Terorismus

Z Multimediaexpo.cz

Soubor:National Park Service 9-11 Statue of Liberty and WTC.jpg
New York, 11. září 2001 bezprostředně po útoku teroristů na budovy Světového obchodního střediska

Jako terorismus jsou chápány akty takřka vždy násilné, nepředvídatelné, obvykle zaměřené na civilisty, vedoucí k vytvoření atmosféry strachu za účelem dosažení politických cílů. Teroristické metody používají skupiny ultrapravicové, ultralevicové, náboženské, národnostně vymezené či revolucionářské. V případě, že jsou k páchání terorismu používány armáda, policie či další státní složky, hovoříme o "státním terorismu". Nestátní teroristické skupiny mají obvykle malý počet členů, omezené zdroje a do povědomí veřejnosti se snaží dostat především neočekávanými násilnými útoky prováděnými taktikou "udeř a uteč". Skrze publicitu spojenou s násilými útoky se teroristé následně snaží veřejnost ovlivňovat ve svůj prospěch. Mezi teroristické metody patří bombové výhružky, bombové útoky, únosy osob a dopravních prostředků, držení rukojmí, vraždy, kybernetické útoky, použití chemických, biologických a teoreticky i atomových zbraní.

Obsah

Definice terorismu

Terorismus má řadu definic a používaní tohoto pojmu je tudíž v mnoha případech velice kontroverzní. Pojem terorismus byl poprvé použit během Velké francouzské revoluce pro popis metod používaných vládou vůči jejím nepřátelům.[1] Schmidt a Jongman provedli v roce 1988 výzkum mezi odborníky na terorismus a zjistili, že existuje nejméně 109 definic terorismu.[2] Z analýzy vyplynulo, že v definicích se opakovaly nejčastěji tyto prvky:[2]

  • Násilí, síla (83,8%)
  • Politický motiv (65%)
  • Strach (53%)
  • Výhružky (48%)
  • Psychologické efekty a očekávané reakce (41,2%)
  • Nesoulad mezi cíli útoků a jejich oběťmi (37,5%)
  • Úmyslná, plánovaná, systematicky organizovaná akce (32%)
  • Metody boje, strategii, taktiku (30,8%)

Dle Ganora jsou typickými prvky terorismu "použití či výhružka použitím násilí", "politické cíle" a "civilisté jako oběti".[3] Lze nabídnou i několik dalších definic terorismu:

„ Termín 'terorismus' označuje promyšlené, politicky motivované násilí prováděné proti nekombatantům subnacionálními skupinami či tajnými agenty, obvykle za účelem ovlivnění veřejnosti. “


„ Terorismus je metoda použití síly či hrozby silou prováděná skrytými jednotlivci, skupinami nebo státem podporovanými aktéry. Akt násilí je zaměřen proti nevinným osobám nebo civilním cílům. Hlavním účelem teroristického aktu je vyvolat pocit strachu. Vedlejším účelem může být upoutání pozornosti (tzv. propaganda činem), nebo získání dílčích výhod či ústupků ze strany atakovaného aktéra. Konečným cílem terorismu je politická změna. “

Český právní řád definuje teroristický útok následovně:

„ (1) Kdo v úmyslu poškodit ústavní zřízení nebo obranyschopnost České republiky, narušit nebo zničit základní politickou, hospodářskou nebo sociální strukturu České republiky nebo mezinárodní organizace, závažným způsobem zastrašit obyvatelstvo nebo protiprávně přinutit vládu nebo jiný orgán veřejné moci nebo mezinárodní organizaci, aby něco konala, opominula nebo trpěla,

a) provede útok ohrožující život nebo zdraví člověka s cílem způsobit smrt nebo těžkou újmu na zdraví,
b) zmocní se rukojmí nebo provede únos,
c) zničí nebo poškodí ve větší míře veřejné zařízení, dopravní nebo telekomunikační systém, včetně informačního systému, pevnou plošinu na pevninské mělčině, energetické, vodárenské, zdravotnické nebo jiné důležité zařízení, veřejné prostranství nebo majetek s cílem ohrozit tím lidské životy, bezpečnost uvedeného zařízení, systému nebo prostranství anebo vydat majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu,
d) naruší nebo přeruší dodávku vody, elektrické energie nebo jiného základního přírodního zdroje s cílem ohrozit tím lidské životy nebo vydat majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu,
e) zmocní se letadla, lodi nebo jiného prostředku osobní či nákladní dopravy nebo nad ním vykonává kontrolu, anebo zničí nebo vážně poškodí navigační zařízení nebo ve větším rozsahu zasahuje do jeho provozu nebo sdělí důležitou nepravdivou informaci, čímž ohrozí život nebo zdraví lidí, bezpečnost takového dopravního prostředku anebo vydá majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu,
f) nedovoleně vyrábí nebo jinak získá, přechovává, dováží, přepravuje, vyváží či jinak dodává nebo užije výbušninu, jadernou, biologickou, chemickou nebo jinou zbraň, anebo provádí nedovolený výzkum a vývoj jaderné, biologické, chemické nebo jiné zbraně nebo bojového prostředku nebo výbušniny zakázané zákonem nebo mezinárodní smlouvou, nebo
g) vydá lidi v obecné nebezpečí smrti nebo těžké újmy na zdraví nebo cizí majetek v nebezpečí škody velkého rozsahu tím, že způsobí požár nebo povodeň nebo škodlivý účinek výbušnin, plynu, elektřiny nebo jiných podobně nebezpečných látek nebo sil nebo se dopustí jiného podobného nebezpečného jednání, nebo takové obecné nebezpečí zvýší nebo ztíží jeho odvrácení nebo zmírnění [...]

“

Vymezení pojmu terorismus

Atlas mezinárodních teroristických incidentů ve světě

Z hlediska mezinárodního práva se rozdělují kriminální a válečné činy (criminal act vs. act of war). Terorismus spadá do kategorie válečného činu, neboť jeho motivací není zabíjet, ale změnit politickou situaci. Terorismus je taktikou nekonvenčního konfliktu (tedy konfliktu mezi státním a nestátním aktérem). V rámci nekonvenčního konfliktu se rozlišuje guerilla, tedy útoky na vojenské cíle a terorismus, tedy útoky na civilní cíle. Označit určitou organizaci jako teroristickou lze podle dvojího klíče:

  • kvantitativně - počet útoků na civilní cíle převažuje ty na vojenské
  • kvalitativně - pokud organizace byť „jen“ jednou provedla útok na civilní cíl

Stát se také může uchýlit ke tzv. státnímu terorismu – podpoře destabilizující teroristických akcí za účelem posílení centrální autority. Mezinárodní terorismus má různé motivy. Známe především terorismus vedený s cílem získat nezávislost, případně terorismus separatistický (jedná-li se o hnutí, která se tímto způsobem pokoušejí osvobodit z koloniálního útlaku, vytvořit nezávislý stát, či se připojit ke státu jinému, než je ten, k němuž patří). Terorismus vedený snahou o nezávislost je svou povahou vždy i mezinárodní, protože své akce přenáší i mimo hranice území, jež je předmětem střetnutí. Teror lze tedy definovat jako záměrnou hrozbu násilím, či jeho použití vůči civilnímu cíli za účelem dosažení politického cíle. Podle této definice tak útoky na vojenské cíle nejsou terorem.

Rozdělení terorismu

  • Vnitřní
  • Státní
  • Revoluční
  • Mezinárodní
  • Separatistický
  • Globální
  • Etnický

Autoři se ve vymezení pojmu terorismus velmi různí, a to až do takových extrémů, že jeden autor nazve příslušníka nějakého hnutí teroristou, zatímco druhý ho nazve „bojovníkem za svobodu“. Shodně se však většina autorů vyhýbá pojetí, že terorismus je osobní záležitost jednotlivce. Spíše se zabývají analýzou politických programů a podpory od státních a nebo místních institucí a společnosti jako takové. Mnoho věcí naznačuje, že teroristé nechtějí, aby po jejich činech bylo mnoho obětí, neboť by tím mohli přijít o širší podporu veřejnosti, a o tu jde především. Cílem teroristů tedy není vysoký počet obětí, ale vzbudit ve veřejnosti pocit strachu, anebo zažehnout vzpouru. Poslední teroristické útoky však mají cíl trochu odlišný - usmrtit co nejvíce obětí a v konečném důsledku vyvolat pocit strachu. Významnou roli zde hrají, především v posledních letech, i všechny druhy médií, neboť věnují těmto zprávám značnou pozornost, mnohdy se snahou udělat z vlastního aktu terorismu senzaci, čímž vlastně „jistým způsobem“ teroristické požadavky nebo dokonce i program zveřejňují. Právě tím se proslavila v posledních letech katarská televizní stanice Al-Džazíra. V závěru 20. století se v souvislosti s ohrožením životního prostředí a radikálním ekologickým aktivismem začalo hovořit také o tzv. ekoterorismu; význam termínu je však ambivalentní a jeho užívání sporné.

Následky terorismu

Ačkoli je velmi těžké na to odpovědět, jestli terorismus může být úspěšný, nebo nikoliv, je jasné, že mnoha revolucím a národně osvobozeneckým bojům teroristické akce předcházely. Za terorismus se dá považovat i postoj států v Evropě. Ačkoliv to žádná vláda nemůže oficiálně připustit, je téměř jisté, že v několika případech se dospělo k určité formě tajných dohod mezi teroristickými skupinami a představiteli západních zemí. Jejich cílem bylo zabránit tomu, aby se příslušná země stala místem teroristických, zvláště pak palestinských akcí. Tyto případy se obvykle týkaly případů, kdy došlo k dopadení zahraničního teroristy. V takovém případě se země zavazovala, že bude jednat tak, aby teroristy bez velkého ohlasu vypověděla, případně po odsouzení propustila z vězení. Výměnou za to se šéfové teroristických skupin měli zavázat, že se pokud možno budou plánování akcí v příslušné zemi vyhýbat. Podobné postupy se měly zachovávat i při vyhošťování teroristů do třetích zemí, jež měly zase zajistit jejich volný průchod do některé arabské země. To vše je pochopitelně tajné a jen obtížně by to bylo možné dokázat. Příklad takovéto spolupráce by mohl být postoj Itálie po zatčení únosců lodi Achille Lauro. Ti po propuštění rukojmí měli mít volný průchod, ale mezitím se zjistilo, že zabili amerického občana. I přes silný americký odpor byli únosci nakonec propuštěni. Teroristům se tak podařil klasický strategický tah – vyvolat rozmíšku mezi spojeneckými vládami.

Státy, které údajně podporují terorismus

Mezinárodní spolupráce boje proti terorismu

Mezinárodní terorismus v posledních desetiletích dosáhl kvalitativního posunu ve vytváření mezinárodně propojených struktur. Mezinárodní společenství se již několik desetiletí víceméně úspěšně snaží spojit své síly v boji proti tomuto fenoménu. To byl také hlavní důvod, proč OSN od 60.let přijala řadu úmluv, které umožnily podstatně zdokonalit mezinárodní spolupráci v této oblasti tím, že určily její legislativní rámec. Až dosud bylo přijato 13 hlavních mezinárodních konvencí, které vymezily odpovědnost a závazky jednotlivých států v oblasti trestního práva hmotného (závazek kriminalizovat předmětná jednání) i v oblasti mezinárodní justiční spolupráce v trestních věcech, a přispěly tak k vyšší koordinaci spolupráce. Většina těchto konvencí byla podepsána a následně ratifikována i vládami České republiky. V rámci OSN pokračují diskuse o textu návrhu Obecné úmluvy OSN o boji proti mezinárodnímu terorismu (UN Comprehensive Convention on Combatting International Terrorism). Několik mezinárodních úmluv v oblasti boje proti terorismu bylo sjednáno i v rámci Rady Evropy (zejm. Evropská úmluva o potlačování terorismu a Evropská úmluva o prevenci terorismu). Následující přehled základních úmluv a jejich stručného obsahu nasvědčuje, že mezinárodní společenství dokázalo prosadit společný zájem na potlačení nejzávažnějších projevů mezinárodního terorismu.

Některé mezinárodní úmluvy, podporující boj proti terorismu

  • Úmluva o trestných činech a některých jiných činech spáchaných na palubě civilních letadel (Tokio, 14. září 1963). Velitel letadla je oprávněn přijmout přiměřená opatření, včetně omezení osoby, která spáchala trestný čin na palubě, porušila kázeň nebo pořádek na palubě nebo ohrozila bezpečnost letu. Velitel letadla je oprávněn postupovat v souladu s Tokijskou úmluvou i tehdy, pokud je závažný důvod se domnívat, že se osoba k výše uvedeným činům teprve chystá. Velitel letadla má pravomoc předat osobu státním orgánům země, jež je signatářem úmluvy. Tokijská úmluva je aplikovatelná pouze v době kdy je letadlo považováno za „letadlo za letu“. Jedná se o okamžik od uzavření všech vnějších dveří letadla do okamžiku jejich otevření. Výjimkou je nouzové přistání, kdy lze postupovat v souladu s touto úmluvou až do okamžiku, kdy příslušný státní orgán převezme zodpovědnost za cestující, posádku, letadlo a majetek na palubě. * Úmluva o potlačení protiprávního zmocnění se letadel (Haag, 16. prosince 1970). Podle úmluvy je každá osoba na palubě letadla, která nezákonně a s použitím síly, vyhrožováním nebo jinou formou zastrašování převezme kontrolu nad letadlem nebo se o to alespoň pokusí, obviněna z trestného činu. Všechny strany úmluvy jsou zavázány k tomu, aby takové činy trestaly co nejpřísněji
  • Úmluva o potlačování protiprávních činů ohrožujících bezpečnost civilního letectví (Montreal, 23. září 1971). Podle úmluvy je považován za trestný čin jakýkoliv čin, který je spáchán jako akt násilí proti osobám na palubě letadla, pokud tento akt ohrožuje bezpečnost na palubě letadla, tedy včetně uložení výbušniny na jeho palubě, pokusu takový čin spáchat nebo spoluúčastí při takovém činu.
  • Úmluva o zabránění a trestání trestných činů proti osobám požívajícím mezinárodní ochrany včetně diplomatických zástupců (New York, 14. prosince 1973). Úmluva definuje mezinárodně chráněné osoby jako jsou hlavy státu, ministři zahraničních věcí, reprezentanti státu nebo mezinárodních organizací, které mají právo zvláštní ochrany před útoky podle mezinárodního práva. Každý stát má podle úmluvy povinnost přiměřeně trestat vraždy, únosy nebo útoky proti mezinárodně chráněným osobám, násilné útoky na úřední budovy, soukromé objekty nebo dopravní prostředky takových osob. Zároveň má být podle úmluvy potrestán i pokus spáchat takový trestný čin nebo spoluúčast při něm.
  • Úmluva o fyzické ochraně jaderného materiálu (Vídeň, 26. října 1979). Úmluva je zaměřena proti nezákonnému držení a použití jaderného materiálu, krádežím jaderného materiálu a hrozbám použití jaderného materiálu, které by mohly způsobit zranění více osob nebo podstatné poškození majetku.
  • Mezinárodní úmluva proti braní rukojmí (New York, 17. prosince 1979). Úmluva stanoví, že „každá osoba, která zajme nebo násilím drží a hrozí smrtí, zraněním nebo pokračuje v násilném držení jiné osoby s tím cílem, aby si vynutila ze strany státu, mezinárodních organizací, fyzických nebo právnických osob nebo skupin osob určitý krok nebo zdržení se nějaké činnosti jako explicitní nebo implicitní podmínku pro propuštění rukojmí, se dopouští podle této úmluvy trestného činu braní rukojmí.“
  • Protokol o boji s protiprávními činy násilí na letištích sloužících mezinárodnímu civilnímu letectví (Montreal, 24. února 1988 - doplnění Montrealské úmluvy z roku 1971). Protokol rozšiřuje opatření Montrealské úmluvy o potlačování protiprávních činů ohrožujících bezpečnost civilního letectví.
  • Úmluva o zamezení nezákonných aktů proti bezpečnosti námořní dopravy (Řím, 10. března 1988). Úmluva stanovuje právní režim v případech činů proti mezinárodní námořní plavbě. Tento právní režim je podobný režimu v oblasti mezinárodní letecké dopravy. Všechny pokusy o násilné obsazení lodi, pokus o její obsazení, hrozba, že k takovému činu dojde, akt násilí proti osobě na palubě lodi, pokud tento čin ohrožuje bezpečnost lodi, kladení výbušných zařízení nebo substancí na palubu lodi nebo další činy proti bezpečnosti lodi jsou podle tohoto protokolu trestnými činy.
  • Protokol o stíhání nezákonných aktů proti bezpečnosti plovoucích plošin v pevninské mělčině (Řím, 10. března 1988). Protokol stanovuje právní režim pro akty násilí zaměřené proti pevným plovoucím plošinám v kontinentálním šelfu a svými ustanoveními je podobný právnímu režimu pro oblast mezinárodní letecké dopravy.
  • Úmluva o označování plastických trhavin pro účely jejich identifikace (Montreal, 1. března 1991). Úmluva se skládá ze dvou částí: samotné úmluvy a technické přílohy, která je nedílnou součástí úmluvy. Byla podepsána k zlepšení kontroly a omezení použití neznačených a nezjistitelných plastických trhavin. Jednotlivé strany úmluvy jsou povinny zajistit efektivní kontrolu nad „neoznačenými“ plastickými trhavinami, které neobsahují žádný z detekčních prostředků popsaných v technické příloze této úmluvy. Každý stát musí mimo jiné přijmout nezbytná a efektivní opatření k zákazu výroby neznačených plastických trhavin, omezení jejich přepravy uvnitř i vně teritoria státu. Zároveň musí dbát na kontrolu vlastnictví a přepravy trhavin, které byly vyrobeny ještě před přijetím úmluvy. Úmluva mimo jiné uložila všem signatářským státům, aby během tří let zničily, znehodnotily nebo co nejdříve spotřebovaly všechny zásoby neoznačených trhavin, které nejsou v držení policie nebo armády.
  • Mezinárodní úmluva o potlačování teroristických bombových útoků (New York, 15. prosince 1997). Tato úmluva vytváří režim univerzální jurisdikce nad nezákonným a úmyslným použitím výbušnin a dalších smrtících prostředků proti různým veřejným objektům se záměrem zabít nebo zranit, nebo způsobit rozsáhlé poškození veřejného zařízení.
  • Mezinárodní úmluva o potlačování financování terorismu (New York, 9. prosince 1999). Smluvní státy se zavazují stanovit ve svých právních řádech trestnost nejrůznějších forem financování terorismu, přijmout opatření pro identifikaci, odhalování a zmrazení nebo zabavení jakýchkoliv finančních prostředků určených k financování terorismu a vzájemně spolupracovat. (Pro ČR vstoupila smlouva v platnost 26. ledna 2006.)
  • Mezinárodní úmluva o potlačování činů jaderného terorismu (New York, 14. září 2005) - pro ČR dosud nevstoupila v platnost.

Spolupráce na úrovni států G8

Státy skupiny G8 se zaměřují na spolupráci proti teroristickým aktivitám od roku 1978. Experti z těchto zemí si vyměňují informace, diskutují o slabých místech mezinárodních teroristických dohod a zvažují možné způsoby zdokonalení spolupráce k omezení vyzbrojování teroristů a jejich volného pohybu. V červnu 1995 na summitu v Halifaxu se představitelé států G8 dohodli na posílení protiteroristické spolupráce v oblasti výzkumu a využití nových technologií. Na následujícím setkání ministrů vnitra států G8 v prosinci 1995 v Ottawě byl přijat Akční plán, založený na doporučeních expertů na terorismus ze zemí G8. Tento plán předpokládá přijetí opatření zaměřených na prevenci a vyšetřování teroristických aktivit. Tento plán mimo jiné obsahuje požadavky:

  • aby všechny státy přistoupily k protiteroristickým úmluvám OSN do roku 2000
  • uplatňovat extradici a zdokonalit vzájemnou legislativní spolupráci
  • kvalitnější výměnu zpravodajských informací
  • zabránit teroristům zneužít jaderné, chemické a biologické zbraně
  • zabránit falšování cestovních dokladů a tím znesnadnit pohyb teroristů
  • další zkvalitnění ochrany letecké dopravy, námořní plavby a dalších dopravních systémů proti teroristickým útokům
  • zdokonalit výcvik a spolupráci ve společných protiteroristických aktivitách

V Paříži se poté v červnu 1996 sešla další ministerská konference států G8 věnovaná terorismu. Konference přijala 25 doporučení, založených na Akčním plánu z Ottawy. Následné pařížské setkání expertů ze zemí G8 v prosinci 1996 podpořilo vytvoření Databáze protiteroristických zkušeností a možných způsobů reakce. V květnu 1998 se ministři zahraničních věcí G8 sešli v Birminghamu a potvrdili svůj zájem na společném boji proti terorismu ve všech jeho formách. Vyslovili se proti jakýmkoliv ústupkům vůči teroristům a pro zkvalitnění mezinárodní spolupráce. Identifikovali čtyři základní oblasti pro další společný postup:

  • zabránit financování terorismu ve státech G8
  • v žádném případě neustupovat požadavkům teroristů, neplatit výkupné
  • zabránit teroristům v přístupu ke zbraním a výbušninám
  • posílit bezpečnost letecké dopravy

Terorismus v historii

Československá podpora terorismu

V 60. letech 20. století probíhal v tehdejší ČSSR výcvik asijských a afrických teroristů pod vedením první správy ministerstva vnitra (politické rozvědky). To však skončilo likvidací Pražského jara v roce 1968. K dalšímu obnovení kurzů došlo v roce 1975 a výběr kandidátů byl zaměřen zejména s ohledem na podporu tzv. národně osvobozeneckých hnutí a to zejména asijských a z řad Palestinců.[6] Z důvodu nárůstu počtu frekventantů těchto kurzů (které vybíralo mezinárodní oddělení ÚV KSČ) došlo k 1. květnu 1982 ke vzniku Ústavu zahraničních studií Vysoké školy SNB v Zastávce u Brna. Zde neprobíhal výcvik samotných teroristů (tedy jedinců provádějících akce), ale lidí zajišťujících podporu (velitelů, plánovačů, spojařů, členů ochranek atd.). Veškerý výcvik podle některých dokumentů probíhal na čistě komerční bázi. Díky uzavřenosti ČSSR mohlo mnoho teroristů pobývat v Československu bez obav z prozrazení. StB přes veškeré sympatie ale těmto teroristům nevěřila a snažila se jejich organizace infiltrovat vlastními agenty.[7] Pokud se na území ČSSR dostal známý terorista, byl obvykle v krátké době vypovězen. Týkalo se to např. proslulého Carlose, který přes území Československa projížděl v 80. letech 20. století několikrát; pokaždé StB omezila jeho pobyt na minimum a obvykle nesměl opustit letiště. Od roku 1985 měl Carlos do ČSSR vstup zakázán úplně.[8] Začátkem 80. let se CIA v jedné ze svých zpráv domnívala, že socialistické státy mají rozděleny úlohy v podpoře významných teroristických skupin. Československo v této zprávě chybělo.

Československo a Rudé brigády

V roce 1972, po smrti jednoho ze zakladatelů Rudých brigád (RB) G. Feltrinelliho se objevily první informace o možném spojení ČSSR a RB. Vodítkem mělo být 22 československých vstupních razítek v jeho pasu. Další informace o spojení následně přinesli výpovědi zatčených příslušníků RB (hovořilo se např. o návštěvách teroristů v Karlových Varech). V roce 1976 byl v italském týdeníku Il Settimanale otištěn článek přinášející informace o spojení RB a čs. zpravodajských služeb. Podobné informace obdrželo ÚV KSČ od Komunistické strany Itálie. Naproti tomu v roce 1982 dospěl římský státní zástupce F. Imposimato k závěru, že RB byly napojeny na KGB, ale i Libyi, Sýrii a LFOP. Československo ve výčtu nefigurovalo.[9] Koncem roku 1999 probíhalo z rozhodnutí ÚZSI vyšetřování mající nalézt v archivech důkazy o stycích čs. rozvědky s RB. Nic se však nenašlo. Naopak bylo konstatováno, že Československé zpravodajské služby měly o RB velmi málo informací. Navíc od začátku 70. let měla československá rozvědka nařízeno vyhýbat se kontaktům s ultralevicovými, komunistickými a tzv. progresivními (teroristickými) organizacemi. Důvodem byla snaha zabránit v případě prozrazení mezinárodním skandálům a kompromitacím komunistických stran. Podle některých informací se mohlo jednat buď o dezinformace italských tajných služeb, které prováděli infiltrace RB nebo o tzv. operaci pod cizí vlajkou, v rámci níž někdo neznámý RB podporoval, ale snažil se vyvolat dojem, že tím podporovatelem jsou československé zpravodajské služby (v rámci této možnosti se např. uvádí, že některé objekty v K. Varech, do kterých československá bezpečnost neměla přístup vlastnila KGB a dále že v sovětském vojenském prostoru v Milovicích přistávala letadla, jejich pasažéry československé orgány nekontrolovali).

Československo a Frakce Rudé armády

Teroristé z RAF byli dlouhodobě podporováni východoněmeckou Stasi. Československé zpravodajské služby se podílely pouze na druhotné podpoře; v první polovině 80. let se např. tři teroristky z Frakce Rudé armády (RAF) zachránily útěkem ze SRN do NDR přes ČSSR.[10]

Balkán

Na konci devatenáctého a na začátku dvacátého století se formy terorismu vyskytly na Balkáně jako součást boje za získání samostatnosti. Vnitřní makedonská revoluční organisace (VRMO) vznikla v roce 1893 jako tajné hnutí proklamující ideály demokratického typu. Cílem bylo vyvolat ozbrojené povstání, které se mělo proměnit v partyzánskou válku. Tak po pětileté přípravě byla roku 1903 vyhozena do povětří francouzská loď naložená zbraněmi pro Turky, zapáleny plynovody a v kasinech, lokálech a barech navštěvovaných lidmi ze Západu vybuchovaly bomby. Jelikož teroristické akce nepřinesly očekávaný efekt, byla zvolena jiná cesta - ozbrojené lidové povstání, které bylo v srpnu 1903 zahájeno útokem na tureckou posádku v Albánii.

Soubor:Savinkov.jpg
Boris Savinkov, osobnost ruského terorismu

Rusko

Zejména na počátku 20. století se v Rusku na terorismus specializovala strana socialistů-revolucionářů (tzv. Eseři), jejichž aktivity způsobily smrt mnoha ruských vládních představitelů. Na začátku občanské války se teror zvýšil, zejména na venkově. Teror (tehdy oprávněný) působil i za stalinských čistek k zastrašování lidí či k jejich zfanatizování (udají souseda nebo vlastní rodinu). Po Stalinově smrti se situace uklidnila.

Irsko

Irský terorismus představuje první městské teroristické hnutí se širokou škálou projevů. Bylo motivováno bojem o nezávislost zaměřeným proti „vnitřnímu kolonialismu“ ekonomického typu, jehož bylo Irsko obětí a jehož kořeny sahají až do 16. století. Integrace bojovníků a obyvatelstva byla úplná a solidární. Nejvýznamnějším prvkem irského terorismu je očividnost jeho vítězství: Velká Británie musela ustoupit ne proto, že by její vojsko bylo horší než teroristické (Irish Republican Army), ale proto, že řadové irské obyvatelstvo podporovalo odpor s nadšením. Ani nelítostná represe hnutí o nezávislost nedostala na kolena. Pod vedením Eamona de Valery a Michaela Collinse pak vznikla IRA, jíž připadla úloha dovést Irsko k úplné samostatnosti. IRA byla organisována jako skutečné vojsko, ačkoli ilegální. Velká Británie proti IRA nasadila pomocné síly policie Black and Tans (Černí a hnědí); násilí na obou stranách neustále přibývalo. Represe ze strany Black and Tans byla neúprosná: např. 14 zastřelených při fotbalovém utkání. Veřejné mínění (v Británii, a hlavně v USA) se obrátilo proti britské vládě a premiér Lloyd George musel přistoupit na kompromis: 6. prosince 1921 podepsal Michael Collins dohodu, kterou Irsko získávalo autonomní status. Historie irského terorismu tím však neskončila, jen se o čtyřicet let později přestěhovala na sever.

Izrael

Izrael - vývoj do roku 1967

Soubor:Israeli West Bank Barrier.jpg
Bezpečnostní bariéra, důvod uváděný izraelskou vládou pro stavbu, je obava před pronikáním teroristů na území Izraele a zabránění přímé střelbě

V listopadu 1917 byl Balfourovou deklarací přislíben Židům nárok na vlastní stát v Palestině. Od té doby se datuje konflikt, který přetrvává dodnes. Střety mezi arabským a židovským etnikem začaly roku 1920. Vedle prosté sebeobrany organizované asociací sebeobrany Ha-Šomer, která vznikla v Palestině r. 1909, a Haganou (od r. 1921), založil Vladimír Žabotinský tajnou vojenskou organizaci Irgun, jež zahájila činnost roku 1937. V Evropě s nástupem nacismu začaly protižidovské represe a židovská sebeobrana nemohla být za těchto podmínek bržděna. V roce 1939 však Velká Británie nepovolila vstup 450 tisícům Židů do Palestiny (srov. tzv. Bílou knihu), což se setkalo se značnou nevolí mezi osadníky. Cíl Irgunu již nebyla pouze obrana, ale i útoky proti Arabům. Dne 27. února 1939 se mu podařilo rozsít paniku mezi arabskými obyvateli. V oblasti Palestiny se tak rozhořela pravá válka. Jejich největší akcí byl útok na hotel King David v Jeruzalémě, kde sídlil hlavní britský štáb. K velitelům útočného komanda patřil i Menachem Begin, budoucí premiér Izraele a nositel Nobelovy ceny za mír (po rozhovorech s egyptským prezidentem Sadatem).

Vznik a vývoj palestinského terorismu

Vznik a vývoj palestinského terorismu - obecně

Palestinský terorismus vznikl roku 1967, přesněji v období po šestidenní válce, kterou vedl Izrael s Egyptem, Sýrií a Jordánskem. Od roku 1948 byl Izrael ve válce se sousedními zeměmi a jeho vzrůstající moc přinutila vlády arabských zemí (prakticky celá LAS), aby podporovaly rodící se palestinské hnutí. K jejich vystoupení došlo už na konferenci arabských zemí, která podpořila vznik Organizace pro osvobození Palestiny (OOP). V OOP se spojily různé organizace, z nichž nejvýznačnější byl Al Fatah, řízený Jásirem Arafatem, Lidová fronta pro osvobození Palestiny, řízená Georgem Habášem a posléze Wádím Haddádem, a Demokratická fronta za osvobození Palestiny. V roce 1969 byl Arafat zvolen výkonným předsedou Organizace pro osvobození Palestiny. O úspěšnosti tohoto boje svědčí i fakt, že pět let poté, 13. října 1974, byl Arafat pozván do OSN, aby zde Valnému shromáždění předestřel palestinskou otázku. Nejvyšší počet atentátů byl spáchán v období mezi lety 1969 a 1986. Během těchto osmnácti let byla frekvence jeden atentát za dvanáct dní. Zároveň také probíhal systematický boj Izraele proti terorismu prostřednictvím Mosadu (tajná služba Izraele), kterému bylo svěřeno vyhledávání a pronásledování teroristů po celém světě. Palestinský terorismus měl celosvětový rozměr a snažil se zasahovat spíš země stojící za „sionisty“. Došlo však i k atentátům uvnitř Izraele. Mezi lety 1968 a 1986 došlo k 565 teroristickým akcím mimo hranice Izraele. Mezi nejzávažnější patřil mnichovský masakr v r. 1972, kdy během letních olymijských her bylo zajato 11 izraelských sportovců, drženo jako rukojmí a pak zabito. Svůj význam má i rozmístění teroristických akcí: na prvním místě je Itálie, následuje Francie, západní Německo, Řecko a Velká Británie. Tento výskyt není náhodný, neboť Itálie byla vybírána za nejčastější cíl hlavně pro svou zvláštní politicko - ideologickou protikladnost. Itálie vždy stála jednoznačně na proizraelských pozicích ve shodě se Spojenými státy. Byla však současně zemí, která jasně vyjadřovala neutrální postoje a otevřenost vůči arabskému světu.

Únosy letadel palestinskými teroristy
Doplňující informace obsahuje článek Únosy Dawson's Field.

Nejoblíbenějšími terči se staly dopravní prostředky, zvláště pak letadla. K jednomu z prvních mezinárodních únosů došlo 29. srpna 1969 na římském letišti Fiumicino, kdy dva Palestinci unesli letadlo společnosti TWA do Damašku. 6. září 1970 došlo snad k nejkomplexnější akci v celé historii únosů letadel: byla unesena tři letadla (PanAm, TWA, Swissair) a jedno letadlo El Al (požadavek teroristů byl propuštění Leily Cháledové, palestinské teroristky). Po skončení akce byla první tři letadla vyhozena do povětří. Sedmnáctého prosince 1973 došlo na letišti Fiumicino k přepadení letadla společnosti PanAm a povraždění dvaatřiceti cestujících. Neúspěšnou palestinskou akcí byl zásah v Entebbe, kdy izraelská armáda rozvinula největší protiteroristickou akci v historii. Dvacátého osmého června 1976 skupina teroristů z LFOP unesla na lince z Izraele do Francie letadlo Air France s 248 cestujícími na palubě. Letadlo nakonec přistálo v Entebbe v Ugandě, jíž tehdy vládl diktátor Idi Amin. Po marných pokusech o vyjednávání se izraelská vláda rozhodla vyslat záchrannou misi. Útok trval pouhých 90 minut a v jeho průběhu bylo zabito 7 únosců, aniž by některý cestující přišel o život. K akci, která vzbudila největší zděšení však došlo na olympijských hrách v Mnichově při mnichovském masakru, kde se 5. září 1972 osm teroristů (z Al Fattáh a Černého září) zajalo členy izraelské výpravy. Na letišti ve Fürstenfeldbrucku bylo při pokusu o záchrannou akci zabito 5 teroristů, ale i devět atletů. Událost v Mnichově je nejděsivější stránkou středovýchodního terorismu. Únosy letadel prakticky ustaly až v roce 1988. Už při události v Mnichově se projevila spolupráce LFOP a RAF (Rote Armee Fraktion).

Únos jedenácti ministrů OPEC

Jejich společnou akcí poté byl únos jedenácti ministrů zemí OPEC, k němuž došlo 26. prosince 1975 ve Vídni. Celé akci velel jeden z nejznámějších teroristů tzv. Carlos. Akce měla (zřejmě na popud plukovníka Kaddáfího) přinutit umírněné arabské země k zaujetí tvrdé protiizraelské politiky.

Palestinská otázka jako impulz pro terorismus

Palestinská otázka dala mezinárodnímu terorismu rozhodující impulz. Vypěstovala v něm oslavovaný kult násilí, iluzi zkratky vedoucí k řešení velkých politických a společenských problémů. Palestinští teroristé během druhé intifády, kterou rozpoutali v r. 2000, dovedli intenzitu a brutalitu teroristických útoků proti izraelskému obyvatelstvu do zatím nepoznané krajnosti.

Indie

Indický terorismus sahá od roku 1905 do konce čtyřicátých let, tedy do doby získání nezávislosti. Zdomácněl hlavně v Bengálsku, které bylo tradičně zastáncem autonomie a nezávislosti na britském impériu, a které je dnes rozděleno mezi Indii a Bangladéš. V indickém nacionalistickém hnutí ční dvě postavy: Bál Gangádhar Tilak a Vinájak Dámódar Sávarkar, který se odstěhoval do Anglie, kde mezi indickými studenty hledal síly pro své teroristické akce. Ty vyvrcholily vraždou sira Williama Curzona Wyllieho. Poté byl vypovězen do Indie, kde ve vězení strávil dvacet let, aby se poté stal hlavou teroristické organizace Ráštrija Svajamsévak Sangh, která měla za cíl sjednocení Indie. Proto je také považován za „duchovního otce“ vraždy Gándhího.

Alžírsko

V roce 1954 začal v Alžírsku boj za nezávislost na Francii, který v roce 1956 nabyl formy regulérního terorismu. Teroristická ofenzíva začala v Alžíru výbuchem dvou bomb; o několik dní později vyletěla do povětří dvě auta. Vůdcové alžírského osvobozeneckého boje v čele s Ferhatem Abbásem řídili operace z exilu v Maroku. Přímo v Alžíru pak řídil operace Jacev Sádí. Roku 1961 v Madridu vznikla OAS (Organisation Armée Secréte), která se stavěla proti jakékoli myšlence na to, že by Francie opustila svou kolonii. OAS bojovala i proti francouzské vládě. Spáchala několik teroristických výbuchů ve Francii i Alžírsku, a 21. dubna 1961 se neúspěšně pokusila o státní převrat ve Francii. Cíl OAS ve Francii byl paralyzovat ústřední moc vytvořením atmosféry nejistoty a strachu. Kromě přepadů v muslimské čtvrti Paříže a atentátů proti sídlům Komunistické strany Francie se OAS rozhodla zabít samotného de Gaulla. Její záměr se jí však nejméně třikrát nezdařil. Proti OAS nakonec zasáhla francouzská policie, které se podařilo organizaci rozvrátit. Roku 1962 byla v Evianu podepsána dohoda, kde byla dohodnuta alžírská nezávislost a referendum 1. června válku ukončilo, i přes několik zoufalých pokusů extrémní pravice ve Francii.

Itálie

Dějiny italského terorismu začaly 12. prosince 1969, kdy vybuchla v Římě na Oltáři vlasti bomba. Ještě téhož dne vybuchla druhá bomba v Zemědělské bance v Milánu, kde zabila šestnáct lidí. Viníci nebyli nikdy nalezeni. Tím začaly dějiny italského terorismu v němž vynikla organizace zvaná Rudé brigády. Historie této skupiny začala v roce 1969. Tehdy se vytvořila organizace nazvaná Metropolitní politický kolektiv. Jeho duchovními vůdci byli Renato Cucio a Margherita Cagolová. Rudé brigády se aktivizovaly v roce 1970. Jejich první velkou akcí byl únos Idalga Macchiariniho, vedoucího pracovníka firmy Sit-Siemens, z 3. března 1972. Následovaly únosy čelních představitelů velkých italských firem; poté se Rudé brigády začaly specializovat na únosy soudců. Organizace byla extrémně levicově zaměřená, o čemž svědčí stejné názory s Italskou komunistickou stranou (IKS). Někteří její členové dokonce projevovali s teroristy sympatie. IKS zvítězila ve volbách postavila se proti terorismu. Uvnitř strany se však vytvořilo několik seskupení (Hnutí 1977), které s teroristy nadále sympatizovalo. Italský systém se ani po této události nezhroutil a terorismus tak přišel o svou myšlenku (koho většího zabít?). Proti brigádám se navíc přidal i odpor veřejnosti.

Německo

Druhého června 1967 v průběhu studentské manifestace (které proběhly v těchto letech snad celou Evropou) zastřelila policie při zásahu jednoho studenta. To se pro jeho přátele stalo impulsem k rozhodnutí přejít k ozbrojenému boji. Prvními vůdci skupiny se stali Andreas Baader a Gudrun Ensslinová. Policie je však zatkla po bombovém útoku ve Franfurtu nad Mohanem . 14. května 1970 však na scénu vstoupila nejznámější osobnost skupiny Ulrike Meinhofová, která velice riskantní operací osvobodila Baadera z vězení. Vedle Hnutí 2. června tak souběžně vznikla Skupina Baader-Meinhofová (samy se však nazvali Frakce Rudé armády). Jejich strategická linie byla na rozdíl od italských teroristů internacionálnější. Proto se také okamžitě spojili s palestinskými teroristickými hnutími, od nichž za poskytnutí základen získali zbraně a odpovídající výcvik. Německý stát se vůči teroristům ukázal daleko neústupnějším než italský. Poměrně rychle se objevil zvláštní zákon, tzv. Berufsverbot, na jehož základě byla možná velice přísná kontrola loajality státních zaměstnanců. Došlo také ke zpřísnění policejní kontroly a rozšíření pravomocí policie. To vše pomohlo pořádkovým silám dosáhnout brzy významných výsledků: v květnu 1972 po sérii atentátů policie zadržela Andrease Baadera. Ensslinová byla zatčena 8. června 1972 a do policejní sítě padla i Ulrike Meinhofová. Následujícího roku Hnutí 2. června uneslo představitele křesťanskodemokratické strany v Berlíně Petera Lorenze. Německá vláda tak poprvé (a také naposled) ustoupila a propustila šest teroristů. 9. května 1976 byla ve své cele nalezena oběšená Meinhofová, ačkoli její druzi sebevraždu zcela vyloučili. Zahájil se tím nejdramatičtější rok německého terorismu. Frakce Rudé armády spáchala vraždu generálního prokurátora v Karlsruhe a následovala vražda prezidenta Dresdner Bank. 5. září došlo k únosu prezidenta Asociace německých průmyslníků Hannse-Martina Schleyera a události dostaly rychlý spád. Německá policie zahájila rozsáhlé represe. 13. října 1977 teroristé zaútočili znovu: unesli letadlo společnosti Lufthansa. 18. října byla ve věznici ve Stammheimu nalezena mrtvá těla Baadera, Ensslinové a Raspeho (v důsledku sebevraždy). Následujícího dne bylo v Mylhúzách ve Francii nalezeno Schleyerovo mrtvé tělo. K poslední vraždě došlo 1. února 1985, kdy byl zavražděn německý průmyslník Zimmermann. Poté stopa RAF mizí.

Riziková místa současného světa

Irák postoupil z loňského pátého místa na příčku první a za ním je hned Pákistán, Indie, Izrael, palestinská území, Saúdská Arábie, Kolumbie, Nepál a Somálsko. Německo, Belgie, Nizozemsko, Austrálie, Egypt a Pobřeží slonoviny, které byly dříve ve skupině zemí s mírným rizikem se přesunuly nyní do sféry ohroženějších zemí. Ačkoli do této, tedy třetí, kategorie patří také Velká Británie, Londýn podobně jako Bagdád, Jeruzalém či Kábul. Navzdory této statistice „spadlo“ několik států do méně rizikových kategorií. Týká se to například Kypru, Východního Timoru, Burkiny Faso či Středoafrické republiky.

Teroristické skupiny

Mezi nejznámější teroristické organizace (podle západního pojetí) patří, či patřily:

  • Hizballáh (Íránem podporované palestinské protiizraelské hnutí působící v jižním Libanonu)
  • Hamas (čti Chamas) (palestinská militantní organizace, odmítající uznání Izraele a používající vůči němu teroristických útoků. Na území palestinské samosprávy působí jako politická strana, buduje zde veřejné statky a zajišťuje jejich chod).
  • Fatáh (pouze ozbrojené křídlo) (palestinská organizace, protivník Hamasu)
  • Islámský džihád (extremistická teroristická skupina, jež se odštěpila od egyptského Muslimského bratrstva)
  • Al-Kájda (světová teroristická organizace, včele s Usámou Bin Ládinem usiluje o zničení Západu a vytvoření celosvětové islámské republiky)
  • ETA (španělská teroristická organizace, usilující o odtržení Baskicka)
  • GIA
  • RUF
  • IRA (severoirská teroristická organizace, usilující o sjednocení Irska) - dnes oficiálně rozpuštěna a odzbrojena

Samozřejmě jich je mnohem více, zde následují některé, které mají jen regionální působnost:

  • Filipíny: April 6 Liberation Movement, Moro Liberation National Front, Kabataang Makabyang
  • Indonésie: Gerakin Aceh Merdeka, Kommando Djihad, Geraken September Tigapulah
  • Japonsko: Óm šinrikjó (japonská náboženská teroristická organizace (sekta), která roku 1995 provedla útok bojovým plynem na tokijské metro)
  • Japonsko: Aso Unified Army, Red Army (Sekigun), Kukumaru
  • Thajsko: Asia 88, Free Thai Army, Red Guard, Phak Mai
  • Kolumbie: Fuerzas Armadas Revolucionarias de Colombia (FARC)
  • Kach: izraelská teroristická organizace

Teroristé

minulost
současnost

Reference

  1. ↑ Online Ethymology Dictionary - Terrorism
  2. ↑ 2,0 2,1 Schmid, A. & Jongman, A. (1988, 2nd ed. 2005). Political Terrorism. SWIDOC and Transaction Books. On-Line text
  3. ↑ Ganor, B. (2002). Defining Terrorism: Is One Man’s Terrorist Another Man’s Freedom Fighter? Police Practice and Research. 3(4).
  4. ↑ Nekonečná válka, res publica, Eric Margolis, 19. duben 2007
  5. ↑ Spojené státy provádějí výcvik teroristů, 31. říjen 2001
  6. ↑ PACNER, Karel - Československo ve zvláštních službách (1961-1989) díl IV., Themis, 2002, ISBN 80-7312-013-5, S.469-470
  7. ↑ PACNER, Karel - Československo ve zvláštních službách (1961-1989) díl IV., Themis, 2002, ISBN 80-7312-013-5,S.471
  8. ↑ PACNER, Karel - Československo ve zvláštních službách (1961-1989) díl IV., Themis, 2002, ISBN 80-7312-013-5, S.478
  9. ↑ PACNER, Karel - Československo ve zvláštních službách (1961-1989) díl IV., Themis, 2002, ISBN 80-7312-013-5, S.476
  10. ↑ PACNER, Karel - Československo ve zvláštních službách (1961-1989) díl IV., Themis, 2002, ISBN 80-7312-013-5,S.478

Literatura

  • CORTE IBÁÑEZ, Luis de la. Logika terorismu. Praha : Academia, 2009. 321 s. ISBN 9788020017246. (čeština) 

Související články

Externí odkazy

Citováno z „http://www.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Terorismus“