Církevní Otcové

Z Multimediaexpo.cz

Přejít na: navigace, hledání

Jako církevní Otcové se označují církevní spisovatelé křesťanského starověku, jejichž svědectví církev považuje za zvlášť závazné pro víru. Slovo Otec získalo tento svůj význam v průběhu 4. století, které je považováno za zlatý věk patristiky. Termínu se užívalo pro rozlišení od slova „Otcové“, kterým se označovali biskupové shromáždění na koncilu.

Obsah

Kritéria

Pro označení někoho za církevního Otce je nutné, aby splňoval následující kritéria. Nejde o jmenování za církevního Otce – ti jimi jsou i zcela implicitně. Jde ve zkratce o tato čtyři kritéria:

Spisovatelé katolické církve

Pro zařazení autora do této skupiny je nezbytné, aby zanechal písemné dílo a náležel ke katolické církvi. Není nezbytně nutné, aby byl biskupem (jako např. sv. Basil) či knězem (jako sv. Jeroným), může jim být i laik – např. Prosper Akvitánský.

Časové vymezení

Tento autor též musí časově náležet do doby křesťanského starověku, tedy k epoše, kdy křesťanství bylo náboženstvím velmi mladým. Toto období je proto velmi podnětné pro teologii, protože v jeho průběhu můžeme pozorovat vznik a vývoj všech křesťanských nauk. Církevní Otcové jsou proto považováni za hodnověrné svědky rané křesťanské víry, za určitý článek podání víry (tradice), která dnešní křesťanství pojí s křesťanstvím počátků. Krom toho jde o období nerozdělené západní a východní církve, takže tito autoři jsou považováni za společné dědictví v celé církvi. Na Západě se tato doba ohraničuje stoletím po pádu Římské říše; za poslední latinské Otce se považují sv. Řehoř Veliký (540–604) a sv. Isidor Sevillský (560–636). Na Východě, kde antická kultura nezačala upadat tak rychle, a proto se patristická epocha ukončuje v 8. století a za posledního církevního Otce je považován sv. Jan Damašský (675–749).

Autorita ve víře

Posledním kritériem církevních Otců je, že tento člověk musí být považován církví za zvlášť velkou autoritu ve věcech víry. Toto schválení stačí implicitní, a proto je někdy nesnadné určit, jedná-li se pouze o církevního spisovatele nebo Otce.

Církevní Otcové a učitelé církve

Označení „církevní Otec“ nelze směšovat s pojmem „učitel církve“. Tato slova označují zcela jiné charakteristiky. Avšak i mezi církevními Otci jsou tací, které církev označila za své učitele, tj. ty, kdo vynikají zvlášť v nauce. Mezi řeckými Otci toto pojmenování přísluší sv. Atanáši (Athanasios), sv. Basilovi, sv. Řehoři Naziánskému a sv. Janu Zlatoústému; mezi latinskými sv. Ambrožovi, sv. Jeronýmovi, sv. Augustinovi a sv. Řehoři Velikému.

Autorita církevních Otců

Autorita církevních Otců se zakládá na kvalitě jejich svědectví o víře v prvých staletích. Protože katolické a pravoslavné církve chápou tradici jako důležitou součást pravidla či kritéria své víry, je pro ně výpověď takto starobylých autorů zvlášť závažná. Tak se např. španělský dominikánský teolog 16. století Melchior Cano domnívá, že se „všichni Otcové v tom, kde se shodují, nemohou v záležitostech víry mýlit“ (De locis theologicis 7,3). 1. vatikánský koncil považuje tzv. patristický důkaz za nedílnou součást zkoumání dogmatických otázek. Výše zmíněné názory pocházejí principiálně již z pera mnicha a kněze Vincence z Lerina († před 450), jenž položil tyto základy autority církevních Otců:

"Všechno, co se svatí Otcové mohli v jednotě smýšlení a cítění domnívat, budiž považováno za pravou a katolickou nauku církve bez jakékoli pochyby či skrupule.
Ti, kteří přijdou později, nemohou věřit nic jiného, než co uchovala posvátná starobylost svatých Otců jednomyslně v Kristu." (Commonitorium, 41 a 43).

Přehled významných církevních Otců

Církevní Otce lze klasifikovat na základě doby, kdy žili, a jazyka, jímž psali.

Přednicejští Otcové

Označují církevní Otce, kteří žili před rokem 325, kdy se sešel 1. nikajský koncil. Toto období se vyznačuje především skutečností, že křesťanství nebylo v Římské říši povoleným náboženstvím a že nauka církve nebyla společně definována (ačkoli její stopy ve spisech těchto autorů lze hledat a nacházet). Tento přehled v některých místech nutně nevytváří jasnou hranici mezi církevními Otci a církevními spisovateli (viz výše).

Apoštolští Otcové

Mezi tzv. apoštolské Otce patří generace žáků apoštolů, tj. ti, které církev (případně oni sami) označují jako ty, kteří ještě viděli apoštoly a přijali jejich víru.

Apologeté 2. století

Protiheretičtí autoři 2. století

Otcové 3. století

Řečtí Otcové
Latinští Otcové

Zlatý věk patristiky (325-451)

Otcové nicejské víry

Tito Otcové se vyznačují především svou obranou Nicejského vyznání víry.

Kapadočtí Otcové

Kapadocké Otce spojuje kromě vysoké úrovně jejich teologie i místo původu – Kappadokie v dnešním Turecku.

Antiochijská škola

Západní Otcové 4. století

Otcové 5. století

Konec patristické éry

Východ

Západ

Související články

Externí odkazy


Osobní nástroje
Jmenné prostory
Varianty
Akce
Hlavní funkce
Navigace
Nástroje
Příspěvky a dary
Další informace