka zásadní význam, její obsah se také různě mění. Většina výměrů ji odvozuje negativně z nepřítomnosti omezení, případně nátlaku, donucení jinou osobou. Podle Websterova slovníku je to "absence překážek, omezení, zajetí nebo útlaku".[3] To má dobrý smysl, pokud „svobodu“ chápeme pouze jako svobodu společenskou a politickou; běžně mluvíme o svobodné společnosti, svobodě pohybu, slova nebo shromažďování a rozumíme tím právě absenci nátlaku či překážek, především ze strany státu. Ani v tomto smyslu to však nemůže znamenat „svobodu“ jezdit vlevo, krást nebo vraždit – jinými slovy ohrožovat druhé. Francouzský filosof Roger Garaudy ironicky mluví o „svobodě svobodné lišky ve svobodném kurníku“. Immanuel Kant proto soudí, že svoboda ve společnosti je možná jen v rámci práva jakožto „souhrnu podmínek, za nichž lze libovůli jednoho sloučit s libovůlí druhého podle obecného zákona svobody“[4] a rozlišuje mezi „libovůlí“ (Willkür) a svobodou. Individuální rozhodování a jednání je tedy omezeno nejen vnějšími podmínkami (např. zamčenými dveřmi nebo nedostatkem peněz), ale také ohledem na svobodu druhých. Z povahy lidské osoby a její svobody ovšem plyne, že u vlastních, nevynucených rozhodnutí a jednání nese také odpovědnost za důsledky. Nežádoucí „libovůle“ je proto omezována především hrozbou trestů, ale svobodu člověka omezuje i vlastní neochota odpovídat za jeho důsledky. Friedrich Nietzsche proto rozlišil mezi „svobodou od něčeho“ – například nějakého omezení – a „svobodou k něčemu“, tj. odvahou pro něco se rozhodnout a něco učinit. První z nich znamená jen příležitost pro svobodné jednání, kdežto teprve vlastními rozhodnutími a činy ji člověk uskutečňuje.[5] Svoboda se někdy vymezuje jako možnost volby. Skutečné možnosti volby jsou ovšem omezené tím, jaké máme před sebou alternativy. Henry Ford prý říkal, že si u něho může člověk vybrat auto jakékoli barvy, pokud to bude černá. Kde jsem odkázán na výběr z předem daných možností, jsou moje možnosti z povahy věci omezené a ani v tom největším obchodě nenajdu vždycky to, co bych chtěl. Podobně je tomu i při sebe demokratičtějších volbách.

Hra jako model svobody

Své představy o ideální svobodě si mnohé kultury vtělily do různých her, zejména soupeřivých. Soupeřivá hra je idealizovaný model života s konflikty, vydělený z okolní skutečnosti (v prostoru hřištěm nebo šachovnicí, v čase píšťalkou rozhodčího nebo gongem), kde člověk nemusí mít strach z důsledků (i když prohraje, nic se mu nestane), protože hra má spravedlivá pravidla, případně i rozhodčího.[6] V soupeřivé hře se střetávají dvě svobody, které obě chtějí vyhrát, hráči si navzájem „přihrávají“ co nejobtížnější příležitosti a navzájem se tak nutí k co nejlepším výkonům. Na modelu hry je vidět několik důležitých momentů svobody.

  • Protihráč neomezuje moji svobodu, ale naopak mi k ní dává příležitost.
  • Svoboda mezi lidmi nutně vyžaduje pravidla, na něž se lze spolehnout.
  • Pravidla musí být spravedlivá, aby si všichni dobře zahráli.
  • Dobrá pravidla svobodu hráčů nijak neomezují, ale teprve umožňují.

Něco velmi podobného zná každý řidič z vlastní zkušenosti: tam, kde neplatí pravidla, jen šílenec by se odvážil vyjet na dálnici. I v kolektivních hrách odpovídá za porušení pravidel jednotlivý hráč (žlutá karta), důsledky přestupku však postihují celé mužstvo (vyloučení, trestný kop). Není tedy náhoda, že zejména kolektivní hry odjakživa patřily k výchově, například v anglosaských zemích, a zkušenost, kterou v nich mladý člověk udělal, se pak promítá i do běžného provozu společnosti. Bez zkušenosti s hrou by se sotva někdo odvážil zavést model svobodné společnosti, která nepotřebuje despotu a řídí se pouze pravidly.[7]

Dějiny pojmu

Řecký pojem svobody původně znamenal jen společenské postavení člověka, který svojí obživou na nikom nezávisí, a odlišoval ho od závislého otroka. „Kdo dává bezpečí přednost před svobodou, je po právu otrok“ (Aristotelés). Stoikové zdůraznili „vnitřní“ svobodu člověka, který dokáže rozumem krotit své choutky a ovládat vášně. Na to navázal Pavel z Tarsu: svobodu ohrožuje „otroctví hříchu“, tj. vnitřní neschopnost jednat správně. Křesťanství postupně prosadilo, že jistou míru svobody potřebuje každý člověk, aby mohl odpovídat za svůj život před Bohem. O tom, jak dalece je člověk sám vnitřně svobodný a má tedy svobodnou vůli, pochyboval v 16. století Martin Luther a vyvolal tak důležitou polemiku. Od pozdního středověku vystupují do popředí politické svobody městského člověka a jejich ochrana před despotismem, což později vedlo k deklaracím „lidských práv a svobod“ v americké a francouzské revoluci. Občanské a politické svobody se zde chápou jako individuální a nezrušitelná či přirozená práva každého občana. Na tomto základě vznikla roku 1948 Všeobecná deklarace lidských práv OSN. Hlubší promýšlení lidské existence od poloviny 19. století (Sören Kierkegaard) vedlo k poznání, že člověk se prostě musí rozhodovat, ať chce či nechce, a je tedy „odsouzen ke svobodě“ (Jean-Paul Sartre). Faktický rozvoj politických svobod v západních společnostech od 19. století vedl německého sociologa G. Simmela k poznání, že ke štěstí tyto svobody samy nestačí:

„Naše doba je vcelku jistě svobodnější než kterákoli dřívější, a přece má z této svobody tak malou radost.“[8]

Karel Marx kritizoval formální občanské svobody, protože nemají cenu pro člověka, trpícího nouzí a vykořisťováním. Naopak zkušenost diktatur 20. století znovu oživila zájem o politickou svobodu jako nutnou podmínku dobré vlády i bezpečnosti:

„Musíme plánovat nejen pro bezpečí, ale také pro svobodu - přinejmenším proto, že jen svoboda může zajistit bezpečí.“[9]

Související články

Literatura

  • R. Aron, Esej o svobodách. Bratislava 1992
  • Z. Bauman, Svoboda. Praha 2003
  • H. Bergson, Čas a svoboda. Praha 1994
  • I. Berlin, Čtyři eseje o svobodě. Praha 1999
  • F. A. Hayek, Právo, zákonodárství a svoboda. Praha 1994
  • H. Jonas, Evoluce a svoboda. In: Lidé města 2/2005, str. 83 – 96.
  • K. R. Popper, Otevřená společnost a její nepřátelé I./II. Praha 1994
  • J. Sokol, Jak vypadá svoboda? In: Sokol – Pinc: Antropologie a etika. Praha 2003

Reference

  1. ↑ W. Weischedel, Skeptická etika. Praha 1999, str. 102
  2. ↑ Viz Jonas 2005
  3. ↑ Webster´s New World dictionary. New York 1996, heslo Freedom.
  4. ↑ I. Kant, Metaphysik der Sitten, Akad. Ausg. VI. 230.
  5. ↑ F. Nietzsche, Tak pravil Zarathustra. Olomouc: Votobia 1995. Str. 55.
  6. ↑ Viz např. R. Caillois, Hry a lidé. Maska a závrať. Praha 1998.
  7. ↑ Podrobněji viz Sokol 2003
  8. ↑ G. Simmel, Philosophie des Geldes. Frankfurt a/M 1996, str. 723
  9. ↑ K. R. Popper

Externí odkazy


Citováno z „http://www.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Svoboda“