Slobodan Milošević

Z Multimediaexpo.cz

Stop hand.png   Neutralita tohoto článku je celkově zpochybněna.
  Podrobnější zdůvodnění najdete v diskusi.
  Pro vkladatele šablony: Vložte prosím na diskusní stránku zdůvodnění. 		Stop hand.png


Slobodan Milošević (srbskou cyrilicí Слободан Милошевић, 20. srpna 1941 Požarevac – 11. března 2006 Haag) byl srbský politik, prezident Srbska v letech 1991–1997 a hlava Svazové republiky Jugoslávie v letech 1997–2000. Na podzim 2000 jej mohutné demonstrace donutily přiznat porážku[1][2] v prezidentských volbách. Milošević je považován za hlavního představitele Srbů během konfliktů v bývalé Jugoslávii.

Obsah

Vzestup

Slobodan Milošević byl Srb černohorského původu narozen v Požarevci. Jeho otec se jmenoval Svetozar (1907–1962) a matka Stanislava. Miloševićův otec Svetozar vystudoval Teologickou fakultu a byl knězem. Ve druhé světové válce však otec opustil rodinu, a o tu se pak starala matka. Otec byl zabit roku 1962 pistolí a matka se v roce 1974 oběsila. V roce 1959 byl Slobodan Milošević jako student gymnázia přijat do Svazu komunistů Jugoslávie. Roku 1965 se oženil s kamarádkou z dětství a svou dlouholetou přítelkyní Mirjanou Markovićovou, která ho do posledních dnů následovala, dokonce i v politice.[3] Milošević dokončil právní fakultu v Bělehradě. Už tehdy byl velice schopný řečník, byl vítěz každoročního soutěžení v řečnění. Svou kariéru začal v „Tehnogasu“, kde pracoval i Ivan Stambolić, se kterým se později Milošević důvěrně seznámil. Poté pokračoval jako bankéř, a to v Beobance, kde se dokonce dostal až na pozici generálního ředitele. V New Yorku pak dva roky setrvával jako oficiální představitel banky. V roce 1983 Milošević opustil ředitelské pozice a začal se věnovat politice. Už v té době se dotýkala ekonomická krize všech společenských tříd v Jugoslávii. Přibývalo stávek a rostla nespokojenost. Ekonomiku tížily dluhy, které zavinila neodpovědná politika osob, které byly u moci ještě v dobách Josipa Tita. Milošević se nejdříve stal předsedou SKJ části Nový Bělehrad. Následně se stal hlavním představitelem Socialistického svazu Srbska. Roku 1984 Slobodan Milošević přichází na pozici předsedy městského svazu komunistů Bělehradu. Byl známý svými represivními a restriktivními metodami, mimo jiné kampaní za zastavení vydávání děl Slobodana Jovanoviće. V únoru 1986 byl zvolen předsedou ústředního výboru SK Srbska, a to i přes odpor, za kterým stál Ivan Stambolić. Od šedesátých let se postupně zhoršovala situace Srbů v Kosovu. Špatné ekonomické podmínky, rostoucí nacionalismus stále početnější albánské populace a později i problémy s autonomní správou v té době již převážně albánského Kosova přiměly řadu z nich se vystěhovat do jiných částí Srbska. V druhé polovině 80. let byly běžné demonstrace kosovských Srbů i Albánců s národnostními požadavky. Po zásahu převážně albánské policie proti demonstraci kosovských Srbů a Černohorců se v dubnu 1987 proslavil Milošević heslem „Nikdo vás nesmí bít!“. O dva roky později v takto vyhrocené situaci pronesl v Kosovu známý proslov u příležitosti 600 let od bitvy na Kosově poli. Řada Miloševićových odpůrců tento projev považuje za předznamenání následujícího krvavého rozpadu Jugoslávie. 9. prosince roku 1990 byl zvolen prezidentem Srbska a v prosinci roku 1992 potvrzen v úřadu. Milošević získal na konci existence socialistické Jugoslávie podstatný vliv, který mu umožnil destabilizovat zemi, hlavně díky ekonomickým tahům, které zhoršily už tak složitou hospodářskou situaci země a znemožnily reformy tehdejšího premiéra Ante Markoviće. Na jedné straně se tak prosazoval šokový plán chorvatského premiéra na zmrazení mezd i cen a na druhé straně se v Srbsku tiskly peníze. Spustila se tak hyperinflace, která spolu s mezinárodními sankcemi v 90. letech začala tragicky dorážet srbské hospodářství.[2][4]

Miloševićova úloha v občanské válce v Jugoslávii

Soubor:Jna t-55 slovenia.jpg
Jugoslávská lidová armáda útočící na Slovinsko

V červnu roku 1991 Slovinsko a Chorvatsko opustily federaci Jugoslávie a totéž brzy poté udělali i funkcionáři Makedonie (září 1991) a Bosny a Hercegoviny (březen 1992). Srbové v Chorvatsku (580 000) a Bosně (1,6 milionu) chtěli zůstat v Jugoslávii. Milošević tvrdil, že nezpochybňuje možnost každého národa oddělit se od Jugoslávie, avšak nesmí se zpochybňovat žádnému národu to, že chce v Jugoslávii zůstat. Srbové v Chorvatsku začali organizovat vlastní autonomii někdy v polovině roku 1990 a v tom je podporovala i Jugoslávie. Chorvatsko se však silně postavilo proti zakládání nového státu uprostřed již existujícího státu. Kolem roku 1991 a začátkem roku 1992 společně s vojskem JNA (Jugoslávská národní armáda) Srbové válčili proti chorvatské vládě. První vůdce Srbů v Chorvatsku Milan Babić tvrdil, že Milošević je vinen za válku a další vůdce Goran Hadžić říkal, že je „prodloužená ruka Slobodana Miloševiće“. Milošević se několikrát setkal s Franjo Tuđmanem a spolu vyjednávali o rozdělení Bosny a Hercegoviny podle národnostních hranic. To děsilo představitele Bosňáků, kteří chtěli zachovat Bosnu a Hercegovinu jednotnou, avšak s značným vlivem centrální správy. Během krátké války ve Slovinsku a v počátečních fázích válkek v Chorvatsku a v menší části i v Bosně se JNA výrazně angažovala, ale pod tlakem Západu (sankce, potenciální hrozba vojenské intervence) se zčásti stáhla, zčásti přešly struktury armády a zbraně do rukou místních Srbů. Srbsko-černohorská Jugoslávie podporovala Srby ve válce v odtržených státech pouze nepřímo a Slobodan Milošević postupně ztrácel na události v Chorvatsku a v Bosně vliv. Slobodan Milošević dokonce nepodpořil ani chorvatské Srby během operace Bouře, kdy byli vojensky poraženi a území etnicky vyčištěno Chorvaty, ani bosenské Srby v následujícím útoku chorvatské armády na převážně Srby obývané území jihozápadní Bosny. Pouze za bosenské Srby podepsal v roce 1995 Daytonskou dohodu, kterou skončila válka v Bosně, neboť vedoucí představitelé místních Srbů byli stíháni jako váleční zločinci. Někteří západní politici se v tu dobu paradoxně dívali na zprvu zatracovaného Miloševiće téměř jako na mírotvůrce, ale tento pohled se znovu změnil během kosovské krize.

Bombardování Jugoslávie

Miloševićovo omezování autonomie Kosova, které začalo již na počátku 90. let a mělo zastavit politickou emancipaci kosovskoalbánského vedení (které chtělo změnit tehdejší svazovou autonomní oblast na svazovou republiku – s právem sebeurčení) a další zásahy proti tamnímu obyvatelstvu a následný podpis Daytonské dohody v roce 1995, která uznala Srbsko v jeho dosavadních hranicích, tedy včetně Kosova, iniciovaly vznik Kosovské osvobozenecké armády (UÇK), která zahájila v roce 1996 teroristické útoky. Roku 1997 vypukla v Kosovu občanská válka mezi UÇK a jugoslávským státem. Bělehrad nejprve váhal s rozsáhlou ofenzívou proti povstalcům, ale když 23. března 1998 označil velvyslanec USA pro Balkán Robert Gelbard UÇK jako „nepochybně teroristickou organizaci,[5]“ prezident Slobodan Milošević zahájil vojenské akce. V průběhu války docházelo k oboustrannému teroru na civilním obyvatelstvu i k oboustrannému vyhánění lidí z domovů. Nicméně podle reportu německých zpravodajských agentur srbské operace byly namířeny proti povstalcům, nikoliv proti etnickým Albáncům jako celku. 24. června 1998 došlo k tajné schůzce zástupců USA a UÇK v Juniku. V září zasedala Rada bezpečnosti OSN i vedení NATO, které 13. října dalo Miloševićovi ultimátum, aby stáhl svá vojska z Kosova, a pokud tak neučiní, bude Jugoslávie vystavena leteckým náletům.[6][7] Jakmile se jugoslávská armáda stáhla, UÇK obsadila rozsáhlá území, na kterých začala provádět genocidu nealbánského obyvatelstva. Během prosince její útoky eskalovaly, a tak v lednu 1999 zahájila jugoslávská armáda další ofenzívu. V únoru byla zahájena jednání mezi Srby a Albánci, která skončila fiaskem. Z Kosova uprchlo 150 tisíc osob a poté jednotky NATO zareagovaly vojenským útokem, který měl oficiálně charakter zejména leteckého bombardování vojenských cílů a vládní, vojenské, dopravní a průmyslové infrastruktury Jugoslávie, ale týkal se i civilních cílů. Osmitýdenní bombardování vyústilo v předání Kosova pod mezinárodní správu, která však nedokázala zabránit dalším násilnostem na nealbánském obyvatelstvu. Kosovská osvobozenecká armáda provedla v zemi etnickou čistku, při níž bylo v roce 1999 ze země vyhnáno přes 200 tisíc Srbů. Byly zničeny desítky pravoslavných kostelů, stovky domů a dalšího srbského majetku.

Poslední léta

Milošević byl uvězněn a souzen Mezinárodním tribunálem pro bývalou Jugoslávii pro obvinění z genocidy, válečných zločinů a zločinů proti lidskosti, spolu s dalšími srbskými, muslimskými a chorvatskými generály. Dne 11. března 2006 byl nalezen ve své cele mrtev. Dle oficiální zprávy Haagu byl příčinou infarkt myokardu. Infarkt jako příčinu smrti potvrdili i ruští lékaři. V krvi se ale našel rifampicin – látka, která snižuje účinky léku proti infarktu, což vyvolalo pochybnosti o skutečné příčině Miloševićovy smrti. Bývalý prezident byl 18. března 2006 pohřben ve svém rodném městě Požarevac na pozemku rodinné usedlosti.

Reference

  1. ↑ (srbsky) Historie skupštiny na stránkách vlastní webové prezentace
  2. ↑ 2,0 2,1 (anglicky) Článek na bbc.co.uk
  3. ↑ (anglicky) Zpráva na serveru bbc.co.uk
  4. ↑ (anglicky) Článek na nytimes.com
  5. ↑ (srbsky) Článek na globalresearch.ca
  6. ↑ (anglicky) Materiál na stránkách nato.int
  7. ↑ (anglicky) Kniha Central and South-Eastern Europe 2004, str. 537

Externí odkazy


Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Slobodan Milošević
Citováno z „http://www.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Slobodan_Milo%C5%A1evi%C4%87“