V sobotu 2. listopadu proběhla mohutná oslava naší plnoletosti !!
Multimediaexpo.cz je již 18 let na českém internetu !!

Heavy metal

Z Multimediaexpo.cz

Verze z 1. 6. 2014, 07:14; Sysop (diskuse | příspěvky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

Pojem heavy metal lze chápat v několika významech:

  • 1. v původním významu lze heavy metal používat jako synonymum pro hard rock
  • 2. v užším smyslu představuje tradiční heavy metal, který se od hard rocku odlišuje eliminováním bluesového vlivu
  • 3. v širším smyslu představuje heavy metal (čili zkráceně metal) celý hudební žánr, včetně všech jeho odnoží; tento článek pojem heavy metal používá v tomto, širším smyslu

Heavy metal (zkráceně rovněž „metal“) je druh rockové hudby,[1] který se jako vymezený hudební styl objevil na přelomu 60. let a 70. let ve Velké Británii a Spojených státech.[2] Kořeny má v hardrockových skupinách, které kombinováním blues a rocku vytvořily nový hudební styl, charakteristický používáním elektrických kytar a bicích, a také hlasitým a zkresleným zvukem. Podle serveru All Music Guide, "ze všech nespočetných forem rock and rollu, je heavy metal nejextrémnější, či už z hlediska hlasitosti, mužnosti nebo teatrálnosti. Existuje množství variací heavy metalu, ale všechny se opírají o zkreslený zvuk kytar a kytarové motivy, zvané riffy. K tomu mírně kovově znějící baskytara a úderné tempo bicích."

Průkopníci heavy metalu jako Led Zeppelin, Black Sabbath a Deep Purple si vybudovali rozsáhlou posluchačskou základnu, a to i navzdory nepřízni kritiky, jako se to už v historii žánru nezřídka stává. V polovině 70. let britská kapela Judas Priest pomohla vytříbit žánr pominutím většiny bluesových prvků. Kapely Nové vlny britského heavy metalu, např. Iron Maiden a Motörhead, držíc se téhle cesty, vnesly do žánru rebelii punk rocku a zvýšily rychlost hry. Již od svých počátků měl heavy metal velkou základnou fanoušků, kteří jsou známí jako metalisti či metaláci.

V polovině 80. let se dostaly do popředí kapely jako Mötley Crüe, které náležely do popem ovlivněného žánru nazývaného glam metal. V undergroundu se vytvořili nové, extrémnější, agresivnější styly: thrash metal přinesly do hlavního proudu kapely typu Metallica a Megadeth, zatím co ostatní styly jako death metal a black metal zůstaly i nadále záležitostí uměleckého podzemí. Od poloviny 90. let získávají ohlas nové styly jako nu metal (maje prvky funku a hip hopu) a metalcore (slévají se v něm extrémní metal a hardcore punk). Tyto nové styly posunuly hranice tohoto žánru.

Obsah

Charakteristické znaky

Jon Parels, kritik New York Times píše: „v spletitém světe populární hudby je heavy metal hlavní odnoží hard rocku—méně synkopickou, méně bluesovou, více nakloněnou showmenství a hrubé síle.“[3] V žádné metalové kapele nesmí chybět kytarista, baskytarista, bubeník a zpěvák, který může být zároveň taky instrumentalista. Někdy se využívají i klávesové nástroje,[4] Nejdůležitější je však zkreslený kytarový zvuk. Mezi prvními metalovými uskupeními byly oblíbené Hammondovy varhany a občas taky melotron. Tyto nástroje v 80. letech nahradily syntetizátory. V dnešní době se syntetizátory používají v stylech jako progressive metal, power metal a symphonic metal, ale uplatnění naleznou i v jiných metalových subžánrech. Některé nu metalové skupiny s oblibou používají prvky hip hopu: scratch a různé zvukové efekty.

Zesilovači zvýrazněná akustická síla elektrické kytary měla v dějinách žánru podstatní roli.[5] U hry na kytaru se často užívá tzv. „efekt-pedálu“ společně s elektronkovým zesilovačem, čím se vytvoří hutný, mocný, „těžký“ zvuk. Na počátku 70. let některé populární skupiny začaly hrávat s dvěma kytaristy. Přední místo mezi těmito skupinami zastávaly Judas Priest a Iron Maiden, u kterých si kytaristé dělí funkce sólové a rytmické kytary. Ústřední složkou heavy metalu je kytarové sólo, forma kadence. Složité sóla a riffy jsou neoddělitelnou součástí heavy metalu. Sweeping (hraní brnkátkem), tapping (ťukání) a jiné pokročilé techniky, jsou hojně využívané hráči.

Vedoucí úloha kytary v heavy metalu se obvykle dostává do konfliktu s tradičním postavením „frontmana“ respektive s rolí vokalisty jako lídra kapely, čím vzniká mezi nimi napětí, které má za následek „přátelské soupeření“.[4] V heavy metalu se od zpěvu vyžaduje, aby se nedostával do popředí před celkový sound kapely. Poněvadž metalové kořeny sahají ke kultuře hippies, vyžaduje se, aby se u zpěvu „city dávaly jasně najevo“, čím se dosahuje autenticita projevu.[6] Kritik Simon Frith tvrdí, že „tón hlasu“ metalového zpěváka má přednost před obsahem textu.[7] Tento postřeh však zároveň vypovídá o častém nebezpečí úpadku metalové tvorby do klišé. V metalové hudbě se využívá široká škála zpěvu; operní vokály Roba Halforda z Judas Priest a Bruce Dickinsona z Iron Maiden, chraplavé hlasy Lemmyho z Motörhead a Jamese Hetfielda z Metalliky, přímočaré vřískavé a bručící vokály Tomase Lindberga z At the Gates, flegmatické ďábelské vokály blackmetalových zpěváků jako například Attilu Csihare z kapely Mayhem.

Role baskytary je další složkou metalového zvuku; souhra baskytary a sólové kytary je důležitým prvkem.[8] Basová kytara umožňuje hrát v tónech, které vytvářejí charakteristický „těžký“ zvuk.[9] Metalové basové linky se hodně různí v komplexnosti, od „pedálového tónu“ (na různé akordy se používá pouze jeden tón) jako základu, až po zdvojené komplexní riffy a tzv. „lick“ (krátká fráze během sóla), společně se sólovou nebo rytmickou kytarou. V některých kapelách má basa výraznější postavení. Obvykle však spíše jen zhutňuje zvuk kytar. Metaloví basisti někdy upřednostňují trsátka před prsty, tím se jejich zvuk stává ostřejším. Někteří hudebníci hrající na tzv. „shred kytaře“, využívají sweeping (hraní brnkátkem) a tapping (ťukání). V některých stylech, jako např. v thrash nebo death metalu, se používá zkreslení basy pomocí „efekt pedálů“, které dodávají hudbě hutnější, těžší zvuk. Numetaloví a deathmetaloví basisti mnohdy používají pěti- nebo šestistrunnou baskytaru s rozšířeným zvukovým rozsahem.

Podstata metalového bubnování spočívá ve vytvoření hlasitého bušení využitím trojitého efektu rychlosti, energie a preciznosti.[10] Metalové bubnování vyžaduje mimořádnou dávku trpělivosti, a hráči si musí vypěstovat pozoruhodnou schopnost rychlosti, koordinace a obratnosti, aby dokázali zahrát někdy komplikované skladby.[11] Jednou z charakteristických technik bubnování je tzv. „cymbal choke“, která spočívá v utlumení činelů rukou.[9] Heavymetalová souprava bicích je obvykle omnoho větší než tomu bývá v jiných rockových stylech.[12] Vedle obvyklých bicích instrumentů v soupravě (tom-tom, basový buben, malý buben, hi-hat činel, činely crash a ride) se používají rovněž dvoupedálové bicí, přídavné tom-tomy a množství přídavných činelů (splash činely a extra crash činely) a mnohé jiné nástroje, např. kravské zvonce.

Neodmyslitelnou součástí živých vystoupení je hluk – „zvukový masakr“, jak jej charakterizuje Deena Weinstein.[5] Jeffrey Arnett se ve své knize Metalheads o heavy metalu zmiňuje jako o „smyslovém ekvivalentu války.“[13] Kráčejíc ve stopách Jimiho Hendrixe a The Who, průkopníci heavy metalu jako např. Blue Cheer zavedli nové standardy ohledně hlasitosti. Jak praví Dickie Peterson z Blue Cheer: „Věděli jsme pouze to, že chceme intenzivnější muziku.“[14] Paul Sutcliffe píše o koncertu Motörhead roku 1977 takto: „především neúměrná hlasitost se počítá na vrub kapely, když se bavíme o jejich vlivu.“[15] To samé tvrdí taky Weinstein, když říká, že melodie je ústředním prvkem populární hudby, house se zaměřuje na rytmiku, a heavy metalu trůní energický zvuk, barva hlasu a hlasitost. Říká, že hluk má za úkol „vtáhnout posluchače do zvuku“ a poskytnout „injekci mladistvé živosti“.[5] Soustředění na hlučnost se vysmívá rockový pseudo-dokument Hraje skupina Spinal Tap, v němž jistý kytarista tvrdí, že má aparaturu nastavenou „až na jedenáct“.

Hudební jazyk

Rytmus a tempo

Heavy metal je typický energickým tempem a razantností. Strohé, prudké a izolované rytmické části se spojují do rytmických frází s osobitou, často trhavou strukturou. Tyto fráze slouží za základ rytmických průvodů a melodických figur zvaných riffy, které mají za následek „chytlavost“ písní. V heavymetalových písních se používají delší rytmické figury, jako např. celá nota, anebo čtvrťová nota s tečkou nebo delší akordy v pomalých „power baladách“.

Tempo v ranném heavy metalu mělo sklon k pomalosti až těžkopádnosti.[9] Nicméně koncem 70. let začaly být živou součástí žánru rozmanité tempa. Metalové tempa první dekády 21. století se pohybují v rozmezí od pomalých baladických temp (čtvrtinová nota = 60 úderů za minutu) až po extrémně rychlé tempa, tzv. „blast beaty“ (čtvrtinová nota = 350 úderů za minutu).

Harmonie

Množství heavymetalových skladeb charakterizují krátké dvounotové nebo třínotové akordy (převážně barré hmaty). Tyto akordy bývají obvykle přednášené pomocí staccatového útoku vytvořeného použitím kytarové techniky zvané „palm muting“.[16] Typickým výrazovým prostředkem heavy metalu jsou „power akordy“, nebo-li „silové akordy“.[17] Z technického hlediska je „silový akord“ poměrně jednoduchý: jedná se o souzvuk dvou tónů, základního tónu a kvinty. Souzvuk kvinty se velice často ještě doplňuje o oktávu, aby se tak dosáhl plnější zvuk. Navzdory tomu, že čistá kvinta je nejčastějším základem „power akordu“, „silové akordy“ bývají často složené i z jiných tónů, jako jsou například malá tercie, velká tercie, čistá kvarta, snížená kvinta nebo malá sexta. Dalším znakem je jejich jednoznačná harmonická průzračnost a čitelnost – a to také u zkresleného tónu.

Dvojhmaty se většinou hrají tak, že ukazováček vždy drží určitý pražec a prsteník zároveň mačká na tenčí struně o dva pražce vyšší tón. Dvojhmaty jsou výhodné tím, že prstoklad je vždy stejný, ale můžeme ho posunovat kdekoliv po hmatníku. Přidáním dalšího prstu se získá méně používaný trojhmat.

Hlavní riff písně „Addicted to Chaos“ od Megadeth je ukázkovým příkladem heavymetalového riffu, zahrnujícího několik typů power akordů

Typické harmonické vztahy

Heavy metal se zakládá na riffech. Riffy se většinou tvoří pomocí tří základních harmonických složek, a to těchto: modální harmonie, tritón plus chromatismus, a pedálový tón.

Modální harmonie
Příklad typické heavymetalové aiolské progrese v I-VI-VII (Am-F-G): hlavní riff skladby „Breaking the Law“ od Judas Priest

V tradičním heavy metalu se nejednou využívají modální stupnice, především aiolský a frygický modus.[18] To znamená, že žánr využívá modální akordové progrese jako je např. aiolská progrese I-VI-VII, I-VII-(VI) případně I-VI-IV-VII, nebo také frygické progrese, které zahrnují vztahy mezi I a ♭II (například I-♭II-I, I-♭II-III, anebo I-♭II-VII).

Příklady využití aiolského módu:

  • Judas Priest - Breaking the Law (hlavní riff I-VI-VII)
  • Iron Maiden - Hallowed Be Thy Name (hlavní riff I-VI-VII)
  • Accept - Princess of the Dawn (hlavní riff I-VI-VII)

Příklady využití frygického módu:

  • Mercyful Fate - Gypsy (hlavní riff I-♭II-I-VI-V)
  • Megadeth - Symphony of Destruction (hlavní riff ♭II-I)
  • Sodom - Remember the Fallen (intro + hlavní riff, na konci kterého se uplatňuje frygická kadence: I-♭II-III)
Tritón a chromatika
Příklad harmonické progrese s tritónem G-C# v hlavním riffu písně „Black Sabbath“

Tritón a chromatika se v heavy metalu používají v množství akordových progresí.[19][20] Tritón, skupina tří celých tónů za sebou, nebyl v středověkém, přísně harmonickém stylu povolený. To vedlo mnichy k tomu, aby jej přezdívali diabolus in musica.[21] Podobně jako ve středověku, rovněž v moderní západní kultuře se tritón chápe jako něco „ďábelské“. V heavy metalu má tritón nezastupitelné místo při kytarových sólech a riffech – příkladem je začátek písně „Black Sabbath“.

Pedálový tón

V heavy metalu se jako harmonický základ hodně využívá pedálový tón. Jedná se o hluboký permanentní tón, během kterého se vyskytuje alespoň jeden cizí (čili disharmonický) souzvuk.[22] Heavymetalové riffy se zpravidla zakládají na nepřetržitém opakování tónu, který se hraje na nejhrubších (čili nejnižších) strunách basové nebo rytmické kytary – obvykle se jedná o struny E, A nebo D.[23] Jinými slovy, jednoduchý basový tón—nejčastěji nízké tóny E nebo A—se soustavně opakuje, a mezitím se postupně hrají různé akordy, včetně akordů, které obvykle nezahrnují onen basový tón, čímž se vytváří zdání napětí. Příkladem je úvodní riff písně „You've Got Another Thing Comin'” od Judas Priest, kde jedna kytara hraje pedálový tón F#, a druhá kytara hraje akordy.

Vliv vážné hudby

Podle Roberta Walsere, vedle blues a R&B, „heavy metal ovlivňují ve velké míře již od počátků žánru různé hudební styly známé pod společným názvem ‚klasická hudba‘“. Tvrdí, že mezi nejlepší metalové hráče patří kytaristi, kteří se věnovali rovněž studiu vážné hudby. Osvojením a adaptováním předloh z vážné hudby položili základ novému druhu kytarové virtuozity a změnám v harmonickém a melodickém jazyce heavy metalu.[24]

Většina hudebných prvků, které si osvojili heavymetaloví muzikanti, má původ v baroku, klasicismu a romantismu. Ritchie Blackmore, kytarista z Deep Purple a Rainbow, a Uli Jon Roth, kytarista ze Scorpions, už počátkem 70. let experimentovali s hudebními figurami vypůjčenými z vážné hudby. Během 80. let se kytaristi Randy Rhoads a Yngwie Malmsteen nechali inspirovat barokními a později taktéž klasicistickými hudebními formami. Načež se stali vzorem pro neoklasicistické metalové hráče, ke kterým patří například Michael Romeo, Michael Angelo Batio, a Tony MacAlpine.

I když množství metalových muzikantů tvrdí, že se nechali inspirovat skladateli vážné hudby, heavy metal nenavazuje přímo na vážnou hudbu.[25] Vážná a tvrdá hudba vznikly na základě odlišných kulturních tradicí a zkušeností: vážná hudba navazuje na tradici umělecké hudby, zatímco metal na tradici populární hudby. Muzikologové Nicolas Cook a Nicola Dibben k tomu poznamenávají, že „analýza populární hudby často ukáže vliv ‚uměleckých tradic‘. Příkladem je Walserovo spojení heavy metalu s filozofií a dokonce i s vnějšími projevy romantismu 19. století. Bylo by, ale, mylné tvrdit, že blues, rock, heavy metal, rap či taneční hudba se přímo odvíjejí od ‚umělecké hudby.‘“[26] Výpůjčky heavy metalu z vážné hudby se týkají zejména motivů, melodií a stupnic, a ne komplikovaných složek, jako jsou kontrapunkt, vícehlas nebo klasická strukturální schémata. Heavymetalové kapely, včetně progresivních a neoklasických kapel, se obyčejně nesnaží dodržovat kompoziční a estetické požadavky vážné hudby.

Motivy textů

Sex, násilí a mystika patří mezi nejběžnější témata heavymetalových textů. Heavy metal, podobně jako blues, v němž má kořeny, obsahuje často sexuální podtón – počínaje podmanivými nahrávkami Led Zeppelin a konče současnou numetalovou tvorbou, které nejsou cizí otevřené sexuální narážky.[27] S rostoucí oblibou thrash metalu v 80. letech se stále větší množství metalových písní začalo zabývat politikou a sociálními otázkami. Romantika a baladičnost patří mezi obvyklé motivy gothic a doom metalu, a stejně tak nu metalu, který se navíc zabývá problémy dospívající mládeže. Některé styly, např. melodický death metal, progresivní metal, a black metal, oblibují filozofickou tematiku, zatím co textová stránka extrémnějších odnoží death metalu a grindcoru se skládá výlučně z útočného, nelidského, a často nerozumného obsahu.

Nedílnou součástí tohoto druhu hudby jsou podivné, fantastické texty, vyvolávající rozptýlení. Kupříkladu texty kapely Iron Maiden často v sobě nesou znaky bájesloví, krásné literatury a poezie; k takovým písním patří např. „Rime of the Ancient Mariner“ („Píseň o starém námořníkovi“ ), založená na stejnojmenné básni Samuela Taylora Coleridge. Mezi další ukázkové příklady patří: „The Wizard“ od Black Sabbath, „The Conjuring“ a „Five Magics“ od Megadeth, a „Dreamer Deceiver“ od Judas Priest. Další interpreti se ve svých textech zaměřují na válku, nukleární zkázu, životní prostředí, a politické či náboženské problémy. Vzorovými příklady jsou písně jako „War Pigs“ od Black Sabbath, „Killer of Giants“ od Ozzyho Osbourna, “…And Justice for All” od Metalliky, „2 Minutes to Midnight“ od Iron Maiden, „Balls to the Wall“ od Accept, a „Peace Sells“ od Megadeth. Motiv smrti, zastávající přední místo v heavy metalu, se objevuje v textech takových rozdílných kapel jako Black Sabbath, Slayer, nebo W.A.S.P. Powermetalové kapely, jejichž textové a hudební motivy jsou většinou pompézní a optimistické, potvrzují výjimku tohoto temného pravidla. Mnohé powermetalové skupiny, například Helloween, tvrdí, že metal by měl být inspirující a optimistickou hudbou.

Tematika heavy metalu čelí již dlouhé roky ostré kritice. Podle Jona Parelese „ústřední motiv heavy metalu je jednoduchý a skutečně univerzální. Chrochtáním, sténáním a povznesenými texty vyzdvihuje...nespoutanou zábavu.... Jádro muziky je upjaté a pevně dané.“[3] Hudební kritici častokrát považují metalové texty za nezralé a otřepané, a v mnohých případech zastávající se mizogynie a okultizmu. V 80. létech členové organizace „Parents Music Resource Center“ („Sdružení rodičů pro kontrolu hudby“) uspořádaly velkou kampaň proti populární hudbě. Žádali Kongres, aby omezil hudební průmysl, jelikož je pobuřovaly urážlivé – především heavymetalové – texty. V roce 1990 musela kapela Judas Priest čelit obžalobě, kterou proti nim vznesli rodiče dvou mládenců, kteří se údajně před pěti lety zavraždili poté, co si vyslechli podprahové poselství v písni zmíněných muzikantů, a které znělo „do it“ („udělej to“). Případ si získal velkou pozornosti veřejnosti, avšak hudebníci byli posléze uznání za nevinné.[28]

Vizuální prvky

Nedílnou součástí populární hudby je i vizuální stránka, což platí i pro heavy metal. Obaly alb, vystoupení na pódiu, kostýmy kapel a videoklipy jsou téměř stejně důležité jako hudba samotná, no jen zřídkakdy jsou přednější než hudební tvorba.[29] S každého díla lze tedy získat množství dojmů; heavy metal z hlediska umělecké formy je velice široký pojem, jelikož mu nedominuje pouze jeden vyjadřovací prostředek. Zatímco malba má vizuální podobu, symfonie zvukovou, v metalových kapelách se zvuková podoba spojuje s vizuální (obal alba, vystoupení na pódiu, oblečení atd.). Některé ranní heavymetalové seskupení, např. Alice Cooper a Kiss, a rovněž novější skupiny jako GWAR, Mushroomhead či Marilyn Manson, získaly popularitu nejenom díky své hudbě, ale přispěly k ní také jejich vystoupení na pódiu a hanlivé chování muzikantů.[30]

Dlouhatánské vlasy jsou, podle Weinsteina, „nejvýraznějším poznávacím prvkem metalové módy.“[31] Heavy metal převzal tento rys původně z kultury hippies. V 80. a 90. létech heavymetalové háro „symbolizovalo nenávist, odpor a rozčarování generace, která se očividně necítí nikde doma“, tvrdí novinář Nader Rahman. Dlouhé vlasy dodaly členům metalové komunity „sílu nevyhnutnou na to, aby se mohli bouřit vesměs proti ničemu.“[32]

Klasický metalový stejnokroj se skládá z modrých džínů, černého trička, bot a černé kožené nebo džínové bundy. Trička bývají většinou ozdobené logy nebo kresbami představujícími milovanou metalovou kapelu.[33] V polovině 70. let se zásluhou Judas Priest a Motörhead ujala mezi heavymetalistami kožená móda a motorkářská kultura.[34][35] Během 80. let měli na metalovou módu značný vliv punk rock, gothic rock, a rovněž hororové filmy.[36] Především glammetalové kapely onoho období si zakládaly na vzhledu a osobním stylu. Měli zalíbení v dlouhých, barvených, natupírovaných vlasech, (s toho důvodu přezdívka „hair metal“, hair = vlasy), líčení, vyfintěných kostýmech, a doplňkách jako čelenky a bižuterie.[37] Přepracované kostýmy, vlasy a make-up jsou populární taktéž u skupin (mnohdy nemetalových) japonského hnutí „visual kei“, kterému položila základ kapela X Japan koncem 80. let.[38]

Fyzická gesta

Fanoušci zvedajíce ruce zakončené klasickým metalovým „paroháčem“ během koncertu estonské heavymetalové skupiny Metsatöll, 2006.

Při živých vystoupeních mají metaloví hudebníci v oblibě metlení, při kterém se hází hlavou ze strany na stranu do rytmu hudby. Vizuálně je to efektní, když má člověk dlouhé vlasy. „Paroháč", široce rozšířené gesto, zpopularizoval vokalista Ronnie James Dio během účinkovaní v kapelách Black Sabbath a Dio.[20] Gene Simmons ze skupiny Kiss tvrdí, že to on byl první, který udělal toto gesto během koncertu.[39]

Návštěvníci metalových koncertů netančí v běžném slova smyslu; Deena Weinstein tvrdí, že to může být následkem toho, že publikum bývá převážně mužské a většinou heterosexuální. Rozlišuje především dva tělesné pohyby, které mají být náhradou za tanec: metlení a šťouchání, které je jednak výrazem porozumění, jednak rytmickým gestem.[40] Oblíbeným „tancem“ posluchačů metalu, ať už doma nebo na koncertě, je předstírání hry na kytaru (angl. „air guitar“).[41] Mezi další oblíbené činnosti diváků patří: skákání do obecenstva (stage diving), surfování v davu (crowd surfing), tlačení a postrkovaní v chaotických šarvátkách (moshing) a „paroháč“.

Heavymetalová subkultura

Deena Weinstein tvrdí, že silná, uzavřená, převážně mužská subkultura umožnila heavy metalu vytrvat na výsluní podstatně delší dobu než se to podařilo mnohým jiným rockovým žánrům.[42] Metalové publikum se skládá zejména z mladých pracujících bělochů mužského pohlaví. Navzdory tomu je tato skupina tolerantní i vůči těm, jež stojí mimo „tvrdého jádra“ subkultury, drží-li se nepsaného metalového zákona, co se oblečení, vzhledu a chování týče.[43] K projevům spolupatřičnosti se subkulturou patří nejenom návštěvy koncertů a společná móda, ale i přispívání do metalových časopisů, a v poslední době rovněž příspěvky na web stránky.[44]

Heavymetalové scéně, která má vlastní nepsané zákony ohledně autenticity, přischla přezdívka „odcizená subkultura“ („subculture of alienation“).[45] Podle tohohle zákona musí být muzikanti bezvýhradně oddání muzice a subkultuře, která je podporuje, nesmějí se ucházet o pozornost médií, a nikdy nesmějí „zradit“.[46] A od fanoušků se zase vyžaduje „odpor vůči systému a odluka od společnosti.“[47] Lidé zabývající se metalem i oddaní fanoušci skupin, které měly značný podíl na vzniku metalu, mají sklon považovat některé interprety (a též některé fanoušky) za tzv. „pozéry“, čili lidi, kteří předstírají příslušnost k subkultuře, avšak nevědí nic o historii, textech ani poselstvích skupin, jejichž muziku poslouchají.[45][48]

Etymologie

Původ pojmu heavy metal ve vztahu k hudbě je neurčitý. Pojmenování „heavy metal“ (těžký kov) se po celá staletí používal v chemii a hutnictví. V novodobé populární kultuře použil tento výraz jako jeden z prvních americký beatnik William S. Burroughs ve své novele Hebká mašinka (The Soft Machine, 1962) a také ve své další knize Nova Express (1964); heavy metal tu používá jako synonymum pro návykové drogy: „Se svými nemocemi a drogami vyvolávajícími orgasmus a se svými asexuálními, parazitickými formami života – národ heavymetalistů z Uranu obestřen chladným, modrým oparem vypařených bankovek – a hmyzí lidé z Minraudu ze svou metalovou muzikou.“[49]

Ian Christe, heavymetalový historik, opisuje význam jednotlivých slov v slangu hippies: slovem „heavy“ se „popisovalo cokoli, co mělo silnou či opojnou atmosféru“, „metal“ označuje těžké duševní rozpoložení.[50] V slangu beatniků se výraz „heavy“ ve významu „vážný“ používal již nějakou dobu předtím a rovněž i ve vztahu k „tvrdé hudbě“ (heavy music), čili pomalejší, hlasitější variaci standardního popu. Debutový album Iron Butterfly, vydaný začátkem roku 1968, byl pojmenován „Heavy“. První zdokumentované použití výrazu heavy metal se objevilo téhož samého roku v písni „Born to Be Wild“ od Steppenwolf, poukazujíc na motocykl:[51] „I like smoke and lightning/Heavy metal thunder/Racin' with the wind/And the feelin' that I'm under.” („Mám rád dým a blesk/burácení těžkého kovu/závody s větrem/a pocit, že podléhám“). Další spornou hypotézu o původu heavy metalu přinesl v roku 1995 „Chas“ Chandler, bývalý manažer Jimi Hendrix's Experience, v rozhovoru pro pořad „Rock and Roll“, který vysílala televizní stanice PBS. Říká, že „...heavy metal je pojem, který má původ v článku New York Times, který se týkal vystoupení Jimiho Hendrixe“, a tvrdí, že autor opisoval Jimiho Hendrixe „...jakoby poslouchal těžký kov (heavy metal) padající z nebes“. Nicméně, hodnověrnost tohoto tvrzení je sporná.

První zdokumentované použití výrazu „heavy metal“ jako označení stylu rockové hudby se objevilo v recenzi Mikea Saunderse. 12. listopadu 1970 v časopisu Rolling Stone hodnotil album vydané předešlého roku britskou kapelou Humble Pie: „Humble Pie svým americkým debutem As Safe As Yesterday Is dokázali, že nuda může mít mnoho podob. Předvedli se jako hlasitá, nemelodická, sračková rocková kapela těžkopádná jako těžký kov (heavy metal), s hřmotnými a ohlušujícími částmi, které mluví za všechno. Ne že, by všechny písně byli špatné...ale v podstatě stojí za hovno.“ Jejich album pojmenované „Humble Pie“ charakterizoval jako „nic nové pod sluncem, jenom to samé heavymetalové hovno, o které nikdo ani nezakopne.“[52] V recenzi alba Kingdom Come od Sir Lord Baltimore, která byla publikovaná v květnu 1971 v časopisu Creem, Saunders píše: „Zdá se, že Sir Lord Baltimore mají nastudované všechny heavymetalové triky.“ [53] Kritik časopisu Creem Lester Bangs je známý tím, že počátkem 70. let zpopularizoval výraz „heavy metal“, když recenzoval kapely jako Led Zeppelin a Black Sabbath.[54] V 70. letech určití kritici používali výraz heavy metal více-méně automaticky v hanlivém smyslu. Roku 1979 popřední hudebný kritik John Rockwell z New York Times charakterizoval styl, jež nazýval „heavy metal rock“ jako „brutální agresivní hudbu, která se většinou hraje pro nadrogované lidi,“[55] a v jiném článku jako „rokenrol dovedený do krajnosti oblíbený u bílých výrostků.“[56]

Pojmy „heavy metal“ a „hard rock“ často označují stejný typ muziky, především mluví-li se o kapelách 70. let 20. století, kdy se tyto dva pojmy často vzájemně zaměňovaly.[57] Například kniha Rolling Stone Encyclopedia of Rock & Roll z roku 1983 obsahuje takovouhle pasáž: „Aerosmith, proslulí svým agresivním hardrockovým stylem založeným na bluesu, patřili mezi nejvýznamnější heavymetalové skupiny poloviny sedmdesátých let.“[58] V dnešní době by už asi sotva kdosi charakterizoval klasickou tvorbu Aerosmith, jasně odkazující na tradiční rokenrol, jako „heavy metal“. Dokonce i některé kapely, které stály u zrodu tohoto žánru, např. Led Zeppelin a Deep Purple, nebývají současnou metalovou komunitou považovány za heavymetalové kapely.

Historie

Kořeny: polovina 60. let

Americké blues bylo velmi oblíbené a mělo velký vliv na první britské rockery; kapely jako Rolling Stones a The Yardbirds nahrály cover verze mnohých klasických bluesových skladeb, občas zrychlujíc tempo a využívajíc elektrické kytary místo původních akustických (podobné adaptace blues a jiné „černé hudby“ vytvořily základ původního rock and rollu). Britské bluesově orientované kapely (a jimi ovlivněné americké kapely) při svých hudebných experimentech vytvořily zvuk, který se později stal charakteristickým znakem heavy metalu: základem byl hlasitý, zkreslený kytarový zvuk, postavený na silových akordech.[14] Do širšího povědomí dostaly tento styl roku 1964 The Kinks svojí písní „You Really Got Me“.[59] K tomuto novému kytarovému zvuku významně přispěla nová generace zesilovačů se zpětnou vazbou.[60] Zatím co blues-rockový styl bicích byl jednoduchý, bicí v heavy metalu byli mohutnější, komplexnější a hlasitější, a k tomu se přidával čím dál tím hlasitější zvuk elektrické kytary.[61] Zpěváci změnili techniku a byli stále závislejší na zesilovaní zvuku; také využívali nové stylistické a dramatické postupy. Souběžně s tím se zvyšovala úroveň nahrávací techniky, čímž se umožnil plnohodnotný záznam této tvrdé muziky.

Spojením blues-rocku a psychedelického rocku se vytvořila téměř celá původní podstata heavy metalu.[62] Jednou z nejvýznamnějších kapel, které definovaly hranice žánru, bylo rockové trio Cream. Jejich mohutný, hutný zvuk je kombinací Claptonové bluesové kytary, silného Bruceovho hlasu a jeho dynamické hry na basovou kytaru a jazzem ovlivněných rytmů bubeníka Gingera Bakera.[63] O jejich prvních dvou deskách, Fresh Cream (1966) a Disraeli Gears (1967), se říká, že významně ovlivnily celý budoucí žánr. Debutový album Are You Experienced (1967) od Jimi Hendrix Experience, měl také nemalý vliv na metal. Hendrixovou kytarovou virtuozitu se snažili napodobit mnozí metaloví kytaristi; nejúspěšnější šlágr alba, „Purple Haze“, je nejednou považován za první heavymetalový hit.[64]

Počátky: konec 60. let a začátek 70. let

Roku 1968 se počal utvářet zvuk, který se později stal známý jako heavy metal. V lednu toho roku se na debutovém albu sanfranciské kapely Blue Cheer s názvem Vincebus Eruptum objevila cover verze známého hitu „Summertime Blues“ od Eddieho Cochrana. Tato skladba je ve všeobecnosti považována za první heavymetalovou nahrávku.[65] Ten samý měsíc vyšlo rovněž album Steppenwolf od stejnojmenné kapely, které obsahovalo také píseň „Born to Be Wild“ zmiňující se o „heavy metalu“. V červnu t. r. se na světlo světa dostaly další dvě nahrávky, které se zapsaly do dějin: „Think About It“ od The Yardbirds (B-strana jejich posledního singlu), kde kytarista Jimmy Page uvedl metalový zvuk, později ohromně populární; a horký kandidát na první heavymetalové album vůbec: In-A-Gadda-Da-Vida od Iron Butterfly se stejnojmennou 17minutovou titulní skladbou. V srpnu t. r. The Beatles svým singlem „Revolution“ vytvořili nový standard pro zkreslení, používané při nejúspěšnějších hitech. Jeff Beck Group, jejichž lídr předtím zastával místo kytaristy v The Yardbirds, vydali své debutové album toho samého měsíce: Truth obsahoval jedny z „nejžhavějších, nejostřejších, nejpřímočařejších humorných zvuků všech čas,“ čímž připravil půdu pro novou generaci metalových kytaristů.[66] V říjnu debutovala živou nahrávkou Pageova nová kapela Led Zeppelin. V listopadu kapela Love Sculpture, kde byl kytaristou Dave Edmunds, vydala album Blues Helping, na kterém představila hřmotivou, agresivní verzi Chačaturjanové písně „Šavlový tanec“. Beatlesácké tzv. Bílé album, které rovněž vyšlo v listopadu, obsahovalo „Helter Skelter“ – skladbu, která se stala jednou z nejhlučnějších písní vydanou takovou významnou kapelou.[67]

V lednu 1969 Led Zeppelin vydali stejnojmenné debutové album, které se záhy umístnilo na 10. místě v albovém žebříčku amerického hudebního týdeníku Billboard. V červenci se konal Atlanta Pop Festival, kde vystupoval Zeppelin a rovněž rockové trio Grand Funk Railroad inspirované skupinou Cream. Další Creamem inspirované seskupení – Leslie West – vydalo t. m. album Mountain, obsahující tvrdé blues-rockové kytary a vřeštivé vokály. V srpnu se tato skupina – mezitím přejmenována na Mountain – zúčastnila na Woodstocku, kde hrála víc než hodinu.[68] Debutové album Grand Funk Railroad s názvem On Time vyšlo rovněž v srpnu. Na podzim zaznamenalo fenomenální úspěch Led Zeppelin II a singl „Whole Lotta Love“ se dostal na 4. příčku v žebříčku populární hudby časopisu Billboard. Metalová revoluce se právě začala.

Led Zeppelin definovali klíčové prvky nového žánru. Přispěli k tomu Pageova značně zkreslená kytarová hra a Plantovy dramatické, srdcervoucí vokály.[69] Při konstituovaní žánru byli právě tak důležité i kapely, u kterých byl více v oblibě stabilnější, „ryzejší“ heavymetalový sound. S tohoto pohledu byli klíčovými nahrávky od Black Sabbath (Black Sabbath a Paranoid) a Deep Purple (Deep Purple in Rock).[61] Black Sabbath vyvinuli mimořádně tvrdý sound. Zčásti má na tom zásluhu pracovní nehoda, která se přihodila Tonymu Iommimu v roku 1966. Jelikož nebyl schopný normální hry, musel přeladit svou kytaru, aby mu hra nezpůsobovala takovou bolest, a musel se spoléhat na silové akordy, kvůli jejich poměrně jednoduchému prstokladu.[70] Deep Purple v prvních létech neměli vyhraněný styl, nicméně počnouc rokem 1969 se kapela, vedená vokalistou Ianem Gillanem a kytaristou Ritchiem Blackmorem, začala ubírat směrem k novovznikajícímu heavymetalovému stylu.[71] V roku 1970 bodovali ve významných britských hitparádách Black Sabbath s písní „Paranoid“ a Deep Purple s „Black Night“. Také tři další britské kapely vydali toho roku své debutové alba, které se nesli v duchu heavy metalu: Very 'eavy... Very 'umble od Uriah Heep, UFO 1 od UFO a Sacrifice od Black Widow. I když jejich styl se obyčejně nepovažuje za heavy metal, Wishbone Ash zavedli do praxe styl dvou kytar – rytmické a sólové, čímž inspirovali mnohé budoucí metalové kapely. Okultní tematika a obrazotvornost kapel Black Sabbath, Uriah Heep a Black Widow měli rovněž podstatný vliv; Led Zeppelin začali klást důraz na podobné prvky od svého čtvrtého alba vydaného roku 1971.

Tony Iommi a Ozzy Osbourne z Black Sabbath při živém vystoupení 29. ledna 1973.

Na druhém břehu Atlantiku určovala kurz Grand Funk Railroad, „komerčně nejúspěšnější americká heavymetalová kapela od roku 1970 až do svého rozpadu roku 1976 uvedla do praxe nový výraz, který byl v sedmdesátých letech synonymem úspěchu: soustavné koncertování.“[72] Dalšími metalovými kapelami z USA byli Dust (první deska 1971), Blue Öyster Cult (1972) a skupina Kiss (1974).

V Německu debutovala roku 1972 albem Lonesome Crow kapela Scorpions.

Blackmore, jehož virtuozita se projevila na albu Deep Purple Machine Head (1972), opustil skupinu roku 1975 a založil kapelu Rainbow. Tyto kapely si získali přízeň publika neustálým koncertováním a svým stále se zlepšujícím šoumenstvím.[61] Spornou otázkou zůstává, jestli tvorbu těchto a dalších průkopnických kapel možno považovat vskutku za „heavy metal“ nebo prostě jenom za „hard rock“. Ty, mající blíže k bluesovým kořenům či zákládající si na melodice v současnosti většinou spadají do druhé kategorie. Vynikajícím příkladem jsou AC/DC, kteří debutovali roku 1975 albem High Voltage. Encyklopedie Rolling Stone z roku 1983 píše o „australské heavymetalové kapele AC/DC...“[73] Rockový historik Clinton Walker tvrdí, že „nazývat AC/DC heavymetalovou kapelou bylo nepřesné v létech sedmdesátých a nic se na tom nezměnilo ani v současnosti.... Jsou rokenrolovou kapelou, která zkrátka hraje tak tvrdě, jako se to vyžaduje v metalu.“[74] Nejedná se tu pouze o otázku definicí, ale rovněž o to, že je třeba jasně rozlišovat mezi samotným stylem, a tím, k čemu se hlásí fanoušci. Ian Christe píše jako se Ozzy Osbourne stal „mluvčím šílenosti rockových hvězd a získal naprostou oddanost heavymetalových zatracenců.“[75]

Britská kapela Judas Priest, debutující albem Rocka Rolla roku 1974, je po Black Sabbath další kapelou, kterou je třeba brát do úvahy. Christe píše o tom, jako Black Sabbath

„... nabídli posluchačům něco víc než tři akordy a dobrou show – ale jejich obecenstvo chtělo pátrat dál po zvucích s podobným účinkem. V polovině 70. let bylo možno metalovou estetiku vystopovat jako bájnou bestii v náladové base a složitých zdvojených kytarách Thin Lizzy, v jevištní stylizaci Alice Coopera, v excelující kytaře a pompézních vokálech Queen a hřmotných středověkých námětech Rainbow. Potom ale, následujíce Sabbath, vyrazili z Birminghamu Judas Priest, aby tato rozličná nejsvětlejší místa hardrockové zvukové palety spojili a zesílili. Poprvé se z heavy metalu stal žánr sám o sobě.“[76]

Navzdory tomu, že se ani jedno album Judas Priest až do 80. let nedostalo do žebříčku 40 nejlepších alb v USA, kapela bývá pokládána za následovníka sabbathovského heavy metalu. Používajíc dvě kytary, prudké tempa a čistější kovový zvuk bez bluesových vlivů, vytvořili standard, kterým se řídilo nesčetné množství budoucích skupin.[77] Heavy metal sice získával stále větší popularitu, ale kritici tuto muziku neměli příliš v lásce. Nelíbilo se jim sice, že heavy metal převzal ze šoubyznysu různé obchodnické triky (vizuální stránka projevu a pod.)[78], přesto největší námitky měli k bezmyšlenkovitosti hudebního a textového pojímaní: v recenzi alba Black Sabbath, jež napsal počátkem 70. let přední hudební kritik Robert Christgau, se metal popisuje jako „pochmurný a dekadentní...nedůvtipné, nestydaté ožebračování.“[79]

Střední proud: konec 70. let a začátek 80. let

Iron Maiden patřili mezi přední představitele Nové vlny britského heavy metalu, inspirované punk rockem.

V polovině 70. let se objevil punk rock, který se vyvinul jako reakce jednak na moderní měšťáckou společnost, jednak na rokenrol jakoby vyrobený na montážní lince (a teda i heavy metal) těch dob. Koncem 70. let prodej heavymetalových nahrávek prudce klesl, především na úkor punku, disca a komerčního rocku.[78] Jelikož významné vydavatelstva se orientovaly na punk, množství novějších britských heavymetalových kapel nacházelo inspiraci právě v agresivitě, energickém zvuku, v nízké zvukové kvalitě a v postoji „udělej si sám“. Undergroundové metalové kapely se rozhodly vzít všechno do vlastních rukou a založit nezávislé specializované vydavatelstva.[80] Jak se hnutí šířilo, zavedené britské hudební týdeníky jako Sounds a New Musical Express začali jevit zájem o metalové kapely. Geoff Burton, který psal pro Sounds, zpopularizoval termín „New Wave of British Heavy Metal“, který se obvykle zkracoval do akronymu NWOBHM.[81] Kapely NWOBHM Iron Maiden, Motörhead, Saxon, Diamond Head a Def Leppard daly heavy metalu nový dech. Následujíc příklad Judas Priest zhutnily zvuk, omezily bluesové vlivy a potrpěly si více na rychlé tempa.[82] Roku 1980 se alba Iron Maiden, Motörhead a Saxon dostaly do první desítky nejlepších britských alb, čímž NWOBHM pronikla do středního proudu. O rok později se Motörhead stali první kapelou z onoho hnutí, která se, se svou písní No Sleep 'til Hammersmith, dostala na vrchol britských žebříčků. Další kapely NWOBHM, např. Diamond Head a Venom, měly rovněž nemalou zásluhu na vývoji metalu, i když nedosáhly takový komerční úspěch.[83]

Prvá generace metalových kapel se pomalu vytrácela ze scény. Deep Purple se rozpadli zanedlouho poté, co Blackmore roku 1975 opustil kapelu, a Led Zeppelin skončili roku 1980. Losangeleští Van Halen, kteří předskakovali na koncertě Black Sabbath, strhávali pozornost na úkor stárnoucích muzikantů.[84] Eddie Van Halen se stal jedním z nejoslnivějších metalových virtuózů onoho období. Podle Christeho „jeho technika hry na kytaru byla dokonalá a parádní sóla jako ‚Eruption‘ vynesla heavymetalovou kytaru na úplný vrchol“.[85] Mezi pověstné virtuózy se zařadili rovněž muzikanti Randy Rhoads a Yngwie Malmsteen, jejichž jména se spájejí se stylem v současnosti známém jako „neoklasický metal“. Na čele interpretů inspirovaných vážnou hudbou byli Blackmore a člen Scorpions Uli Jon Roth. Tato nová generace měla v oblibě používání klasicistických kytar s nylonovými strunami – činil tak například Rhoads v písni „Dee“ na nahrávce Blizzard of Ozz (1980), debutovém albu bývalého zpěváka Black Sabbath Ozzyho Osbourna.

V druhé polovině 70. let se metalová scéna, povzbuzená úspěchem Van Halenovců, počala rozvíjet v jižní Kalifornii, především v oblasti Los Angeles. V klubech na Sunset Strip v Los Angeles mají kořeny kapely jako Quiet Riot, Ratt, Mötley Crüe a W.A.S.P., které se nechaly inspirovat tradičním heavy metalem počátku 70. let[86] a od glamrockových seskupení typu Alice Cooper a Kiss si vypůjčily divadelní prvky (a občas též oblibu líčení).[87] Glam metal se vyznačuje hédonistickými texty a živelným chováním. Po hudební stránce ho charakterizují rychlé kytarové sóla, hymnické refrény a melodičnost více-méně inspirovaná popem. Glammetalové hnutí se, spolu s kapelami typu Twisted Sister, stalo hlavní sílou v metalu a rockové hudbě jako takové.

Po úspěchu NWOBHM a po přelomovém albu Judas Priest British Steel (1980) se na počátku 80. let heavy metal stával stále oblíbenější. Přítomnost na MTV měla obrovský vliv na propagaci hudebních skupin a v mnohých případech pomohla znásobit prodej nahrávek.[88] Videoklipy Def Leppard k albu Pyromania (1983) udělaly z kapely hvězdy první kategorie a Quiet Riot se stali první tamější heavymetalovou kapelou, které se podařilo dostat na vrchol žebříčku Billboard s písní Metal Health (1983). Neméně důležitým při rozšiřovaní posluchačské základny se ukázal „US Festival“ konaný v Kalifornii roku 1983. Na tomto třídenním festivalu byl jeden den věnovaný čistě jenom heavymetalovému žánru, který tu zastupovali Ozzy Osbourne, Van Halen, Scorpions, Mötley Crüe, Judas Priest a jiní, a kterému se podařilo přitáhnout největší pozornost publika.[89] Mezi roky 1983 a 1984 vzrostla prodejnost heavymetalových nahrávek z 8 na 20 procent všech nahrávek prodaných v USA.[90] Vícero popředních odborných časopisů zasvěcených žánru začalo svou činnost. Patřili k nim například Kerrang! (založený 1981) a Metal Hammer (1984). Roku 1985 Billboard vyhlásil, že „metal rozšířil svou diváckou základnu. Metalová muzika už není výhradní doménou výrostků mužského pohlaví. Metalové posluchačstvo se rozšířilo o starší (vysokoškoláky), mladší (mladší žáky) a ženy.“[91]

V polovině 80. let měl největší zastoupení v žebříčcích, hudebných televizích a na koncertních šňůrách glam metal. K hlavním představitelům patří skupiny Warrant z L.A., skupiny z východního pobřeží jako Poison, Cinderella, či neméně oblíbené kapely Mötley Crüe a Ratt. Stylistickou mezeru mezi hard rockem a glam metalem zaplnila skupina Bon Jovi z New Jersey, která dosáhla nesmírnou popularitu díky svému třetímu albu Slippery When Wet (1986). V roku 1987 začala MTV vysílat pořad Headbanger's Ball, zasvěcený výlučně heavymetalovým videoklipům. Metalová komunita se rozdělila na dva hlavní tábory, na příznivce komerčního zvuku a na přívržence undergroundu pohrdajících populárním stylem, kterému přezdívali „lite metal“ nebo „hair metal.“[92]

Skupině Guns N' Roses se podařilo získat pozornost fanoušků různých stylů. Na rozdíl od glammetalových kapel té doby byli omnoho surovější a jízlivější. Po nesmírném úspěchu jejich debutové desky Appetite for Destruction (1987) „se skupina Guns N' Roses stala cílem, na který se zaměřil všechem další metal po následující dekádu.“[93] Rok nato se s té samé losangeleské hardrockové klubové scény vynořila kapela Jane's Addiction s debutem Nothing's Shocking. Časopis Rolling Stone vyhlásil, že „Jane's Addiction jsou právoplatným dědicem odkazu Led Zeppelin, neboť žádna kapela jim doposud nebyla taková věrná.“[94] Byla jednou z prvních kapel spájených z „alternativním metalem“, který se dostal do popředí během 90. let. Popularitu glam metalu mezičasem udržovaly nové kapely jako newyorští Winger anebo Skid Row z New Jersey.[34]

Metal v uměleckém podzemí: od 80. let

Během 80. let se vyvinula spousta heavymetalových stylů mimo komerčního středního proudu.[95] Mapování spletitého světa undergroundového metalu se věnovala řada lidí, v první řade editoři hudebního serveru Allmusic a taktéž kritik Garry Sharpe-Young. V Sharpe-Youngové několikasvazkové encyklopedii je metal rozdělený do pěti hlavních kategorií: thrash metal, death metal, black metal, power metal, plus spříbuzněné styly doom a gothic metal.

Thrash metal

Související informace můžete najít také v článku: Thrash metal}}

Thrash metal se zrodil počátkem 80. let. Podobně jako jeho nejbližší příbuzný – speed metal – rovněž thrash vykazuje velký vliv hardcoreu a Nové vlny britského heavy metalu.[96] Nejvýznamnější scéna v Spojených státech, odkud thrash pochází, se nacházela v oblasti sanfranciského zálivu. Thrashové kapely vyvinuly nový sound, který se vyznačoval větší rychlostí a agresivitou v porovnání s původním heavy metalem, i v porovnání s jeho následovníkem – glam metalem.[96] Většinou se tu prolínají nízké kytarové riffy s hlavní shredovou kytarou. Texty převážně rozebírají nihilistický náhled na svět, anebo se zabývají společenskými problémy, využívajíc při tom drsný, neslušný jazyk. Charakterizovali jej slovními spojeními jako „zkažená městská muzika“ či „bělošský bratranec rapu“.[97]

Thrash zpopularizovala tzv. „Velká thrashová čtyřka“: Anthrax, Megadeth, Metallica a Slayer.[98] Kreator, Sodom a Destruction, tři německé kapely, nejvíce přispěly k tomu, že se tenhle styl dostal do Evropy. Neméně důležité byli také kapely Testament ze San Franciska, Exodus z New Jersey a brazilská Sepultura. Třebaže thrash pochází z undergroundu (a v prvních deseti letech byl více-méně jen undergroundovým fenoménem), některým skupinám se podařilo získat rovněž komerční publikum. Metallice se roku 1986 podařilo dostat mezi 40 nejlepších alb v hitparádě Billboard s albem Master of Puppets a dva roky nato s albem ...And Justice for All dobyla šesté místo; alba kapel Megadeth a Anthrax měli rovněž alba na vrcholu žebříčka.[99]

Slayer si sice nevydobyli takovou popularitu jako zbytek Velké čtyřky, no navzdory tomu vydali jeden ze směrodajných alb žánru: časopis Kerrang! označil album Reign in Blood (1986) za „nejtvrdší album všech časů.“[100] Dvě desetiletí nato jej zas magazín Metal Hammer vyhlásil za nejlepší album za posledních dvacet let.[101] Slayer si získal, na svou škodu, posluchačstvo z radů krajně pravicových skinheadů, poněvadž se ve svých textech zabývá násilím a nacizmem.[102] Začátkem 90. let thrash dosáhl nevídaný úspěch, čímž dal novou tvář komerčnímu metalu.[103] „Černé album“ od Metalliky se umístnilo na prvním místě v žebříčku Billboard, Countdown to Extinction od Megadeth (1992) na druhém, Anthrax a Slayer se dostaly do první desítky, a alba lokálních kapel jako Testament a Sepultura se dostaly do první stovky.

Death metal

Související informace můžete najít také v článku: Death metal
Chuck Schuldiner z kapely Death, „všeobecně považovaný za otce death metalu“[104]

Thrash se záhy začal vyvíjet a vyčlenily se z něj extrémnější metalové styly. Jak tvrdí MTV News, „muzika kapely Slayer byla přímo odpovědná za vzestup death metalu“.[105] Venom, kapela z NWOBHM, měla taktéž zásluhu na rozvoji stylu. Rouhání se a satanizmus, prvky uplatňované u podobných kapel, si našly místo také v severoamerických i evropských deathmetalových kapelách. K prvotním skupinám stylu patří floridští Death a kalifornští Possessed. Říká se, že označení „death metal“ pochází od těchto kapel; Possessed vydali roku 1984 demo Death Metal a na jejich debutovém albu Seven Churches (1985) se objevila skladba s názvem „Death Metal“.

Death metal zužitkoval rychlost a agresivitu thrashe i hardcoreu, k tomu přidal texty inspirované nízkorozpočtovými hororovými filmy „zetkové“ kategorie a satanismem.[106] Zpěv se vyznačuje ponurostí, hrdelností a hlubokým ječením, „smrtelným skřípotem“[107] a jinými nezvyklými technikami.[108] Hluboký, agresivní vokální styl doplňují podladěné, mimořádně zkreslené kytary[106][107], neuvěřitelně rychlé bicí (obyčejně dvojpedálové) a mohutná „zvuková stěna“ vytvořená z blast beatů. Příznačné jsou rovněž frekventované změny tempa a taktu, a synkopa.

Death metal, podobně jako thrash, odmítá vyumělkovanost původních metalových stylů a namísto toho si potrpí na všední styl odívání: roztrhané džíny a tuctové kožené bundy.[109] Jednou z mála výjimek je Glen Benton z kapely Deicide, který mívá při vystoupeních obrácený kříž na čele a nosívá brnění. Morbid Angel si přisvojili neofašistickou symboliku.[109] Tyto dvě kapely, spolu s Death a Obituary, patří mezi nejvýznamnější skupiny na hlavní deathmetalové scéně, která povstala na Floridě v polovině 80. let. V Spojeném království se z anarcho-punkového hnutí vyčlenil podobný styl zvaný grindcore, zastupovaný skupinami jako Napalm Death a Extreme Noise Terror.[106] Počala se rovněž rozvíjet rozsáhlá skandinávská deathmetalová scéna, reprezentovaná kapelami Entombed a Dismember. Mimo toho se zrodil melodický death metal, kde mezi čelné představitele patří Švédové In Flames a Dark Tranquillity a Finové Children of Bodom a Kalmah.

Black metal

Související informace můžete najít také v článku: Black metal

První vlna black metalu se objevila v první polovině 80. let, kdy začaly tento styl hrát kapely jako Venom (Velká Británie), Mercyful Fate (Dánsko), Hellhammer a Celtic Frost (Švýcarsko), a Bathory (Švédsko). Koncem 80. let stály na čele druhé vlny skupiny jako Mayhem, Burzum a Emperor.[110] Pro black metal je sice specifická různorodost stylu a kvality provedení, přesto má většina skupin několik společných rysů: vřeštivé a vrčivé vokály zvané screaming, velice zkreslené kytary využívající tremolování (tremolo picking), „temnou atmosféru“[108] a záměrně nekvalitní zvuk s okolními zvuky a šumy.[111] Navzdory tomu, že tematika satanizmu má v black metalu největší zastoupení, mnohé kapely se nechaly inspirovat rovněž starověkým pohanstvím, čímž podporovaly návrat k předkřesťanským hodnotám.[112] Mnohé blackmetalové skupiny rovněž „experimentují z prvky všech myslitelných forem metalu, folku, elektroniky a avantgardy.“[107] Bubeník Fenriz ze skupiny Darkthrone vysvětluje, že „je to o produkci, textech, o tom jak se oblékají a o závazku udělat odporný, surový, ponurý materiál. Nespájel je společný sound.“[113]

Především mezi skandinávskými skupinami jako Mayhem či Immortal začal být v 90. let populární tzv. „corpse paint“, čili „mrtvolní líčení“, kdy se členové skupiny líčily jako mrtvoly, lebky nebo duchové. Bathory položili základ pro viking a folk metal, a díky Immortal si větší pozornost získaly blast beaty. Na začátku 90. let měli blackmetaloví vandalové v Norsku na svědomí značné násilnosti.[114] Členové skupin Mayhem a Burzum byli zakladateli spolku Inner Circle, který je odpovědný za vypálení množství dřevěných norských kostelíků. Narůstající zájem o death metal způsobil, že black metal si začal získávat podporu skandinávského metalového undergroundu, zprvu v Norsku, i přes odmítavé postoje ze strany samotných blackmetalistů.[115] Zpěvák skupiny Gorgoroth Gaahl říká: „black metal se nikdy nepokoušel získat fanoušky.... Měli jsme společného nepřítele, a to křesťanství, socializmus, a vlastně cokoliv společné s demokracií.“[113]

Asi od roku 1992 se postupně začínaly vytvářet blackmetalové scény i v zemích mimo Skandinávii, např. v Německu, Francii nebo Polsku.[116] Násilí této scény zasáhlo své vlastní základy brzy ráno 10. srpna 1993, když zakladatele skupiny Mayhem Euronymouse ubodal na smrt Varg Vikernes ze skupiny Burzum (pro Mayhem však nahrával basovou linku pro debutové album). Tento případ si získal značnou pozornost médií.[113] V polovině 90. let, kdy mnozí lidé ze scény začali pociťovat stagnaci žánru,[117] některé prominentní kapely jako Burzum či Beherit začaly začleňovat do své tvorby prvky ambientu, nebo symfonického metalu (Tiamat, Samael).[118] Norská skupina Dimmu Borgir přiblížila koncem 90. let black metal blíže k střednímu proudu populární hudby.[119] Zásluhu na zpopularizovaní žánru mají rovněž Angličané Cradle of Filth, časopisem Metal Hammer prohlášeni za nejúspěšnější metalovou kapelu od dob Iron Maiden.[120] V současnosti patří mezi miláčky kritiky švédští tradicionalisti Watain,[121] francouzští experimentátoři Deathspell Omega,[122] a americký one-man-band Xasthur.[123]

Power metal

Související informace můžete najít také v článku: Power metal
HammerFall po absolvování koncertu v italském Miláně roku 2005.

Powermetalová scéna vznikla v 90. letech na protest proti příkrosti death a black metalu.[124] Navzdory tomu, že v Severní Americe se power metal držel více-méně v undergroundu, v Evropě, Japonsku a v Jižní Americe se těšil obrovské oblibě. V power metale stojí na prvním místě vzletné vokály, epická melodika a tematika, které „apelují na posluchačův smysl pro udatnost a krásu.“[125] Základy tohoto soundu položila v polovině 80. let německá skupina Helloween, která skloubila power riffy, melodiku, vysoký, „čistý“ zpěv kapel jako Judas Priest a Iron Maiden, s rychlostí a energií thrashe, „vytvářeje tak zvuk, který dnes poznáme pod jménem power metal.“[126] V USA patřily mezi průkopníky stylu newyorské skupiny Manowar a Virgin Steele. Fošna Rising Force od Yngwieho Malmsteena měla nemalou zásluhu na zpopularizování pekelně rychlého kytarového stylu známého jako „shredding“, a jeho přičiněním se rovněž ujal metal s prvky vážné hudby. Tyto zdokonalení měli velký vliv na power metal.

Sound tradičnějších powermetalistů, jako jsou HammerFall ze Švédska, DragonForce z Anglie a Iced Earth z Floridy, je spjatý s klasickým stylem NWOBHM.[127] Mnohé powermetalové skupiny používají klávesisty, někdy též spolupracují se symfonickými orchestry či opěrnými zpěváky a zpěvačkami, čímž dodávají této hudbě „symfonický“ ráz. K takovým kapelám patří Kamelot z Floridy, Nightwish z Finska, Rhapsody of Fire z Itálie a Catharsis z Ruska. Power metal má silnou diváckou základnu jednak v Japonsku, jednak v Jižní Americe, kde se těší popularitě skupiny jako Angra z Brazílie či Rata Blanca z Argentiny.

Blízkým příbuzným power metalu je progresivní metal, který si osvojil komplexní kompoziční přístup skupin jako Rush nebo King Crimson. Průkopníky tohoto stylu jsou americké kapely Queensrÿche, Fates Warning a Dream Theater. K představitelům fúze power a prog-metalu patří Symphony X z New Jersey, jejíchž kytarista Michael Romeo je jedním z nejuznávanějších shred kytaristů poslední doby.[128]

Doom a gothic metal

Související informace můžete najít také v článku: Doom metal|Gothic metal}}

Jakožto pomalu se pohybující protiklad typického heavy metalu se v polovině 80. let zrodila nová metalová odnož – doom metal – udržovaná naživu kapelami jako Saint Vitus, The Obsessed, Trouble či Candlemass. Po hudební i textové stránce vychází převážně z rané tvorby Black Sabbath[129] a jejich současníků Blue Cheer, Pentagram a Black Widow.[130] Doom a jeho odnože pomohla definovat rovněž skupina The Melvins.[131] Zatímco většina heavymetalových stylů preferuje rychlejší tempa a technickou dokonalost, doom metal se vyznačuje pomalejším tempem, hutnými tóny, ponurostí, melancholií, stejně jako atmosféričností, využívanou však i v jiných metalových odnožích.[132]

Debutové album anglické skupiny Cathedral nazvané Forest of Equilibrium (1991) pomohlo vyvolat novou doommetalovou vlnu. Skupiny Paradise Lost, My Dying Bride, Anathema a jejich směs doom a death metalu mají zásluhu na rozvoji evropského gothic metalu[133], zastupovaného např. norskými kapelami Theatre of Tragedy a Tristania, a který využívá různé druhy zpěvu a vícero zpěvaků či zpěvaček. V USA uvedli tento styl Newyorčané Type O Negative.[134] Gothicmetalové skupiny, především Therion ze Švédska, přimíchávali do své tvorby orchestrální prvky. Následkem toho se vytvořilo podhoubí, s kterého vzešli symfometalové skupiny jako Virgin Black z Austrálie, Nightwish z Finska, či Within Temptation a After Forever z Nizozemska.

Koncem 80. let se na metalové scéně objevila nová odnož jménem sludge metal, která mísila dohromady hardcore a doom. V New Orleans, kde se nacházela nejvýznamnější scéna, patřily mezi vedoucí kapely Eyehategod a Crowbar. Na samém počátku následujícího desetiletí vyvolaly kalifornské kapely Kyuss a Sleep, inspirované staršími doommetalovými kapelami, vlnu stoner metalu,[135] zatímco v Seattli skupina Earth pomohla vytvořit další doomovou odnož zvanou drone metal.[136] Konec 90. let se nesl v znamení nových kapel, jako např. Goatsnake (klasický stoner/doom) a Sunn O))) (směs doom, drone a dark ambient metalu), obě pocházející z oblasti Los Angeles. New York Times přirovnal jejich tvorbu k „indickému raga v ohnisku zemětřesení“.[132]

Nové fúze: 90. léta a první dekáda 21. století

Související informace můžete najít také v článku: Alternative metal|Nu metal}}

Na počátku 90. let začaly grungové kapely na čele s Nirvanou vytláčet komerční metal do ústraní, čímž se vytvářel prostor pro nástup alternativního rocku.[137] Grunge byl sice ovlivněný heavymetalovým soundem, avšak odmítal výstřelky komerčních metalistů, jejich „nablýskané a virtuózní sóla“ nebo dychtivost po účinkování na MTV.[34]

Obliba glam metalu klesala nejenom následkem úspěchu grungových skupin,[138] ale rovněž zásluhou narůstající popularity Metallikou a thrashem ovlivněného groove metalu, jejž vytvořily kapely Pantera a White Zombie.[139] Některým novým skupinám se podařilo dosáhnout komerční úspěch; např. album Far Beyond Driven od Pantery bodovalo roku 1994 v žebříčku Billboard, avšak „v bezvýrazných očích mainstreamu byl metal již po smrti.“[140] Některé kapely se snažily přizpůsobit novým podmínkám. V roku 1996 vystupovala na festivalu Lollapalooza skupina Metallica, jejíž členové si nechali předtím ostříhat vlasy. Není divu, že po tomto kroku „se dostavily již delší dobu se hromadící reakce a odklon publika.“[141] Avšak nemožno popřít fakt, že „koncem 90. let byla Metallica pravděpodobně nejpopulárnější moderní rockovou skupinou na světě.“[142]

Zesnulý zpěvák a kytarista Layne Staley ze skupiny Alice in Chains, která patřila mezi nejpopulárnější v alternativním metalu.

Podobně jako Jane’s Addiction, stejně tak i mnohé jiné populární hudebné skupiny 90. let, mající kořeny v heavy metalu, spadají do nesourodého hudebního směru nazývaného „alternativní metal“.[143] Za tímto názvem se skrývá široké spektrum kapel, které vnášely do metalu prvky mnohých jiných hudebních stylů. Pod pojem „alternativní metal“ se zahrnuje rovněž grungová kapela Alice in Chains, či různé cross-overové kapely, např.: Faith No More (alternativní rock s prvky punku, funku, metalu a hip hopu), Primus (prvky funku, punku, thrash metalu a experimentální hudby), Tool (metal smíchaný s progresivním rockem), Ministry (metal plus industriální hudba), Marilyn Manson (ubíral se podobným směrem, avšak mimoto využíval šokový efekt zpopularizovaný Alicem Cooperem). V první polovině 90. let se začala také formovat další významná kapela, která hrála styl industrial metal, a to německá skupina Rammstein. V dnešní době patří mezi nejvíce populární evropské heavy metalové kapely. Přestože alternativní metalisté nevytvářely jednolitou scénu, spájela je ochota experimentovat s metalem, a stejně tak odpor k nafintěnému glam metalu (což neplatí o Marylin Manson a White Zombie, kteří jsou rovněž spájení s alternativním metalem).[143] Slátanina stylů a soundů reprezentovala „barvitý výsledek metalu a spolu s ním stanuly tváří v tvář okolnímu světu.“[144]

Přibližně v druhé polovině 90. let se najednou začalo hovořit o oživení metalu v USA, vycházejícím z vlny alternativního metalu.[145] Kapely jako P.O.D., Korn, Papa Roach, Limp Bizkit, Slipknot a Linkin Park, kterým se začalo přezdívat „nu metal“, daly dohromady nový hudební styl, který se kolébal mezi rytmy death metalu a hip hopu. Směs surových kytar, rapových vokálů a zvukových triků dokázala, že se „všekulturní metal může vyplatit.“[146] K tomu, že si nu metal získal přízeň komerčního publika, dopomohly především dvě skutečnosti: přítomnost na MTV a putovní festival Ozzyho Osbourna „Ozzfest“, poprvé uvedený roku 1996, díky kterému se začalo mezi novináři mluvit o obrodě heavy metalu.[147] V roce 1996 vyšlo album Life Is Peachy od Korn, aby se vzápětí stalo prvním numetalovým albem, kterému se podařilo dostat do hitparády top 10. Dva roky nato se jejich další studiový počin Follow the Leader umístil dokonce na prvním místě. V roce 1999 Billboard uvedl, že v USA je přes 500 specializovaných metalových rozhlasových pořadů, což je téměř trojnásobek ve srovnání s rokem 1989.[148] Navzdory obrovské popularitě nu metalu, metalisté ho nedokázali v plné míře uznat.[149] Někdy okolo roku 2003 nu metal a jemu spřízněné styly dosáhly vrchol popularity a postupně se začaly vytrácet do úzadí, ačkoliv některé skupiny, např. System of a Down, si nadále udržovaly značný vliv.[150]

Nejnovější trendy: polovina 1. dekády 21. století

V letech 2002-3 se do popředí dostal nový styl zvaný metalcore, směs thrash metalu, melodického death metalu a hardcoreu. Kořeny má v stylu crossover thrash, který v polovině 80. let rozvinuly kapely typu Suicidal Tendencies, Dirty Rotten Imbeciles a Stormtroopers of Death.[151] V průběhu 90. let se metalcore držel převážně v podzemí, avšak okolo roku 2004 jej na světlo světa vynesly nahrávky jako The End of Heartache od Killswitch Engage a The War Within od Shadows Fall, které se dostaly na 21. a 20. místo v albové hitparádě Billboard; Trivium se s albem The Crusade (2006) dostali do první pětky americké hitparády, zatím co ve Velké Británii do první desítky.[152] Bullet for My Valentine se dostali s albem Scream Aim Fire (2008) mezi pět nejlepších alb, jednak v amerických, jednak v britských hitparádách. V poslední době se metalcore těší stále větší pozornosti na Ozzfestu, a stejně tak na Download Festivalu. Skupině Lamb of God, slévající do jednoho několik metalových stylů, se podařilo albem Sacrament (2006) obsadit první příčky hitparády Billboard. Úspěch těchto a jiných skupin, ke kterým patří např. Mastodon (směs progresivního a sludge metalu), měl za následek, že se začalo hovořit o obrodě amerického metalu, jemuž někteří kritici přezdívají Nová vlna amerického heavy metalu.[153]

Children of Bodom živě na festivalu Masters of Rock v roce 2007

V Evropě, především v Německu a Skandinávii, metal neztrácí nic ze své obrovské popularity. V posledních letech zaznamenali největší úspěch thrasheři The Haunted, melodičtí deathmetalisté In Flames, Kalmah a Children of Bodom, extrémní symfonici Dimmu Borgir a Cradle of Filth, a powermetalisté Hammerfall. Název „retro metal“ se v angličtině používá v souvislosti se skupinami hrajícími ve stylu Angličanů The Darkness[154] nebo Australanů Wolfmother.[155] Pětinásobně platinové album Permission to Land (2003) od The Darkness, charakterizované jako „nevrle realistická napodobenina metalu 80. let a glamu 70. let“,[154] obsadil první příčky britských hitparád. Debutové album Wolfmother (2005) nazvané podle kapely se vyznačovalo „Deep purplovskými organy,“ „akordovým riffovaním hodným Jimmyho Page,“ a zavíjením hlavního vokalistu Andrewa Stockdale „na které nemá ani Robert Plant.“[155] Skladba „Woman“ získala cenu roku 2007 Grammy za nejlepší hardrockový výkon, zatím co „Eyes of the Insane“ od Slayer získala cenu v kategorii nejlepší metalový výkon. V roku 2008 Slayer dostal opět Grammy za nejlepší metalový výkon, protentokrát za skladbu „Final Six“.

Související články

Literatura

  • Arnold, Denis (1983). "Consecutive Intervals," in The New Oxford Companion to Music, svazek 1: A-J. Oxford University Press. ISBN 0-19-311316-3
  • Arnett, Jeffrey Jensen (1996). Metalheads: Heavy Metal Music and Adolescent Alienation. Westview Press. ISBN 0-8133-2813-6
  • Berelian, Essi (2005). Rough Guide to Heavy Metal. Rough Guides. Foreword by Bruce Dickinson of Iron Maiden. ISBN 1-84353-415-0
  • Berry, Mick a Jason Gianni (2003). The Drummer's Bible: How to Play Every Drum Style from Afro-Cuban to Zydeco. See Sharp Press. ISBN 1-884365-32-9
  • Blake, Andrew (1997). The Land Without Music: Music, Culture and Society in Twentieth-century Britain. Manchester University Press. ISBN 0-7190-4299-2
  • Carson, Annette (2001). Jeff Beck: Crazy Fingers. Backbeat Books. ISBN 0-87930-632-7
  • Charlton, Katherine (2003). Rock Music Styles: A History. McGraw Hill. ISBN 0-07-249555-3
  • Christe, Ian (2005). Heavy metal: ďáblův hlas: kompletní historie pro znalce. BB art. ISBN 80-7341-477-5
  • Christgau, Robert (1981). "Master of Reality (1971) [review]," in Christgau's Record Guide. Ticknor & Fields. ISBN 0-89919-026-X
  • Cook, Nicholas – Nicola Dibben (2001). "Musicological Approaches to Emotion," in Music and Emotion. Oxford University Press. ISBN 0-19-263188-8
  • Du Noyer, Paul (ed.) (2003). The Illustrated Encyclopedia of Music. Flame Tree. ISBN 1-904041-70-1
  • Ewing, Charles Patrick – Joseph T. McCann (2006). Minds on Trial: Great Cases in Law and Psychology. Oxford University Press. ISBN 0-19-518176-X
  • Kennedy, Michael (1985). The Oxford Dictionary of Music. Oxford University Press. ISBN 0-19-311333-3
  • Laborecký, Jozef (1997). Hudobný terminologický slovník. Slovenské pedagogické nakladateľstvo. ISBN 80-08-01037-1
  • McCleary, John Bassett (2004). The Hippie Dictionary: A Cultural Encyclopedia of the 1960s and 1970s. Ten Speed Press. ISBN 1-58008-547-4
  • McMichael, Joe (2004). The Who Concert File. Omnibus Press. ISBN 1-84449-009-2
  • Moynihan, Michael – Dirik Søderlind (1998). Lords of Chaos (2nd ed.). Feral House. ISBN 0-922915-94-6
  • Leguay, Stéphane (2006). "Metal Gothique," in Carnets Noirs, éditions E-dite, 3rd edition, ISBN 2-84608-176-X
  • O'Neil, Robert M. (2001). The First Amendment and Civil Liability. Indiana University Press. ISBN 0-253-34033-0
  • Pareles, Jon – Patricia Romanowski (eds.) (1983). The Rolling Stone Encyclopedia of Rock & Roll. Rolling Stone Press/Summit Books. ISBN 0-671-44071-3
  • Sadie, Stanley (1980). "Consecutive Fifth, Consecutive Octaves," in The New Grove Dictionary of Music and Musicians (1. vydání). MacMillan. ISBN 0-333-23111-2
  • Schonbrun, Marc (2006). The Everything Guitar Chords Book. Adams Media. ISBN 1-59337-529-8
  • Sharpe-Young, Garry (2007). Metal: The Definitive Guide. Jawbone Press. ISBN 978-1-906002-01-5
  • Thompson, Graham (2007). American Culture in the 1980s. Edinburgh University Press. ISBN 0-7486-1910-0
  • Walser, Robert (1993). Running with the Devil: Power, Gender, and Madness in Heavy Metal Music. Wesleyan University Press. ISBN 0-8195-6260-2
  • Van Zoonen, Liesbet (2005). Entertaining The Citizen: When Politics and Popular Culture Converge. Rowan & Littlefield. ISBN 0-7425-2906-1
  • Weinstein, Deena (1991). Heavy Metal: A Cultural Sociology. Lexington. ISBN 0-669-21837-5. Revidované vydání: (2000). Heavy Metal: The Music and its Culture. Da Capo. ISBN 0-306-80970-2
  • Wilkerson, Mark Ian (2006). Amazing Journey: The Life of Pete Townshend. Bad News Press. ISBN 1-4116-7700-5

Reference

  1. ↑ Du Noyer (2003), str. 96; Weinstein (2000), str. 11–13
  2. ↑ Weinstein (2000), str. 14
  3. ↑ 3,0 3,1 Pareles, Jon. "Heavy Metal, Weighty Words" New York Times, 10. červenec 1988. Přístup: 14. listopad 2007.
  4. ↑ 4,0 4,1 Weinstein (2000), str. 25
  5. ↑ 5,0 5,1 5,2 Weinstein (2000), str. 23
  6. ↑ Weinstein (2000), str. 26
  7. ↑ Cited in Weinstein (2000), str. 26
  8. ↑ uao. "Sunday Morning Playlist: Heavy Metal". Blogcritics Magazine, 19. únor 2006. Přístup: 16. listopad 2007.
  9. ↑ 9,0 9,1 9,2 Weinstein (2000), str. 24
  10. ↑ Dawson, Michael. "Chris Adler: More Than Meets The Eye" Modern Drummer Online. Přístup: 13. listopad 2007.
  11. ↑ Berry a Gianni (2003), str. 85
  12. ↑ Burgess, Mick."Dream Theater (Live)" Metal Express Radio, 9. červen 2007. Přístup: 13. listopad 2007.
  13. ↑ Arnett (1996), str. 14
  14. ↑ 14,0 14,1 Walser (1993), str. 9
  15. ↑ Podľa: Waksman, Steve. "Metal, Punk, and Motörhead: Generic Crossover in the Heart of the Punk Explosion" Echo: A Music-Centered Journal 6.2 (podzim 2004). Přístup: 15. listopad 2007
  16. ↑ "Master of Rhythm: The Importance of Tone and Right-hand Technique," Guitar Legends, Duben 1997, str. 99
  17. ↑ Walser (1993), str. 2
  18. ↑ Walser (1993), str. 46
  19. ↑ Marshall, Wolf. "Power Lord—Climbing Chords, Evil Tritones, Giant Callouses," Guitar Legends, Duben 1997, str. 29
  20. ↑ 20,0 20,1 Dunn, Sam (2005). "Metal: A Headbanger's Journey". Warner Home Video (2006). Přístup: 19. březen 2007
  21. ↑ První pokus zakázat tento interval souvisí zřejmě s rozvojem hexachordu, jejž zavedl Guido z Arezza (990-1050). Jedná se o řadu šesti po sobě následujících diatonických tónů s půltónovým intervalem uprostřed. Od té doby až po konec renesance byl tritón, přezdívaný ‚diabolus in musica‘, považovaný za nestálý interval a odmítaný kvůli své libozvučnosti. (Sadie, Stanley [1980]. "Tritone", in The New Grove Dictionary of Music and Musicians, 1. vydání MacMillan, str. 154–5. ISBN 0-333-23111-2. Viz též Arnold, Denis [1983]. "Tritone", in The New Oxford Companion to Music, Svazek 1: A-J. Oxford University Press. ISBN 0-19-311316-3). V období baroka a klasicizmu se povolil pod podmínkou, že bude správně rozvedený. Nicméně až v období romantismu a soudobé vážné hudby jej začali skladatelé naplno využívat, spolu s jeho negativní „ďábelskou“ pověstí.
  22. ↑ Kennedy (1985), "Pedal Point," str. 540
  23. ↑ V black metalu se pedálový tón využívá pouze zřídka jako součást kytarového riffu, spíše se využívá při hře na basu.
  24. ↑ Walser (1993), str. 58
  25. ↑ Na historickou vážnou hudbu přímo navazuje soudobá vážná hudba.
  26. ↑ Viz Cook a Dibben (2001), str. 56
  27. ↑ Weinstein (1991), str. 36
  28. ↑ Viz např. Ewing a McCann (2006), str. 104–113
  29. ↑ Weinstein (2000), str. 27
  30. ↑ Van Zoonen (2005), str. 40.
  31. ↑ Weinstein (2000), str. 129
  32. ↑ Rahman, Nader. "Hair Today Gone Tomorrow". Star Weekend Magazine, 28. červenec 2006. Přístup: 20. listopad 2007.
  33. ↑ Weinstein (2000), str. 127
  34. ↑ 34,0 34,1 34,2 Covach, John."Heavy Metal, Rap, and the Rise of Alternative Rock (1982–1992)" What's That Sound? An Introduction to Rock and its History (W. W. Norton). Přístup: 16. listopad 2007.
  35. ↑ Hell Bent for Leather/Killing Machine Info Page. Parametr "periodikum" je povinný!. Dostupné online.  
  36. ↑ Pospiszyl, Tomáš. "Heavy Metal". Umelec, Leden 2001. Přístup: 20. listopad 2007.
  37. ↑ Thompson (2007), str. 135; Blush, Steven. "American Hair Metal—Excerpts: Selected Images and Quotes". FeralHouse.com. Přístup: 25. listopad 2007.
  38. ↑ Strauss, Neil. The Pop Life: End of a Life, End of an Era [online]. 18. červen 1998, [cit. Chyba: neplatný čas]. (New York Times.) Dostupné online.  
  39. ↑ Appleford, Steve. "Odyssey of the Devil Horns". MK Magazine, 9. září 2004. Přístup: 31. březen 2007.
  40. ↑ Weinstein, str. 130
  41. ↑ Weinstein, str. 95
  42. ↑ Weinstein, str. 103, 7, 8, 104
  43. ↑ Weinstein, str. 102, 112
  44. ↑ Weinstein, str. 181, 207, 294
  45. ↑ 45,0 45,1 "Three profiles of heavy metal fans: A taste for sensation and a subculture of alienation." In Journal Qualitative Sociology. Publisher Springer Netherlands. ISSN 0162-0436 (Tištěná verze) 1573-7837 (Online verze). Zvazek 16, číslo 4 / Prosinec 1993. Strany 423-443
  46. ↑ Weinstein, str. 46, 60, 154, 273
  47. ↑ Weinstein, str. 166
  48. ↑ Arnett, Jeffrey Jensen (1996). Metalheads: Heavy Metal Music and Adolescent Alienation
  49. ↑ Burroughs, William S. "Nova Express". New York: Grove Press, 1964. str. 112
  50. ↑ Christe (2005), str. 22
  51. ↑ Walser (1993), str. 8
  52. ↑ Saunders, Mike. Humble Pie: "Town and Country" (review) [online]. 12. listopad 1970, [cit. Chyba: neplatný čas]. (Rolling Stone.) Dostupné online.  
  53. ↑ Saunders, Mike. Sir Lord Baltimore's "Kingdom Come" (review) [online]. May 1971, [cit. Chyba: neplatný čas]. (Creem.) Dostupné online.  
  54. ↑ Weinstein (1991), str. 19
  55. ↑ Rockwell, John. New York Times, 4. únor 1979, str. D22
  56. ↑ Rockwell, John. New York Times, 13. srpen 1979, str. C16
  57. ↑ Du Noyer (2003), str. 96, 78
  58. ↑ Pareles and Romanowski (1983), str. 4
  59. ↑ Weinstein (1991), str. 18; Walser (1993), str. 9
  60. ↑ Wilkerson (2006), str. 19.
  61. ↑ 61,0 61,1 61,2 Walser (1993), str. 10
  62. ↑ Weinstein (1991), str. 16
  63. ↑ Charlton (2003), str. 232–33
  64. ↑ Chybná citace Chyba v tagu <ref>; citaci označené .281993.29 není určen žádný text
  65. ↑ McCleary (2004), str. 240, 506.
  66. ↑ Gene Santoro, citovaný v Carson (2001), str. 86.
  67. ↑ Blake (1997), str. 143
  68. ↑ Ačkoliv se v současnosti spíše řadí do žánru „hard rock“, jejich oficiální debutové album, Mountain Climbing (1970), se umístnilo na 85. příčce v žebříčku „100 nejlepších metalových alb“, který sestavil roku 1989 časopis Hit Parader. Survival (1971) od Grand Funk Railroad se umístnilo na 72. příčce (Walser [1993], str. 174).
  69. ↑ Charlton (2003), str. 239
  70. ↑ di Perna, Alan. „The History of Hard Rock: The 70's.” Guitar World. Březen 2001.
  71. ↑ Charlton (2003), str. 241
  72. ↑ Pareles a Romanowski (1983), str. 225
  73. ↑ Pareles a Romanowski (1983), str. 1
  74. ↑ Walker (2001), str. 297
  75. ↑ Christe (2005), str. 69
  76. ↑ Christe (2005), str. 31–32
  77. ↑ Walser (1993), str. 6
  78. ↑ 78,0 78,1 Walser (1993), str. 11
  79. ↑ Christgau (1981), str. 49
  80. ↑ Christe (2005), str. 44
  81. ↑ Christe (2005), str. 45
  82. ↑ Erlewine, Stephen Thomas a Greg Prato. "Judas Priest" [online]. All Music Guide, [cit. 2007-04-30]. Dostupné online.   "Genre—New Wave of British Heavy Metal [online]. All Music Guide, [cit. 2007-03-17]. Dostupné online.  
  83. ↑ Weinstein (1991), str. 44
  84. ↑ Christe (2005), str. 37
  85. ↑ Christe (2005), str. 62
  86. ↑ Rivadavia, Eduardo. "Quiet Riot". All Music Guide. Přístup: 25. březen 2007; Neely, Kim "Ratt". Rolling Stone. Přístup: 3. duben 2007; Barry Weber & Greg Prato. "Mötley Crüe". All Music Guide. Přístup: 3. duben 2007; Dolas, Yiannis. "Blackie Lawless Interview" Rockpages. Prístup: 3. duben 2007
  87. ↑ Christe (2005), str. 68–69
  88. ↑ Christe (2005), str. 91
  89. ↑ Weinstein (1991), str. 45
  90. ↑ Walser (1993), str. 12
  91. ↑ Walser (1993), str. 12–13, 182, 35
  92. ↑ Walser (1993), str. 14; Christe (2005), str. 181
  93. ↑ Christe (2005), str. 176–177
  94. ↑ Steve Pond. Jane's Addiction: Nothing's Shocking' [online]. Rolling Stone, 1988-10-20, [cit. Chyba: neplatný čas]. Dostupné online.  
  95. ↑ Weinstein (1991), str. 21
  96. ↑ 96,0 96,1 "Genre—Thrash Metal". All Music Guide. Přístup: 3. březen 2007.
  97. ↑ Moynihan, Søderlind (1998), str. 26
  98. ↑ Walser (1993), str.14
  99. ↑ "Metallica—Artist Chart History"; "Megadeth—Artist Chart History"; "Anthrax—Artist Chart History". Billboard.com. Přístup: 7. duben 2007.
  100. ↑ Lostprophets scoop rock honours [online]. BBC News, 25. srpen 2006, [cit. Chyba: neplatný čas]. Dostupné online.  
  101. ↑ Golden Gods Awards Winners [online]. Metal Hammer, 13. červen 2006, [cit. Chyba: neplatný čas]. Dostupné online.  
  102. ↑ Moynihan, Søderlind (1998), str. 30; O'Neil (2001), str. 164
  103. ↑ Walser (1993), str. 15
  104. ↑ Rivadavia, Eduardo. "Death—Biography". All Music Guide. Přístup: 23. listopad 2007.
  105. ↑ The Greatest Metal Bands of All Time—Slayer. MTVNews.com. Přístup: 27. duben 2008.
  106. ↑ 106,0 106,1 106,2 Moynihan, Søderlind (1998), str. 27
  107. ↑ 107,0 107,1 107,2 Van Schaik, Mark. "Extreme Metal Drumming" Slagwerkkrant, Březen/Duben 2000. Přístup: 15. listopad 2007.
  108. ↑ 108,0 108,1 "Genre—Death Metal/Black Metal". Allmusic. Přístup: 27. únor 2007.
  109. ↑ 109,0 109,1 Moynihan, Søderlind (1998), str. 28
  110. ↑ Christe (2005), str. 281
  111. ↑ Jurek, Thom. "Striborg: Nefaria". All Music Guide. Přístup: 15. listopad 2007
  112. ↑ Moynihan, Søderlind (1998), str. 212
  113. ↑ 113,0 113,1 113,2 Campion, Chris. "In the Face of Death". The Observer (UK), 20. únor 2005. Přístup: 4. duben 2007.
  114. ↑ Christe (2003), str. 284-285
  115. ↑ Moynihan, Søderlind (1998), str. 31–32
  116. ↑ Moynihan, Søderlind (1998), str. 271, 321, 326
  117. ↑ Vikernes, Varg. "A Burzum Story: Part VI—The Music". Burzum.org, July 2005; "Is Black Metal Dead?". Dark Legions Archive. Přístup: 4. duben 2007.
  118. ↑ Genre—Symphonic Black Metal. All Music Guide. Přístup: 9. duben 2007.
  119. ↑ Tepedelen, Adam. "Dimmu Borgir's 'Death Cult'". Rolling Stone, 7. listopad 2003. Přístup: 10. září 2007.
  120. ↑ Bennett, J. "Dimmu Borgir". Decibel, June 2007. Přístup: 10. září 2007.
  121. ↑ Begrand, Adrien. "Watain: Sworn to the Dark". PopMatters, June 19, 2007; Harris, Chris, and Jon Wiederhorn. "Metal File: Watain, Shadows Fall, Furze & More News That Rules". MTV.com, January 26, 2007. Přístup: 10. září 2007.
  122. ↑ Freeman, Phil. "Deathspell Omega's Fas—Ite, Maledicti, In Ignem Aeternum". Village Voice, 4. září 2007; Jurek, Thom. "Deathspell Omega: Fas—Ite, Maledicti, In Ignem Aeternum". All Music Guide. Přístup: 10. září 2007
  123. ↑ Stosuy, Brandon. "Xasthur: Subliminal Genocide". Pitchfork, 10. říjen 2006; Rivadavia, Eduardo. "Xasthur: Subliminal Genocide". All Music Guide. Přístup: 10. září 2007
  124. ↑ "Genre - Power Metal". All Music Guide. Přístup: 20. březen 2007.
  125. ↑ Christe (2005), str. 381
  126. ↑ "Helloween - Biography". All Music Guide. Přístup: 8. duben 2007.
  127. ↑ See, e.g., Reesman, Bryan. "HammerFall: Glory to the Brave". Allmusic; Henderson, Alex. "DragonForce: Sonic Firestorm". Allmusic. Přístup: 11. listopad 2007
  128. ↑ "Genre - Progressive Metal". All Music Guide. Přístup: 20. březen 2007.
  129. ↑ Christe (2005), str. 354
  130. ↑ "The History of Doom metal". doom-metal.com. Přístup: 21. březen 2007.
  131. ↑ Begrand, Adrien. "Blood and Thunder: The Profits of Doom". February 15, 2006. PopMatters.com. Přístup: 8. duben 2007.
  132. ↑ 132,0 132,1 Wray, John. "Heady Metal". New York Times, 28. květen 2006. Přístup: 21. březen 2007.
  133. ↑ Sharpe-Young (2007), str. 246, 275; viz též Stéphane Leguay, "Metal Gothique" in Carnets Noirs, éditions E-dite, 3e édition, 2006, ISBN 2-84608-176-X
  134. ↑ Sharpe-Young (2007), str. 275
  135. ↑ Christe (2005), str. 356
  136. ↑ Jackowiak, Jason. "Hex: Or Printing in the Infernal Method". Splendid Magazine, September 2005. Přístup: 21. březen 2007.
  137. ↑ Christe (2005), str. 314–316; Weinstein (1991), str. 278
  138. ↑ Christe (2005), str. 240
  139. ↑ Birchmeier, Jason. "Pantera". Allmusic.com. Přístup: 19. březen 2007.
  140. ↑ Christe (2005), str. 314
  141. ↑ Christe (2005), str. 321
  142. ↑ Christe (2005), str. 331
  143. ↑ 143,0 143,1 Genre—Alternative Metal [online]. All Music Guide, [cit. 2007-03-26]. Dostupné online.  
  144. ↑ Christe (2005), str. 236
  145. ↑ Christe (2005), str. 333
  146. ↑ Christe (2005), str. 338
  147. ↑ Christe (2005), str. 335
  148. ↑ Christe (2005), str. 353
  149. ↑ Christe (2005), str. 341
  150. ↑ D'ANGELO, Joe. Nu Metal Meltdown [online]. MTV.com, 24.01.2003, [cit. 2007-03-28]. Dostupné online.  
  151. ↑ Christe (2005), str. 195
  152. ↑ Killswitch Engage [online]. Roadrunner Records. Dostupné online.   Shadows Fall [online]. Atlantic Records. Dostupné online.  
  153. ↑ Sharpe-Young, Garry, New Wave of American Heavy Metal (link). Edward, James. The Ghosts of Glam Metal Past [online]. Lamentations of the Flame Princess, [cit. 2008-04-27]. Dostupné online.   Begrand, Adrien. Blood and Thunder: Regeneration [online]. Popmatters, [cit. 2008-05-14]. Dostupné online.  
  154. ↑ 154,0 154,1 The Darkness. All Music Guide. Přístup: 11. červen 2007.
  155. ↑ 155,0 155,1 Wolfmother. Rolling Stone, 18. duben 2006. Přístup: 31. březen 2007.

Externí odkazy


Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Heavy metal
Citováno z „http://www.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Heavy_metal“