Dějiny Dánska

Z Multimediaexpo.cz


Tento článek popisuje historii Dánského království a území, které náleží k dnešnímu Dánsku.

Obsah

Novověk

Reformace

Reformace, která se zrodila v Německu z myšlenek Martina Luthera, měla velký vliv na obyvatele Dánska. I dnes je dánským národním náboženstvím protestantské náboženství luteránské. Reformace byla v Dánsku zavedena v roce 1536 a jako jinde v Evropě bylo rozšíření protestantismu možné hlavně silnou kombinací lidového nadšení pro reformaci církve a nadšení vlády pro možnost nezávislosti na Římu. Velkou výhodou nezávislosti na Římu bylo totiž převedení veškerých církevních pozemků do majetku krále, čímž se rozloha královských držav zvětšila více jak třikrát.

Stejně jako jinde v Evropě v Dánsku rostla nespokojenost s pravidly římské církve a na počátku 30. let 16. století byli lidé podněcováni k napadání klášterů a kostelů. Když v roce 1533 zemřel Frederik I., dostala zemi do správy biskupská rada a ta odmítla přijmout zvolení Kristiána III. za krále, jelikož se obávala, že přijme luteránské náboženství. Ozbrojena opozice složená ze šlechty a starosty Lübecku je však donutila přijmout Kristiána za krále. Brzy po jeho zvolení pak byla většina církevních majetků zkonfiskována, aby mohlo být zaplaceno armádám, které Kristiánovi pomohly v jeho boji s biskupskou radou, a kněží byli donucení konvertovat k luteránství. Dánsko se brzy stalo jednou z hlavních opor luteránského náboženství a 17. století se stalo časem ortodoxního prosazování luteránství, jakékoliv náznaky prosazování dalších protestantských náboženství jako je kalvinismus či učení Ulricha Zwingliho byly tvrdě potrestány.

Novověká politika

Soubor:Denmark-Norway in 1658, Treaty of Roskilde.GIF
Dánsko-Norsko po Roskildském míru; červeně je označen Halland postoupený Švédsku již během třicetileté války, žlutě provincie Skåne, Blekinge a Bohuslän, fialově povstalecké provincie navrácené pod dánské právo roku 1660

Dánsko během 16. století bohatě vzkvétalo hlavně díky zvyšující se dopravě přes úžinu Sund, na které bylo zavedeno mýtné, protože Dánsko kontrolovalo obě její strany. Také obchod s obilím z Polska do Nizozemska a zbytek Evropy výrazně stoupal a tak dánští králově rozhodně neváhali zpoplatnit ho. Dánská ekonomika také profitovala z Osmdesátileté války v Nizozemí, protože velký počet kvalifikovaných odborníků z této oblasti se rozhodl utéct právě do Dánska. To pomohlo k modernizaci mnoha aspektů dánské společnosti a k utvoření mnoha důležitých obchodních cest mezi Nizozemskem a Dánskem.

V té době bylo Dánsko relativně silným královstvím. Evropská politika 16. století se většinou točila okolo rozporů mezi katolickou a protestantskou církví takže bylo jasné, že Dánsko, silné, sjednocené luteránské království, bude zataženo do velké náboženské války pokud přijde. Třicetiletá válka byla nevyhnutelným následkem rozporů mezi církvemi a i Dánsko se rozhodlo bojovat za protestantskou církev. Bohužel pro Kristiána IV. se stala intervence dánské armády do Německa absolutním fiaskem a ještě k tomu se švédská intervence setkala s daleko větším úspěchem.

Kristián IV. je přesto označován za jednoho z největších dánských králů. Jeho vláda trvala velice dlouho, od roku 1588 až do 1648, a je znám jako architekt na dánském trůně, protože za jeho vlády byla postavena většina stavebních projektů, ke kterým se zavázal. Většina z nejznámějších staveb v Dánsku byla postavena právě za jeho vlády.

Po jeho smrti Dánsko vedlo katastrofální válku se Švédskem. Neobvykle tuhá zima, díky které zamrzly i některé z dánských úžin, dovolila švédským jednotkám překročit Sundskou úžinu suchou nohou a napadnout přímo Kodaň. Roskildský mír uzavřený v roce 1658 pak donutil Dánsko postoupit Švédsku tři ze svých nejbohatších provincií, Skåne s Blekinge, Halland a Bohuslän.

Absolutismus

Díky katastrofálnímu výsledku války se Švédskem byl král Frederik III. nucen k přesvědčení šlechty vzdát se některých ze jejich práv jako například osvobození z placení daní a tímto krokem začíná období absolutismu v Dánsku.

Léta absolutismu se v Dánsku značí centralizací moci do Kodaně, reorganizací vlády hierarchickým způsobem a ustanovení krále jako hlavního tvůrce vlády. Královští úředníci ovládali vládu stejně jako nová skupina byrokratů, která děsila především tradiční šlechtu, jejíž pravomoci se zkrátily jako nikdy dříve. Také vláda a právo bylo zmodernizováno během tohoto období - v roce 1683 byla všechna venkovská práva standardizována a sjednocena v Danske lov 1683.

Další modernizace zahrnují sjednocení všech váhových i délkových měr v celém království a zmapování a registrace zemědělské půdy. Takto utvořený zemědělský registr umožnil vládě začít bezprostředně vybírat daně od vlastníků půdy a povolovat jim vystěhování mimo oblast povinnosti platit daně za půdu.

Populace Dánska během tohoto období plynule rostla z 660 000 v roce 1660 na 700 000 v roce 1720 i přes ztrátu některých oblastí ve prospěch Švédska. V roce 1807 vzrostl počet obyvatel až k 978 000.

Snahy o různorodost hospodářství nezahrnující zemědělství ztroskotaly. Během tohoto období existovalo jen malé množství průmyslu a pokud tak hlavně v Kodani. V pozdním 17. století se toto malé množství rozvinulo a začalo zásobovat armádu. Primárním vývozním trhem bylo Nizozemsko. Zemská šlechta čítala okolo 2000 členů, ale vlastnila více jak polovinu země v Dánsku. Vesnická správa byla především stále v rukou mnoha vlastníků půdy a několika málo právem určených úředníků. V roce 1733 bylo zavedeno nevolnictví, vesničtí dělníci byli připoutáni k místu, kde se narodili. Lidé toto místo nemohli opustit bez povolení vlastníků půdy, na které žili. Teoreticky by toto mohlo vést k zavedení domobrany, ale i k zajištění levné pracovní síly pro vlastníky půdy. Nevolnictví bylo zrušeno v roce 1788 po iniciativě nové liberálnější buržoazní třídy sídlící v Kodani. Na konci 18. století se začaly uskutečňovat rozsáhlé zemědělské reformy. Starý systém nedělené orné půdy byl zrušen a mnoho malých farem se sloučilo do větších celků.

Celé 18. století si dánská ekonomika vedla velice dobře, nejvyšší růst zažila ke konci století díky rozšiřující se zemědělské produkci vzhledem k rozšiřujícím se požadavkům v Evropě. Dánské obchodní lodě také obchodovaly po celé Evropě a severním Atlantiku a pouštěly se i do cest do nových dánských kolonií v Karibiku.

Nový styl a osvícenské myšlenky se staly oblíbenými mezi dánskou střední třídou. Výsledkem byl zvyšující se zájem o osobní svobodu. Cenzura, která se hojně uplatňovala během 17. a 18. století, se v posledních 15 letech 18. století výrazně uvolnila. Ve stejné době se také začaly více rozšiřovat myšlenky dánského nacionalismu, objevil se hlavně nesouhlas s Němci a Nizozemci sloužícími na královském dvoře. Hrdost na národní jazyk a kulturu se výrazně zvýšila a byl přijat zákon, který cizincům zakazoval zastávat vládní posty. Nepřátelství mezi Němci a Dány od poloviny 18. století stále stoupalo.

Kolonialismus

Mapa dánských koloniálních držav

Dánsko si uchovávalo několik kolonií mimo Skandinávii od 17. století až do 20. století. Kolonie mělo Dánsko společně s Norskem v severním Atlantiku - v Grónsku a na Islandu. Kristián IV. jako první vedl politiku expanzivního dánského zahraničního obchodu jako součást merkantilistické vlny, která zaplavila Evropu. První dánská kolonie byla založena v roce 1620 v Trankebaru na jižním pobřeží Indie a tato kolonie zůstala v držení Dánska více jak 200 let. V karibské oblasti pak Dánsko založilo kolonie v roce 1671 na ostrově sv. Tomáše, v roce 1718 na ostrově sv. Jana a od Francie v roce 1733 odkoupilo kolonii na ostrově Saint Croix. Dánská Východoindická společnost sídlící v Trankebaru během svého největšího rozkvětu vyvážela společně se švédskou Východoindickou společností více čaje než britská Východoindická společnost. Více jak 90 % takto dovezeného čaje bylo poté pašováno do Británie a z jeho prodeje měli Dánové obrovské zisky. Všechny východoindické společnosti postupně zanikly po začátku napoleonských válek. Další kolonie, pevnosti a základny Dánsko vlastnilo v západní Africe, které ale používalo hlavně při obchodu s otroky.

19. století

Napoleonské války

1. bitva o Kodaň

Silnou dánskou ekonomikou otřásly náklady na armádu a ztráty způsobené napoleonskými válkami. Britská flotila napadla Kodaň v roce 1801 (1. bitva o Kodaň) a to vedlo Dánsko ke spojení se s napoleonskou Francií. V roce 1807 byla Kodaň znovu napadena Brity (2. bitva o Kodaň), což vedlo až k tzv. válce dělových člunů.

Norsko bylo Dánsku odejmuto mírovou smlouvou v Kielu podepsanou v roce 1814 a bylo připojeno ke Švédsku, které patřilo ke straně vítězů. Norové se ale vzbouřili, vyhlásili nezávislost a za krále si zvolili Kristiána Frederika (budoucího Kristiána VII.). S touto revolucí se ale Švédsko nesmířilo a vyhlásilo Norům válku. Kristián Frederik chtěl situaci vyřešit smírem a tak navrhl, že se vzdá nároku na trůn, pokud bude Norsko akceptováno jako demokratický stát. To se stalo a Norsko se dostalo do personální unie se Švédskem.

Během tohoto období bylo Dánsko doslova zruinováno. Obchodníci během války prchli a většina obyvatelstva byla sužována nedostatkem jídla a peněz. Paradoxně je ale toto období označováno za zlatý věk dánské kultury - literatura, malířství a filozofie zažívají velice plodné období. Nejvýznačnější dánští umělci jako jsou Hans Christian Andersen, Søren Kierkegaard, Bertel Thorvaldsen či Nikolaj Frederik Severin Grundtvig tvoří právě v tomto období.

Nacionalismus a liberalismus

Dánské liberální a nacionalistické hnutí se začalo nejvíce rozvíjet ve 30. letech 19. století a po evropské vlně revolucí v roce 1848 se Dánsko po přijetí tzv. červnové ústavy (junigrundloven) 5. června 1849 stalo konstituční monarchií. Po vzrůstajících požadavcích buržoazie podílející se na vládě se král Frederik VII. rozhodl předejít vypuknutí krvavé revoluce, které se rozhořely jinde v Evropě, a přijal požadavky občanů. Nová ústava obsahovala rozdělení moci na tři složky a zajištění volebního práva všem mužům nad 25 let bez kriminální minulosti. Král byl ustanoven hlavou moci výkonné, moc zákonodárná se skládala z dvoukomorového parlamentu, v němž první komorou byl Folketing skládající se z členů volených z obyvatelstva a druhou byl Landsting, jehož členové byli voleni z vlastníků půdy. Dále byla samozřejmě vytvořena nezávislá soudní moc. V roce 1845 byla dánská kolonie v Indii, Trankebar, prodána Britům.

Dánské království se po dlouhou dobu skládalo ze čtyř částí: Jutský poloostrov a k němu náležící ostrovy, které tvořily království a dále vévodství Šlesvicko a Holštýnsko, které byly v personální unii s Dánskem. Od začátku 18. století a stále více na začátku 19. století by Dánové rádi viděli vévodství jako plnou součást království. Tento pohled však nebyl sdílen s německou většinou žijící ve vévodstvích, která se nadšeně přidávala k liberálnímu a nacionalistickému hnutí známému jako šlesvicko-holštýnismus. Toto hnutí usilovalo o nezávislost na Dánsku. První válka o Šlesvicko-Holštýnsko byla podnícena konstitučními změnami v roce 1849 a díky intervenci Británie a dalších velmocí skončila statusem quo. V Dánsku se vedlo mnoho debat nad dalším postupem v otázce Šlesvicka a Holštýnska - nacionální liberalisté požadovali plné svázání Šlesvicka s Dánskem, Holštýnsku ponechali volbu zda se chtějí či nechtějí připojit. Nicméně mezinárodní události předběhly dánskou domácí politiku a Dánsko muselo v roce 1864 čelit válce s Pruskem a Rakouskem, která je známa jako druhá válka o Šlesvicko-Holštýnsko. Tyto oblasti se stali obětí velkých politických ambicí Otty von Bismarcka. Dánsko bylo nuceno postoupit celé Šlesvicko-Holštýnsko Prusku a přijalo politiku neutrality.

Válka byla silně traumatizující pro Dánsko jako národ, protože Dánové byli donuceni přehodnotit své místo ve světě. Ztráta Šlesvicka-Holštýnska byla poslední ze série územních ztrát pro dříve rozlehlé Dánské království. Četná bohatá území království byla ztracena ve prospěch Švédska a Německa takže se národ musel zaměřit na rozvoj chudších částí země. V Jutsku se přešlo ke zdokonalení extenzivního zemědělství a objevila se nová forma nacionalismu, která vyzdvihovala „malý“ národ, tradici vesnického Dánska a snažila se vyhýbat touhám po zvětšování dánského území.

Dvě koncepce internacionalismu a nacionalismu také byly důležitou součástí historie dánského dělnického hnutí, které nabralo sílu, když se sociální otázka začala spojovat s internacionalismem. Socialistická teorie a styk s organizací první internacionály, která sdružovala dělnická hnutí v mnoha zemích, připravila cestu pro dělnické hnutí i v Dánsku. Hlavní hybnou silou zde byl Louis Pio. V roce 1871 dělnické hnutí začalo vydávat Socialistické noviny následkem krvavé prohry pařížské komuny. V nich se vedla silná kampaň za nezávislé organizace pracovníků, které by existovali přímo pod vedením podniků, a za vznik samostatné dánské odnože internacionály. Tuto kampaň můžeme označit za základní stavební kámen vzniku sociálně-demokratické strany pod názvem Den Internationale Arbejderforening for Danmark (Mezinárodní dělnická asociace Dánska). Byla to kombinace odborové organizace a politické strany a obratně spojovala nacionalistické a internacionalistické prvky.

Louis Pio začal dělnický boj za mezinárodnost, protože podle jeho názoru i kdyby byli úspěšní ve všem - bez mezinárodnosti není žádný pokrok. Pokračoval v poukazování na spolupráci střední třídy přes hranice a jejich používání nacionalistické rétoriky jako zbraňe proti dělníkům a jejich osvobozování.

Dánská sekce internacionály počala organizovat stávky a demonstrace za vyšší platy a sociální reformy - umírněné požadavky, ale dostatečně provokující zaměstnavatele a síly zákonu a pořádku. Věci dostály vrcholu při bitvě o Falleden 5. května 1872, při níž byli zatčeni a obžalováni tři hlavní vůdci (Louis Pio, Poul Geleff a Harald Brix) za vlastizradu.

Tito tři poté opustili Dánsko a odešli do Ameriky, kde vytvořili krátce fungující socialistickou kolonii blízko městečka Hays v Kansasu, která však byla na každém kroku provázena smůlou. Tato kolonie byla vytvořena v roce 1877 a ve stejném roce se i rozpadla. Kolonii obývalo celkem osmnáct lidí, někteří ženatí, někteří svobodní. Byli připraveni na práci na stavbě srubu, který obsahoval pokoje pro ženaté i svobodné. Bylo nakoupeno nářadí a zásoby a muži pracovali jako o život. Mezi ženami se ale objevovalo mnoho roztržek. Holá prérie - schovávající mnoho bizoních kostí, chřestýšů, prérijních psů, sov a příležitostně i vojáky - vypadala příliš nehostině na požadavky lepšího sociálního pořádku a také na ní lidé nevydržely více jak šest týdnů. Majetek byl následně prodán a výdělek se rozdělil mezi kolonisty - každý dostal okolo 30 dolarů.

Když se vrátíme zpátky k politické situaci v Dánsku, můžeme říci, že nově vzniklá politická situace založená hlavně na nové ústavě byla nebezpečná především pro již existující elitu a to hlavně kvůli snaze rolnictva vládnout. Prostí muži s nízkým vzděláním nahrazovali profesory a profesionály na důležitých postech. Rolnictvo společně s liberálními i radikálními obyvateli měst získalo většinu křesel ve Folketingu a dokonce se pomocí ústavních změn snažilo ovládnout i Landsting. Levicová strana Venstre měla být požávána o sestavení vlády, ale král, stále hlava moci výkonné, odmítl. Poté následovala ústavní krize, která skončila až v roce 1901 představením parlamentní vlády. Bylo rozhodnuto, že žádná vláda nebude usilovat o prosazování zákonů, s kterými nesouhlasí většina parlamentu.

Měnová unie

Skandinávská měnová unie byla utvořena Švédskem a Dánskem 5. května 1873 vyrovnáním hmotností mincí obou zemí na stejnou hodnotu. Norsko, které bylo v personální unii se Švédskem, vstoupilo do unie o dva roky později a i jeho mince se hmotnostně srovnali s hmotností mincí Dánska a Švédska. Měnová unie byla jednou z mála zřejmých výsledků skandinavistického politického hnutí 19. století.

Unie zajišťovala pevné výměnné kurzy a stabilitu měny, ale členské země formálně pokračují ve vydávání své vlastní měny.

Vypuknutím 1. světové války vedlo k rozpadu měnové unie - Švédsko 2. srpna 1914 upustilo od závazku vyvážení mincí.

20. století

Počátek 20. století

V prvních desetiletích 20. století spolu vládly nová radikální strana a stará strana Venstre. Během jejich vlády bylo umožněno volit i ženám (1915, tzv. 1. revize ústavy), jedny z posledních dánských kolonií (ostrovy sv. Jana, sv. Tomáše a Saint Croix) byly prodány USA a Dánsko zavedlo důležité sociální, dělnické a tržní reformy.

Dánsko zůstalo neutrální během 1. světové války, přesto tento konflikt zemi ovlivnil. Značně se rozšířilo šmelinářství, jelikož byl obchod narušen válkou a po ní následující finanční nestabilitou v Evropě. Porážka Německa a Versailleská smlouva dala mandát k šlesvickému plebiscitu, v kterém bylo rozhodnuto o připojení severní části Šlesvicka k Dánsku. Král a část opozice vyčítal ministerskému předsedovi Karlu Teodorovi Zahlemu, že nevytěžil z porážky Německa ještě další území pro Dánsko, například ty, které Dánsko ztratilo v druhé válce o Šlesvicko-Holštýnsko. Král věřil v podporu lidu k jeho výhradám k ministerskému předsedovi a zavrhnul Zahleho vládu, což vedlo až k tzv. Velikonoční krizi v roce 1920. Jejím výsledkem byl králův slib, že již nebude přímo zasahovat do politiky a tento slib byl králem od té doby dodržován i přesto, že snížení jeho moci nebylo zakotveno v ústavě.

Ve volbách v roce 1924 získala nejvíce hlasů sociálně-demokratická strana pod vedením charismatického Thorvalda Stauninga a u vlády se tato strana udržela až do roku 2001. Stauning spolupracoval s některými buržoazními stranami, čímž si jeho strana ještě více upevnila své hlavní slovo na politickém poli. Zprostředkoval také důležité jednání ve 30. letech, které vedlo ke konci hospodářské krize v Dánsku a také položilo základy k sociálního státu.

Navzdory své deklarované nezávislosti na začátku 2. světové války a uzavření dohody o neútočení s nacistickým Německem bylo Dánsko 9. dubna 1940 napadeno Wehrmachtem (operace Weserübung) a bylo okupováno až do 5. května 1945. Okupace Dánska byla ze začátku unikátní ve své mírnosti (přestože byla zakázána komunistická strana po invazi Němců do Ruska). Nová koaliční vláda se pokoušela ochránit obyvatele před nacistickými zákony kompromisními řešeními. Folketingu bylo stále povoleno zasedat, policie byla stále pod dánskou kontrolou a nacističtí činitelé byli na jeden krok vzdálení od obyvatelstva. Nicméně nacistické Německo začalo požadovat ukončení tolerance k dánské vládě a tak musela v roce 1943 rezignovat a Němci získali plnou kontrolu nad Dánskem. Po tomto kroku začalo proti okupačním silám vzrůstat silné hnutí odporu. Ke konci války bylo pro nacistické Německo stále těžší mít Dánsko pod kontrolou, ale země byla plně osvobozena až příchodem spojeneckých jednotek dorazivších na konci války.

Pozoruhodný byl také přesun většiny dánských židů do Švédska v roce 1943, když nacistické jednotky hrozili jejich deportací do koncentračních táborů.

Politika v poválečné období

Rok 1953 vedl v Dánsku k dalším politickým změnám - k tzv. 2. revizi ústavy, kdy byl zrušen Landsting, zrovnoprávněno Grónsko a Faerské ostrovy a bylo povoleno nástupnictví na trůn v ženské linii.

Po válce s uvědoměním si nové hrozby ze strany SSSR a s poučením Dánska z událostí 2. světové války, dánská vláda upustila od neutrální politiky. Dánsko se stalo zakládajícím členem Organizace spojených národů a jedním z prvních členů Severoatlantické aliance (NATO), přestože se původně chtělo pokusit o vytvoření aliance jen s Norskem a Švédskem. Severská rada byla vytvořena až později ke koordinaci severské politiky. V roce 1973 pak Dánové v referendu odsouhlasili vstup země do Evropského hospodářského společenství, předchůdce dnešní Evropské unie, Maastrichtskou dohodu ale podepsali až v roce 1993, když jim byla zaručena výjimka týkající se společné obrany a měnových opatření. V roce 2000 pak byla parlamentem schválena společní evropská měna - Euro - aby byla následně hned odmítnuta v referendu.

Vzpoura proti autoritám

V 60. a 70. letech došlo v Dánsku k tzv. vzpouře proti autoritám - vše začali studenti vysokých škol, kteří začali tykat svým profesorům, protože to považovali za jeden krok k zrovnoprávnění studentů a profesorů. Od té doby vykání z běžné řeči v Dánsku prakticky vymizelo. Dále studenti požadovali podíl na spolurozhodování na univerzitách, což vedlo až k zrušení profesorského absolutismu a studenti mohli zasednout do univerzitních rad. Tato studentská revoluce vedla i k zpřístupnění univerzit chudším studentům a k založení tzv. univerzitních center v Roskilde (1972) a v Ålborgu (1974).

Související články

Seznam hlav dánského státu

Externí odkazy