RNA

Z Multimediaexpo.cz

Ribonukleová kyselina (RNA, česky hlavně dříve RNK) je nukleová kyselina skládající se z vlákna kovalentně navázaných nukleotidů. Od deoxyribonukleové kyseliny (DNA) se liší jednak přítomností hydroxylové skupiny, připojené ke každé pentózové molekule řetězce, jednak též využitím nukleové báze uracilu namísto thyminu. Je obvykle jednovláknová, ale někdy i dvouvláknová. RNA má v těle mnoho funkcí a obvykle se proto rozlišuje mnoho různých podtypů. Tzv. mediátorová RNA (mRNa) vzniká transkripcí DNA a přenáší genetickou informaci do místa, kde poté dojde k jejímu přeložení (translaci) na výsledný protein. Jindy má RNA stavební funkci v ribozomu (tzv. rRNA) nebo zajišťuje transport aminokyselin k ribozomu (tRNA). Existuje však mnoho dalších druhů RNA.

Obsah

Chemická struktura

RNA vlevo a DNA vpravo (anglicky)

Ribonukleová kyselina je (podobně jako DNA) řetězec, v jehož kostře se střídá cukr s fosfátovou skupinou. Tímto cukrem je v případě RNA ribóza (zatímco v DNA je to deoxyribóza, která má na druhém uhlíku jen vodík, ribóza tam má totiž hydroxyl). Na cukr se pak rovněž vážou jednotlivé nukleové báze, tedy vlastní jednotky dědičnosti, pomocí nichž je zapsána v nukleové kyselině informace. RNA má ve svém řetězci čtyři rozdílné báze: adenin (A), guanin (G), cytosin (C), a uracil (U). První tři jsou totožné s těmi, které se nacházejí v DNA, ale uracil je v DNA nahrazen thyminem. Mimo těchto čtyř základních bází se v RNA občas nachází i minoritní báze, jako je například dihydrouridin (D), pseudouridin (ψ), inosin (I), hypoxantin či 5-methylcytosin (m5C). Také výskyt thyminu není v RNA výjimkou. DNA vytváří v drtivé většině případů tzv. dvoušroubovici (složenou ze dvou komplementárních vláken). Zato RNA vytváří obvykle kratší jednoduchá vlákna, která jsou v případě mRNA obvykle jednovláknová (ale existuje i dvouvláknová RNA). Obvykle je poněkud reaktivnější, v zásaditém prostředí je nestálá a je citlivější k různým enzymům. Zejména díky své rekativitě může plnit RNA v mnohých případech roli katalyzátoru (tzv. ribozym).[1]

Funkce

Ribonukleové kyseliny plní v buňkách mnoho možných úloh. Může nést informaci o stavbě proteinů. Může však také, podobně jako bílkovinné enzymy, plnit katalytickou (často autokatalytickou) funkci. Taková enzymaticky fungující RNA se nazývá ribozym. Schopnost RNA nést genetickou informaci a zároveň působit jako katalyzátor biologických reakcí je základem jedné z teorií vzniku života, tzv. teorie RNA světa. Z významných RNA je možné zmínit:

Syntéza RNA

Podrobnější informace naleznete na stránce: transkripce (DNA)

RNA je syntetizovaná enzymy RNA polymerázami (RNA-poly, RNAP) podle matrice DNA. RNA polymerázy rozpoznávají specifické úseky DNA, které označují počátek transkripce (přepis DNA na RNA) - promotory. Zatímco v případě prokaryot jsou veškeré RNA syntetizovány jedinou RNA-polymerasou, u eukaryot se nachází tři základní typy: RNA-polymerasa I, II a III, z nichž každá syntetizuje jiné RNA.

Jednotlivé RNA-poly rozpoznávají různé promotory. Jejich interakce s promotory je ovlivněna specifickými proteiny, tzv. transkripčními faktory, pomocí kterých dochází k regulaci transkripce.

Reference

  1. ↑ ZADRAŽIL, Stanislav. Ribonukleové kyseliny; věčně „druhé“ mezi nukleovými kyselinami. Parametr "periodikum" je povinný!, 2007, čís. 3.  


Citováno z „http://www.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/RNA“