Bible

Z Multimediaexpo.cz

Soubor:Gutenberg Bible.jpg
Gutenbergova Bible

Bible (z řec. τὰ βιβλíα ta biblia knihy, svitky) je soubor knih, které křesťanství považuje za posvátné a inspirované Bohem. Bible je označována též jako Písmo svaté (lat. Scriptura sacra nebo Scriptura sancta) nebo krátce jen Písmo, některé církve jej označují také jako Boží slovo. Lze se také setkat s označením Kniha knih.

První část Bible tvoří Starý zákon, který obsahuje soubor posvátných knih (tanach), který křesťané převzali z judaismu. Tato část spisů je oběma náboženstvím společná, judaismus ji ovšem jako Bibli neoznačuje; v akademickém prostředí se spisy společné judaismu i křesťanství označují jako Hebrejská bible.[1] Starý zákon byl původně z velké části napsaný v hebrejštině, některé části aramejsky.[2]

Druhá část Bible, Nový zákon, je specificky křesťanská a na Starý zákon navazuje; podle víry všech křesťanských církví je vlastní obsah Nového zákona, totiž zpráva o Ježíši Kristu, naplněním očekávání starozákonních spisů. Původním jazykem Nového zákona je řečtina.

Obsah

Označení

Slovo „bible“ pochází z řeckého neutra βιβλίον (biblion zdrobnělina slova biblos), které označuje papyrový svitek (původně označovalo pouze dřeň této rostliny, z níž se svitky vyráběly). Papyrové svitky se velkou měrou vyráběly ve starověkém fénickém městě Gebal, Řeky zvaném Byblos (dnes Džubajl v Libanonu), které se na tuto výrobu úzce specializovalo, až se stalo synonymem pro papyrus jako takový. Plurál tohoto slova, τὰ βιβλία (ta biblia svitky, knihy) byl později v latině zaměněn se singulárem feminina, a slova Bible se tak začalo na Západě užívat v jednotném čísle.[3]

Vztah k Bibli

Biblické spisy jsou jak v chápání judaismu, tak v křesťanském chápání sbírkou svědectví o Božím zjevení, neboli o lidské zkušenosti s Bohem.

Církev měla v celých svých dějinách k Písmu svatému úctu, neboť věří, že se v textech Písma setkává s Božím slovem; některé církevní dokumenty dokládají, že k Písmu má církev podobnou úctu jako např. Římskokatolická církev k eucharistii.[4] To, co je v Bibli zaznamenáno, je podle církve zaznamenáno z vnuknutí Ducha svatého (označováno jako inspirace Písma). Bůh si, jak věří křesťané, vybral lidské autory k jejich sepsání a skrze ně na sepsání textu působil. Proto také církev věří, že to, co biblické spisy tvrdí, je spolehlivé, věrné, bez omylu a pravdivé. Tím se nemyslí ovšem nutně doslovný smysl (Bibli nepovažují křesťané např. za učebnici biologie), ale ten smysl, který vypovídá o Bohu a Božích věcech.[5]

Některé církve vzešlé z protestantské reformace trvají na doslovné inspiraci textu Bohem, toto pojetí je označováno jako biblický fundamentalismus.

Biblický kánon

Judaismus, katolíci, pravoslavní, protestanti a další náboženské tradice uvádějí za součást svých Písem, tzv. kánon, různý počet knih.

Židovský neboli palestinský kánon byl podle tradice judaismu definován synodou v Jabne roku 92. Křesťanský kánon se vyvíjel nezávisle na kánonu judaismu a dlouhá staletí nebyl ustálen.[6] Církev, která užívala řeckého překladu Starého zákona, Septuaginty, užívala jejího kánonu, označovaného jako kánon alexandrijský.

Protestantský kánon, který v zásadě přejímá kánon palestinský, má svůj počátek v době protestantské reformace. Katolická církev v reakci na to definovala svůj kánon v rozsahu zhruba odpovídajícím alexandrijskému kánonu a schválila jej na Tridentském koncilu 8. dubna 1546.

Text Bible

Hebrejská bible obsahuje kromě Tóry (תוֹרָה) ještě Proroky (נְבִיאִים neviím) a Spisy (כְּתוּבִים ketúvím), dohromady se tomuto korpusu říká též tanach (תנ־ך). Původní text existoval v hebrejštině, s částmi v aramejštině (Daniel, Ezdráš). Židovští učenci se snažili v 1. tisíciletí vytvořit jednotný text tanachu, který je znám jako masoretský text. Ten přidává do textu punktaci, tj. znaménka pro označení samohlásek, které hebrejština nezapisuje. Hebrejský text ve starověku však existoval ve více variantách, jak dosvědčují kumránské svitky a další fragmenty, včetně překladů.

V době přelomu letopočtu Židé již nemluvili hebrejsky, ale řecky či aramejsky. Tehdy začala doba překladů Hebrejské bible – pro křesťany je nejvýznamnějším z těchto překladů Septuaginta, kterou první křesťané používali jako své „Písmo“. V té době vznikly též židovské překlady či parafráze známé jako targumy.

Od 40. let 1. století vznikaly až do konce století texty Nového zákona, psané v řečtině. Ty se postupně staly společně se starozákonními texty součástí křesťanské sbírky posvátných spisů, zvaných Bible.

Poselství Bible

Přestože jednotlivé knihy Bible pocházejí z různých historických období, křesťané věří, že Bible předává jisté ucelené poselství.[7]

V jistém okamžiku (na počátku) dějin lidé odmítli Boží plán a zhřešili. Protože všichni lidé zhřešili a nikdo z nich tak nemohl přijít přímo k Bohu, Bůh se dával člověku poznat srozumitelným způsobem. Aby Bůh mohl člověka zachránit, povolal si Abraháma a jeho potomstvo, aby se stali prostředkem záchrany celého lidstva. Z téhož důvodu daroval Bůh prostřednictvím Mojžíše izraelskému národu zákon a uzavřel s ním smlouvu. Izraelský národ se v průběhu svých dějin odvracel od Boha a zase se k němu navracel. V této době Bohem poslaní proroci, kromě napomínání Izraelců, aby se navrátili k Bohu, poukazovali také na to, že v zákonu, který Bůh lidem dal, nejsou pouze samoúčelné příkazy, ale že zákon odráží něco z vlastností Boha, který je dobrý a touží po co největším dobru pro člověka.

Prohloubené porozumění Božího zákona přinesl Ježíš Kristus společně s pozváním do Božího království, v němž bude dobro, pro něž zákon existuje (zákon existuje proto, aby si lidé uvědomili, kde až je hranice "dobra", "dokonalosti" a že ji nemůžou dosáhnout a proto potřebují odpuštění, které je, podle křesťanství, Boží milostí), dovedeno k dokonalosti. Svou smrtí a svým vzkříšením získal Ježíš pro ty, kdo v něho uvěřili, záchranu a smíření s Bohem. Ježíš si vyvolil své učedníky, apoštoly, a na nich zbudoval nový Boží lid, který s nadějí očekává Ježíšův příchod na konci časů a naplnění jeho zaslíbení.

Dělení na kapitoly a verše

V běžných biblických vydáních je text každé knihy dělen na kapitoly a každá kapitola na verše.[8] Dělení na kapitoly[9] pochází od Štěpána Langtona z doby krátce před rokem 1203, kapitoly posléze rozčlenil na verše Robert Estienne neboli Stephanus, který jako lingvista pracoval na zdokonalení Erasmova vydání biblického textu: 1551 (Nový zákon) a 1555 (Starý zákon). Toto dělení se velmi rychle ujalo, neboť bylo praktické pro rychlou a přesnou orientaci v textu. První česká Bible, která přejímá dělení na verše, je Bible kralická.

Jelikož však jsou případy, kdy některé knihy mají více textových verzí lišících se délkou, odlišuje se i jejich číslování veršů. Proto je možné setkat se s více než jedním označením téhož verše. V těchto případech je třeba zjistit, jaké textové verze ti kteří vydavatelé používají.

Vlastní dělení na kapitoly mají některé východní jazykové verze, zvláště syrské překlady.

Biblické překlady

Bible je nejpřekládanější knihou na světě. V roce 2009 byla alespoň část Bible přeložena do 2 454 jazyků.[10]

Nejstarší důležité překlady

Překlady Písma svatého mají dlouhou historii. Do klasické řečtiny se překládal pouze Starý zákon, neboť Nový zákon je v tomto jazyce psán přímo. Již ve 3.století před přelomem letopočtu vzniká v Alexandrii řecký překlad Bible, tzv. Septuaginta (lat. sedmdesát podle legendárního počtu 72 překladatelů). Nejdůležitějším latinským překladem je je tzv. Vulgata, jejímž autorem je Jeroným na přelomu 4. a 5.století našeho letopočtu.

Související informace můžete najít také v článku: Překlady Bible

Moderní překlady

V dnešní době se vydávání Bible ve velkém měřítku věnují Mezinárodní biblická společnost (IBS)[11] a WBT.[12] Jen tyto dvě organizace vydávají Bibli nebo její část ve více než 600 jazycích pro 127 zemí. V současné době (2007) pracuje IBS na překladu Bible do dalších 50 jazyků, na němž se podílí přes 500 odborníků. WBT koordinuje práci asi 6600 lidí překládajících Bibli v 90 zemích na světě. Kromě již existujících překladů je Bible i nadále překládána, a to z pochopitelného důvodu, neboť každý jazyk podléhá změnám. Různá biblická vydání se také liší svým stylem podle zaměření, ke kterému jsou určena. Například se vznikem internetu se objevil na sklonku 20. století online anglický překlad NET Bible.[13]

České překlady

Velmi významným počinem byl překlad Písma do staroslověnského jazyka sv. Konstantinem Cyrilem a Metodějem (26. října 883) během jejich velkomoravské mise (počátek 862). Z tohoto překladu vychází česká překladatelská tradice.

Ve 14. století vznikly nejstarší české překlady – např. Bible leskovecko-drážďanská (1360) či Bible olomoucká a Bible třeboňská.

Nejvýznamnějším a nejznámějším českým překladem je Bible kralická („Šestidílka“, 1579–1594, poslední revize z roku 1613), první český překlad z původních jazyků. Mezi katolickými barokními překlady vyniká třísvazková Bible svatováclavská z let 1677–1715.

Ve 20. století byl nejvýznamnějším Český ekumenický překlad, který vznikal v letech 1961–1979. V roce 2008 vyšla Česká synoptická Bible, která uspořádává do sloupců vedle sebe jak překlad kralický, tak ekumenický.[14]

Na přelomu tisíciletí se v České republice pracovalo nebo pracuje na šesti nových překladech Bible: blíže viz Moderní české překlady Bible.

Související články

Externí odkazy

Biblické texty a překlady

Další odkazy

Biblický software

Bibliografie

  • Průvodce Biblí. Praha: Česká biblická společnost, 2003.
  • DOUGLAS, J. D. et al. [eds.]. Nový biblický slovník. Praha: Návrat domů, 1996. ISBN 80-85495-65-1.
  • FOUILLOUX, Danielle et al. [eds.]. Slovník biblické kultury. Praha: EWA, 2002. ISBN 80-900175-7-6.
  • NOVOTNÝ, Adolf. Biblický slovník. 2 sv. Praha: Kalich, 1956.
  • MERELL, J. a kol. Malý bohovědný slovník. Praha: Česká katolická charita, 1963.
  • POKORNÝ, Petr. Literární a teologický úvod do Nového zákona. Praha: Vyšehrad, 1993. ISBN 80-7021-052-4.
  • PRITCHARD, J. B. Biblický atlas. Praha: Česká biblická společnost, 1996. ISBN 80-85810-09-3.
  • STUBHANN, Matthias [ed.]. Encyklopedie bible. Bratislava: Gemini, 2002. ISBN 80-85265-30-3.
  • TICHÝ, Ladislav. Úvod do Nového zákona. Svitavy: Trinitas, 2003. ISBN 80-86036-79-0.

Poznámky

  1. ↑ o Starozákonním kánonu viz: Milan Balabán – Hebrejské myšlení, str. 32 - 41, Herrmann a synové, Praha 1993
  2. ↑ ve 3.století př.n.l. byl pořízen překlad Starého zákona do řečtiny zvaný podle počtu překladatelů Septuaginta
  3. ↑ viz: Milan Balabán – Hebrejské myšlení, str. 23-25, Herrmann a synové, Praha 1993
  4. ↑ Srov. 2. vatikánský koncil, konstituce Dei Verbum 21.
  5. ↑ Tamtéž 11.
  6. ↑ viz například Dějiny vzniku novozákonního kánonu: http://etfuk.sweb.cz/kanon.pdf
  7. ↑ Podle článku C. S. Lewis A Summary of the Bible.
  8. ↑ S výjimkou některých knih, např. Abdijáš, které jsou tak krátké, že ani nemají kapitoly, ale pouze verše.
  9. ↑ Viz: http://www.biskupstvi.cz/pastorace/studtexty/35.rtf
  10. ↑ World Alive, Fall 2009, s. 5
  11. ↑ Mezinárodní biblická společnost.
  12. ↑ Wycliffe Bible Translators Wycliffovi překladatelé Bible]
  13. ↑ [net.bible.org].
  14. ↑ Bible. Český ekumenický překlad a Bible kralická. Česká synoptická Bible v rozsahu celého vydání Bible kralické z roku 1613. Ruml, J.; Vlk, M. [intr.]. Praha: ČBS, 2008. ISBN 978-80-85810-85-1. Vychází Česká synoptická bible.
Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Bible
Citováno z „http://www.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Bible“