Věda

Z Multimediaexpo.cz


Věda je systematický způsob poznání skutečnosti, jehož objektem mohou být předměty, události nebo lidé.

Obsah

Definice vědy

Každé propracované a obecné rozumové poznání vycházející z pozorování, rozvažování nebo experimentu.

Systém metodicky podložených, objektivních vět o určité předmětné oblasti. Předmětnou oblastí je přitom každý fakt uchopitelný buďto bezprostředně, nebo pomocí instrukcí pomocných prostředků: číselné a prostorové vztahy (např. matematika, geometrie), živá a neživá příroda (přírodní vědy), jevy společenského života (duchovní vědy, historická věda, filologie, sociologie, politologie aj.).

Soustavná, kritická a metodická snaha o pravdivé a obecné poznání v určité vymezené oblasti skutečnosti.

Věda stojí na procesu: sdílení – vyvracení – potvrzování

Nepřetržitý proces lidského poznávání přírody, společnosti, člověka, lidského myšlení a kultury. Na rozdíl od běžného poznávání jde ve vědě o systematické racionální a metodické vyvozování a zobecňování nových poznatků na základě abstraktního myšlení a teoretické činnosti.

Jedna z forem osvojování si světa člověkem, jejímž produktem jsou teoreticky systematizované objektivní poznatky nebo soubor poznatků, které se nacházejí ve zdůvodněném kontextu, resp. měly by se nacházet ve zdůvodněném kontextu. Na vědu se kladou požadavky objektivity, pravdivosti a metodiky (případně i terminologické jednoznačnosti. Věda je hledáním hypotéz, jejich ověřování (verifikace) a testování pokusy na falzifikaci jednotlivých důsledků.

V širokém smyslu nepřetržitý společensky podmíněný proces systematického racionálního poznávání přírody, společnosti a myšlení, při němž dochází ke stále pravdivějšímu odrazu objektivní reality ve vědomí, ke stále hlubšímu pronikání od povrchových jevů k jejich vnitřní podstatě, což umožňuje stále dalekosáhlejší využívání a ovládání přírodních a společenských procesů a stále účinnější praktické přetváření světa člověkem. Představuje nejvyšší formu poznávací teoretické činnosti, jejíž výsledky jsou nenahraditelnou kulturní hodnotou. Jako jedna z forem společenského vědomí splývala věda původně s filozofií, avšak vždy se odlišovala zásadně od mytologie a náboženství. Na rozdíl od umění, jež si osvojuje pouze určité aspekty reality, spjaté s životem člověka obraznou formou s emocionálním zaměřením, činí věda předmětem své poznávací výzkumné činnosti veškerou skutečnost a své objektivní poznatky formuluje v logické podobě pojmů, hypotéz, teorií a zákonů. Jako celostní soustava zahrnuje nauky o přírodě i společnosti, ale také filozofii jako racionální světový názor, teorie a metody, metodologie a techniky, výzkum základní i aplikovaný, diferencované skupiny věd technických, zemědělských i lékařských. Z půdy filozofie jako svého základu se speciální vědy historicky vyvinuly a zůstávají s ní v té, či jiné podobě nerozlučně spojeny.

Walter Bryce Gallie uvádí pojem věda jako typický příklad podstatně zpochybněného pojmu (essentially contested concept).[1]

Dějiny vědy

Názory na proces vývoje vědy se liší. V současnosti je významná především teorie T.S. Kuhna o proměně vědeckého paradigmatu prostřednictvím vědeckých revolucí. Již od dob antiky je pro vědu charakteristické zkoumání skrytých zákonů, působících na jevovou (viditelnou) stránku věcí. Z různých příčin je zejména v euroamerické civilizaci od 17. století privilegována věda oproti jiným formám poznání, neboť přináší hmatatelné výsledky a umožnila vytvořit moderní vědecko-technickou civilizaci. V současnosti se zejména v postmoderně rehabilitují i mimovědné postupy poznání. Chápání vědy se však v jednotlivých obdobích lišilo. Lišilo se i v pojetí jednotlivých myslitelů — viz níže).

Dělení vědy

Vědy se navzájem liší předmětem nebo metodou. Vědu lze dělit i podle principů. Podle stupně obecnosti se věda rozděluje na teoretickou a aplikovanou. Existuje řada dalších dělení, např. novokantovské dělení na vědy nomotetické (formulující obecné zákony; přírodověda) a idiografické (popisné; historie). Filozofie jako věda je chápána zčásti jako metodicko-kritický základ, respektive jako integrace všech speciálních věd (teorie vědy), zčásti jako ne-vědní myšlení. Věda jako jediný celek zůstává nedostižným ideálem (viz Filozofie vědy)

Dělení podle principů

V oblasti principu vědy byly ustaveny Platónem a Aristotelem dvě silné tradice. Platón rozlišuje pět matematických „umění“ – aritmetiku, geometrii plochy, geometrii těles, astronomii a harmonii. Tyto vědy obsahují chápání pravdy bytí. Ti, kdo tyto vědy studují, nicméně podle Platóna, akceptují jejich principy nekriticky, jako absolutno. Ustavuje proto dialektiku. Ta je nadřazená matematickým vědám, protože bere jejich předpoklady nikoliv jako principy, ale jako hypotézy, které slouží jako stupně vedoucí k jednotnému principu. Dialektika ukazuje propojení přírodních věd mezi sebou a jejich vztah k jsoucnu.

V opozici proti platónské koncepci jednoty věd je Aristotelův postoj, který možnost nejvyšší vědy, ze které jsou vydedukovány základy věd jednotlivých, popírá. Podle Aristotela je nutné zkoumat každou vědu zvlášť a podrobně. Je potřeba vědní obory uspořádat, nesoustředit se na to, z čeho vycházejí.

Aristotelovi ve 13. století oponuje Tomáš Akvinský, který opět nastoluje koncepci univerzální vědy. V komentáři k Aristotelově Metafyzice – definuje tento pojem jako vědu, která se zabývá univerzálními principy.

O pár století později se zase Francis Bacon vrací k Aristotelově filosofii přírody. V 18. století se pak opět objevuje inspirace platónskou jednotou. Immanuel Kant také uvádí vědu, která je základem pro ostatní. Je to metafyzika, podle něj jediná možná čistá věda přírody. Je to absolutní všeobecnost.

Dělení podle předmětu zkoumání

Vědy se dále dělí podle předmětu zkoumání. Francis Bacon svou filosofii přírody představuje tak, že obsahuje základní přírodní vědy, které tvoří pyramidu. Na spodu této pyramidy leží historie přírody. Na ní je postavena fyzika, dělená na méně a více všeobecnou. Na fyzice pak stojí metafyzika (věda odlišná od 1. filosofie). Tři induktivní úrovně historie přírody, fyzika a metafyzika jsou podle Bacona pravdivé stupně znalosti. Pro pozdější učence Barucha Spinozu a Gottfrieda Wilhelma Leibnitze je základem vědy jediná substance. V případě Spinozy je to Bůh nebo příroda. Leibnitz má za základ monády — činné síly, ze kterých se všechno skládá.

Dělení podle metody vědy

V současnosti lze vědy rozlišit na základě odlišných metod, popř. cílů na matematické, přírodní (empirické) a humanitní (společenské). Každá věda si pro výzkum předmětné oblasti vytváří své metody nebo je přejímá z jiných věd. K metodice věd zásadně patří: definice předpokladů (axiom), vytváření hypotéz a teorií a konstatování, jaký stupeň jistoty je určité výpovědi přisuzován. (zákon, pravidlo). Pokud jsou výsledky, případně metody jedné vědy aplikovány druhou vědou, označujeme je jako pomocné vědy. Základními metodami věd je vědecké pozorování, analýza, syntéza, indukce, dedukce, deskripce a komparace.

Systém věd

Teorie vědy

Teorií vědy se ve svých dílech zabývali například Thomas Samuel Kuhn, Karl Raimund Popper, Paul Karl Feyerabend, Imre Lakatos a další.

Vědecké modely, teorie a zákony

Od novověku je věda založena na představě zákonitého (a matematizovatelného) chování společnosti, které se odhaluje hypotézou, zobecňuje v teorii a ověřuje pozorováním či opakovatelným experimentem. Věda nastoluje požadavek obecného poznání, na základě něhož lze ve zdánlivě nepřehledném světě oddělit podstatné od nepodstatného a určit obecně platné zákony, pomocí nichž lze úspěšně předvídat a případně předpovězené skutečnosti experimentálně modelovat. Předmětem vědy je tedy odhalování a formulování zákonů, jimiž se řídí jevy, a pak sestavování teorií z těchto zákonů.

Související články

Externí odkazy


Chybná citace Nalezena značka <ref> bez příslušné značky <references/>.
Citováno z „http://www.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/V%C4%9Bda“