Dekadence

Z Multimediaexpo.cz

Dekadence (z latinského: de-cadentia od cadere, padat) znamená úpadek, rozpad; odtud přídavné jméno dekadentní, úpadkový. Název dekadence se spojoval s obdobím úpadku a rozpadu Římské říše. Od poloviny 19. století se užívá i jako označení různých uměleckých proudů, vycházejících z romantismu. Jejich představitelé se označují jako dekadenti.

Obsah

Dekadence v umění a literatuře

"Dekadence" jako pejorativní označení literárních a uměleckých směrů navazujících na romantismus se objevilo ve Francii v polovině 19. století. Básníci, spisovatelé a umělci, kteří se postavili proti tehdy vládnoucímu klasicismu, racionalismu a proti obecné víře v pokrok, toto označení nakonec přijali a ke konci 19. století se dekadence stala mezi vzdělanci téměř módou. Dekadence vychází z pocitů marnosti, prázdnoty a nudy, případně i zklamání a beznaděje jednotlivce, jak je v soudobé filosofii představoval například Arthur Schopenhauer a do jisté míry i Soren Kierkegaard. V literatuře se dekadentní postoj projevuje zejména pesimistickými náladami, pocity zmaru, morbiditou, mysticismem, erotickou přesyceností, ale i narcismem. K životu dekadentů se často vázalo bohémství, satanismus, nevázaný sex, alkohol.

Proti představám o výchovném poslání umění, jež by mělo představovat kladné hrdiny a společenské vzory, dekadence zdůrazňovala svébytnost umění, které ničemu jinému neslouží. "Umění pro umění", francouzsky l´art pour l´art, se stalo jedním z hesel dekadence, podobně jako představa "čistého umění". Básníci i umělci si zakládali na novosti a překvapivosti krásy, kterou objevovali právě v postavách osobně rozvrácených, ve věcech starých, zchátralých, v originalitě básnického jazyka a symbolů, které skrývají hloubku a tajemství (symbolismus). Východisko z nudné šedi pohodlného života hledali mnozí v esoterismu, ve východní moudrosti, v okultismu a podobně.

Autoři

Literární a umělecká dekadence je velmi rozmanitá a v každé z evropských zemí má poněkud jinou povahu. Mezi francouzské dekadentní básníky se počítají Arthur Rimbaud, Paul Verlaine, Tristan Corbière nebo Lautréamont, mezi spisovatele Joris Karl Huysmans, Maurice Maeterlinck nebo Maurice Barrès. V německy mluvící oblasti to byl Hugo von Hofmannsthal, Rainer Maria Rilke, Thomas a Heinrich Mann, v Rusku například Gončarov, v Anglii Oscar Wilde a další.

Za „bibli dekadence“ byla považována kniha "Naruby" od franc. autora Huysmanse. Román není symbolistický - spíše naturalistický (především svou metodou), avšak svým zaměřením na zvláštnosti individua již znamená odklon od estetiky naturalismu. Byl dvakrát přeložen do češtiny.

Dekandence v české literatuře

Počátky dekadence v české literatuře spadají do konce 70. let 19. století. V roce 1879 vyšla raná, dekadentně laděná lyrická sbírka Imortely Irmy Geisslové.[1]

Jako „prolog dekadence“ označil Šalda Zeyerova vrcholná díla Jan Maria Plojhar (1891), Tři legendy o krucifixu (1885), Dům U Tonoucí hvězdy (1896) a Troje paměti Víta Choráze (1899).[2]

Tribunou skutečné české dekadence byl časopis Moderní revue (1894–1925), založený Arnoštem Procházkou a Jiřím Karáskem ze Lvovic. Do časopisu, který se neomezoval pouze na literaturu, ale publikoval i grafiku, přispívali také Karel Hlaváček a Hugo Kosterka.[3]

Lartpourlartismus

Právě v oblasti estetiky se setkáváme s pojmem „lartpourlartismus“ (l'art pour l'art = umění pro umění (fr.)), tedy tendencí, kterou mnozí dekadenti považovali za stěžejní. Lartpourlartismus je tendence v evropském umění a estetice 19. století, kde se klade důraz především na formální stránku umění. Jedná se o umění určené těm, kteří se o umění zajímají a chtějí mu porozumět – jinými slovy, nejedná se o umění, které vyžadují nejširší vrstvy společnosti. Tento kult „čistého umění“ neuznává kromě ideálů krásy žádné jiné funkce umění, tedy sociální, morální, politické ani jiné.



Chybná citace Nalezena značka <ref> bez příslušné značky <references/>.
Citováno z „http://www.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Dekadence“