Sovětská válka v Afghánistánu

Z Multimediaexpo.cz

(Přesměrováno)
Přejít na: navigace, hledání
Sovětská válka v Afghánistánu
Konflikt: Studená válka
Mujahideen village.JPEG
Mudžáhidi se vrací do Sověty zničené vesnice 25. března 1986
Trvání: prosinec 1979 – únor 1989
Naplánováno: {{{plánováno}}}
Cíl: {{{cíl}}}
Místo: Afghánistán
Casus belli: růst moci radikálních islamistů
Výsledek: Stažení sovětských jednotek, pokračující občanská válka
Změny území: {{{Území}}}
Strany
Flag of the Soviet Union.png SSSR,
AfghanFlag1980.png Afghánská demokratická republika
Afghánští a cizí Mudžáhidi, podporovaní
Flag of Pakistan.png Pákistánem,
Flag of the United States.png USA,
Flag of Saudi Arabia.png Saudskou Arábií,
Flag of Iran.png Íránem,
Flag of the People's Republic of China.png ČLR
Velitelé
Sovětské jednotky
Sergej Sokolov,
Boris Gromov,
Valentin Varennikov,
Grigorij Bojarinov
Abdul Hak,
Džaláluddín Hakkání,
Gulbuddín Hekmatjár,
Ismail Chán,
Ahmad Šáh Masúd,
Muhammad Zia-ul-Hak
Rahimuddín Chán
Achtar Abdur Rahmán
Síla
SSSR: 80 000-104 000
Afghánští vojáci: 40 000-80 000
Údaje nejsou
Ztráty
Oficiální SSSR:
14 453 mrtvých,
53 753 zraněných,
417 pohřešovaných,
415 932 nemocných.
Revidovaný odhad: 26 000 mrtvých.
Afghánští komunisté ????
Odhad přes 1 mil. mrtvých afghánských civilistů a 90 000 bojovníků[1], stejně jako 5,5 mil. přestěhovaných.
{{{poznámky}}}


Sovětská válka v Afghánistánu byl konflikt probíhající v letech 19791989 jako součást občanské války mezi afghánskými komunisty podporovanými Sovětským svazem, a mudžáhidy, usilujícími o jejich svržení. Jedná se o jednu z významných událostí Studené války a spolu s Íránskou islámskou revolucí a Íránsko-Iráckou válkou zásadním způsobem přispěla k růstu moci ozbrojených radikálních islamistů ve střední Asii. Vzhledem k vysokým lidským i materiálním nákladům, které nakonec nevedly ke konci úspěšnému z hlediska SSSR, je také označována jako sovětský Vietnam. Tento vojenský neúspěch je někdy zmiňován jako jeden z podstatných faktorů v rozpadu sovětské moci a následného kolapsu SSSR v roce 1991.

Obsah

Sovětská invaze

Invaze Sovětské armády se uskutečnila v prosinci 1979, pod záminkou údajné žádosti afghánských vládních představitelů a na základě dřívější sovětsko-afghánské Dohody o spolupráci, přátelství a dobrém sousedství. Především se však jednalo o reakci na sektářské boje uvnitř vládnoucí marxistické Lidově-demokratické strany Afghánistánu a úspěchy islamistických povstalců podporovaných Pákistánem a Spojenými státy, které ohrožovaly zájmy SSSR v oblasti. Na jejím počátku zastřelily sovětské speciální jednotky afghánského prezidenta Hafizulláha Amína a na jeho místo byl z vůle politbyra dosazen dosavadní velvyslanec v Československu Babrak Karmal. Konflikt trvající 10 let byl typickou ukázkou sovětského „vývozu socialismu.“ Hlavní politická zodpovědnost za vpád Sovětské armády do Afghánistánu leží na tehdejším vedení SSSR. Politbyro nesvolalo ani všechny členy, účastnili se pouze Leonid Iljič Brežněv, Jurij Vladimirovič Andropov (šéf KGB), maršál Dmitrij Fedorovič Ustinov (velitel Sovětské armády) a Andrej Andrejevič Gromyko (ministr zahraničí SSSR) . Tři z nich jsou spoluaktéři vpádu do ČSSR v roce 1968. Stejně jako v Maďarsku v roce 1956 a ČSSR v roce 1968 očekávali, že po nedlouhých protestech se vše vrátí do starých kolejí. Namísto toho je však SSSR zataženo do vleklé války ve velice náročném a obtížně dostupném terénu a dostává se do mezinárodní izolace.

Role CIA

Od vypuknutí bojů byly protisovětské jednotky mudžahedínů vyzbrojovány a cvičeny agenty CIA. Pro tento účel bylo zbudováno několik výcvikových táborů těchto bojovníků, hlavní z nich nazvaný Al-Kajdá (z arabského القاعدة - základna). Mudžahedíni a jejich výcvik byl tajně, bez dohledu voličů či Kongresu dotován USA jako součást boje proti rozpínání Sovětského svazu. Tato myšlenka vzešla z hlav někdejších politických poradců (jako její autor je někdy uváděn Zbigniew Brzezinski) a „inspirací“ pro tento typ nepřímého odboje byla zkušenost Američanů z podobných praktik Sovětů vůči nim v jednom z minulých vzájemných konfliktů a sice Vietnamské války. Kromě materiální pomoci CIA pomohly zprostředkovat i volání a výzvy okupovaných Afghánců po společném džihádu (v původní významu: úsilí za udržení islámských tradic) muslimů (nejen) okolních zemí, ve kterých toto náboženství hrálo hlavní roli. Výzvu postupně vyslyšelo a na bojiště se dostalo několik tisícovek bojujících muslimů z celkem 32 zemí[2], zejména Střední Asie a Blízkého Východu. Bojů na straně mudžáhidů se mimo jiné údajně zúčastnily i pákistánské speciální jednotky, tzv. Černí čápi, převlečení za afghánské mudžahedíny. S vládou USA a zejména CIA v té době úzce spolupracovala Pákistánská koordinující zpravodajská služba ISI (Inter-Services Inteligence); samotný Pákistán pak zajišťoval logistiku[3] a přesun mudžahedínů na bojiště.

Útok na Amínův palác v Kábulu

Co předcházelo

Sídlo 40. sovětské armády v roce 1987, místo kde byl zabit Amín

Po nástupu socialistického režimu se zvedla vlna lidového odporu, která se projevovala lokálními útoky na místní záležitosti státní správy a vzpourami vojenských posádek. Jednalo se o lokální konflikty, které byly průběžně silou potlačovány. Šlo o útoky chaotické a nekoordinované, protože jednotlivé skupiny a kmeny v opozici vedly boje i mezi sebou. Přesto Kábulské vlády neustále žádaly SSSR o vojenskou pomoc při každém podobném útoku. Několikrát bylo i vyhověno, avšak skrytě jednotkami maskovanými za technické specialisty nebo poradce. Proto i kontingent, který přistál 25. prosince 1979 v Kábulu, byl považován za součást této pomoci a nikomu to tedy nepřišlo podivné.

Přípravy

Specnaz se připravují na akci, 1988

25. prosince 1979 v noci začaly na Kábulském letišti přistávat sovětské transportní letouny s voj.technikou a spec. jednotkami na palubě. 27. prosince 1979 vyrazila kolona obrněnců k prezidentskému paláci. V jejím čele postupovalo speciální komando KGB pod velením plukovníka Bojarinova, šéfa speciálního výcvikového střediska KGB v Balašiše. Všichni tito muži byli oblečeni do afghánských uniforem a i jejich vozidla měla afghánské značení. Cestou byla kolona kontrolována na kontrolním stanovišti, vojáci KGB z čelního stroje celé osazenstvo stanoviště postříleli. Na výšině nedaleko paláce se nachází restauracekasino, kde se scházeli vyšší důstojníci afghánské armády. Pod záminkou objednávky míst na Nový rok do ní skupinka Specnazu vstoupila, následně pobila osazenstvo a přesunuli se do ní velitelé akce. Byl odsud výborný výhled na Amínův palác a mohli odsud koordinovat velení.

Stav obrany Paláce Dar-ul-aman

Sovětské bitevní vrtulníky Mil Mi-24 a tanky během kombinované operace

Sám palác je na těžko přístupném strmém návrší, porostlém stromy a hustým křovím, vše bylo zaminované. K paláci pak vedla jediná cesta, nepřetržitě střežená tanky a velkorážnýmikulomety. Samo silné zdivo paláce bylo schopné odolat zásahům z houfnic. Uvnitř paláce byla osobní Amínova garda, sestavená z příbuzných a prověřených členů. Ti žili v domech v bezprostřední blízkosti paláce. Směrem od paláce bylo 7 palpostů, vyzbrojených samopaly, kulomety a granátomety. Vnější okruh pak tvořila obrana třech praporů motopěchoty a tanků. Ti byli umístěni nedaleko paláce. Na příjezdu byli zakopány 2 tanky T-54 umístěné tak, že měli velký palebný rozsah. Naštěstí pro Specnaz neměly tyto tanky osádky trvale, ale jen v případě pohotovosti. Celkem čítal vnější okruh okolo 2500 lidí. V Kábulu byly celkem lokalizovány 2 divize a tanková brigáda. KGB získala detailní plán paláce a měla tak přehled o obraně paláce a přístupových cest.

Zahájení útoku

V 19:30 se Kábulem rozlehly silné exploze. To jedna skupina komanda Zenit, nazvaná „Kolodec“, zničila rádiokomunikační uzel, čímž odřízla Kábul i palác od zbytku světa. Zároveň to byl signál pro všechny skupiny k útoku na palác. Jako první zahájily krycí palbu na palposty dvě ZSU-23-4. Další dvě ZSU-23-4 společně s aut.granátomety AGS-17 mířili na tanky a bránili tak afghánským osádkám přiblížit se k tankům. Skupina BMP-1 komanda Zenit mezitím smetla vnější palebná postavení a pokračovali po serpentýnách cesty na odpočívadlo - plošinu před palácem. Jakmile první stroj minul zatáčku před palácem, z paláce spustili palbu velkorážné kulomety. Čelnímu BMP zničili pásy, následně i korbu a stroj začal hořet. Velitel pododdílu B. Suvorov byl zabit s částí skupiny, další byli zraněni. Zbytek vyskákal ze strojů, zalehl a opětoval palbu do oken paláce. Mezitím jiná skupina „Hrom“ se pomocí speciálních šplhacích pomůcek šplhala po strmém svahu nahoru.

Sovětský voják na stráži, 1988

Zenitu, přibitému palbou na návrší, přicházejí posily na dalších BMP pálících ze všech zbraní po stanovištích kulometů. Střely velkorážných kulometů mají takovou razanci, že na BMP je prostřílené sklo i bočnice. V BMP jsou ale zraněni jen 2 členové osádek. Rychle se přibližují až k samotnému vchodu paláce a poskytují tak úkryt komandu, přibitému k zemi kulomety. Do této fáze je taky největší množství zabitých a raněných, hlavně v řadách „Zenitů“ doposud ležících na zemi. Osádky vyskakují a krycí palbou a granáty do oken umožňují Zenitům pokračovat v útoku a dostat se ke zdem paláce. Mezitím doráží ZSU-23-4 a umlčují kulomety v horních patrech. Doráží i skupina Hrom zdolající svah a setkávají se u vchodu paláce. Afghánci z horních pater začli házet granáty do míst u zdi, kam nešly vyklonit kulomety. Počet zraněných se rozrůstá. Část „Zenitu“ proniká do paláce oknem v pravé části paláce.

Vstup do Paláce Dar-ul-aman

Mudžáhid se střelou země-vzduch

Další boje připomínaly dobývání Reichstagu — úkryt, palba po všem kolem a další úkryt. Při tom byl zabit plukovník Bojarinov, když se se svou skupinou „připletl“ do palby jiné skupině (měl v sobě 9 kulek a několik střepin z granátu). Ve zdech paláce se ale nácházelo ještě okolo 100-150 členů osobní Amínovy stráže a pro zamezení ztrát Specnazů bylo nutno používat metodu: „Zahluš granáty, střílej a pak se ptej po kom“. Specnazové jsou navíc rozzuřeni z předchozích ztrát a mají rozkaz nebrat zajatce. Nešlo ani vypnout světlo a využít tmy, protože generátory byly v podzemí a nebyl čas je hledat a zničit. Občas se sestřelila alespoň žárovka, aby tma poskytla krytí. Všude byl oheň, dým a hrozný hluk. Když se dým trochu rozplynul, nahoře v baru ležel mrtvý Amín v adidasové soupravě vedle barové stoličky a měl v sobě střepiny z granátu i kulky. Bojarinov též vydal rozkaz odstranit i všechny svědky. To se mu však během operace stalo osudným — během operace si ho výsadkaři, kteří se akce zúčastnili společně s komandos KGB, spletli s příslušníkem prezidentovy stráže a zastřelili i jeho.

Bilancování

Sovětské obrněné transportéry BTR-60PB a BTR-80 při stahování z Afghánistánu v roce 1988

Za tuto akci bylo povýšeno a vyznamenáno okolo 400 příslušníků komand KGB a GRU, kteří se akce účastnili (někteří posmrtně). Důstojníci dokonce přímo v Moskvě. Zároveň ale byli varováni, že na průběh akce mají zapomenout a nikdy o ní nemluvit.

Po stažení

Spolu s koncem války a stahováním sovětských vojsk ustala stejně rychle mezi lety 1988 a 1989 i podpora mudžáhedínů ze strany Spojených států. Náhle nastalé „mocenské vakuum“ nad zpustošelým Afghánistánem vyplnily různé jednotlivé (a bohatě vyzbrojené) mudžáhedínské frakce, mezi kterými se následně rozpoutal boj o moc, který trval dalších cca 7 let a mezitím přerostl do rozměrů občanské války. Neutěšená situace v zemi pro tu většinu muslimů-mudžáhedínů, která se po odražení sovětské okupace vrátila k obyčejnému životu, vyústila přibližně v roce 1994 ve vznik Tálibánu.

Související články

Reference

  1. http://www.wordiq.com/definition/Soviet_invasion_of_Afghanistan
  2. The Oil Factor, časový kód 01:00:24
  3. ibid, časový kód 1:00:19

Článek o dobytí Amínova paláce je založen na informacích uveřejněných na webu www.palba.cz (autor Pegeucko)

Literatura

Externí odkazy


Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Sovětská válka v Afghánistánu
Osobní nástroje
Jmenné prostory
Varianty
Akce
Hlavní funkce
Navigace
Nástroje
Příspěvky a dary
Další informace