Rhétská dráha
Z Multimediaexpo.cz
Rhétská dráha (německy Rhätische Bahn, italsky Ferrovia retica, rétorománsky Viafier retica) (VKM: RhB) je největší soukromou železniční společností Švýcarska, provozující dopravu na rozsáhlé síti metrového rozchodu v kantonu Graubünden.
Obsah |
Začátky
Jediná normálněrozchodná trať kantonu byla postavena v roce 1858 společností Spojených švýcarských drah. Na území kantonu je dlouhá pouhých 17 km a je téměř v celé této délce z Landquartu do hlavního města Churu sledována souběžnou úzkorozchodnou tratí (1000 mm) Rhétské dráhy (RhB). Z Landquartu vede úzkou soutěskou stejnojmenné řeky nejstarší trať RhB do Davosu. S návrhem na její výstavbu přišli Dr. Alexander Spengler a holandský obchodník Willem Holsboer, kteří 7. září 1872 založili Výbor pro stavbu železnice Landquart - Davos. Zpočátku navrhovali výstavbu normálněrozchodné železnice.
V náročném prostředí Rhétských (švýcarských) Alp vyžadoval takový projekt velmi mnoho finančních prostředků, které se však nepodařilo shromáždit. K obratu došlo až v roce 1884, kdy byla uvedena do provozu Arlberská dráha v sousedním Rakousku a převzala tranzit zboží přepravovaného do té doby po silnicích hlavně přes Davos a průsmyk Flüella do údolí Innu. Tím byla dostatečně prokázána výhodnost a potřeba železniční dopravy v oblasti a 15. srpna 1886 byl schválen návrh na stavbu tratě metrového rozchodu. Projekt vypracovala firma Philipp Holzmann z Frankfurtu nad Mohanem a práce začaly 29. června 1888. Už za rok – 29. září 1889 přijel první vlak z Landquartu do Klostersu. Oficiálně byl provoz zahájen 9. října tohoto roku. V Klostersu je úvrať, dráha opouští údolí řeky a následuje náročný 17,5 km dlouhý úsek do Davosu. Tato trať byla uvedena do provozu až v roce 1890. Železnici tehdy provozovala Akciová společnost Landquartsko-davoské dráhy, která byla v roce 1895 přejmenována na Rhétskou dráhu.
Stavba první tratě z kantonálního hlavního města Churu na jihozápad do Reichenau a Thusis začala na podzim 1894 a skončila 1. července 1896. Vzápětí, 29. srpna 1896, byla dokončena i úzkorozchodná spojovací trať mezi Landquartem a Churem. Koncem roku 1896 dosáhla Rhétská dráha délky 91,1 km a službu na ní vykonávalo 296 zaměstnanců. Tehdy Holsboer, který se mezitím stal švýcarským občanem, prosadil v kantonálním parlamentu zákon, podle kterého se zřizovatelem Rhétské dráhy stává kanton Graubünden. Dráha zůstává i nadále akciovou společností, avšak 95,5 % všech akcií dnes vlastní Švýcarská konfederace a kanton Graubünden. 1,4 % je v majetku obcí a pouze 4,1 % je dodnes v rukou soukromníků. Proto se Rhétské dráze někdy také říká státní společnost. Po vzoru lokomotiv Švýcarských spolkových drah označených znakem Švýcarské konfederace mají lokomotivy RhB na čelech znak kantonu Graubünden.
Na síť stále ještě nebylo připojeno horské letovisko St. Moritz v horním Engadinu. Projekt tratě z Thusis přes Tiefencastel, Bever a Samedan vypracoval profesor Friedrich Hennings. Trať vedl údolím řeky Albuly až do Bergünu/Bravuognu, kde byl postaven před úkol převést koleje přes horský masiv do údolí Innu. Aby dosáhl Predy, kam umístil severní portál tunelu pod Albulským průsmykem, musel využít stoupání 35 ‰ a soustavy mnoha spirálových tunelů a galerií. Na trati mezi Bergünem a Predou vzdálenými asi 5,5 km získal délku trati 12,6 km a mohl překonat převýšení 416 m. Na trati jsou dva pozoruhodné mosty: Soliserský most vysoký 89 m a dlouhý 164 m a Landwasserský viadukt vysoký 65 m a dlouhý 130 m ležící ve směrovém oblouku o poloměru 100 m. Stavba byla zahájena roku 1899 a pracovalo na ní současně až 4331 dělníků nepočítaje v to raziče Albulského tunelu. Do provozu byla uvedena 1. července 1903 a končila ve stanici Celerina/Schlarigna. Poslední čtyři kilometry mohly být dokončeny teprve o rok později 10. července 1904, kdy bylo po zásahu Spolkové rady v Bernu konečně určeno místo pro nádraží v St. Moritz.
To už byla 1. června 1904 otevřena i Oberlandská trať z Reichenau-Tamins do Ilanzu. Do stanice Disentis/Mustér, kde na ni dnes navazuje dráha Furka - Oberalp téhož rozchodu, byla prodloužena 1. srpna 1912.
Trať Samedan - Pontresina byla otevřena 1. července 1908 a trať Davos - Filisur přesně o rok později. Nachází se na ní Wiesenský viadukt dlouhý 210 m a vysoký 88 m a Brombanzský viadukt ohraničený na obou koncích tunelovými portály. Na Engadinské trati Bever - Scuol/Schuls byl zahájen provoz 1. července 1913 od počátku v elektrické trakci. Do roku 1922 byla elektrifikována celá síť systémem sníženého kmitočtu 11 kV 16 2/3 Hz. Bylo dodáno celkem 10 lokomotiv Ge 6/6 I, které vstoupily do dějin RhB pod přezdívkou Krokodýl. Byly určeny pro těžké nákladní vlaky. Při rychlosti 30 km/h utáhly do stoupání 35 ‰ vlak o hmotnosti 200 tun. Dodnes jsou některé z nich používány při vyhlídkových jízdách zvláštních vlaků.
Začlenění ostatních drah kantonu
Ve čtyřicátých letech byly k RhB přičleněny ostatní železnice kantonu, všechny s metrovým rozchodem, ale elektrifikované systémy stejnosměrného proudu různého napětí. Roku 1942 to byly tratě Chur - Arosa postavená v letech 1912 - 1914 s napětím 2400 V, Berninská dráha ze St. Moritz do Italského Tirana postavená 1906 -1910 s napětím 1000 V, roku 1944 trať Castione - Mesocco postavená 1905 - 1907 s napětím v troleji 1500 V. Tak se délka sítě zvětšila na 394 km a RhB se stala největší soukromou drahou ve Švýcarsku. Trať mezi stanicemi Cama a Mesocco je dnes už zrušena a koleje sneseny. Zachován byl pouze úsek Castione - Cama pro nákladní dopravu.
Berninská dráha jako jediná železnice překračuje Alpy bez použití vrcholového tunelu. Mezi stanicemi Tirano (429 m n.m.) a Ospizio Bernina (2 253 m n.m.) překonává výškový rozdíl 1 824 m, sklony na této trati dosahují až 70 ‰.
Nový tunel
Budování sítě však neskončilo. V prosinci 1986 uvolnil švýcarský parlament prostředky na vybudování dalšího spojení do Engadinu. Trať mezi Klostersem a Lavinem byla otevřena v roce 1999 a je 22 km dlouhá, z toho 19 km připadá na Vereinský tunel, který se tak stal nejdelším úzkorozchodným tunelem světa. Řidiči osobních aut mají možnost přepravit své vozidlo autovlakem jezdícím mezi oběma konci tunelu a vyhnout se tak dobrodružné cestě přes 2 383 m vysoký průsmyk Flüella. Síť Rhétské dráhy má tak dnes délku 399 km.
V okolí tratí Chur - Thusis - Filisur, Chur - Landquart - Klosters - Davos a Chur - Ilanz bydlí 70 tisíc lidí, tj. polovina všech obyvatel kantonu. Proto má doprava na těchto úsecích předměstský charakter. Zajišťují ji elektrické jednotky Be 4/4 dodané roku 1971. Jsou vybaveny dálkovým ovládáním dveří a mnohonásobným řízením.
Současnost
Ze St. Moritz vyjíždí denně Glacier Express. Ve stanici Disentis/Mustér přechází na trať společnosti Matterhorn-Gothard-Bahn, po níž pokračuje do Brigu na Simplonské dráze a odtud do Zermattu. Cestu urazí za 7,5 hodiny, projede přitom 291 mostů a 91 tunelů.
Na všech tratích se dnes používá moderní zabezpečovací zařízení. Všechny stanice jsou vybaveny reléovým zabezpečovacím zařízením a světelnými návěstidly, jízdu vlaků zajišťuje bodový zabezpečovač. Dálkové ovládání je v provozu na všech tratích. Jako v celém Švýcarsku i zde platí taktový jízdní řád.
 Soliserský most |
 Wiesener viadukt |
 V italském Tiranu se jezdí ulicemi města a přes náměstí. V čele dvouzdrojový vůz (energie z trolejového vedení nebo z dieselelektrického soustrojí) |
 Drezína v bergünském muzeu. Pozoruhodné je provedení kol - na stoupáních, jakými oplývají tratě RhB je znát každé deka |
Externí odkazy
|
 Švýcarské památky na seznamu světového dědictví UNESCO
|
|---|
|
Staré město Bernu • klášter St. Gallen • benediktýnský klášter St. Johann • Jungfrau-Aletsch-Bietschhorn • vinice Lavaux • Monte San Giorgio (naleziště zkamenělin) • Rhétská dráha v Albula • tektonická oblast Sardona • hrady v Bellinzona • La Chaux-de-Fonds • prehistorická kůlová obydlí v Alpách |
| Náklady na energie a provoz naší encyklopedie prudce vzrostly. Potřebujeme vaši podporu... Kolik ?? To je na Vás. Náš FIO účet — 2500575897 / 2010 |
|---|
| Informace o článku.
Článek je převzat z Wikipedie, otevřené encyklopedie, do které přispívají dobrovolníci z celého světa. |