V pátek 26. dubna 2024 úderem 22 hodiny začíná naše nová
a opravdu velká série soutěží o nejlepší webovou stránku !!
Proto neváhejte a začněte hned zítra soutěžit o lákavé ceny !!

Běla Kolářová

Z Multimediaexpo.cz


Běla Kolářová (* 24. března 1923 v Terezíně) je česká fotografka a výtvarná umělkyně. Jako žena Jiřího Koláře zůstala pro veřejnost v jeho stínu, tvořila mu také zázemí po celou dobu jejich společného života[1], Jiří a Běla Kolářovi ale dlouhá léta spolupracovali, vytvářeli i společná díla.[2] V roce 1941 ukončila studium na obchodní škole a nastoupila v Knihkupeckém a tiskařském družstvu Mladé proudy (pozdější Dílo). Po jeho zavření nacisty v roce 1943 odešla pracovat do Baťových závodů ve Zlíně, čímž se vyhnula totálnímu nasazení. Tam se v roce 1944 setkala s Jiřím Kolářem, který do Zlína přijel sestavovat poválečný ediční program družstva Dílo. V roce 1949 se vzali. V letech 1952–53 byl Jiří Kolář zatčen. V Roce 1956 onemocněla tuberkulózou, pobývala po sanatoriích a odešla ze zaměstnání. Začala se věnovat fotografii, na zdravotních procházkách po vršovické, žižkovské a vinohradské periferii. Začátkem 60. let přešla i na jiné formy umění – přímou práci s fotografickým papírem, lepené koláže a asambláže. Poprvé vystavovala 1962 v pražském Mánesu, pak 1964 se skupinou Křižovatka, kterou spoluzaložila (1963). První samostatnou výstavu měla v roce 1966 v Galerii na Karlově náměstí. Po normalizaci nesměli Kolářovi vystavovat, ani publikovat. V roce 1977 podepsal Jiří Kolář Chartu 77. V roce 1979 Kolářovi odjeli na roční studijní pobyt do západního Berlína, ale nebylo jim povoleno se vrátit, usadili se tedy v Paříži, Jiří Kolář byl odsouzen za nedovolené opuštění Československa. Běla Kolářová se v roce 1981 vrátila do Prahy vyřizovat záležitosti spojené s propadnutím jeho majetku, ale úřady jí až do roku 1985 nepovolily odjet za manželem. Po listopadu 1989 Kolářovi začali navštěvovat Prahu, a v roce 1999 se definitivně vrátili. Jiří a Běla Kolářovi také sbírali díla svých přátel. Ještě rok předtím než Kolář zemřel, pořádali v roce 2001 ve Veletržním paláci výstavu Kolář-Sběratel. Tuto kolekci[3], spolu s některými vlastními díly v roce 2002 věnovali pražskému Museu Kampa, které založili manželé Jan a Meda Mládkovi. Běla Kolářová také vystavovala v roce 2004 v Museu Amose Andersona v Helsinkách a o něco později v Egon Schiele Art Centru v Českém Krumlově, jako předtím i její muž (1997 a 2000), a začátkem roku 2006 ve Veletržním paláci.[4] Její díla, fotografie a asambláže, jsou také ve sbírkách Národní galerie v Praze, Musée d'Art Moderne de la Ville de Paris, Moravské galerie v Brně, Uměleckoprůmyslového musea v Praze, Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě, Severočeské galerie výtvarného umění v Litoměřicích, Galerie Benedikta Rejta v Lounech, Musea umění v Olomouci, Východočeské galerie v Pardubicích a dalších.

Dílo Běly Kolářové vznikalo paralelně s tvorbou jejího muže, Jiřího Kolář. Jeho prostřednictvím se pohybovala v okruhu autorů experimentujících na přelomu 50. a 60.let 20.století s jazykem a jeho vizuální podobou. Autorka se v šedesátých letech zúčastnila několika významných výstavních kolektivních projektů (Křižovatka, 1964; Nová citlivost, 1968; Surrealismus a fotografie, 1966-67 ad.), měla i svoji samostatnou výstavu v pražské Galerii Na Karlově náměstí (1966), kde kurátorka síně Ludmila Vachtová dávala jednoznačně prostor experimentu. Spolu s Jiřím Kolářem a manžely Ságlovými se podílela na provokativní výstavě Někde něco ve Špálově galerii v roce 1969, která u nás prorážela cestu konceptuálnímu projevu. Přestože dílo Kolářové patří k jednoznačným projevům aktuální citlivosti a osobitě spojuje prvky neodadaismu a konstruktivismu, zůstalo tehdy stranou širšího zájmu publika. V letech 1985 – 1999 žila s manželem v Paříži. Svoji tvorbu začala u nás soustavněji prezentovat až od počátku devadesátých letech samostatnými výstavami většinou uspořádaných v mimopražských galeriích. První fáze tvorby Běly Kolářové je soustředěna na fotografický experiment vytvářený bez fotoaparátu přímo v černé komoře. Miniaturní umělé negativy, z nichž v roce 1961 kopírovala své první fotografie, jsou samy o sobě unikátními materiálovými studiemi bezprostředně otiskujícími realitu do měkkého parafínu. Následovaly rotační fotografické „rentgenogramy kruhu“ (1962) a fotografické „kresby světlem“, vznikající manipulací s předměty (1962-1963). V letech 1963 a 1964 vytvořila cyklus fotografických derealizací portrétů klíčových moderních básníků a spisovatelů (Baudelaire, Rimbaud, Jarry, Ionesco, Weiner, Beckett, Morgenstern, Whitman, Proust, Sandburg, Cendrars ad.) a cyklus fotografií vlasů motivovaný rovněž literární inspirací (antická poezie, Elisabeth Browningová). Fotografie banálních předmětů a jejich fragmentů, které aranžovala do geometrických rastrů (1963-1964) přímo předcházejí přechodu autorky k trojrozměrné asambláži. Neméně významná je i její tvorba v oblasti materiálové asambláže. Racionální výstavbou plochy z drobných předmětů se zároveň vřazuje k průkopníkům českého konstruktivismu a minimalismu. Do asambláží však integruje často velmi osobní významy, výrazným mottem řady prací je téma pozitivu – negativu, napětí protikladů jako dvou svébytných entit vytvářejících dohromady celek. Součástí její tvorby je přirozený smysl pro hravost, hru, deformaci původního významu a humor. První vrchol asambláž bezpochyby představuje samostatná výstava v roce 1966, kde už představila celý svůj základní arzenál materiálů (patentka, kancelářská svorka, sponka, žiletka, poutko a háček, perko, sirka, podložka, korálky), druhým vrcholem je autobiografický soubor Životopis jedné patentky (1981), v němž bilancuje svůj život v dialogu s měnícím se historickým kontextem. Od druhé poloviny sedmdesátých let se v tvorbě Kolářové setkáme také s řadou rozměrných kreseb realizovaných líčidly a tělesnými doteky.Intimitu sdělení zde znovu vyvažuje geometrickým rastrem základního uspořádání plochy. Dílo Běly Kolářové chápeme jako pozoruhodnou syntézu intimity a vůle k řádu, je raným příkladem neokázalého, ale velmi přesně promyšleného napětí ženského a mužského principu, a je také dialogem intenzivně tělesného pocitu s literárním a šířeji kulturním zázemím autorky. Profesní životopis Dívčí reálné gymnázium (1933 – 1938) Soukromá obchodní škola ( 1938 - 1941) Výtvarný autodidakt Info Fotograf, pedagog, publicista, kurátor. Od roku 1983 vyučoval fotografii na Středním odborném učilišti Fotografia Praha, od roku 1991 vyučuje na Institutu tvůrčí fotografie Filozoficko-přírodovědecké fakulty v Opavě (od roku 2002 docent). Je členem Pražského domu fotografie, intenzívně se věnuje publicistické, kurátorské a organizační činnosti v oblasti fotografie. Fotografuje od roku 1969. Téměř výhradně se věnuje volné tvorbě. Nejdříve vytvářel v první polovině 80. let tradičněji pojaté statické snímky (fotografie z Terezína, soubor Imanence), později vedle fotografování pořádá happeningy (Kampaň, Pěst na oko nebo akcí ve spolupráci se společenstvím a nakladatelstvím Divus - Bazar nábytku na Libeňském ostrově, Nádraží Praha Vysočany či Den nikdy neuskutečněných nápadů na Letenské pláni). V odkazu na českou fotografickou avantgardu experimentuje s negativy i pozitivy, vytváří fotomontáže, asambláže, fotogramy, prezentuje fotografii jako prostorový objekt, často v kombinaci s nejrůznějšími reálnými předměty. Řada prací má charakter prezentace díla ve veřejném prostoru – obřími barytovými zvětšeninami polepoval velké plochy industriální architektury, prezentace v secondhandech, podchodech, přístavech, léčebných ústavech aj. Také jeho výstavy v oficiálních galeriích mají charakter fotografické instalace reagující na zvolené téma a konkrétní prostor. Kromě toho vytvářel drobné transparentní fotografické asambláže z velkoformátových negativů (18x24cm) a drobných předmětů. V dílech z poslední doby často pracuje s digitálním obrazem - sekvencí snímků nebo s fotografickým záznamem z mobilního telefonu.

Reference

  1. ↑ Eva Bobůrková: Život ve stínu slavného muže, Český a slovenský svět, 2006
  2. ↑ Jiří Machalický: Portrét Běly Kolářové u příležitosti výstavy Fotografie a asambláže, Galerie Montanelli, říjen 2004
  3. ↑ Sbírka Jiřího a Běly Kolářových, Museum Kampa, sbírka moderního středoevropského umění
  4. ↑ Běla Kolářová, Národní galerie v Praze, Sbírka moderního a současného umění, leden – duben 2006
Citováno z „http://www.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/B%C4%9Bla_Kol%C3%A1%C5%99ov%C3%A1“