Jeruzalém

Z Multimediaexpo.cz

Přejít na: navigace, hledání


Jeruzalém (hebrejsky: יְרוּשָׁלַיִם, zvuk Jerušalajim, arabsky: القُدس, zvuk Al-Kuds) je, co do rozlohy a počtu obyvatel, největším městem Izraele,[1] kde na území o rozloze 125,1 km2 žije celkem 769 400 obyvatel.[2] Izrael považuje Jeruzalém za své hlavní město, většina států však jako hlavní město uznává Tel Aviv-Jaffa.[pozn 1] Jeruzalém se nachází v Judských horách na hranici úmoří Středozemního a Mrtvého moře na okraji Judské pouště. Současný Jeruzalém se rozrůstá daleko za hranicemi Starého Města. Historie města sahá až do 4. tisíciletí př. n. l. a činí tak z Jeruzaléma jedno z nejstarších měst na světě.[3] Jeruzalém je nejsvětějším místem judaismu a duchovním centrem židovského národa.[4] Nachází se v něm však také množství významných starověkých křesťanských míst a je považováno za třetí nejsvětějším místem islámu.[5] Nejsvětější místa tří monoteistických náboženství se rozkládají ve Starém Městě na celkové rozloze necelého čtverečního kilometru a zahrnují Chrámovou horu, Západní zeď, baziliku Svatého hrobu, Skalní dóm a mešitu Al-Aksá. Staré Město, které je společně s jeruzalémskými hradbami zapsáno na seznamu světového dědictví UNESCO, se tradičně dělí do čtyř čtvrtí (arménské, křesťanské, židovské a muslimské), jejichž názvy však byly zavedeny až v 19. století.[6] V průběhu dějin byl Jeruzalém dvakrát zničen, 23× obléhán, 52× napaden a 44× dobyt.[7] Na počátku 21. století zůstává status Jeruzaléma jedním z klíčových problémů izraelsko-palestinského konfliktu. Izraelská anexe východního Jeruzaléma byla opakovaně kritizována Organizací spojených národů (OSN)[8] a právě východní Jeruzalém je považován Palestinskou autonomií za hlavní město jejich budoucího státu.[9] V důsledky rezoluce Rady bezpečnosti OSN číslo 478 (z roku 1980) přesunula většina států světa svá velvyslanectví mimo Izrael.

Obsah

Etymologie

Hebrejština

Nejstaršími dokumenty, zmiňujícími jméno Jeruzaléma, jsou egyptské klatebné nápisy (z 19. a 18. stol. př. n. l.), kterými byli proklínáni potenciální nepřátelé Egypta, kteří jej napadali často právě z oblasti Syropalestiny. Jméno města se v těchto nápisech objevuje jako „Ašamam“ nebo „Rašlamam“. Souhlásky š a m se pak objevují i v podobném pojmenování – knize Genesis zmiňován „Melchisedech, král Šálemu“ – města, které je ztotožňováno s Jeruzalémem. Pojmenování tohoto města jako „Jebús“ pak vychází od Jebusejců, kteří město původně obývali. Jméno Jeruzalém možná vzniklo spojením těchto dvou výrazů do „Jebús-Šálem“. Tradice pak slovo „Jeruzalém“ vykládá jako „město pokoje“ (hebrejsky ´ír šalom). Vznik pojmenování je však stále nejasný. Podle midraše má Jeruzalém celkem 70 jmen, mnohá z nich jsou básnická. Některé tyto výrazy jsou však užívány dodnes, zejména „Město Davidovo“ nebo „Sijón“ (pojem Sijón však označuje spíše Chrámovou horu).

Ostatní jazyky

V roce 131 nechal postavit císař Hadrianus na troskách Jeruzaléma římské město, které bylo pojmenováno „Colonia Aelia Capitolina“ – Aelius bylo jedno z jmen císaře Hadriana a slovo „Capitolina“ je na počest římského nejvyššího boha Jupitela Kapitolského. V arabštině je rozšířeným jménem pro Jeruzalém „Al-Kuds“ (القـُدْس), což doslova znamená „To svaté (město)“. Avšak původní název pro Jeruzalém v arabštině pochází právě z latinského "Aelia" - "Ilija" (arabsky إلياء).

Dějiny

Vznik města a období prvního Chrámu

Vykopávky z doby krále Davida

Jádro Jeruzaléma vzniklo v eneolitu na vyvýšenině, která je dnes nazývána jako Město Davidovo. Proměna z přechodného sídliště v regulérní město se udála v 19. stol. př. n. l. Ve 14. stol. př. n. l. byl již Jeruzalém opevněným a důležitým kenaánským městem.[10] Podle biblických zpráv bylo město přinejmenším až do 11. století př. n. l. obýváno Jebusity a okolo roku 1000 př. n. l. Jeruzalém padl do rukou Izraelitů (pod vedením krále Davida) a následně byl ustanoven hlavním městem izraelského království. Do Jeruzaléma byla údajně přenesena Archa úmluvy, takže se Jeruzalém stal nejen správním, ale také náboženským centrem. Davidův syn Šalomoun pak podle tradice navíc v městě zbudoval Chrám, což pozici Jeruzaléma významně posílilo. Archeologický průzkum však ukázal, že v 10. století byl Jeruzalém pouhou horskou vesnicí.[11] Během následujících staletí se však tato vesnice rozrostla ve město. Za vlády krále Chizkijáše byl Jeruzalém (tehdy již značně větší) roku 701 př. n. l. obležen asyrským vojskem. Obléhání však Jeruzalém přestál (na rozdíl od severoizraelského Samaří, které bylo 722 př. n. l. dobyto), mimo jiné díky Šiloašskému tunelu, který přiváděl vodu z pramene Gichon nacházejícího se mimo město, do nádrže Siloe uvnitř hradeb.[12] V roce 598 př. n. l. však byl Jeruzalém dobyt babylonským vojskem. Po pokusu o vzpouru proti babylonské nadvládě bylo město roku 586 př. n. l. dobyto znovu – babylonský král Nebukadnesar II. zničil jeruzalémský Chrám a velkou část obyvatelstva odvedl do zajetí.

Pevnost Antonia vybudovaná Herodem Velikým

Období druhého Chrámu

Poté co byla Babylonie ovládnuta Peršany a Kýros II. povolil návrat zajatců a vyhlásil náboženskou svobodu, byl zhruba po 70 letech Jeruzalém znovu vybudován jako hlavní město judské provincie. Záhy byl obnoven i Chrám, který byl tentokrát poměrně skromný. Roku 332 př. n. l. zemi obsadil Alexandr Veliký, Jeruzalém však nebyl dotčen. Začalo období helenizace, izraelská země byla zprvu pod vládou Ptolemaiovců, od roku 198 př. n. l. pak pod vládou Seleukovců. Vyšší židovské vrstvy ochotně přijímaly řecké zvyklosti. To se však nakonec proti židům obrátilo, když Antiochos IV. Epifanés vyhlásil v celé říši jediný kult a v jeruzalémském Chrámu byla na místě oltáře postavena socha Dia Olympského. Následně roku 167 př. n. l. vypuklo Makabejské povstání, které Judeu zbavilo cizí nadvlády – vlády se ujali Hasmonejci.

Jean Fouquet: Ptolemaios I. Sótér roku 320 před Kristem vjíždí do Jeruzaléma

Vláda Hasmonejců trvala do roku 63 př. n. l., kdy Jeruzalém dobyli Římané. Roku 37 př. n. l. byl Římem jmenován judským tetrarchou Herodes Veliký, který město rozšířil a podstatně zkrášlil – nechal přebudovat Chrám, mnohé ulice nechal vydláždit mramorem, nechal postavit pevnost Antonia. Po jeho smrti roku 4. př. n. l. Judeu spravovali římští prefekti a prokurátoři, kteří s postupem času stále necitlivěji zasahovali do záležitostí Židů a uvrhovali zemi do chaosu.

Roku 66 nakonec vypuklo protiřímské povstání – začala První židovská válka. Roku 69 Římané oblehli Jeruzalém, a když byl roku 70 téměř vyhladověn, dobyli jej. Chrám vypálili a celé město zcela srovnali se zemí. Z Chrámu zbyla jen západní zeď – Zeď nářku.

Římská nadvláda

Jeruzalém zůstal v troskách až do vlády císaře Hadriána, který jej znovu vybudoval jako římské město, pojmenované Colonia Aelia Capitolina (135), a zakázal židům do něj vstupovat. Zákaz však nebyl striktně dodržován – ještě v tom samém století v Jeruzalémě vznikla židovská osada. Císař Constantinus I. se snažil přeměnit Jeruzalém v křesťanské město, obnovil tedy Hadriánův zákaz. Mírně však slevil, když dovolil židům vstup do města na jediný den v roce – ve výroční den zboření Chrámu (Tiš'a be-Av). Matka Konstantina Velikého, Flavia Iulia Helena, podle legendy navštívila Jeruzalém, kde nalezla zbytky kříže, na kterém byl ukřižován Ježíš. Určila místo ukřižování a na tomto místě byla vybudována bazilika Svatého hrobu (někdy označován jako „Boží hrob“). Konstantinův následník, Iulianus Apostata, který bojoval proti křesťanství, zákaz vstupu do Jeruzaléma zrušil a také zahájil stavbu nového židovského Chrámu, avšak následujícího roku (363) zemřel při tažení proti Persii. Jeho následníci pak prosazovali znovu křesťanství.

Byzantská nadvláda

Roku 395 se Římská říše rozdělila na dvě a oblast Palestiny připadla Východořímské říši. Východořímská říše plně podporovala šíření křesťanství v Palestině a v rámci své prokřesťanské politiky přijímala i protižidovská opatření (Theodosius I. a Theodosius II.); pro Jeruzalém to znamenalo především trvání zákazu pobytu Židů. V Jeruzalémě se pokračovalo s výstavbou církevních staveb, kostelů a kláštěrů[13] (za vlády Theodosia II. bylo v Jeruzalémě již 200 kláštěrů a hispiců[14]). Jeruzalém byl sídlem křesťanského patriarchy, který byl hlavou církve ve Svaté zemi.[15] Město bylo rovněž cílem křesťanských poutníků všech vyznání, včetně latinských poutníků ze Západu a existuje i možnost, že do Jeruzaléma přicházeli i afričtí poutníci z Núbie,[16] ale i také poutním místem pro Židy z celého Blízkého východu.[17]

Muslimské a křižácké období

Dobytí Jeruzaléma křižáky roku 1099, počátek Jeruzalémského království

Roku 638 byl Jeruzalém ovládaný Byzantinci bez boje dobyt muslimskými vojsky chalífy Umara II. kteří rychle povolili židům a návrat do Jeruzaléma. Na Chrámové hoře byla postavena mešita Al-Aksá a Skalní dóm. Jeruzalém byl poté na dalších 400 let náležel muslimským Umajjovcům a posléze Fátimovcům. V 11. století na Blízký východ vpadli Turci, kteří roku 1071 dobyli Jeruzalém, ale již roku 1097 jej Fátimovci od Turků, oslabených postupem první křížové výpravy v Sýrii, dobyli nazpět. O dva roky později byl Jeruzalém obležen a dobyt evropskými křižáky, kteří většinu jeho obyvatelstva povraždili.

Město se stalo centrem křižáckého Jeruzalémského království na dalších 88 let. Po porážce křižáků v bitvě u Hattínu roku 1187 se blíže k Jeruzalému dostal Saladin, po krátkém obléhání si město podmanil a vrátil pod muslimskou nadvládu. Roku 1192 uzavřel Saladin s křižáky dohodu z Ramly, která zajišťovala volný přístup křesťanským poutníkům do města. S návratem muslimské vlády nad městem se do Jeruzaléma vrátili i židé. Ve 13. století se pak nadvláda nad městem střídala, nakonec však křižáci byli po pádu Akkonu, poslední křižácké výspy, roku 1291 definitivně vyhnáni.

Jeruzalémské hradby vybudované na počátku osmanské vlády v Palestině

Období Osmanské říše

Roku 1517 padl Jeruzalém do rukou Osmanské říše a město vkročilo do období rozkvětu. Sultán Sulejman I. vybudoval dodnes dochované jeruzalémské hradby, obnovil tvrz a Davidovu věž. Koncem 16. století však zeslábla moc centrální vlády Osmanské říše a naopak vzrostla moc lokálních vládců a náčelníků usazených i nomádských kmenů. Jednotlivé skupiny mezi sebou často bojovaly, což vedlo k pustnutí celé Palestiny.[18] To se přirozeně odrazilo i v Jeruzalémě, kde se velké části uprostřed města vylidnily. Na počátku 19. století čítalo obyvatelstvo Jeruzaléma asi 9 000 lidí (zhruba 4 tisíce muslimů, 3 tisíce křesťanů a 2 tisíce židů). Veškerá populace žila doposud uvnitř hradeb Starého Města, jež tvořily čtyři čtvrti: muslimská, křesťanská, židovská a arménská. I přes mírnou imigraci židů z východní Evropy však město stále stagnovalo.[19] Změnu přinesl až nový správní systém, který zavedl Ibráhím Álí poté, co s egyptským vojskem roku 1831 dobyl Palestinu.[20] Egypťané dokázali v zemi zajistit bezpečnost, pacifikovat odbojné kmenové klany a podpořit rozvoj zemědělství a obchodu.[21] Jednou z nejdůležitějších událostí se pro Jeruzalém během egyptské vlády stala imigrace asi 1 500 židů, již přišli ze zemětřesením poničeného Safedu, čímž se židé stali v Jeruzalémě nejsilnější náboženskou skupinou (5000 židů, 4500 muslimů, 3500 křesťanů, celkem 13 000 obyvatel).[22] Roku 1840 přispěchala na pomoc Osmanské říši Velká Británie s některými dalšími evropskými mocnostmi a vytlačila Egypťany z Palestiny. Osmané sice od Egypťanů převzali moderní správní systém Palestiny, nedokázali již však zajistit v zemi bezpečnost, takže boje kmenových náčelníků se obnovily a země byla opět uvržena na cestu stagnace.[23] Osmanská říše si byla vědoma, že vládu nad Palestinou jí získaly zpět evropské mocnosti, začala proto zavádět reformy a zaujala také liberálnější přístup k menšinám. Evropské státy si navíc mohly dovolit stále více zasahovat do vnitřních záležitostí říše, zejména díky obnově kapitulací. V samotném Jeruzalémě se to projevilo příchodem evropských konzulů do Jeruzaléma, pod jejichž ochranou si v tomto městě zřídil své sídlo také anglikánský biskup a řecký i latinský patriarcha a misijní organizace vybudovaly nemocnice a školy.[24] V důsledku zlepšení dopravního spojení Palestiny s Evropou a rostoucích represí v Ruském impériu vůči židům, přicházelo do Palestiny stále více aškenázských židů, kterým nakonec zajišťoval právní ochranu zejména britský konzulát. Židovské obyvatelstvo se tak začalo diferencovat; sefardští židé totiž byli zpravidla osmanskými občany, a disponovali tudíž značně většími právy než Aškenázové, kteří například jakožto cizinci nemohli nakupovat nemovitosti. Aškenázové proto podporovali židé z jejich domovských zemí skrze fondy, nazývaných chaluka.[25]

Jeruzalém na pohlednici z roku 1933

Britská vláda

V 1. světové válce připadl Jeruzalém 10. prosince 1917 Britům. Následujícího dne do města vstoupil vojenský velitel Edmund Allenby. Postavení města s příchodem Britů stouplo a stalo se významným centrem. Se založením Britského mandátu Palestina v roce 1920 bylo město místem sídla nejvyššího komisaře. Sionisté navíc ve městě postavili sídlo Národního institutu, ve které sídlila Židovská agentura a Židovská národní rada (Vaad Leumi). V roce 1925 byla na hoře Skopus otevřena Hebrejská univerzita. Byly také založeny nové čtvrti mimo hradby města – jak židovské, tak i arabské.

Obyvatelé židovské čtvrti prchající skrz Sijónskou bránu

Válka o nezávislost a rozdělení Jeruzaléma

Podle plánu Organizace spojených národů na rozdělení Palestiny bylo předpokládáno, že Jeruzalém spolu s Betlémem bude mezinárodním územím (corpus separatum). Avšak když vypukla První arabsko-izraelská válka (Válka o nezávislost), ignorovaly obě strany tento status a snažily se získat vládu nad Jeruzalémem. Arabské jednotky zablokovaly židům cestu do Jeruzaléma a zastavily přívod vody do města. Jen ozbrojené konvoje dokázaly do města za cenu těžkých ztrát proniknout a přivézt do něj zásoby. Když Britové 14. května 1948 odešli ze země a Izrael vyhlásil nezávislost, vstoupily do země Arabské legie a boje se rozpoutaly naplno. Arabské legie již 18. května vstoupily do města a následujícího dne se dostaly až do židovské čtvrti. Avšak 20. května izraelské jednotky získaly území zpět. Ne však nadlouho – 28. května padla židovská čtvrť opět do rukou Arabů. 1. června začínali Izraelci v Jeruzalémě prohrávat. V červenci pak byl ještě učiněn pokus dobýt zpět Staré město, avšak neuspěl. Po konečném uzavření příměří tak Izraelcům zůstala jen západní část Jeruzaléma. V prosinci 1949 do ní přesídlil Kneset. Přesunout se musela také Hebrejská univerzita. 5. prosince 1949 pak vyhlásil David Ben Gurion Jeruzalém hlavním městem Státu Izraele.

Sjednocený Jeruzalém

5. června 1967 vypukla Šestidenní válka. Jordánské vojsko ostřelovalo židovské město a dobylo budovu vlády. Izraelská armáda (Cahal) však odrazila jordánský útok a zahájila protiútok, ve kterém odřízla Jeruzalém od Ramalláhu. Následně se Izraelci skrz Lví bránu dostali do Starého města a ovládli celý Jeruzalém a palestinští obyvatelé získali trvalý pobyt, ne však občanství.

Právní postavení Jeruzaléma

Problematika statusu

Už od roku 1948 je právní a mezinárodní status Jeruzaléma komplikovaný a nejasný. Rezoluce OSN č. 181 plánovala, že Jeruzalém bude spolu s Betlémem mezinárodní zónou (corpus separatum), kterou budou spravovat jednotky OSN a rada složená ze zástupců obyvatel zóny. Avšak v První arabsko-izraelské válce byl Jeruzalém rozdělen mezi Stát Izrael a Jordánsko (tomu připadl i Betlém). Stát Izrael tento stav uznal, ne však židovské teroristické organizace Irgun a Lehi, které nadále v Jeruzalémě pokračovaly ve své nezávislé činnosti, ačkoli ve zbytku Izraele byly tyto organizace začleněny do izraelské armády. V prosinci 1949 vyhlásil Izrael Jeruzalém (resp. jeho západní část) jako své hlavní město. Valné shromáždění OSN stejného měsíce přijalo rezoluci, požadující mezinárodní status Jeruzaléma. Od vítězství v Šestidenní válce Izrael okupuje východní část Jeruzaléma. Kneset oprávnil izraelskou vládu, aby zpracovala zákon, který s ohledem na výsledky války rozšířil hranice Izraele a vznikl tak Základní zákon: Jeruzalém, hlavní město Izraele, který byl vyhlášen roku 1980 a který praví, že Jeruzalém, celý a sjednocený, je hlavním městem Izraele.[26] Mezinárodní společenství tento základní zákon neuznává (Rezoluce OSN č. 478) a chápe vyhlášení tohoto zákona jako okupaci. OSN navíc vyzvala své členské státy, aby přesunuly své ambasády z Jeruzaléma (poslední ambasády byly přesunuty do Tel Avivu až roku 2006). Naproti tomu izraelská vláda prohlašuje, že se o okupaci nejedná a Nejvyšší soud Izraele vydal rozhodnutí, podle něhož centrum Jeruzaléma je neoddělitelnou součástí Státu Izrael. Tento postoj je jednou z hlavní překážek možného budoucího mírového uspořádání, neboť také Palestinci považují Jeruzalém za hlavní město svého budoucího samostatného Státu Palestina.

Kultura a vzdělání

V Jeruzalémě se nachází mnohá muzea. Jedním z nejznámějších je Izraelské muzeum, které obsahuje velkou sbírku archeologických nálezů včetně svitků od Mrtvého moře. Muzeem zaměřeným speciálně na archeologii je pak muzeum Rockefeller. Výtvarné umění je zase vytaveno v Tichově domě. Městem samotným se zabývá muzeum v Davidově věži. Jad Vašem je muzeum a zároveň památník holocaustu. V neposlední řadě stojí v Jeruzalémě ještě Islámské muzeum. Město má dva profesionální orchestry – Izraelská filharmonie a Izraelská Camerata Jeruzalém. Nachází se zde taky množství divadel (např. Jerar Bachar, Bet Šmuel či Jeruzalémské divadlo) a kinosálů – v některých z nich jsou pořádány i mezinárodní filmové festivaly. Nejvýznamnějším vzdělávacím střediskem je Hebrejská univerzita, v jejíž blízkosti stojí Židovská národní a univerzitní knihovna. Hlavní kulturní událostí roku je Izraelský festival.

Geografie

Pohled na Jeruzalémský les z muzea Jad Vašem

Jeruzalém se nachází ve střední části Judských hor, které zahrnují Olivový vrch (východ) a vrch Skopus (severovýchod). Nadmořská výška Starého Města je zhruba 760 m n. m.[27] Celý Jeruzalém je obklopen údolími a suchými říčními koryty (vádí). Oblast jižně od Starého Města protínají tři údolí.[28] Kidronské údolí probíhá východně od Starého města a odděluje Olivovou horu od vlastního města. Podél jižní části starého Jeruzaléma se naopak nachází Hinonské údolí se strmými roklemi spojovanými s biblickou estchatologií konceptů geheny nebo pekla.[29] Tyropoeonské údolí začíná na jihozápadě poblíž Damašské brány, probíhá směrem jihojihovýchod centrem Starého Města k Siloamské nádrži a rozděluje spodní část dvou vrchů, Chrámové hory na východě a zbytku města na západě. Dnes je toto údolí skryto sutí, která se zde během století nahromadila.[28] V biblických dobách byl Jeruzalém obklopen lesy mandloní, olivovníků a borovic. Během století válek a zanedbávání však došlo k jejich zničení. Zemědělci ze zdejší oblasti proto při svazích vybudovali kamenné terasy, které zadržují půdu tak, aby nedocházelo k jejímu odnosu.[30] Jedním ze zdejších hlavních problémů též vždy bylo zásobování vodou, o čemž svědčí složitá síť starověkých akvaduktů, tunelů, nádrží a cisteren po celém městě. Zhruba 60 kilometrů západně se nachází Tel Aviv a Středozemní moře a 36 kilometrů východně Mrtvé moře, které je nejníže položenou vodní plochou na světě.[31][32] Mezi nedaleká města patří na jihu Betlém a Bejt Džala, na východě Abu Dis a Ma'ale Adumim, na západě Mevaseret Sijon a na severu Ramalláh a Giv'at Ze'ev.[33][34][35]


Panorama Chrámové hory
Panorama Chrámové hory, včetně Skalního dómu (z Olivové hory, 2007)


Klima

Pro město je charakteristické středozemní klima s teplými suchými léty a studenými deštivými zimami. Sněhové srážky se během zimy obvykle vyskytují jednou či dvakrát, ačkoliv, v průměru každé tři až čtyři roky, Jeruzalém zažívá vydatné návaly sněhu. Nejchladnějším měsícem roku je s průměrnou teplotou 8 °C leden, zatímco nejteplejšími měsíci jsou s průměrnou teplotou 23 °C červenec a srpen. Mezi denními a nočními teplotami panují díky nadmořské výšce významně rozdíly a chladné noci jsou zde dokonce i v létě. Průměrný roční úhrn srážek je zhruba 590 milimetrů a nejčastější výskyt srážek je mezi říjnem a květnem.[36] Většina znečištění ovzduší je způsobena automobilovou dopravou.[37] To je způsobeno zejména tím, že mnoho hlavních silnic nebylo kapacitně stavěno pro tak velký objem dopravy, který vede k dopravním zácpám a většímu uvolňování oxidu uhelnatého do ovzduší. Průmyslové znečištění uvnitř města je řídké, větrem sem však mohou být přeneseny emise z továren na izraelském středomořském pobřeží.[37][38]


Demografie

Počet obyvatel v Jeruzalémě
rok židů muslimů křesťanů celkem
1525 1 000 3 700 neznámo 4 700
1538 1 150 6 750 neznámo 7 900
1553 1 634 11 750 neznámo 13 384
1562 1 200 11 450 neznámo 12 650
1844 7 120 5 000 3 390 15 510
1876 12 000 7 560 5 470 25 030
1896 28 110 8 560 8 750 45 420
1922 34 000 13 400 14 700 62 600
1931 51 200 19 900 19 300 90 500
1944 97 000 30 600 29 400 157 000
1948 100 000 40 000 25 000 165 000
1967 195 700 54 963 12 646 263 307
1980 292 300 neznámo neznámo 407 100
1985 327 700 neznámo neznámo 457 700
1987 340 000 121 000 14 000 475 000
1990 378 200 131 800 14 400 524 400
1995 482 000 164 300 16 300 662 600
1996 421 200 neznámo neznámo 602 100
2000 448 800 208 700 neznámo 657 500
2004 458 000 225 000 15 000 706 000
2007 489 480 neznámo neznámo 746 300

V červnu 2009 žilo v Jeruzalémě 769 400 obyvatel,[2] z čehož bylo 64 % Židů, 32 % muslimů a 2 % křesťanů.[39] Ke konci roku 2005 byla hustota zalidnění 5750,4 obyvatel na kilometr čtvereční.[39][40] Podle studie z roku 2000 dochází k poklesu podílu židovského obyvatelstva, což je připisováno jak vyšší porodnosti muslimského obyvatelstva, tak odchodu židovských obyvatel. Studie rovněž ukázala, že z 32 488 obyvatel Starého Města je pouhých 9 % Židů.[41] V roce 2005 se v Jeruzalémě usadilo 2850 nových imigrantů, především ze Spojených států, Francie a zemí bývalého Sovětského svazu. Migrační saldo má však Jeruzalém záporné, neboť počet lidí, kteří odcházejí převyšuje počet těch, kteří přicházejí. V roce 2005 se například do Jeruzaléma přistěhovalo zhruba 10 tisíc lidí, avšak o 6 tisíc víc bylo těch, kteří se vystěhovali.[39] Počet jeruzalémského obyvatelstva se nicméně kontinuálně rozrůstá, a to především díky vysoké porodnosti v arabské a charedi komunitě. Díky tomu je hrubá míra porodnosti v Jeruzalémě (4,02 ‰) vyšší než v Tel Avivu (1,98 ‰) a rovněž vysoko nad celostátním průměrem 2,9 ‰. Průměrná velikost jeruzalémské domácnosti je 3,8 obyvatel.[39] V roce 2005 došlo v relativních číslech k 1,8% populačnímu růstu (13 tisíc obyvatel), což je blízko celostátnímu průměru, zároveň však dochází k posunu náboženské a etnické skladby populace. Zatímco 31 % židovské populace je tvořeno dětmi do patnácti let, u arabské populace je to 42 %.[39] To potvrzuje existující trend, podle kterého v uplynulých čtyřech desetiletích dochází k poklesu podílu židovského obyvatelstva. Ještě v roce 1967 měli Židé 74% podíl na počtu obyvatel, kdežto v roce 2006 to bylo o 9 % méně.[42] Mezi možné faktory, které tento trend ovlivňují patří vysoké náklady na bydlení, méně pracovních příležitostí a stále větší náboženský charakter města. Mnoho lidí se tak v rámci hledání levnějšího a sekulárnějšího bydlení stěhuje na předměstí a měst na pobřeží Středozemního moře.[43] Podíl charedim v roce 2009 strmě rostl. K roku 2009 navštěvovalo z celkového počtu 150 100 školáků pouhých 40 % z nich státem provozované sekulární a národní náboženské školy, zatímco 60 % navštěvovalo charedi školy. Tato skutečnost koreluje s vysokým počtem dětí v charedi rodinách.[44][45] Zatímco mnoho Izraelců vnímá Jeruzalém jako chudé a zanedbané město zatažené do náboženských a politických tlaků, pro palestinské Araby je Jeruzalém magnetem, který nabízí větší počet pracovních příležitostí než jakékoliv město na Západním břehu nebo v Pásmu Gazy. Palestinští představitelé tak Araby povzbuzují, aby ve městě zůstali a udrželi tak arabský nárok na něj.[46][47] Palestinští Arabové jsou do Jeruzaléma přitahováni především pracovními příležitostmi, zdravotní péčí, sociálním zabezpečení, dalšími benefity a kvalitou života, který Izrael poskytuje jeruzalémským občanům.[48] Arabským obyvatelům Jeruzaléma, kteří se rozhodnout nemít izraelské občanství, je udělena izraelská identifikační karta, která je opravňuje k relativně snadným průchodům kontrolními stanovišti a k cestování po Izraeli, což značně usnadňuje hledání práce. Dále rovněž mají nárok na dotované zdravotnictví a sociální zabezpečení, které Izrael poskytuje svým občanům. Arabové v Jeruzalémě mimo to mohou též posílat své děti do izraelských škol a univerzit.[48] Demografie hraje významnou roli při sporu o Jeruzalém. V roce 1998 bylo jeruzalémskou správou pro rozvoj navrženo rozšířit městské hranice směrem na západ a inkorporovat tak oblasti s velkým množstvím židovské populace.[49]

Náboženská významnost

Západní zeď, známá též jako Zeď nářků či Kotel

Jeruzalém je posvátným místem tří hlavních světových monoteistických náboženství: judaismu, křesťanství a islámu. Podle statistické ročenky z roku 2000 se ve městě nachází 1204 synagog, 158 kostelů a 73 mešit.[50] Navzdory snahám o pokojné mírové náboženské soužití jsou některá místa, jako například Chrámová hora, místem neustálého napětí a sporů. Pro židy je Jeruzalém velmi posvátným místem. To pramení z víry, že si Hospodin toto místo vyvolil, aby zde přebýval. Zasvěcen byl Židům Jeruzalém již v 10. století př. n. l., kdy jej hlavním městem biblického Izraele prohlásil král David. Nejvýsadnější postavení má Jeruzalém rovněž proto, že zde stály dva jeruzalémské Chrámy, konkrétně Šalamounův chrám a později druhý Chrám.[3] O významnosti města svědčí i jeho zmínka v Bibli, kde je jmenováno celkem 632krát. Nejsvětějším židovským místem je v Jeruzalémě Západní zeď, známá též jako Zeď nářků, která je pozůstatkem vnější hradby druhého Chrámu.[51] Jeruzalém ovlivnil i stavbu synagog po celém světě, které jsou tradičně stavěny tak, aby byl aron ha-kodeš (schrána na Tóru) směrem k tomuto městu[52] (u jeruzalémských synagog pak má směřovat k Chrámové hoře).[53] Směrem k Jeruzalému se rovněž mají, podle předpisu v Mišně, který byl kodifikován v kodexu Šulchan aruch, recitovat denní modlitby.[53][54]

Křesťanství uctívá Jeruzalém nejenom pro jeho starozákonní historii, ale rovněž pro jeho významnost v životě Ježíše Nazaretského. Podle Nového zákona byl Ježíš do Jeruzaléma přinesen krátce po svém narození[55] a později, již jako dospělý, vyčistil druhý Chrám.[56] Byl to rovněž Jeruzalém, kde měl Ježíš podle tradice se svými apoštoly poslední večeři (též večeři Páně) na hoře Sijón.[57][58] Významnými křesťanskými místy jsou Via Dolorosa (Křížová cesta) na Golgotu a Golgota samotná, která má být místem Ježíšova ukřižování. Evangelium podle Jana popisuje Golgotu jako místo „blízko města,“[59] zatímco archeologická nálezy z 90. let 20. století naznačují, že se Golgota mohla nacházet poblíž hradeb uvnitř dnešní hranice města.[60] Za biblickou Golgotu je však většinou křesťanů považováno místo, na němž stojí bazilika Svatého hrobu, která je již téměř dva tisíce let křesťanským poutním místem.[60][61][62]

Mešita Al-Aksá, třetí nejsvětější místo islámu

Jeruzalém je v neposlední řadě považován za třetí nejsvětější místo islámu.[63] O jeho významnosti svědčí i to, že jeruzalémská Chrámová hora byla vůbec prvním ze dvou míst, jejichž směrem (kibla) směřovaly muslimské modlitby (arabsky: صلاة, salát). Mohamed však po roztržce s židy, kteří jej nepřijali za svého proroka, změnil kiblu ke svatyni Ka'baMekce.[64] Pro islám má nicméně Jeruzalém význam především díky Mohamedově noční cestě v roce 620. Muslimové věří, že se Mohamed zázračně přenesl z Mekky na Chrámovou horu, odkud vstoupil na nebesa, kde se setkal s proroky islámu.[65][66] Přesto však v Koránu samotném není o Jeruzalému žádná zmínka, přinejmenším ne výslovná. Běžné muslimské komentáře však ztotožňují místo, odkud měl Mohamed vystoupit do sedmého nebe, navštívit ráj a peklo a hovořit s Alláhem a proroky, s Chrámovou horou. Konkrétně první verš súry Noční cesta (Al-Isrá´) zmiňuje jako cíl Mohamedovy cesty nejvzdálenější mešitu (arabsky mešitu al-Aksá).[67] Dnes se na Chrámové hoře nacházejí dvě muslimské památky, které tuto událost připomínají: mešita Al-Aksá, jejíž jméno je zmíněno v Koránu, a Skalní dóm, který stojí nad základním kamenem, z něhož, jak muslimové věří, Mohamed vstoupil na nebesa.[68]

Literatura

Související články

Reference

  1. Jeruzalémský zákon říká, že: „Jeruzalém, celý a sjednocený, je hlavním městem Izraele.“ Jeruzalém je sídlem vlády, prezidenta, vládních úřadů, nejvyššího soudu a parlamentu. OSN a většina zemí neuznává Jeruzalémský zákon a pokládá za hlavní město Tel Aviv-Jaffa. Palestinská autonomie požaduje Východní Jeruzalém jako hlavní město plánovaného Palestinského státu.
  1. ERLANGER, Steven. Jerusalem, Now [online]. The New York Times, 2006-04-16, [cit. 2009-11-26]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. Chybná citace Chyba v tagu <ref>; citaci označené poptable-CBS není určen žádný text
  3. 3,0 3,1 Timeline for the History of Jerusalem [online]. Jewish Virtual Library, [cit. 2009-11-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. FRIEDLAND, Roger; HECHT, Richard D. To Rule Jerusalem. [s.l.] : University of California Press, 2000. ISBN 0-520-22092-7. S. 8. (anglicky) 
  5. ESPOSITO, John L. What Everyone Needs to Know about Islam. Oxford : Oxford University Press, 2002. ISBN 0195157133. S. 157. (anglicky) 
  6. BEN-ARIEH, Yehoshua. Jerusalem in the 19th Century, The Old City. [s.l.] : Yad Izhak Ben Zvi & St. Martin's Press, 1984. ISBN 0312441878. S. 14. (anglicky) 
  7. Do We Divide the Holiest Holy City? [online]. Moment Magazine, [cit. 2008-03-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. United Nations Security Council Resolution 252 [online]. Jewish Virtual Library, 1968-05-21, [cit. 2009-11-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  9. SEGAL, Jerome M. Negotiating Jerusalem [online]. The University of Maryland School of Public Policy, 1997, [cit. 2007-02-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  10. FINKELSTEIN, Israel; SILBERMAN, Neil Asher. Objevování Bible: Svatá Písma Izraele ve světle moderní archeologie. 1. vyd. Praha : Vyšehrad, 2007. [dále jen Objevování Bible]. ISBN 978-80-7021-869-3. S. 125.  
  11. Objevování Bible. str. 125.
  12. BIČ, Miloš. Stopami dávných věků. Mezi Nilem a Tigridem. 1. vyd. Praha: Vyšehrad, 1979. str. 100n.
  13. HUNT, Janin. Four paths to Jerusalem: Jewish, Christian, Muslim, and secular pilgrimages, 1000 BCE to 2001 CE. Jefferson : McFarkand, 2002. [dále jen Hunt]. ISBN 078641264X. S. 65–66. (anglicky) 
  14. Hunt, str. 65.
  15. Schäfer, str. 180.
  16. BRETT, Michael. The rise of the Fatimids: the world of the Mediterranean and the Middle East in the fourth century of the Hijra, tenth century CE. Leiden : Brill, 2001. ISBN 9004117415. S. 388. (anglicky) 
  17. Hunt, str. 60.
  18. OWEN, Roger. The Middle East in the World Economy 1800-1914. London – New York : I. B. Tauris & Co Ltd Publisher, 2003. Dále jen Owen (2003). ISBN 1-85043-658-4. S. 2-38. (anglicky) 
  19. BEN-ARIEH, Yehoshua. Jerusalem in the Nineteenth Century. Tel-Aviv : MOD Books, 1989. Dále jen Ben-Arieh (1989). ISBN 965-05-0481-8. S. 14n. (snglicky) 
  20. PALMER, Alan. Úpadek a pád Osmanské říše. Praha : Panevropa, 1996. ISBN 80-85846-0-5. S. 108-110.  
  21. Owen (2003). S. 78-80.
  22. Ben-Arieh (1989). S. 25-27.
  23. BLUMBERG, Arnold. Zion before Zionism, 1838-1880. Syracuse, New York : Syracuse University Press, 1985. Dále jen Blumberg (1985). ISBN 0-8156-2336-4. S. 10-20. (anglicky) 
  24. Ben-Arieh (1989). S. 32-37, 41n.
  25. Blumberg (1985). S. 29-31, 109-115.
  26. ISRAEL MINISTRY OF FOREIGN AFFAIRS. Basic Law- Jerusalem- Capital of Israel [online]. [cit. 2008-05-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  27. CABRERA, Enrique a kolektiv. Drought Management Planning in Water Supply Systems. [s.l.] : Springer, 1998. ISBN 0792352947. S. 304. (anglicky) 
  28. 28,0 28,1 BERGSOHN, Sam. Geography [online]. Cornell University, 2006-05-15, [cit. 2007-02-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  29. WALVOORD, John a kolektiv. Four Views on Hell. [s.l.] : Zondervan, 1996. ISBN 0310212685. Kapitola The Metaphorical View, s. 58. (anglicky) 
  30. Jerusalem geography [online]. Židovská agentura, [cit. 2008-07-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  31. ROSEN-ZVI, Issachar. Taking Space Seriously: Law, Space and Society in Contemporary Israel. [s.l.] : Ashgate Publishing, 2004. ISBN 0754623513. S. 37. (anglicky) 
  32. FEDERMAN, Josef. Debate flares anew over Dead Sea Scrolls [online]. AP via MSNBC, 2004-08-18, [cit. 2007-02-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  33. The Tell es-Safi/Gath Archaeological Expedition [online]. Bar-Ilanova univerzita, [cit. 2007-04-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  34. Map of Israel [online]. Eye On Israel, [cit. 2007-04-25]. Dostupné online. (anglicky) 
  35. "One more Obstacle to Peace" – A new Israeli Neighborhood on the lands of Jerusalem city [online]. The Applied Research Institute - Jerusalem, 2007-03-10, [cit. 2007-04-24]. Dostupné online. (anglicky) 
  36. Monthly Averages for Jerusalem, Israel [online]. The Weather Channel, [cit. 2008-08-27]. Dostupné online. (anglicky) 
  37. 37,0 37,1 MA'OZ, Moshe. Jerusalem: Points of Friction-And Beyond. [s.l.] : Brill Academic Publishers, 2000. ISBN 9041188436. S. 44–46. (anglicky) 
  38. Worst ozone pollution in Beit Shemesh, Gush Etzion [online]. The Jerusalem Post, 2007-09-16, [cit. 2007-10-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  39. Chybná citace Chyba v tagu <ref>; citaci označené cbs není určen žádný text
  40. Population and Density per km² in Localities Numbering Above 5,000 Residents on 31 XII 2005 [PDF]. Izraelský centrální statistický úřad, 2006, [cit. 2007-04-11]. Dostupné online. (anglicky, hebrejsky) 
  41. Arab population growth outpaces Jews in Jerusalem [online]. Reuters, 2000-09-26, [cit. 2009-11-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  42. SEL, Neta. Jerusalem: More tourists, fewer Jews [online]. Ynet News, 2006-05-23, [cit. 2007-03-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  43. HOCKSTADER, Lee. Jewish Drop In Jerusalem Worries Israel [online]. The Washington Post via Cornell University, 1998-08-16, [cit. 2007-03-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  44. Most Jerusalemites Attend Hareidi-Religious Schools [online]. Aruc Ševa, 2009-05-21, [cit. 2009-05-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  45. SHRAGAI, Nadav. Most of Jerusalem's non-Jewish children live below poverty line [online]. Haaretz, 2009-05-21, [cit. 2009-05-21]. Dostupné online. (anglicky) 
  46. BOUDREAUX, Richard. Clashing values alter a city's face [online]. Los Angeles Times, 2007-07-05, [cit. 2009-07-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  47. MYRE, Greg. Israeli Riddle: Love Jerusalem, Hate Living There [online]. The New York Times, 2007-05-13, [cit. 2009-07-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  48. 48,0 48,1 ELLINGWOOD, Ken. Change cast in concrete [online]. Los Angeles Times, 2007-07-04, [cit. 2009-07-22]. Dostupné online. (anglicky) 
  49. LAUB, Karin. Jerusalem Barrier Causes Major Upheaval [online]. Associated Press via The Washington Post, 2006-12-02, [cit. 2007-03-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  50. GUINN, David E. Protecting Jerusalem's Holy Sites: A Strategy for Negotiating a Sacred Peace. 1. vyd. Cambridge : Cambridge University Press, 2006. ISBN 0521866626. S. 142. (anglicky) 
  51. What is the Western Wall? [online]. The Kotel, [cit. 2007-03-06]. Dostupné online. (anglicky) 
  52. GOLDBERG, Monique Susskind. Synagogues [online]. Schechter Institute of Jewish Studies, [cit. 2007-03-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  53. 53,0 53,1 SEGAL, Benjamin, J. Returning: The Land of Israel as Focus in Jewish History. Jerusalem : Department of Education and Culture of the World Zionist Organization, 1987. Dostupné online. S. 124. (anglicky) 
  54. Šulchan aruch, Orach chajim (94:1)
  55. BOAS, Adrian J.. Jerusalem in the Time of the Crusades. [s.l.] : Routledge, 2001. ISBN 0415230004. Kapitola Physical Remains of Crusader Jerusalem, s. 112. (anglicky) 
  56. ENDO, Shusaku. A Life of Jesus. [s.l.] : Paulist Press, 1999. ISBN 0809123193. S. 116. (anglicky) 
  57. 60,0 60,1 STUMP, Keith W. Where Was Golgotha? [online]. Worldwide Church of God, 1993. Dostupné online. (anglicky) 
  58. RAY, Stephen K. St. John's Gospel: A Bible Study Guide and Commentary for Individuals and Groups. San Francisco : Ignatius Press, 2002. ISBN 0898708214. S. 340. (anglicky) 
  59. O'REILLY, Sean. Pilgrimage: Adventures of the Spirit. [s.l.] : Travelers' Tales, 2000. ISBN 1885211562. S. 14. (anglicky) 
  60. ESPOSITO, John L. What Everyone Needs to Know about Islam. [s.l.] : Oxford University Press, 2000. ISBN 0195157133. S. 157. (anglicky) 
  61. CORDESMAN, Anthony, H. The Israeli-Palestinian War: Escalating to Nowhere. [s.l.] : Praeger Security International, 2005. ISBN 0275987582. Kapitola The Final Settlement Issues: Asymmetric Values & Asymmetric Warfare, s. 62. (anglicky) 
  62. PETERS, Francis, E. The Monotheists: The Peoples of God. [s.l.] : Princeton University Press, 2003. ISBN 0691114609. Kapitola Muhammad the Prophet of God, s. 95–6. (anglicky) 
  63. Sahih Bukhari [online]. University of Southern California, [cit. 2007-03-11]. Dostupné online. (anglicky) 
  64. Súra 17:1, Noční cesta (Al-Isrá´)
  65. The Early Arab Period - 638-1099 [online]. Centrum Ingeborg Rennertové pro jeruzalémská studia při Bar-Ilanově univerzitě, 1997-03, [cit. 2007-04-24]. Dostupné online. (anglicky) 

Externí odkazy

Kultura

Vzdělání

Mapy


Flickr.com nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Jeruzalém
Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Jeruzalém
Osobní nástroje
Jmenné prostory
Varianty
Akce
Hlavní funkce
Navigace
Nástroje
Příspěvky a dary
Další informace