Lichtenštejnové

Z Multimediaexpo.cz

Soubor:Liechtenstein coa.png
Znak rodu Lichtenštejnů

Lichtenštejnové panující ve stejnojmenném státečku mezi Rakouskem a Švýcarskem pochází původně ze štýrsko-dolnorakouského pomezí a patří mezi nejstarší šlechtické rodiny ve Střední Evropě. Okolo roku 1136 byl poprvé zmíněn Hugo z Lichtenštejna jako nositel tohoto jména. Rodina dnes čítá přes stovku členů, z nichž jen část žije v Lichtenštejnském knížectví. Současným knížetem a hlavou rodu je Hans Adam II.

Obsah

Původ

Jméno se odvozuje od názvu hradu Liechtenstein jižně od Vídně. V okolí tohoto rodového hradu a na severovýchodní hranici Dolních Rakous měli první Lichtenštejnové pozemky.

Vlajka Lichtenštejnska

Nepřetržitá linie předků Lichtenštejnů započala Jindřichem I. (zemřel roku 1265 nebo 1266), jenž od krále Přemysla Otakara II. za věrnost v boji získal v polovině 13. století panství okolo Mikulova na jižní Moravě jako svobodné vlastnictví. Získání tohoto panství mělo veliký politický význam, protože tím rodina získala rozsáhlý územní majetek na území Českého království, respektive (později) České koruny. Rod se trvale usadil na Moravě a ve Slezsku (slezská orlice, erb panství Krnov a erb Opavska se stávají trvalou součástí lichtenštejnského rodového erbu). Rodový majetek na Moravě byl postupně rozšiřován a do roku 1945 zde Lichtenštejnové vlastnili rozsáhlé pozemky s centry v Lednici a Valticích. Až do roku 1620 nezastávali žádný zemský úřad.

Dějiny rodu

13. až 16. století

Význam tohoto panství se měl projevit roku 1394, když Jan I. z Lichtenštejna, který skoro po 30 let řídil coby hofmistr vládní záležitosti habsburského vévody Albrechta III., se stal obětí mocensko-politických záměrů Habsburků a upadl v nemilost. Byl donucen, i se svou rodinou, vzdát se části rodinného majetku, a to především panství jižně od Dunaje. V následujících desetiletích rodina usilovala o upevnění dolnorakouského panství skrze znovunabytí, a také rozšiřovala zejména panství (dnes) jihomoravských Valtic. Ve 13. století se rodina rozdělila na tři větve, lichtenštejnskou (Murau) zvanou také štýrskou, rohravskou a petronellskou. Obě poslední linie však v příštích generacích vymřely, čímž rodina přišla o mnoho hodnotného majetku. Další rozdělení se událo na počátku 16. století, když se smlouvou z roku 1504 vytvořily linie steyreggská, valtická a mikulovská. Z nich přežila pouze valtická. Tentokrát se však členové dobře promyšlenými rodovými zákony postarali o to, aby zbytečně nepřišli o majetek vymřelých linií, ale aby tyto přešly na pokračující větve.

Lichtenštejnský palác na pražském Malostranském náměstí (dnes budova HAMU

Mezi významné členy rodu patřil Karel z Lichtenštejna, který roku 1599 konvertoval ke katolictví, o devět let později dosáhl knížecího titulu a roku 1614 mu bylo uděleno Opavské vévodství. Patřil k nejvýznamnějším oporám trůnu a v době českého stavovského povstání stál pevně na straně císaře Ferdinanda II. Po bitvě na Bílé hoře se z pověření císaře stal zemským místodržícím v Čechách a získal Krnovsko. Stál také v čele mimořádného soudu, který měl potrestat stavovské povstalce. Nese tedy velký podíl na následující staroměstské exekuci. Karel byl také členem finančního konsorcia (společně s Albrechtem z Valdštejna, Pavlem Michnou z Vacínova, Janem de Witte a Jakubem Baševim), které znehodnotilo českou minci (razili znehodnocenou tzv. „dlouhou minci“), za níž pak členové konsorcia nakupovali levně konfiskované statky v českých zemích. Důsledkem ražby dlouhé mince pak byl také státní bankrot v roce 1623.

Výčet Lichtenštejnského územního vlastnictví v roce 1914

Větve rodu Lichtenštejnů

Štýrská větev rodu (Murau)

Zámek Murau a farní kostel

Hospodářské zázemí štýrských Liechtensteinů tvořily statky Liechtenstein, Murau a Frauenburg.

Větev rodu Liechtenstein-Rohrau

Mikulovská větev

Vládnoucí větev rodu

Jiří V. (†1483), manželka Anežka z Krcova. Hartman I. (asi 1475–1542), 1. manželka hraběnka Amálie z Hohenlohe, 2. manželka Johana z Mainburku. Jiří Hartmann I. (1513–1562), manželka Zuzana z Lichtenštejna na Mikulově. Hartmann II. (1544–1585), manželka hraběnka Anna z Ortenburku, synové: kníže Karel I. (30. července 1569–12. února 1627), syn Hartmana II. (1544–1585) manželka Maria Anna z Boskovic.

Maxmilián (1578–1643), syn Hartmana II. (1544–1585), manželka Kateřina z Boskovic.
Gundaker (1580–1658), syn Hartmanna (1544–1585), 1. manželka hraběnka Anežka Východofríská, 2. manželka Alžběta Lukrécie, vévodkyně slezská na Těšíně; syn Hartman (1613–1686). Gundakar koupil v roce 1625 renesanční zámek Louka (okres Hodonín).

kníže Karel Eusebius (11. dubna 1611–3./5. února 1684), syn Hartmana II. (1544–1585), manželka Johana Beatrix Ditrichštejnová.

Hartmann (1613–1686), syn Gundakera (1580–1658), manželka Alžběta Sidonie, hraběnka ze Salmu a Reifferscheidtu, synové:
Filip Erasmus (1664–1704), syn Hartmanna (1613–1686)

kníže Antonín Florian (28. května 1656–11. října 1721), syn Hartmana (1613–1686), manželka Eleonora Barbora, hraběnka z Thunu, syn: kníže Jan (Hans) Adam I. (30. listopadu 1657–16. června 1712), manželka Erdmunda Marie Tereza Ditrichštejnová kníže Josef Jan Adam (27. května 1690–17. prosince 1732, syn Antonína Floriana (1656–1721), 1. manželka princezna Gabriela z Lichtenštejna, 2. manželka hraběnka Marianna z Thunu. 3. manželka hraběnka Marianna Oettingenská ze Spielnerku, 4. manželka hraběnka Marianna Kottulinská kníže Jan Nepomuk Karel (8. července 1724–22. prosince 1748), syn Josefa Jana Adama (1690–1732), manželka hraběnka Marie Josefa Harrachová, bez potomků. kníže Josef Václav (9. srpna 1696–10. února 1772), syn Philippa Erasma (1664–1704), manželka princezna Anna Marie z Lichtenštejna, hraběnka z Thunu, bez potomků.

Emanuel (1700–1771, syn Filipa Erasma (1664–1704), bratr Josefa Václava (1696–1772)

kníže František Josef I. (19. listopadu 1726–18. srpna 1781), syn Emanuela (1700–1771), manželka hraběnka Marie Leopoldina ze Šternberka

Karel Boromej Josef (1730–1789), syn Emanuela (1700–1771) a rakouský polní maršál, manželka princezna Marie Eleonora Oettingenská ze Spielberku (1745-1812)

kníže Alois I. Josef (4. května 1759–24. března 1805), syn Františka Josefa I. (1726–1781), manželka vévodkyně Karolína z Manderscheidtu-Blankenheimu, bez potomků. kníže Jan Josef I. (27. června 1760–20. dubna 1836), syn Franze Josefa I. (1726–1781), manželka vévodkyně Josefa Sofie z Fürstenberka-Weitra, synové Alois Josef II. (1796–1858), a František Jáchym Josef (1802–1887) kníže Alois Josef II. (25. května 1796–12. listopadu 1858), syn Jana Josefa I. (1760–1836), manželka hraběnka Františka Kinská z Vchýnic a Tetova, synové Jan II. (1840–1929) a František I. (1853–1938)

Karel Jan (1803–1871), syn Jana Josefa I. (1760–1836), manželka Rosalie, hraběnka z Grünu a Schönfeldu, nominován na panovníka Lichtenštejnského knížectví (1806–1813).
František Jáchym Josef (1802–1887, syn Jana Josefa I. (1760–1836), manželka hraběnka Julie Potocká, syn Alfred Alois z Lichtenštejna (1842–1907).
Soubor:Jan II Lichtenstejn-kamen.jpg
Kámen k 40 letům vlády Johanna II. na Černokostelecku

kníže Jan II. (5. října 1840–11. února 1929), syn Aloise Josefa II. (1796–1858), bez potomků. kníže František I. (28. srpna 1853–25. července 1938), syn Aloise Josefa (1796–1858), manželka Elsa z Gutmannu, baronka Erös z Bethenvalva, bez potomků.

Alfred Alois (1842–1907), syn Františka Jáchyma Josefa (1802–1887), manželka Jindřiška z Lichtenštejna, syn Alois (1869–1955).
Alois (1869–1955, syn Alfreda Aloise (1842–1907), manželka rakouská arcivévodkyně Alžběta Amálie, syn František Josef II. (1906–1989).

kníže František Josef (16. srpna 1906–13. listopadu 1989, syn Aloise (1869–1955), manželka Gina Wilczková, syn Hans (Jan) Adam II. Pius narozen 1945. kníže Hans (Johann) Adam II. Pius (narozen 14. února 1945), syn Františka Josefa II. (1906–1989), manželka Marie Aglae Kinská z Vchýnic a Tetova.

Alois Filip (narozen 1968), manželka vévodkyně Sofie Bavorská
Josef Václav (narozen 24. května 1995)

Erb

Původně měli zlatočerveně dělený štít, v 16. století se objevuje čtvrcený erb s polepšením, od roku 1709 je znak totožný se znakem jejich knížectví. Srdeční štítek je shodný s původním erbem, v prvním poli má slezskou orlici, v druhém zelenou routovou korunu pokosem na zlatých a černých průzích, ve třetím poli znak Opavska, ve špici krnovský lovčí roh, ve čtvrtém poli harpyji (orla s dívčí hlavou), což je symbolem Východního Fríska.

Související články

Odkazy

Reference

Literatura

  • FALKE, Jacob von. Geschichte des fürstlichen Hauses Liechtenstein. Svazek 1. Wien : Wilhelm Braumüller, 1868. 512 s., [3] archy. (německy) 
  • FALKE, Jacob von. Geschichte des fürstlichen Hauses Liechtenstein. Svazek 2. Wien : Wilhelm Braumüller, 1877. 408 s., [3] archy. (německy) 
  • FALKE, Jacob von. Geschichte des fürstlichen Hauses Liechtenstein. Svazek 3. Wien : Wilhelm Braumüller, 1882. 426 s., VI příl. (rodokmeny). (německy) 
  • HALADA, Jan. Lexikon české šlechty. Praha : Akropolis, 1992. ISBN 80-901020-3-4. Kapitola Liechtensteinové, s. 88-89.  
  • HORÁK, Ondřej. Liechtensteinové mezi konfiskací a vyvlastněním. Praha : Libri, 2010. 288 s. ISBN 978-80-7277-457-9.  
  • JUŘÍK, Pavel. Moravská dominia Liechtensteinů a Dietrichsteinů. Praha : Libri, 2009. 424 s. ISBN 978-80-7277-403-6.  
  • ŽUPANIČ, Jan; STELLNER, František; FIALA, Michal. Encyklopedie knížecích rodů zemí Koruny české. Praha : Aleš Skřivan ml., 2001. 340 s. ISBN 80-86493-00-8.  
  • Wanger, Harald: Die regierden Fürsten von Liechtenstein. Nové aktualizované vydání (asi v roce 2004) s podporou knížecí kulturní rady. Vydavatelství Frank P. van Eck. ISBN 3-905501-22-8

Externí odkazy

Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Lichtenštejnové
Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Lichtenštejnové
Citováno z „http://www.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Lichten%C5%A1tejnov%C3%A9“