Politologie

Z Multimediaexpo.cz

Přejít na: navigace, hledání

Politologie (složeno z řec. polis - obec, stát [polites - občan] a logos - slovo, výklad) je společenská věda o politice a politické teorii.

Politologie se zabývá popisem a hodnocením politických jevů, jako je např. fungování státu, politického systému, vládních a mocenských organizací a autorit, politické ideologie, význam a chování veřejnosti ve vztahu k politice, nakonec také mezinárodní a globální vztahy. Hlavním předmětem politologie je politická moc a její praktické uplatňování.

Obsah

Vznik a vývoj politologie

S inspirací v antické filosofie (Platón, Aristotelés) a v pozdější politické filosofii vznikla na přelomu 19. a 20. století politologie jako věda, její význam byl zprvu zřetelný spíše jen v USA, kde navázala na tehdejší závěry empirické sociologie, rozvinula tak zkoumání v praktických politických jevech za použití metod sociologických průzkumů, statistiky a sociometrie. První katedra politické vědy (resp. Government Politics) byla založena na Columbijské univerzitě roku 1857 (resp. 1880). V roce 1901 vznikla katedra politické vědy na Wisconsinské univerzitě, roku 1909 na Harvardské univerzitě. Roku 1903 byla založena Americká asociace politických věd (American Political Science Association).

V Evropě vznikala politologie spíše pod vlivem teoretické sociologie, práva a rozvoje státoprávních teorií. V roce 1871 vznikla ve Francii Škola svobodných politických věd. Následně se politologie začala významně rozvíjet též ve Velké Británii a v Německu.

Vymezení politologie od ostatních věd bylo dokončeno až po druhé světové válce. V roce 1949 byla založena Mezinárodní asociace pro politickou vědu (International Political Science Association).

Soudobá politologie je ve svém zaměření rozčleněna do několika oborů, které je možno souhrnně rozdělit do znalostí a zkoumání politické teorie a politické praxe, a to buď ve vnitrostátním nebo mezinárodním kontextu.

Členění politologie

Zkoumání v politologii se orientuje třemi podstatnými směry

Politologické disciplíny

Trojdimenzionální angloamerické členění politiky

Politologické školy

S neexistující dokonalou exaktností a relativizací závěrů zkoumání v politologii souvisí také parcializace do několika politologických škol, soustředěných na půdách akademií a univerzit po celém světě. Významné jsou především školy:

Zkoumání politického myšlení před vznikem politologie

První pokusy o racionálně založený pohled na politické jevy ve společnosti je možné pozorovat v antickém Řecku v učení sofistů. Sókratés jako první řecký filosof prosazoval nutnost vědění pro politické vůdce, kteří nadto měli být filosofy. Na tento názor navázal Platón v dialogu Ústava naukou o ideálním státě.

Platónovy názory byly odmítnuty dalším významným představitelem antické filosofie Aristotelem, který zdůraznil roli ústavnosti a zákonnosti státní moci. Ve spisu Politika uskutečňuje první systematické zkoumání politiky.

Na pomezí středověku se politikou významně zabýval sv. Augustinus, který ve spise O Boží obci zmiňuje dva druhy státu: dokonalý a věčný stát Boží na jedné straně a hříšný stát světský na straně druhé. Další středověký myslitel sv. Tomáš Akvinský naproti tomu usiluje o racionální pohled, navazuje přitom na Aristotela.

Rozboru politické moci se ujal italský renesanční filosof Niccolò Machiavelli. Ve svém díle Vladař vyzdvihuje absolutní neomezenou vládu jednotlivce a zabývá se vztahem politického rozhodování ke křesťanským morálním hodnotám. Francouz Jean Bodin v díle Šest knih o státu poprvé rozvíjí teorii neomezené a nedělitelné státní suverenity. Roku 1576 zmiňuje pojem science politique.

Pod vlivem racionalismu a osvícenství vytvořil Holanďan Hugo Grotius základy mezinárodního práva. Prosazoval uplatnění přirozeného práva, poprvé uvádí tzv. smluvní teorii státu, která prezentuje stát jako výsledek dobrovolné smlouvy mezi racionálně myslícími lidmi. Smluvní teorii státu rozvíjeli Angličané Thomas Hobbes a John Locke. V Hobbesově Leviathanu je stát výsledkem uzavřené smlouvy, ale je řízen vládcem s absolutní mocí. John Locke ve svých Dvou pojednáních o vládě uvádí přirozené právo člověka na život, svobodu a majetek. Lidé mají mít též možnost odvolat svého panovníka, pokud by nedodržoval své povinnosti. Prosazováním modelu konstituční monarchie Locke pokládá základy moderní demokracie.

Teorii přímé demokracie uvádí v díle O společenské smlouvě Jean Jacques Rousseau, který se též zabývá sociální nerovností v práci O příčinách a původu nerovností mezi lidmi. Další Francouz Charles Montesquieu v Duchu zákonů prosazuje teorii tří oddělených složek státní moci (exekutiva, legislativa, justice). Ovlivněni předcházejícími mysliteli byli otcové americké ústavy Alexander Hamilton a James Madison, a to právě při přípravě základního amerického právního dokumentu.

Němec Immanuel Kant zdůrazňoval roli mravního zákona v politice a mírové uspořádání mezinárodních vztahů. Proti státní autoritě vystoupil William Godwin, zakladatel anarchistické filosofie.

Výrazným propagátorem materialistického pojetí dějin a vizí beztřídní komunistické společnosti byl Karl Marx. Proti němu a marxismu vystoupil Max Weber, jež viděl počátek kapitalismu v protestantském přístupu k životu.

Pro další zkoumání rozvíjející se demokracie a liberalismu byl významný John Stuart Mill a jeho práce O svobodě a Úvahy o vládě ústavní, ve kterých navázal na dřívější názory Jeremyho Benthama.

Související články

Literatura

Externí odkazy


Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Political science
Osobní nástroje
Jmenné prostory
Varianty
Akce
Hlavní funkce
Navigace
Nástroje
Příspěvky a dary
Další informace