Vážení zákazníci a čtenáři – od 28. prosince do 2. ledna máme zavřeno.
Přejeme Vám krásné svátky a 52 týdnů pohody a štěstí v roce 2025 !

The Velvet Underground

Z Multimediaexpo.cz

(Přesměrováno)


The Velvet Underground byla americká rock and rollová skupina působící v šedesátých letech. I přes svůj komerční neúspěch se Velvet Underground stali jednou z nejvýznamnějších hudebních skupin své doby. Hudební teoretik Brian Eno prohlásil, že si jejich první nahrávky koupilo jen několik tisíc lidí, ale skoro každý z nich pak založil vlastní skupinu. Tento výrok je sice do určité míry přehnaný, ukazuje však sílu hudebního vlivu Velvet Underground i kultovní charakter jejich pětiletého působení. Velvet Underground byla jednou z prvních rock and rollových skupin, která experimentovala s hudební formou a používala avantgardní prvky. Skupina je označována za zakladatele anti-popu, jejich hrubý styl později ovlivnil například punk, noise rock nebo alternativní hudbu. Texty Lou Reeda pak posunuly rockovou hudbu o stupeň výše, co se týče obsahu písní. Roku 1996 - rok po smrti Sterlinga Morrisona - byla skupina přizvána do Rock hall of Fame - Rockové síně slávy.

Obsah

Členové skupiny

Hlavní

Další

  • Angus MacLise (1965)
  • Walter Powers (1970-1972)
  • Willie Alexander (1971-1972)
  • Nico (1967)

Počátky

Skupina se zformovala v roce 1964. Lou Reed hrál s řadou krátce působících skupin a pracoval jako textař pro Pickwick Records. Reed začal zkoušet s Johnem Calem, tento Welšan tou dobou ve Spojených státech studoval klasickou hudbu, zajímal se však i o rock. S Reedem a Calem začal hrát Sterling Morrison (kytara), který již předtím několikrát Reeda doprovázel. Toto trio pak doplnil Angus MacLise. Výsledný kvartet si pak nechal říkat The Warlocks a následně The Falling Spikes. The Velvet Underground je původně název knihy o sadomasochismu (autor Micheal Leigh), kterou skupina našla ležet na ulici. Morrison později řekl, že se název celé skupině líbil a mimo jiné se hodil i k již napsané Reedově písni „Venus In Furs“. Nově vzniklá Velvet Underground zkoušela a hrála v New Yorku. Hudba skupiny byla zprvu mnohem uvolněnější než v pozdějších etapách jejího vývoje. Cale tehdejší styl popsal jako pozůstatek beatnické poetiky. V červenci 1965 nahráli Reed, Cale a Morrison demo-nahrávku. Tu čest měla jedna magnetofonová páska značky Scotch a na ní bychom našli skladby "Venus in Furs", "Prominent Men", slavný "Heroin", "I´m Waiting For The Man", "Wrap Your Troubles in Dreams" a závěrečnou "All Tomorrow´s Parties". Během svého krátkého návratu do Anglie dal Cale kopii nahrávky Marianne Faithfulové a doufal, že se přes ní dostane k Micku Jaggerovi. Nic z dema ale nebylo vydáno, skladby byly uveřejněny až dlouho po rozpadu skupiny na retrospektivním albu Peel Slowly And See. Angus MacLise skupinu opustil poté, co přijali 75 USD za svůj první placený koncert (pořádaný na jedné střední škole). Považoval to totiž za komercionalizaci skupiny. „Angus hrál jen kvůli umění,“ řekl později Morrison. MacLise byl nahrazen Maureen „Mo“ Tuckerovou, jejíž styl výrazně ovlivnil hudební projev skupiny. Velvet Underground získali stálé místo v rockovém klubu Café Bizarre a rychle získali pověst slibné skupiny. Zatímco západní pobřeží Států žilo létem lásky a fenoménem hippies, Velvet Underground se svými tématy zařadili mezi temnější východoamerické skupiny. V písních se zabývali transvestity, závislostí na heroinu a sadomasochismem.

Andy Warhol

Manažerem skupiny se v roce 1965 stal Andy Warhol a navrhl přizvat ke spolupráci německou zpěvačku Nico. Společně s ní se Velveti (rok 1966) vydali na krátké turné po Kalifornii. Skončilo však naprostým fiaskem. Pověst Warhola zcela jistě skupině pomohla, po vydání první desky se ale (na Reedův popud) se skupinou rozešel. Reed přesto oceňoval práci, kterou Warhol odvedl zejména na počátku spolupráce. Během doby, kdy se Reed léčil z hepatitidy, se ke skupině dočasně vrátil MacLise, aby hrál na několika koncertech skupiny. Při nich pak Cale zpíval a hrál na elektrofonické varhany a Tuckerová přešla na basovou kytaru. Také při nich často hráli improvizovanou skladbu nazvanout „The Booker T“, která se pak stala základem písně „The Gift“ na druhém albu White Light/White Heat. Záznamy z těchto koncertů zůstávají jedinou dochovanou nahrávkou sestavy s MacLisem.

The Velvet Underground and Nico (1967)

Na Warholův popud se k tvorbě debutového alba připojila zpěvačka Nico. Nahrávání proběhlo během jednoho nebo dvou dnů a bylo vydáno pod labelem MGM Records v roce 1967. Album se stalo známé mimo jiné díky své typicky Warholovské obálce. Na přední straně obalu byl výrazný žlutý banán s nápisem „Peel Slowly and See“ ("Pomalu oloupejte a uvidíte"). Po stržení obrázku žlutého banánu se na jeho místě objevil oloupaný růžový banán. Podobný obal byl použit pro retrospektivní album celé skupiny „Peel Slowly and See“ vydané v roce 1995. Jedenáct písní odráželo umělecký rozsah skupiny. Nalezli bychom zde zástupce dream popu - Sunday Morning, stejně jako jazz rocku - Black Angel´s song a čistě experimentálního roku - Heroin, Venus in Furs. Zvláště dvě poslední jmenované se staly kultem a v různých verzích se hrají dodnes. První - Heroin - se vyznačuje neklidnou rytmikou a častými změnami tempa evokující nájezd, extázi i dojezd drogy (When I´m rushing on my run And I feel just like Jesus´ son…). Taktéž si nebere žádné politické servítky (all the politicions make crazy sound). Druhá - Venus in Furs - je oslavou na masochismus. Vyniká především bravurním houslovým pozadím Johna Calea. Album se dostalo nejvýše na 171. příčku hitparády Bilboard Magazine. Slibný úvod byl ale očerněn právními problémy. Na zadní straně obalu byl snímek z Warholova filmu Chelsea Girls. Kameraman filmu byl ale zatčen za přechovávání drog a v zoufalé snaze o získání finančních prostředků tvrdil, že snímek byl na albu umístěn bez jeho svolení. MGM Records všechny kopie stáhla do chvíle, než byla právní stránka vyřešena.

White Light/White Heat (1968)

Velvet Underground stále častěji vystupovali naživo a jejich koncerty začaly být hlasitější, hudební projev hrubější a stále častěji zahrnovaly improvizované části. Do svých skladeb také začali vkládat speciální zvukové efekty. Reed dal Warholovi výpověď a Velvety musela opustit i Nico, částečně kvůli své nespolehlivosti. Zlí jazykové však tvrdí, že se jednalo o projev Reedovy žárlivosti na její zpěv, kterému navíc Nico "ujídala" soukromé zásoby speedu. V roce 1967 pak VU nahráli své druhé album – "White Light/White Heat". Vydáno bylo v lednu 1968 a do dnešní doby se jedná o jedno z nejtvrdších a nejhlasitějších vydaných alb. Podle hudebního vkusu posluchače se tak stává buď tím nejlepším, nebo naopak nejhorším, co kdy Velvet Underground vydali. Cale uvedl, že zatímco debutové album obsahovalo některé křehké a krásné písně, tak v případě White Light/White Heat se jednalo o „záměrnou anti-krásu“. Isler a Robbins označili tuto nahrávku za „téměř nesnesitelně intenzivní.“ Píseň „Here She Comes Now“ později nahráli jako cover verzi skupiny Galaxie 500 a Nirvana. Obálku druhého alba tvořil černočerný obrázek tetování jednoho z členů Warholovy „Továrny“. White Light/White Heat se dostala do žebříčku Billboard top 200 přesně na jediný týden, konkrétně na 199. příčku. Uvnitř skupiny začalo sílit napětí: sporný úspěch nebyl dostatečnou odměnou za tvrdou práci a Reed s Calem se začali přetahovat o směr, kterým by měl jít hudební projev VU. Zvláštností je, že zatímco Američané tomutu albu moc sluchu nedopřáli, do ČSSR se pašovalo jedna radost. Právě tahle nahrávka podnítila vznik legendární české undergroundové skupiny Plastic People of the Universe.

The Velvet Underground (1969)

Ještě před vydáním třetího alba vyhodil Reed Johna Cala, který se vydal na sólovou dráhu rockové avangardy a ještě častokrát spolupracoval s Warholem na soundtracích jeho filmů. Nahradil ho Doug Yule. Album The Velvet Underground bylo nahráno na konci roku 1968 a uvedeno v první polovině následujícího roku. Na pracovních verzích alba jsou patrné spory mezi Reedem a Calem. Zatímco Reed chtěl pokračovat konvenčním směrem, Cale chtěl více experimentovat. To podporuje i fakt, že v albu The Velvet Underground téměř všechny hrubé motivy najednou chybí a jsou nahrazeny prvky folkové hudby. Přesto si pár skladeb uchovává svůj experimentátorský charakter - The Murder Mystery (její text vyšel později časopisecky jako báseň). Skladby jako What Goes on či Beginning to See the Ligh zase představují rock´n´roll v nejčistčí formě, jaká je vůbec možná. Textařsky je album vybroušenější než jeho předchůdci a některé ze skladeb se dokonce dostanou do radií. Za cover alba posloužila momentka z Warholovy Factory, která přímo vyzařuje podivnou atmosféru, jíž je album prosyceno. Žádný z členů kapely nevěnuje fotografovi nejmenší pozornost. Jako by zasněně hledí někam úplně jinam.

Loaded (1970)

Loaded je posledním "velkým" albem Velvetů. Vzniklo sice ještě za spolupráce s Lou Reedem, ten ale již zcela zjevně směřoval k sólové kariéře (jeho manager Katz ho k tomu vehementně ponoukal). Rozpory mezi členy zapříčinily, že na tomto albu Velveti zcela ztratili svou tvář. Silné skladby jako Sweet Jane a Rock and Roll (které Reed ve své kariéře nespočetněkrát předělával a stále patří k tomu nejlepšímu, co kdy Reed napsal), jsou doplněny zcela zjevně popovými kusy jako Who Loves the Sun. Album zakončuje skladba Oh! Sweet Nuthin´, jež je zjevnou modlitbou za každého člena skupiny a jako by ospravedlňovala blížící se rozpad a zánik skupiny. Po vydání Loaded Lou Reed skutečně odešel - vydal se vstříc kariéře newyorského poety s kytarou - a ze zdravě tvůrčího jádra Velvet Underground nezůstalo prakticky nic.

Squeeze (1972)

Za rozhárané situace se torzo skupiny (často posměšně přezdívané "Velveťínci") zmohlo ještě na jedno poslední album. Squeeze je skutečným posledním vydechnutím bývalé legendy. Album nebude oficiálně nikdy vydáno. Velvet Underground na dlouho zanikne

Obnovení skupiny

Po Warholově smrti v roce 1987 se objevila myšlenka na obnovení skupiny. Lou Reed a Johnem Calem začali pracovat na společné desce věnované památce zesnulého velikána pop artu. Výsledek jejich spolupráce byl představen roku 1990. Album Songs for Drella je skutečně prosyceno velvetovskou atmosférou a je považováno za jedno z nejlepších, které Reed nebo Cale kdy vydali (hodnocení se pohybuje v průměru kolem 9/10). V jednoduchém aranžmá Reedovy kytary a Caleovy violy či kláves vznikají až překvapivě nápadité melodie s častými změnymi rytmiky i dynamiky. Po tomto art rockovém úspěchu se začaly šířit různé fámy. Je to vlastně logické. Překvapující však je, že se tyto zvěsti vyplnily: roku 1992 byli Velvet Underground znovu sjednoceni. Sestava Reed, Cale, Morrison a Tuckerová vypovídala o někdejší slávě. Velveti se vydali na evropské turné. Začali v Edinburgu a symbolicky se také představili v pražském Kongresovém centru (mimochodem oba nejvýzanmější představitelé - Reed i Cale - od té doby Prahu pravidelně zařazují do svých turné). Bylo představeno také několik novinek. Z tohoto turné vzniklo album Live MCMXCIII. Přesto dříve než skupina stihla odjet do New Yorku natočit nové studiové album, probudila se mezi Reedem a Calem stará řevnivost, jež je pronásleduje již léta. Příčiny jejich rozchodu jsou neznámé. Skupina se tak po roce znovu rozpadá a album Live MCMXCIII je pravděpodobně poslední tečkou za jednou velkou hudební érou. Je to škoda, protože některé ze skladeb znějí lépe než ve svých původních verzích. Předně je však toto album upomínkou velvetovských legend, které vždy stály poněkud stranou pozornosti- Sterlinga Morrisona a Moe Truckerové, kteří zde mnohdy dostali více místa než Reed a Cale.

"Posmrtné" dění

Reed a Cale se již spolu nikdy nesešli. Jeden o druhém nemluví a na zvídavé otázky novinářů se vyjadřují více než popudlivě, o čemž svědčí výňatek z rozhovoru s Lou Reedem: -Považujete Johna Calea za svou konkurenci?
-John Cale a konkurence?! Přesto právě v tomto údobí se již dlouho mrtvá skupina dočkala největšího ocenění. V roce 1995 byla vydána fenomenální pěti-disková kolekce Peel Slowly and See, která obsahuje všechny skladby, které kdy Velvet Underground vydali a několik těch, které již vydat nestačili či případně je nebyl důvod vydávat. Alternativní mixy (obzvláště album Velvet Underground je celé přepracované) jsou doplněny demo-nahrávkami včetně té úplně první, o níž již byla řeč.
V tom samém roce umírá kytarista Sterling Morrison.
O rok později je skupina přizvána do Rockové síně slávy.
V roce 2004 vyhlásil americký hudební časopis The Rolling Stones Velvet Underground za devatenáctou nejvýznamnější skupinu v rockové historii. Fanoušci však mají jasno.

Diskografie

Singly

  • 1966 - All Tomorrow's Parties
  • 1966 - I'll Be Your Mirror
  • 1966 - Sunday Morning
  • 1966 - Femme Fatale
  • 1968 - White Light/White Heat
  • 1968 - Here She Comes Now
  • 1969 - What Goes On
  • 1969 - Jesus
  • 1971 - Who Loves the Sun
  • 1971 - Oh! Sweet Nuthin'
  • 1985 - Foggy Notion (nahráno 1969)
  • 1985 - I Can't Stand It (nahráno 1969)
  • 1994 - Venus in Furs (ze živého vystoupení během krátkého znovusjednocení 1993)
  • 1994 - I'm Waiting for the Man (ze živého vystoupení během krátkého znovusjednocení 1993)

Alba

Studiovky

Záznamy živých vystoupení

Sety a kompilace

  • 1985 - VU
  • 1986 - Another View
  • 1993 - What Goes On (box set)
  • 1995 - Peel Slowly and See
  • 1997 - Fully Loaded - dvoudisková verze: původní Loaded plus alternativní mixy a nikdy neuveřejněné skladby

Externí odkazy



Citováno z „http://www.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/The_Velvet_Underground“