Wernher von Braun

Z Multimediaexpo.cz

Wernher von Braun stojí u svého stolu v Marshall Space Flight Center (stát Alabama, květen 1964)
Wernher von Braun s presidentem J. F. Kennedym v Redstone Arsenal (19. května 1963)

Dr. Wernher Magnus Maximilian Freiherr von Braun (* 23. března 1912, Wirsitz (dnes Wirzysk v Polsku), † 16. června 1977, Alexandria, Virginie, USA) byl konstruktér německých a později amerických raket. Zkonstruoval první vojenskou raketu V-2 na světě, kterou Německo ostřelovalo Londýn a také gigantickou americkou nosnou raketu Saturn V, která vynesla první lidi až na Měsíc !

Obsah

Dětství

Wernher byl druhým ze tří synů německého barona Magna von Brauna (který byl od června 1932 do ledna 1933 ministrem výživy a zemědělství Výmarské republiky) a Emmy von Quistorp. Již v mládí byl okouzlen myšlenkou vesmírného cestování, objevováním nových světů. To jej přivedlo k četbě sci-fi od takových velikánů jako byl Jules Verne nebo Herbert George Wells. Později se začal o celý problém zajímat i z vědeckého hlediska, a seznámil se tak s prací Hermanna Obertha, který napsal v roce 1923 studii Raketou do vesmíru (Die Rakete zu den Planetenräumen). Vzhledem k von Braunovým znalostem z oblasti matematiky a fyziky nebylo pro něho složité principu raketových nosičů porozumět.

Již jako mladík se díky svému zájmu o vesmír aktivně zapojil do Německé raketové společnosti (Verein für Raumschiffarht, jež byla označována VfR), a to někdy kolem roku 1929. Tento krok mu umožnil získávat podporu a finanční prostředky pro budování větší a schopnější rakety. V roce 1930 začal mladý Wernher studovat technický institut v Berlíně a v roce 1932 získal titul bakaláře. V roce 1932 vstoupil do služeb německé armády, kde rozpracoval a navrhl myšlenku balistické rakety, kterou později úspěšně navrhl. I přes to, že byl zaneprázdněn pracemi, 27. července 1934 von Braun získal doktorát v oboru kosmického inženýrství. Jeho doktorandská práce na berlínské univerzitě, kterou vypracoval ve 22 letech, se dočkala z vojenských důvodů přísného utajení.

Ve službách Třetí říše

Wernher von Braun byl vedoucím představitelem skupiny známé jako „raketový tým“, která stojí za vývojem první kapalinové balistické rakety V-2 vyvinuté pro nacistické Německo. Ve třicátých letech vstoupil do NSDAP a SS. V rámci své spolupráce s německou armádou pracoval von Braun ve vojenském středisku v Kummersdorfu u Berlína, jež však pomalu přestávalo vyhovovat požadovaným nárokům.

Již v roce 1937 vypustili Němci raketu A3, která dolétla do výše 800 až 1000 metrů a dala podnět ke konstrukci rakety A4 známé spíše pod pojmem V-2.

Vzhledem k tomu, že německá generalita byla fascinována vojenským potenciálem, který V-2 nabízela, a investovala do programu vývoje raketových nosičů značné úsilí a obrovské peníze. V roce 1937 byla vybudována unikátní raketová základna v Peenemünde na pobřeží Baltského moře a Wernher von Braun byl jmenován jejím technickým ředitelem. Zde byl prováděn výzkum i montáž.

V-2

V-2 v roce 1942

Rakety V-2 byly vyráběny v laboratořích Mittelwerk, a to prostřednictví nucených prací vězňů z koncentračního tábora Dora. Úloha von Brauna v tomto kontroverzním podniku, během něhož byli vězni za nelidských podmínek nuceni vyrábět raketové nosiče, je dodnes otázkou sporů – ač nemusel být aktivně zapojen v plánování a přípravě systému využívání vězeňské práce, je vyloučeno, aby s touto skutečností nebyl blíže obeznámen. V dopise ze dne 15. srpna 1944 adresovaném Albinu Sawatzkimu, jenž měl dohled nad montáží V-2, Wernher von Braun přiznává, že osobně vybíral pracovníky z vězňů v Buchenwaldu.

Von Braunova raketa V-2 byla schopna doletět přibližně 300 kilometrů, nést jednu tunu užitečného zatížení. Raketa měla délku 14 metrů a vážila 12 246 kilogramů. Pohybovala se rychlostí 5 632 kilometrů za hodinu, a tak ji nebylo možné dostihnout žádnými letadly a sestřelit před dopadem a explozí (Navíc, i v roce 1991, když Irák napadl a obsadil Kuvajt, se ukázalo, že proti velmi podobným iráckým raketám SCUD neexistuje téměř žádná obrana !) Raketa poprvé vzlétla v říjnu 1942, ale pro skutečné bombardování cílů v Evropě byla poprvé použita až 7. září 1944. Na evropské cíle bylo odpáleno přes 1 000 raket, převážně z okupované Francie a Holandska.

Po dopadu první rakety na Londýn měl von Braun prý pronést větu: „raketa fungovala perfektně, jen přistála na špatné planetě“, ale o tomto bonmotu panují pochybnosti, protože von Braun jako člen nacistické strany musel vědět, k čemu jeho výzkumy povedou a jak budou využity. Na druhou stranu je pravdou, že byl v roce 1944 zatčen Gestapem a obvinění vznesená proti němu byla založena i na jeho údajných projevech nespokojenosti s vojenským zaměřením jeho výzkumů. Jen jeho nenahraditelnost v projektu a přímluva Alberta Speera mu tehdy zřejmě zachránila život.

Ačkoli byla V-2 technicky nejvyspělejší zbraní použitou ve 2. světové válce, ze striktně vojenského hlediska byla neúspěchem – postrádala dostatečně přesné navádění na konkrétní cíle a její výroba i provoz byly velmi nákladné. Vzhledem k častým sabotážím ve výrobním procesu, jež byly v podstatě na denním pořádku, mělo také mnoho raket konstrukční vady, což se projevilo v jejich poruchovosti. Některé odhady dokonce uvádějí, že rakety V-2 zabily méně lidí, než kolik jich zemřelo při jejich výrobě. Zásadním pozitivem těchto raket však byl psychologický efekt, neboť proti nim prakticky neexistovala žádná obrana. Jediným opatřením, jež měli Spojenci k dispozici, bylo zničení jejich odpalovacích ramp.

Raketa však byla nasazena příliš pozdě a v malém počtu, než aby mohla nějak zásadněji rozhodnout o průběhu již prohrané války Německa. To ostatně věděl i von Braun, a tak se na začátku roku 1945 začal zaměřovat na plánování využití raket v poválečném světě.

Konec války a přesun do USA

Dr. von Braun stojí u pěti motorů F-1 rakety Saturn V

Jelikož byla V-2 zbraní, kterou Spojenci nedisponovali, stala se brzy předmětem jejich zájmů. Na konci války Sověti i Američané zabavili jako válečnou kořist dokumentaci k výrobě rakety, hotové či částečně připravené rakety a pozatýkali i příslušníky raketového týmu. S těmito zajatci nebylo zacházeno jako s válečnými zajatci, ale bylo jim převážně umožněno pracovat dále na programu a na vývoji nových a silnějších raket v naprostém utajení.

Ještě před obsazením raketového komplexu Spojenci, navrhl von Braun, že se vzdá Američanům do zajetí i s přední pětistovkou vědců (McDougall, Walter A. …The Heavens and the Earth: A Political History of the Space Age. Basic Books: New York, 1985. (p 44) ISBN 0-465-02887-X), společně s plány a testovacími prototypy. Nevybral si Američany náhodou, ale čistě prakticky, neboť byli kromě SSSR jedinými, kdo měli dostatek kapitálu na raketový výzkum. Rozhodl se tedy v ukradeném vlaku převést svůj tým přes válkou poničené Německo do amerického zajetí. Po zajetí bylo okamžitě Peenemünde prozkoumáno Američany a bylo odvezeno na 100 raket V-2 do Ameriky a komplex byl po prozkoumání vyhozen dvěma explozemi do vzduchu, aby Sověti nemohli získat další informace. Těm se však podařilo zajmout část vědců von Brauna.

20. června 1945 byl schválen přesun von Brauna do Ameriky. Přesunut byl jako část vojenské operace s názvem Project Paperclip. Spolu s ním byl transportován i jeho raketový tým z území poraženého Německa na americkou základnu Fort Bliss v Texasu. 14 let po Druhé světové válce von Braun pracoval pro Armádu Spojených států na výrobě balistických raket, které byly zpočátku testovány v Novém Mexiku. Zde bylo vypuštěno téměř 70 raket V-2. V roce 1950 se von Braunův tým přesunul do Redstone Arsenal nedaleko Huntsville v Alabamě, kde se významně podílel vývoji nosné rakety Jupiter. Jeho práce zde vyústila stavbou rakety Redstone, jež vynesla do vesmíru první americkou družici Explorer 1 [1].

V roce 1960 jeho raketový výzkum přešel z armádních rukou do nově vzniklé agentury NASA, pro kterou později sestrojil raketu Saturn V, která například mimo jiné pomohla Američanům dobýt Měsíc. Německý vědec se stal ve Spojených státech v 50. letech dvacátého století jedním z prominentů. V roce 1970 byl požádán agenturou NASA, aby se přestěhoval do Washingtonu, kde měl řídit práce na stavbách raket, ale na postu působil jen dva roky. Poté se rozhodl odejít pracovat do Fairchild Industries of Germantown v Marylandu. Wernher von Braun zemřel v Alexandrii ve Virginii 16. června 1977 ve věku 65 let. Byl pohřben na místním Ivy Hillside Cemetry.

Soukromý život

Se svou sestřenicí Marií von Quistorp, s níž se oženil 1. března 1947, měl tři děti – Iris (* 19. prosince 1948), Margrit (* 21. října 1952) a Petera (* 2. června 1960).

Velká Galerie

YouTube

Wernher von Braun chtěl být vítězem
Von Braun Space Station 1956


Externí odkazy


Flickr.com nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Wernher von Braun
Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Wernher von Braun
Citováno z „http://www.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Wernher_von_Braun“