Bělogvardějci

Z Multimediaexpo.cz

Soubor:Beloe Delo 1.jpg
Bělogvardějec - propagandistický leták

Bělogvardějci (rusky: Bílí důstojníci, také Bílá armáda, Bílí, Dobrovolnická armáda) byli příslušníci skupin bojujících v Říjnové revoluci a za následující občanské války v letech 1918 až 1920 proti Rudé armádě za obnovení carství. Jedná se o ruské označení vojenských odpůrců bolševické vlády v Rusku. Toto označení vzniklo poměrně záhy po VŘSR v roce 1917 jako protipól názvu krasnogvardějec, tedy rudý gardista, což byly vojenské a polovojenské jednotky ruských revolucionářů. Od roku 1918 byl polooficiálním označením jedné ze stran občanské války, která vypukla v Rusku. Mezi hlavní představitele bělogvardějců patřili admirál A.V.Kolčak, generálové A.I.Děnikin, N.N.Juděnič, F.P.Wrangel, kteří v letech 1918 až 1920 se neúspěšně pokoušeli svrhnout nově nastolený bolševický režim. Po roce 1920 se toto označení uchovalo jako označení příslušníků ruského protisovětského exilu.

Obsah

Název

O vzniku názvu se vedou spory. Všechny skupiny (armády) bojující v občanské válce se označovaly podle barev (bolševická Rudá armáda, Zelená armáda, prosazující myšlenky ukrajinských separatistů, a anarchistická Černá armáda). Zdá se tedy logické, že nově vzniklá Bílá armáda chtěla prostě navázat na ostatní. Mimo to, slovo „bílý“ vzbuzuje v Rusku monarchistické asociace, protože historický název cara je „bílý car“. Dále slovo „bílý“ asociuje svobodu (ve smyslu feudálním, tj.nepatřící pánovi), protože svobodná půda je tam tradičně nazývána „bílá půda“.

Ideologie

Bílá armáda neexistovala jako jednotné uskupení pod jednotným vedením, Bílá armáda je prostě souhrnné označení všech vojenských kontrarevolučních skupin v tehdejším Rusku. Hlavním cílem bělogvardějců bylo svržení bolševiků a obnovení moci prozatímní demokratické vlády. Většina představitelů se politicky řadila mezi monarchisty, někteří mezi republikánské demokraty, ale hlavní politickou ideou byl vždy odpor proti bolševickému vedení. Bílá armáda se snažila o vytvoření jednotného Ruska pod monarchistickou, eventuálně konzervativní demokratickou vládou. Důstojníci většinou byli odpůrci bolševismu, většina řadových vojáků naopak přecházela k bolševikům. K Bílé armádě se také přidali například konzervativní kozáci.

Vojenské operace

Ruská občanská válka trvala mezi Rudou armádou a bělogvardějci až do roku 1919, v izolovaných oblastech na východě Ruska až do roku 1921. Bílá armáda měla velkou podporu mimo Rusko, kde většinou panoval strach z bolševického režimu. Podporovali ji také obyvatelé separatistických částí Ruska (Sibiř, Ukrajina, Krym). Hlavní boje Bílé armády:

  1. Jižní fronta – Boje na jižní frontě začaly v prosinci 1917, kdy generál Kornilov a generál Alexejev pod vedením generála Děnikina založili Ozbrojené síly Jižního Ruska. Na jižní frontě se odehrálo mnoho významných operací a zde byl také nejvíce ohrožen bolševický režim. Ozbrojené síly Jižního Ruska byly založeny na masové podpoře dobrovolníků a také kozáků, protestujících proti komunistickému režimu. Po neúspěchu Děnikinova útoku na Moskvu roku 1919 byly Ozbrojené síly Jižního Ruska přinuceny k masovému ústupu. Na Krymu byla armáda obnovena generálem Wrangelem, byla vytvořena prozatímní vláda (dokonce uznávaná Francií), a nová armáda znovu zaútočila. Tento útok rychle selhal, když polský premiér Józef Piłsudski uzavřel s Ruskem separátní mír a stáhnul polské jednotky podporující bělogvardějce.
  2. Sibiřská fronta – Boje na sibiřské frontě začaly na jaře 1918 v ilegálním odbojovém hnutí pravicových důstojníků. Na této frontě byla ve spolupráci s Československými legiemi (kterým bolševici nedovolili opustit Rusko) zahájena velká ofenziva. Tento odpor vedl admirál Kolčak, který byl také předsedou ruské prozatímní vlády. V roce 1919 se udál významný postup, ale v září 1922 byly jednotky zatlačeny zpět na východ. Tyto boje se místy udržely až do roku 1923.
  3. Severní a severozápadní fronty – Boje na těchto frontách začaly hned po převzetí moci bolševiky Pjotrem Krasnovem pod vedením generála Judeniče, generála Millera, knížete Livena a dalších. Tyto fronty byly méně jednotné než ostatní, v nichž nebylo tolik problematických dobrodruhů jako generál Bermont-Avalov nebo generál Bulach Bulachovič, který formálně vyhlásil válku sousednímu Estonsku. Největším úspěchem těchto bojů byl útok na Petrohrad, bývalé hlavní město Ruska. Ovšem nebyl dobyt díky velení L. D. Trockého nad bolševickou obranou složenou jak z vojáků Rudé armády, tak z petrohradských dobrovolníků.

Bělogvardějci po válce

Většina představitelů bělogvardějců po definitivní porážce Bílé armády emigrovala. Největší počet protisovětských Rusů byl v meziválečném období v Bělehradě, Berlíně, Paříži, Charbinu v severovýchodní Číně, Istanbulu a Šanghaji, kde žili až do druhé světové války. Poté se většina z nich přestěhovala do Spojených států. Za druhé světové války se tito emigranti podíleli na vytvoření Ruské osvobozenecké armády a dalších podobných organizací.

Citováno z „http://www.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/B%C4%9Blogvard%C4%9Bjci“