Nový zákon

Z Multimediaexpo.cz

Přejít na: navigace, hledání
Soubor:P46.jpg
Papyrový zlomek Nového zákona
(2Kor 11,33–12,9, kolem roku 200)

Nový zákon je soubor 27 knih, které tvoří druhou část křesťanské Bible. Jejich obsahem je působení a kázání Ježíše z Nazareta a počátky křesťanství jakožto víry v Ježíše Krista. Jednotlivé spisy Nového zákona vznikly zhruba mezi léty 50 a 150 našeho letopočtu, byly napsány řecky a shromážděny jako závazný soubor (kánon) ve 2. až 4. století. V té době už byly přeloženy do několika jazyků a rozšířeny po celém území tehdejší Římské říše.

Obsah

Název

Název Nový zákon, řecky hé kainé diathéké, latinsky Novum testamentum, jej na jedné straně odlišuje od židovské Bible, v křesťanském pojetí Starého zákona, na druhé straně na něj zřejmě navazuje už užitím pojmu "zákon". Toto slovo však mělo ve staré češtině posunutý význam a původně znamenalo něco jako "odkaz", což odpovídá latinskému Novum testamentum i ruskému Novyj zavět. Hebrejské berit, jež se slovy diathéké a testamentum překládalo, může však znamenat také "smlouva".[1] V původním chápání tak název Nového zákona naznačoval, že jde o závaznou smlouvu (německy Das neue Bund, také Český studijní překlad překládá "Nová smlouva"), její strany však nejsou rovnoprávné, nýbrž iniciativa vychází jednoznačně od Hospodina. Tím se biblický zákon podobá odkazu. Proto se hovoří o "Zjevení Božím", toto zjevení však člověka zároveň zavazuje jako zákon.

Složení a původ

Nový zákon tvoří:

Podstatným krokem při vzniku Nového zákona byl výběr a sestavení závazného souboru (kánonu) z jednotlivě vzniklých textů. Evangelia a Pavlovy listy se už ve 2. století citují v jiných křesťanských spisech jako nepochybné autority, kolem roku 200 vznikl nejstarší zachovaný soupis knih vznikajícího Nového zákona (Zlomek Muratoriho), kdežto o postavení některých obecných listů a Apokalypsy se diskutovalo až do 4. století. Naopak v některých církevních obcích se četly a uznávaly i další spisy, které se nakonec součástí Nového zákona nestaly. Kromě toho vznikla v této době řada dalších spisů, které se sice také odvolávaly na autoritu apoštolů, nikdy však nedosáhly obecného uznání (List Laodicejským, Evangelium Tomášovo atd.). Obvykle se označují jako (novozákonní) apokryfy; některé z nich byly objeveny až v 19. století.

Autorství

Stará křesťanská tradice připisuje jednotlivé knihy Nového zákona známým postavám, apoštolům a jejich žákům. Autorství se ovšem tehdy chápalo méně výlučně – ostatně starozákonní knihy, známé jako „Mojžíšovy“, líčí také Mojžíšovu smrt. Ve starých rukopisech mají evangelia nadpisy jako „Podle Matouše“, „Podle Jana“, což nemusí znamenat přímé autorství. Je třeba vzít také v úvahu, že autoři své texty obvykle diktovali písaři, který je často i formálně dotvářel.[2] Textová a literární kritika dnes soudí, že evangelia vznikla v letech 65–90 a mohla být napsána přímými Ježíšovými žáky. Tři první (synoptická) evangelia jsou však zřetelně redakce, závislé na starších sbírkách výroků, příběhů a podobenství. Pokud se i v odborné diskusi hovoří o „Markovi“ nebo „Lukášovi“, míní se tím původce (redaktor) současného textu. Kniha Skutků pochází od téhož autora, který napsal i Evangelium podle Lukáše. Z listů, připisovaných apoštolu Pavlovi, je u sedmi nepochybným autorem (1Te, Ga, 1K, 2K, Ř, Fp a Fm), u zbývajících šesti byl možná jen učitelem a inspirátorem nějakého žáka. Listy Janovy, Petrovy a List Židům vznikly patrně kolem roku 100, List Judův možná ještě později, a pocházejí pravděpodobně od apoštolských žáků.

Textová tradice

Soubor:Codex Vaticanus B, 2Thess. 3,11-18, Hebr. 1,1-2,2.jpg
Stránka Vatikánského kodexu (B, 4. stol.)

Spisy Nového zákona se zachovaly v mimořádně velkém počtu starých opisů, překladů, zlomků a citátů, takže jsou zdaleka nejlépe zajištěnými starověkými texty.

Překlady

Od 4. století se těžiště křesťanství přesouvá na západ a zároveň latina nahrazuje řečtinu jako „světový“ jazyk Římské říše. Pro další historii Nového zákona a jeho působení jsou tedy rozhodující překlady, zejména latinské. Nejstarší latinské překlady (vetus latina) vznikaly od 2. století patrně v Severní Africe, koncem 4. století pověřil papež Damasus učence Jeronýma (Hieronymus), aby je opravil a sjednotil. Jeroným se usadil v Palestině a tam vznikl kvalitní latinský překlad celé Bible z původních hebrejských a řeckých textů, který se pak pod názvem Vulgata užíval na západě po celý středověk a byl také základem prvních překladů do národních jazyků. Už v pozdní antice a raném středověku vznikla řada překladů do národních jazyků (gótský překlad Wulfilův kolem 380, arménský, syrský, koptský a gruzínský překlad kolem 500, slovanský překlad sv. Metoděje kolem 870), a části Nového zákona byly už ve středověku přeloženy do řady jazyků. Teprve po roce 1350 se však objevují překlady celého Nového zákona (případně celé Bible) do češtiny (kolem 1360), do němčiny, francouzštiny, angličtiny a dalších evropských jazyků. Mezi prvními tištěnými knihami byl Nový zákon a Bible v latině (1455), italštině, němčině, češtině (1475), francouzštině, katalánštině a dalších.

Soubor:Gutenburg bible.jpg
Stránka první tištěné Bible v latině (J. Gutenberg, 1455)

Teprve koncem středověku se na západě rozšířila znalost řečtiny a od roku 1500 vycházejí tiskem nová vydání řecké Bible i nové překlady z původních jazyků. V letech 1514–1520 vyšlo na podnět kardinála Jimeneze v Alcalá paralelní vydání Bible v hebrejštině, řečtině a latině (Polyglotta complutensis), 1516 vyšel Erasmův řecký Nový zákon. Pod vlivem knihtisku i reformace se šíří potřeba soukromé četby Bible a vznikají nové, velice významné překlady Nového zákona. Patří sem český překlad Jana Blahoslava (1564), převzatý pak do Bible kralické, anglický překlad Tyndalův (1527) a Bible krále Jakuba (1611), francouzský překlad Lefevra d´Etaples (1530), Lutherův překlad celé Bible (1534) a další. Všechny tyto překlady měly hluboký vliv na další utváření národních jazyků a dlouho tvořily i jazykovou normu. Jejich předlohy byly však málo spolehlivé a Erasmus dokonce chybějící část Apokalypsy přeložil sám z latiny do řečtiny. Na to reagovalo soustavné kritické zkoumání a porovnávání biblických textů, které začíná v 17. století (Jean Astruc) a vrcholí v kritických vydáních 19. století. Rozvoj misií a později koloniálních říší kromě toho vyvolal zájem o překlady Bible do dalších i mimoevropských jazyků. Počátkem 19. století vznikají Biblické společnosti (anglická 1804), které se starají o překládání a vydávání Bible Podle jejích údajů byly aspoň části Bible přeloženy do 2900 jazyků a pro 98 % světové populace je Bible jazykově dostupná.

Kritická vydání Nového zákona

Zejména během 19. století se vědcům podařilo shromáždit a porovnat stovky starých rukopisů a překladů, tisíce citátů a zlomků biblického textu. Na základě rozdílů mezi řeckými a latinskými texty se často podařilo uspořádat rukopisy do „rodokmenů“ a jednotlivým verzím přiřadit poměrně spolehlivé váhy. V celém textu Nového zákona je registrováno asi sto tisíc odchylek, většinou zřejmých písařských chyb, pokusů odstranit rozdíly mezi líčením čtyř evangelií a podobně. Současná kritická vydání původních textů, jež jsou základem pro moderní překlady, registrují tisíce drobných a několik významnějších odchylek, jež se uvádějí v poznámkách. Mezi významné odchylky patří například úryvek o cizoložné ženě[4] nebo výrok o člověku, který v sobotu pracuje,[5] jež chybí v nejstarších a nejlepších rukopisech. Naopak v několika starých rukopisech chybí část Mk 16,9–20[6] a je nahrazena stručnějším zněním.

Kulturní význam Nového zákona

Nový zákon jako nejčastěji používaná část Bible měl a má pro evropskou i českou kulturu nesmírný význam. Biblické překlady patřily v řadě evropských jazyků k prvním psaným textům vůbec, takže silně ovlivnily vznik spisovných jazyků. Druhou vlnu tohoto jazykového vlivu způsobily překlady reformační, například Bible kralická, která i pro české národní obrození představovala téměř normu. Při překladech se do národních jazyků dostala řada slov, slovních spojení, úsloví a podobně, které dnes patří k běžnému jazykovému fondu. Nejenom biblická jména (Alžběta, Anna, Jakub, Jan, Josef, Marie, Pavel, Petr, Tomáš aj.), která dodnes patří mezi nejčastější, ale i slova jako "farizej", "talent", "pokušení", "kříž" nebo obraty jako "ztracený syn" nebo "kdo nepracuje, ať nejí" pocházejí z biblického jazyka. Podobně velký byl i vliv novozákonních metafor nebo podobenství a nedávná publikace ukazuje, že je tomu tak i v současné české poezii.[7]

Související články

Literatura

Poznámky

  1. Sokol, Člověk a náboženství. Praha 2003, str. 113 nn.
  2. Viz
    aj.
  3. Pokorný, Úvod do Nového zákona. Praha 1999, kap. VI. a VII.
  4. Balabán – Nytrová, Biblický třpyt v české poezii 20. století. Praha 2007.

Externí odkazy

Anglicky

Řecky

Jiné jazyky


Osobní nástroje
Jmenné prostory
Varianty
Akce
Hlavní funkce
Navigace
Nástroje
Příspěvky a dary
Další informace