Kreml
Z Multimediaexpo.cz
Slovo kreml (rusky: кремль) znamenalo ve starém Rusku městský hrad nebo pevnost. Tuto budovu ve středověku mělo mnoho ruských měst, nicméně později se pro kreml v Moskvě (Moskevský kreml, rusky: Московский Кремль), jako nejvýznamnější baštu a sídlo ruských panovníků, začal používat prostý název Kreml (s velkým písmenem K).
Vnější zdi Moskevského Kremlu jsou z pálených cihel, jsou vysoké 5 až 17 metrů, dlouhé přes dva kilometry a posílené dvaceti věžemi. Uvnitř se nacházejí nejvýznamnější ruské kostely, například chrám Nanebevzetí Panny Marie z 15. století, „Blagověščenskij sobor“ (chrám Zvěstování Panny Marie) a „Archangelskij sobor“ (chrám Archanděla Michaela) s hrobkami carů. Kromě těchto (i dalších) kostelů jsou v Kremlu rovněž významné paláce, například „Bolšoj Kremljovskij dvorec“, dokončený roku 1849 a „Terjemskij dvorec“ se soukromými komnatami carů. V několika palácích jsou vystaveny umělecké poklady ruské říše, shromážděné v průběhu celých staletí.
Obsah |
Historie
Borovický vrch, místo kde je dnešní Kreml postaven, byl obýván Slovany již od druhého tisíciletí př. n. l. Původní městskou tvrz založil jeden z původních kmenů, žijících na území dnešního Ruska, kmen Vjatiči (Вятичи) v 11. století na, na místě kde se řeka Neglinnaja vlévá do řeky Moskvy, od této chvíle se dá mluvit o vzniku Moskvy jako takové. Slované v této době obývali především jihozápadní část vrchu, jak později stvrdily nálezy sovětských archeologů.
Další rozsáhlé rozšíření, v této době ještě „Moskevského gradu“, provedl kníže Jurij Dolgorukij v roce 1156. První písemné doklady o použití slova kreml pro tuto tvrz máme z roku 1331. Kreml byl v roce 1339 vypleněn při nájezdu Mongolů.
Sídlo ruských panovníků
.JPG)
První zmínky o kamenných stavbách v Kremlu pochází z první poloviny 14. století, poté co metropolita Petr přesunul svoje sídlo z Kyjeva do Moskvy. V tomto období, z příkazu Ivana I. Kality, začala vznikat v Kremlu řada chrámů, jako hlavní, ve kterém byli později korunováni ruští carové, byl postaven chrám Nanebevzetí panny Marie (Успенский собор) založený v roce 1327 a výrazně přestavený a rekonstruovaný v 15. století. Většina z těchto chrámů byla postavena v rusko-byzantském architektonickém slohu (s jednou centrální a několika po obvodu rozmístěnými zlatými kopulemi) z vápence.
Z vápence byla také postavena masivní kamenná obvodová zeď, která nahradila původní dřevěnou za vlády Dmitrije Donského v letech 1366–1368. Tato zeď měla chránit Kreml před nájezdy Tatarů, především chána Toktamyshe. Po smrti Dmitrije jeho poručník, metropolita Alexis založil klášter Zjevení (archanděla Michaela, Чудов монастырь); na konci 14. století se Dmitriovu synovi Vasiliji I. podařilo dojednat mír s Tatary a mohl tedy pokračovat ve výstavbě chrámů, příkladem budiž chrám Zvěstování panny Marie (Благовещенский собор) z roku 1405, na jehož výzdobě se podíleli Theofanes Řek, Andrej Rublev nebo Prokor.
Velké přestavby od 15. století
Ivan III. si v roce 1475, po sjednocení Ruska, uvědomil, že jeho sídlo, Kreml, není hodné panovníka jeho rozměrů v podobě, v jaké se nacházel. V této době byly vápencové obvodové zdi v havarijním stavu a i další budovy bylo třeba opravit. Ruští stavitelé, které Ivan pozval, nejprve dokázali vyspravit zdi, ale již si nedokázali poradit s projektem takového rozměru, jakým byla celková přestavba zdí nebo oprava chrámu Nanebevzetí; jejich pokusy skončily pouze zřícením některých chrámových zdí. Když Ivan zjistil, že nemá dostatečně kvalifikované projektanty v Rusku, poslal pro architekty do Itálie.
V roce 1475 přijel první italský architekt Aristotele Fioravanti, kterého získal Ivan za podpory metropolity Filipa na rekonstrukci chrámu Nanebevzetí. Na přání Ivana byl vzorem této stavby chrám Nanebevzetí ve Vladimiru. Chrám je postaven v Rusko-Byzantském stylu, podle umístění velké centrální zlaté kupole a čtyř menších umístěných v rozích ale Fioravanti zanesl do stavebního postupu mnoho inovativních prvků. Vložil do základů mohutné dubové kůly, používá železné klenební spojníky a pro stavbu kopule používá cihly namísto kamene.
Mezi lety 1485 - 1516 probíhala generální přestavba pevnostních zdí italskými pevnostními specialisty. Pracoval zde například Pietro Antonio Solari, který se proslavil rekonstrukcí hlavní vstupní Frolovské (později Vykupitelovy) věže v roce 1491, na základech původní postavené Vasilijem Jermolinem, a dalších věží. Tato přestavba probíhala v duchu v Itálii již zastaralého pevnostního stavitelství quattrocenta, při které byl vápenec nahrazen neomítanými pálenými cihlami a zdi dostaly výrazná cimbuří v podobě vlaštovčích ocasů. Ozdobné věžičky byly přidány až v 17. století. Tyto nové zdi se víceméně dochovaly dodnes; jejich délka je 2 235 m, výška kolísá mezi 8 a 19 m a šířka je v rozmezí 3 až 6 m.
Novou stavbou, kterou Kreml doplnili italští architekti, byl Diamantový palác (Грановитая палата), který začal stavět v roce 1487 Marco Frjazin a stavbu dokončil Solari.
Na konci tzv. „Italského období“ od roku 1505 do roku 1508 se v Kremlu stavěly dvě významné budovy: Archandělský chrám (Архангельский собор), který byl postaven Alevizem Novijem na základech původního chrámu z roku 1333, a zvonice Ivana Velikého. Zvonice byla dvoustupňová a vysoká 60 m, za panování Borise Godunova jí byla přistavěna ještě 21 m vysoká třetí část. Zvonice byla tak důmyslně zkonstruována, že přetrvala mnohé požáry a dokonce francouzskou nálož, která srovnala okolní stavby se zemí.
Po dokončení těchto staveb vyšel carský dekret, který říká, že žádná další budova nesmí stát v blízkosti pevnosti. To způsobilo, že je Kreml izolovaný od dnešního historického Moskevského centra tzv. Kitaj-gorodu. V letech 1555–1560 po dobytí Kazaňského chanátu nechal car Ivan IV. na toto prázdné místo (dnešní Rudé náměstí) postavit architektem Postnikem Jakovlevem chrám Vasila Blaženého.
V 17. století prožil car Petr Veliký v Kremlu velice traumatické okamžiky, když jen o vlásek unikl živ z Moskevské rebélie, z toho důvodu přemístil sídelní město z Moskvy do Petrohradu a Kreml upadl v zapomnění až do 18. století. Ještě před před přesunutím carského sídla z Kremlu do Petrodvorce proběhla poměrně rozsáhlá dostavba ozdobných věžiček nad stávající věže obvodových zdí.
Přestavby od 18. století
V 18. stol znovuobjevila Moskevský Kreml, do té doby používaný jen pro korunovace carů, Kateřina Veliká a znovu sem přemístila jeho zašlé moci. Nezůstalo jenom u přemístění, ale Kateřina sebou přivezla poměrně odvážné plány na přestavbu Kremlu. Tyto plány se týkaly přestavby zdí v klasicistním slohu, které ale, jak se shoduje mnoho odborníků naštěstí,[1] z velké části nebyly nikdy provedeny. Nicméně velký projekt spojený s reformou z roku 1763, která ustanovila Moskvu jako centrum soudu, proveden byl.
Kateřina pověřila talentovaného klasicistního architekta Matveje Kazakova provedením budovy senátu. Tato budova leží v do té doby nevyužité severovýchodní části Kremlu. Tato čtyřpatrová budova tvoří souměrný trojúhelník s dvěma vnitřními křídly a třemi nádvořími. Do východního vrcholu tohoto trojúhelníku Kazakov umístil výraznou rotundu, která sloužila pro shromažďování senátu. Po dostavbě byla hradební věžička před senátem z bezejmenné přejmenována na „Senátní“. Budova za dob komunismu sloužila jako sídlo Nejvyššího sovětu.
V 19. století z příkazu cara Mikuláše I. proběhla další výrazná přestavba budovy, která byla poškozena za Francouzské okupace na začátku století, „Velkého Kremelského paláce“ (Большой Кремлёвский дворец). Tuto přestavbu řídil architekt Konstantin Ton a na návrhu vnitřní výzdoby se podílel dvorní architekt Friedrich Richter. Tato přestavba vytvořila skutečnou dominantu Kremlu při pohledu přes řeku Moskvu. Během těchto prací také došlo k propojení Velkého paláce s palácem Těremským (Теремной дворец), Diamantovým palácem a s chrámem Zvěstování.
Poté opět Kreml začal ztrácet na významu až do doby nástupu komunismu na začátku 20. století.
Komunismus v Kremlu
Po Velké říjnové revoluci přesunul 12. října 1918 Vladimir Iljič Lenin veškerou moc po mnoha letech zpět do Kremlu. Lenin si rezervoval v Kremlu místnost pro sebe a určil za sídlo Sovětu bývalou budovu senátu. V této době proběhlo několik kritických oprav dlouho nepoužívaných budov v Kremlu. Po tomto slibném začátku se ale začaly projevovat názory komunismu na tradiční ruskou víru a architektonické postupy jako pro Kreml neblahé.
Na příkaz Josefa Stalina došlo k rozsáhlému bourání po staletí stavěných chrámů po celém Rusku, naštěstí Kremlu se toto řádění zčásti vyhnulo, i když ani některé chrámy v Kremlu nebyly ušetřeny. Krom zbourání konventu Nanebevstoupení, klášteru Zjevení, starého Spasitelova chrámu a malého Nikolského paláce také Stalin odstranil ze svých soukromých komnat všechny carské symboly a uzavřel Kreml veřejnosti.
Ve třicátých letech byly původní zlaté orlice umístěné na Kremelských věží zčásti nahrazeny svítícími rudými kolem 3 metrů vysokými hvězdami. Místo po zbouraných budovách nahradila vojenská akademie a Sjezdový palác postavený v letech 1959-1961 architektem Michailem Posochinem. Tato stavba je postavena z mramoru a skla, je konstrukčně velice jednoduchá a nepůsobí rušivým dojmem, což je jedno z mála pozitiv této budovy. Za Kremelskými zdmi vzniklo Leninovo mauzoleum a nekropole.
V roce 1955 byl Kreml znovu veřejnosti otevřen a v roce 1961 se z něho stalo krom sídla vlády muzeum. Později v roce 1990 byl, jako první ruský komplex zapsán na seznam světového kulturního dědictví.
Bibliografie
- BRUMFIELD, William Craft. Kreml. In PARKIN, Neil. Sedmdesát divů světové architektury a stavitelství. [s. l.] : Slovart, 2003. ISBN 80-7209-462-9.
- GONČAROVÁ, A. A.; GORDĚJEV, N. V.. Московский Кремль. Moskva : [s.n.], 1958. (rusky)
Reference
- ↑ BRUMFIELD, William Craft. Kreml. In PARKIN, Neil. Sedmdesát divů světové architektury a stavitelství. [s. l.] : Slovart, 2003. ISBN 80-7209-462-9. s. 96.
Externí odkazy
|
|
| Náklady na energie a provoz naší encyklopedie prudce vzrostly. Potřebujeme vaši podporu... Kolik ?? To je na Vás. Náš FIO účet — 2500575897 / 2010 |
|---|
| Informace o článku.
Článek je převzat z Wikipedie, otevřené encyklopedie, do které přispívají dobrovolníci z celého světa. |