František R. Kraus

Z Multimediaexpo.cz

František R. Kraus ve vysílání

František R. Kraus (* 14. října 1903, Praha - 19. května 1967, Praha) byl československý spisovatel, novinář a redaktor.

Obsah

Dětství

Narodil se na pražském Josefově v rodině obchodního cestujícího. O svém dětství kdysi napsal, že je prožil na asanačních pláckách a zbořeništích Židovského města, tehdejší pražské páté čtvrti, která vzala za své při velkorysé modernizaci města na počátku 20. století. Jak bylo v té době časté mezi tzv. lepšími židovskými rodinami, základní vzdělání získal v piaristické klášterní škole v Panské ulici, pak pokračoval na „reálce“ v Jindřišské a maturitu složil na klasickém gymnáziu v paláci Kinských na „rynku“, na Staroměstském náměstí. Rozvod rodičů znamenal na dlouho konec úvahám o akademické kariéře - musel začít finančně přispívat na chod domácnosti, to jej ale přivedlo k novinářské dráze.

První republika

Kraus byl novinář a spisovatel. Patřil do tzv. Pražského spisovatelského okruhu. Za první republiky začal pracovat v německých novinách, třeba pro slavný Prager Tagblatt, Prager Presse, Bohemii a další. Měl kontakty také na české intelektuální prostředí, znal např. Franze Kafku, Jaroslava Haška či Jana Masaryka. Jeho literárním vzorem, rodinným přítelem a životním učitelem byl „zuřivý reportér” Egon Erwin Kisch. Jeden čas Kraus u Kische, v domě U dvou zlatých medvědů v Melantrichově ulici, dokonce bydlel a hodně se spřátelili. Později po válce, v roce 1948, se však názorově rozešli, protože Kraus byl přesvědčený sociální demokrat, zatímco Kisch zůstal i po únoru 1948 komunistou a schvaloval převrat. Od té doby spolu nepromluvili, Kisch pak brzy poté náhle zemřel.

Byl také u toho, když se před válkou zakládal Československý rozhlas, působil v „Mluvených novinách“, dlouhou dobu také v Československé tiskové kanceláři (ČTK). Spolupráce s berlínským časopisem Die Grüne Post ho zaváděla často do zahraničí, do Berlína, Vídně, ale i mimo Evropu. To se však již hlásil k moci nacismus. Kraus se snažil proti nástupu nacismu v Československu, zejména v Sudetech, vystupovat ve svých pravidelných rozhlasových reportážích a relacích. Vyvolal tak hněv henleinovců, kteří proti němu dokonce interpelovali v parlamentu. Za osudovou považoval mobilizaci (toto téma zpracoval v povídce “Přilba v poli“) a následné události, vrcholící mnichovskou kapitulací (reportáž „Runciman u Henleina“), která měla tragické důsledky nejen pro něj.

Kraus byl mj. také celorepublikovým šampionem v plavání - závodil za židovský sportovní klub Hagibor a později za Slávii – a ve vodním pólu.

Holocaust

Po okupaci ČSR byl zařazen do úplně prvního transportu, který šel do Terezína v listopadu 1941. Byl to transport AK1, což znamenalo Arbeitskomando, pracovní četa. Tato skupina se měla podílet na přestavbě města Terezína na židovské ghetto. Tento první terezínský transport jel ještě normálním klasickým vlakem, nikoli dobytčáky, kterými se jezdilo později. Jeli vlakem na Litoměřice, vystoupili v Bohušovicích, a šli pěšky do Terezína, za doprovodu českých četníků. Z Terezína byl Kraus transportován spolu se svou manželkou 1. října 1944 do Osvětimi. Po příjezdu byli rozděleni. Krause z Osvětimi vozili s ostatními vězni na denní práce do IG Farben a do nedaleké Buny, kde se vyráběl syntetický benzín. Jednoho dne se měli přihlásit kováři a tesaři – Kraus, který v životě neměl v ruce kladivo, se přihlásil. Byl tedy zařazen do pracovního pobočního tábora v Hlivicích, Gleiwitz, kde opravovali železniční vagóny, což byla příšerná práce, na kterou byli většinou vybraní vězni z Terezína. Posléze byl přeřazen někdy na přelomu let 1944 a 1945 do další fabriky na práci, do Blechhammeru (dnes Blachownia). Asi v březnu 1945 začali nacisté poboční pracovní tábory likvidovat a organizovali pochody smrti. Z Blechhammeru byl také vypraven pochod smrti, ale Krausovi se s ještě několika lidmi podařil útěk a dostal se díky partyzánům přes Polsko a Podkarpatskou Rus v dubnu 1945 do Budapešti, která už byla osvobozená. Tam se začal zotavovat z útrap táborů. Kontaktoval lidi, které znal jako novinář. Ti mu sehnali mu základní pomoc, pronajali mu malý byt v Arpád utca. V Budapešti sepsal své zážitky. V květnu 1945 přijel do Prahy a měl už hotovou celou knížku. Kniha-reportáž „Plyn, plyn… pak oheň“ pak vyšla v září 1945 a byla to úplně první reportáž o lágrech, která v Československu vyšla. Vydal ji nakladatel Chvojka. Druhá část „A přiveď zpět naše roztroušené...“. byla pokračováním, ale z jiného úhlu. Důraz je zde na líčení období v Terezíně. Vyšla o něco později, také s obálkou od Krausova přítele který také přežil pobyt v lágrech, akademického malíře Davida Friedmanna.

Po roce 1948

Únor 1948 měl vliv nejen na osudy Krausových děl, ale i na něj samotného. Po válce nastoupil zpět do České tiskové kanceláře a do Československého rozhlasu, kde se stal zakladatelem a vedoucím krátkovlnného zahraničního vysílání. Působil zde také jako hlasatel v anglické, francouzské a německé redakci a komentátor pro střední Evropu. To vše však skončilo počátkem padesátých let během Procesu se Slánským. Kraus ztratil ze dne na den místo jak v ČTK, tak v Rozhlase. František R.Kraus zemřel v Praze 19. května 1967. Stačil ještě přivítat „tání ledů“ po liblické konferenci o Franzi Kafkovi, což považoval za zlomový okamžik v kulturním a politickém životě, Pražského jara se však již nedočkal.

Dílo

  • Plyn, plyn… pak oheň (1945)
  • A přiveď zpět naše roztroušené
  • David bude žít (původně Šemarjáhu hledá Boha)
  • Proměněná země (1957)
  • Kat beze stínu (napsal v 60. letech, vydáno samizdatově r. 1984, oficiálně vydáno r. 2003)
  • Drůš Mauruse Blocha

Externí odkazy

Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
František R. Kraus
Citováno z „http://www.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Franti%C5%A1ek_R._Kraus“