Arcidiecéze pražská

Z Multimediaexpo.cz

Arcidiecéze pražská
Archidioecesis Pragensis
Znak pražské arcidiecéze
Základní údaje
Arcibiskup: Dominik Duka
Pomocní biskupové: Václav Malý, Karel Herbst
Emeritní arcibiskup: Miloslav Vlk
Generální vikář: Michael Slavík
Církevní provincie: česká
Vikariátů: 14[1]
Farností: 247[2]
Počet kněží: 260 (98 řeholních)[3]
Rozloha: 8 990 km2[4]
Počet obyvatel: 2,1 mil.[5]
Počet katolíků: 365 000[6]
Počet kaplí a kostelů: 757[7]
Stránky: http://www.apha.cz/
Poloha pražské arcidiecéze v rámci české církevní provincie

Arcidiecéze pražská je římskokatolická arcidiecéze ve středních Čechách. Sídlem arcibiskupa je Praha, sídelním kostelem katedrála svatého Víta, Václava a Vojtěcha. Novým arcibiskupem byl v únoru 2010 jmenován Dominik Duka, který se funkce ujal 10. dubna 2010 při slavnostní bohoslužbě v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha. Pomocnými biskupy jsou Václav Malý a Karel Herbst a emeritním arcibiskupem Miloslav kardinál Vlk. Pražská arcidiecéze je nejstarší existující diecézí v České republice (založena 973, na arcidiecézi povýšena 1344) a metropolitní arcidiecézí České církevní provincie, k níž mimo ni náleží ještě diecéze českobudějovická, královéhradecká, litoměřická a plzeňská. Arcibiskup pražský je zároveň primasem – formální hlavou katolické církve v České republice.

Obsah

Historie

Vznik diecéze

Sv. Vojtěch, portrét Kovácse Mihályho (1818-1892)

Vznikla v roce 973 jako diecéze podřízená mohučskému arcibiskupství, prvním pražským biskupem byl Dětmar, druhým pak sv. Vojtěch. Kolem přelomu 13. a 14. století byla diecéze v souvislosti s vytvářením farní sítě rozdělena na děkanáty. V pražském arcijáhenství bylo děkanátů deset (děkanát města Prahy, benešovský, říčanský, ořechovský, podbrdský, rakovnický, slánský, řípský, chlumínský a brandýský), v kouřimském šest (kouřimský, kolínský, brodský, řečický, čáslavský a štěpanovský), v bechyňském sedm (bechyňský, vltavský, chýnovský, doudlebský, volyňský, bozenský a prácheňský), v žateckém pět (žatecký, žlutický, tepelský, kadaňský a loketský), v litoměřickém tři (litoměřický, třebenský a lipský), v bílinském dva (bílinský a ústecký), v boleslavském osm (boleslavský, žitavský, jablonský, mělnický, turnovský, hradištský, kamenecký a havraňský), v plzeňském čtyři (plzeňský, rokycanský, klatovský a horšovský) a v hradeckém dvanáct (hradecký, jičínský, bydžovský, kladský, dobrušský, dvorský, kostelecký, broumovský, chrudimský, mýtský, poličský a lanškrounský).

Dějiny arcidiecéze před husitskými válkami

Na arcidiecézi ji povýšil 30. dubna 1344 papež Klement VI.; prvním arcibiskupem se stal Arnošt z Pardubic.

Arcidiecéze za husitských válek

Arcidiecéze po husitských válkách

Arcidiecéze po nástupu Habsburků

Archiepiskopát Antonína Bruse z Mohelnice

Nástup Ferdinanda I. vedl postupně ke zlepšení katolické církve v Čechách. V roce 1561 jmenoval Ferdinand I. pražským arcibiskupem Antonína Bruse z Mohelnice (1561-1580). Byl to vynikající kandidát pro poměry vládnoucí v Čechách. Byl smířlivý a nedráždil zbytečně utrakvisty a vyjednal pro ně na tridentském koncilu přijímání pod obojí, které sám klidně podával. Jeho naděje na návrat utrakvistů do lůna katolické církve se ale nenaplnily, většina z nich se čím dál více klonila k protestantismu Martina Luthera. Velkou výhodou nového arcibiskupa bylo jeho hmotné zabezpečení – byl velmistrem poměrně bohatých Křižovníků s červenou hvězdou a použil majetek řádu ke konsolidaci finančních poměrů zbídačené arcidiecéze. Přesto trpěl nedostatkem finančních prostředků, díky kterému například nemohl založit diecézní seminář. Spojení postu pražského arcibiskupa a velmistra řádu se ukázalo být natolik výhodným, že s jedinou malou přestávkou přetrvalo 120 let. Řádu dodalo prestiž a arcibiskupství peníze.

Archiepiskopát Martina Medka z Mohelnice

Další osobou, která spojila úřady arcibiskupa pražského a velmista Křižovníků s červenou hvězdou, byl Martin Medek z Mohelnice (1581-1590). Stejně jako za jeho předchůdce byl řád hlavním sponzorem husitskými válkami ožebračeného arcibiskupství a tento model se osvědčil natolik, že Medkovi nástupci spojili oba úřady formální personální unií, která definitivně zanikla až v roce 1694. I přes snahu arcibiskupa a jeho spolupracovníků, jako byl například Jiří Bertold Pontán z Breitenberku (později pomocný biskup pražský), zůstával stav arcidiecéze daleko za ideálem, např. arcidiecézní kněží, kterých byl zřetelný nedostatek, se museli vzdělávat v ústavech řádu.[8] Martin Medek pokračoval v práci svého předchůdce Antonína Bruse. Za pomoci císaře Rudolfa II. prosadil v Čechách přijetí gregoriánského kalendáře (změna byla provedena v roce 1584) a v roce 1588 nechal přenést ostatky svatého Prokopa ze Sázavy do kolegiátního kostela Všech svatých na Pražském hradě.

Archiepiskopát Zbyňka Berky z Dubé a Lipé

Od počátku 17. století postupně zastiňoval pražské arcibiskupy svým vlivem olomoucký biskup kardinál Ditrichštejn, zejména pak za nemohoucího Karla z Lamberka.

Nástupcem Martina Medka se stal Zbyněk Berka z Dubé a Lipé (1592-1606), taktéž křižovník, který svolal do Prahy synodu, která měla projednat praktické otázky spojené s dekretům prováděním Tridentského koncilu, k němuž konečně přistoupil. Synody se pravděpodobně účastnil i olomoucký biskup kardinál Ditrichštejn. V jím nastoupeném směru se snažil postupovat i jeho nepříliš schopný nástupce Karel z Lamberka (1607-1612), který však nebyl zrovna nejúspěšnější a pro nemoc arcidiecézi řídil spíše teoreticky. Úlohu hlavy katolické církve za něj často plnil kardinál Ditrichštejn, který místo něj provedl dokonce i korunovaci Matyáše českým králem, arcidiecézi zase řídil jeho pomocný biskup a později i biskup koadjutor s právem nástupnictví, premonstrát Jan Lohelius (1612-1622). Lohelius byl jednak přísný asketa a muž svaté pověsti, jednak nesmlouvavý nepřítel reformace. Jako arcibiskup pracoval na postupném potlačování protestantismu a utrakvismu, v roce 1617 nechal zbořit kostel v Hrobě. Po propuknutí Českého stavovského povstání byl vypovězen z Čech, do Prahy se vrátil až po bitvě na Bílé hoře. V roce 1622 zakázal na území Českomoravské provincie podávat přijímání podobojí.

Archiepiskopát Arnošta Vojtěcha z Harrachu

V osobě hraběte Arnošta Vojtěcha z Harrachu (1623-1667) stanula v čele arcibiskupství a křižovníků osobnost, která měla schopnosti, čas, prostředky a podmínky k realizaci zamýšlených reforem. Harracha zastihlo zvolení v Římě (9. listopadu 1622), zde papež Řehoř XV. potvrdil jeho zvolení (6. ledna 1623) a jeho nástupce Urban VIII. jej nejprve vysvětil na biskupa (1624) a poté i jmenoval kardinálem. V jeho osobě byla obnovena politická vážnost arcibiskupského úřadu, která za jeho předchůdců vybledla ve prospěch olomouckého biskupa kardinála Ditrichštejna. Harrach se stejně jako on stal významným rádcem Habsburků, nicméně jeho politický vliv se naplno prosadil až po Ditrichštejnově smrti. Jednou z Harrachových reforem bylo zrušení děkanátů v pražské arcidiecézi kolem roku 1631 a jejich nahrazení vikariáty, odvozené do značné míry z rozdělení území na kraje.

Ferdinand II. byl tvrdý absolutistický panovník a stoupenec katolické církve. Od násilné rekatolizace Českých zemí, v níž měl podporu papežských vyslanců, ho nedokázali odradit ani kardinálové Harrach a Ditrichštejn.

Po porážce Českého stavovského povstání vedl rekatolizaci v Čechách. Jako císařský rádce prováděl spolu s Ditrichštejnem provedl závěrečné redakce Obnoveného zřízení zemského. Stejně jako kardinál Ditrichštejn nesouhlasil s násilnou rekatolizaci a vyhánění nekatolíků z Čech a pro svůj postoj nalézal podporu místodržícího knížete Lichtenštejna, ovšem Ferdinand II. i Ferdinand III. vyžadovali tvrdý postup a téhož názoru byli i císařští rádci a papežští nunciové a Harrachovy možnosti zmírňovat císařská nařízení byly velice omezené. Situaci navíc značně komplikovala v první polovině jeho úřadu třicetiletá válka a pohyb vojsk po Čechách. Kardinál z Harrachu se snažil přeuspořádat církevní správu ve své arcidiecézi. Chtěl obyvatele přivést zpět ke katolické víře nenásilnými prostředky, což ovšem vyžadovalo kvalitně vzdělané kněze, kteří budou zároveň schopnými kazateli. Proto jednak maximálně podporoval činnost jezuitů, jednak založil v roce 1935 Svatováclavský seminář. Na druhé straně s jezuity vedl i vleklé spory, neboť ti si přisvojovali i privilegia, která považoval za svá, například si nárokovali vrchní správu nad pražskou univerzitou. Taky si nárokovali přednostní výběr adeptů na kněžství, což zřízení arcibiskupského semináře velice omezilo. Jezuité jej kvůli tomu účelově očerňovali a obviňovali jej z jansenismu. Zároveň se se vší autoritou svého úřadu stavěl proti násilí na nekatolících ve své diecézi. Jeho kněží i jezuité dosahovali při rekatolizaci poměrně velkých úspěchů, často však byly pouze povrchní, takže v době vpádu švédských vojsk do Čech se řada obrácených znovu vrátila k protestantskému vyznání.

Arcidiecéze po třicetileté válce

S koncem třicetileté války a uzavřením vestfálského míru zahájil arcibiskup znovu nenásilné rekatolizační úsilí a reorganizaci arcidiecéze, ovšem zároveň rostl vliv těch, co požadovali tvrdý postup. V roce 1649 byly vydány přísné protireformační dekrety, které měl u císaře prosadit pražský generální vikář a pomocný biskup Caramuel z Lobkovic. Kardinál za pomoci jezuitů dosáhl posléze jejich zmírnění, nicméně k obracení obyvatel pouhými kázáními se už praxe nevrátila a obyvatelé byli k přestupu nuceni i ekonomickým tlakem a vyháněním. Reorganizaci diecéze zakončil kardinál tím, že prosadil vznik dvou nových biskupství. Z území pražské arcidiecéze tak byly vyděleny diecéze litoměřická (1655) a diecéze královéhradecká (1664).

Archiepiskopát Ferdinanda Sobka z Bílenberka

Po smrti kardinála z Harrachu byl jeho nástupcem zvolen hrabě Jan Vilém Libštejnský z Kolovrat (1667-1668), který však zemřel dříve, než stihl diecézi reálně převzít. Převzal ji až další nástupce, benediktin Ferdinand Sobek z Bílenberka (1669-1675), který pokračoval v konsolidaci hospodaření a správy arcidiecéze. Došlo k reformě liturgie, opravě katedrály, založení Dědictví svatováclavského a znovuzískání příbramského Arcibiskupského zámku. Díky šlechtickým dárcům byly založeny františkánský klášter v Hájku u Hostivic (dnes součást obce Červený Újezd a karmelitánský klášter v Havlíčkově Brodě. Arcibiskup se snažil o založení plzeňského biskupství, ale pro odpor místních samospráv (které se obávaly omezení svých pravomocí) se je nepodařilo prosadit.

Archiepiskopát Jana Bedřicha z Valdštejna

Další arcibiskupem pražským se stal jedenatřicetiletý hrabě Jan Bedřich z Valdštejna (1675-1694). Byl to skromný asketa, který se vyhýbal přepychu a akcím společenské smetánky, což mu přineslo oblibu mezi chudým lidem. Zreorganizoval farní správu, nechal stavět nové kostely, zakládal nové farnosti a kláštery. V roce 1677 vyšla nová česká bible, připravovaná již jeho předchůdcem. Velmi dbal o charitativní činnost a zaměřil se též na dosud spíše zanedbávanou oblast péče o zestárlé kněze, kterou dal na starost svému světícímu biskupovi Janu Ignáci Dlouhoveskému. Druhým světícím biskupem byl Tomáš Pešina z Čechorodu. Během jeho úřadu prudce vzrostlo napětí mezi církví a státem. Stát zabavoval papežský desátek na vedení války proti Turkům a v roce 1684 začal dlouhý střet arcibiskupa se Zemským sněmem, který začal požadovat zdanění duchovních. Zuřivý odpor arcibiskupa vůči tomuto požadavku skončil tím, že mu bylo v roce 1693 odebráno volební právo na Sněmu. Stát v této době též začal omezovat pravomoci církevních soudů. Arcibiskup Jan Bedřich z Valdštejna zemřel jako jedna z asi sto tisíc obětí morové epidemie, která zasáhla české země na konci 17. století. V jeho osobě zemřel poslední pražský arcibiskup – velmistr Křižovníků s červenou hvězdou. Jeho nástupcem se stal hrabě Jan Josef Breuner (1695-1710). Ten si za generálního vikáře vybral Daniela Josefa Mayer z Mayernu, který svůj úřad podržel i za dalšího arcibiskupa a nakonec se sám stal arcibiskupem.

Císař Karel VI. v podstatě zahájil přebudovávání katolické církve ve své monarchii v služku státu, kterýžto systém dovedl později k dokonalosti Josef II. V mnoha ohledech měl setrvat prakticky až do roku 1918 a církvi způsobil mnoho škody.

Archiepiskopát Františka Ferdinanda Khünburga

Lublinský biskup František Ferdinand Khünburg (1710-1731) byl za arcibiskupa vybrán v roce 1710, nicméně jiné povinnosti a morová epidemie mu umožnily převzít úřad až v roce 1714. Měl velmi dobré vztahy s vídeňským dvorem, což mu umožnilo mimo jiné zmírnit protireformační politiku a napětí ve vztahu státu s církví. Zakládal nové farnosti, podporoval vznik nových klášterů a nechal vydat tzv. Pražský katechismus (1722), aby standardizoval a posílil náboženskou výuku. Prosadil též svatořečení Jana Nepomuckého (1729) a Jana Rudolfa Šporka, svého spolupracovníka pověřeného tímto úkolem, prosadil na post pražského světícího biskupa. V souvislosti se svatořečením se mu podařilo obnovit i starobosleslavskou kapitulu, výrazně mu v tom pomohl budoucí kardinál Michal Bedřich Althan. I přes arcibiskupovi politické konexe se na skonku jeho úřadu začal vztah státu a církve zhoršovat. Začala se projevovat cílená laicizace církevní správy a vídeňský dvůr začal stále více dávat najevo, že církev je zde jako služebník dvora a trůnu, který se musí podřídit především přáním a cílům monarchie. Císař Karel VI. se rozhodl obnovit tvrdé postupy proti nekatolíkům, neboť tito podporovali Habsburkům nepřátelské saské panovníky, což hodnotil jako velezradu. Stárnoucí a již nepříliš zdravý arcibiskup se pokusil císaři vzepřít (1725), ale byl obviněn z liknavosti a přinucen se podřídit.

Archiepiskopát Daniela Josefa Mayera z Mayernu

Nástupcem Khünburga se stal generální vikář a od roku 1711 světící biskup pražský, Daniel Josef Mayer z Mayernu (1732-1733), podle Polce jedna z nejkrásnějších postav na pražském stolci.[9] Šlo o vynikajícího teologa, kazatele, misionáře a diplomata, který měl přes svůj prostý původ vynikající styky s vídeňským dvorem a i řadu světských úřadů. Na arcibiskupský stolec však usedal již dosti starý, většinu svého díla v diecézi provedl ještě jako světící biskup pod svým předchůdcem, nebo jako provizorní správce diecéze po jeho smrti. Nechal vybudovat několik nových kostelů, potvrdil poustevnickou organizaci ivanitů a soustředil se na zajištění dokonalé výuky náboženství na školách a zajištění vzorného života kněží. Zemřel necelý rok po uvedení do úřadu. Jeho nástupcem císař jmenoval litoměřického biskupa Jana Adama Vratislava z Mitrovic, ten však zemřel dříve, než mohl papež jeho rozhodnutí potvrdit.

Marie Terezie, podporovaná svým synem, budoucím císařem Josefem II., pokračovala v přeměně církve na nástroj monarchie, proti čemuž arcibiskup marně bojoval

Archiepiskopát Jana Mořice Gustava z Manderscheid-Blankenheimu

Novým pražským arcibiskupem se stal Jan Mořic Gustav z Manderscheid-Blankenheimu (1733-1763), dosavadní biskup Nového města vídeňského. Během svého třicetiletého pobytu v úřadu rozvinul rozsáhlý a komplexní pastorační program, jehož součástí byl nekompromisní boj proti pověrám, čachrování s různými „svatými ostatky“ a „posvátnými předměty“ a tisku neschválených či pověrečných modliteb. I přes nepříznivou dobu a přístup světské vrchnosti se mu podařilo rozmnožit počet klášterů v zemi. Jeho působení bylo poznamenáno rostoucím vměšováním státu do církevních věcí, omezoval různé tradiční podoby oslav, sbírky almužen pro žebravé řády, zveřejňování papežských bul a výnosů (směly být zveřejňovány jen se svolením úřadů), určoval církevní svátky a způsob jejich slavení. Začal též zneužívat kazatelny k vyhlašování s církvemi naprosto nesouvysejících věcí, takže se kněží o nedělních bohoslužbách stali oznamovateli nových předpisů o pašování tabáku, pytláctví či odvodů do vojska. Arcibiskup toto zasahování státu nelibě nesl a byl si vědom toho, že některé z jeho kroků mají devastující vliv na prestiž a oblibu kněžského stavu a církve obecně. Rostoucí snaha Marie Terezie a jejího syna, budoucího Josefa II., o totální podrobení si církve a její přeměnu na nástroj státu vedl k těžkým rozepřím mezi panovnicí a arcibiskupem, který ve válkách o rakouské dědictví, které se několikrát převalily přes jeho arcidiecézi, nepokrytě fandil jejím německým odpůrcům. Výsledek byl, že arcibiskup byl panovnicí vykázán mimo Prahu a korunovaci Marie Terezie provedl v roce 1643 olomoucký biskup Jakub Arnošt z Lichtenštejna, který se stal též jejím hlavním „církevním poradcem“.

Arcidiecéze po nástupu reforem Josefa II.

Císař Josef II.

Archiepiskopát Antonína Petra Příchovského z Příchovic

Dalším pražským arcibiskupem se stal dřívější světící biskup pražský a dosavadní biskup královéhradecký Antonín Petr Příchovský z Příchovic (1767-1793). V době jeho nástupu ještě vládla Marie Terezie, nicméně již silný vliv získal její syn Josef II. Ten byl rozhodnut přetvořit církev podle svého. Josefínské reformy přeoraly organizaci církve a její uspořádání. Měly určité pozitivní aspekty: výrazné posílení farní správy a vytvoření poměrně stabilního a spolehlivého vzorce zajištění a financování církve, v jiných ohledech byly však pro církev pohromou. Drastickým způsobem postihly řeholní život (císař mu nepřál, neboť dle něj připravoval stát o podstatnou část obyvatelstva i nemalé ekonomické zdroje). V českých zemích byla zrušena polovina klášterů a ty co přežily, musely prokázat „užitečnou činnost“. Zcela tak zmizely rozjímavé řády – některé z nich se už do českých zemí nikdy nevrátily. Mezi zrušenými kláštery byl i klášter na Františku. Majetky zrušených řádů, stejně jako řady kostelů a poutních míst byly zabaveny a částečně použity na zajištění církve a farní správy, částečně pro potřeby státu. Císař se rozhodl zcela si církev podrobit. Využíval svého práva jmenovat biskupy a další církevní hodnostáře, aby dosadil na patřičné posty stoupence osvícenství a febronianismu, kteří mu byli oddáni více než církvi. Také zřídil generální seminář, kdy měli být vychováváni všichni kněží podle císařské vůle (arcibiskup neměl na provoz semináře žádný vliv, mohl jen jím projdoucí kandidáty pouze připravit na svěcení). Císař též drasticky omezil křesťanské spolky, poustevníky a další s církví spojené zbytečnosti. Aby ještě více omezil pražského arcibiskupa a zefektivnil církevní správu, prosadil zřízení českobudějovické diecéze (1785) a reorganizaci hranic ostatních diecézí, takže arcidiecéze ve výsledku ztratila asi třetinu své rozlohy. Po smrti Josefa II. se podařilo některé věci změnit (zejména se seminář vrátil do rukou diecéze), nicméně změny církevní správy zůstaly víceméně zachovány a mnohé další prvky reforem také. Příchovský na závěr svého života obnovil své politické konexe (těžce narušené jeho dřívější snahou vzdorovat císařským reformám) a postupně korunoval v Praze Leopolda II., jeho manželku Marii Luisu i Františka I.

Arcidiecéze za první republiky

Arcidiecéze v období diktatur

Bulou Episcoporum Poloniae coetus papeže Pavla VI. ze dne 28. června 1972, kterou byla reorganizována církevní správa na území Polska, bylo z území arcidiecéze vyňato území Kladska a včleněno do vratislavské arcidiecéze.[10]

Arcidiecéze po roce 1989

Kardinál Vlk, arcibiskup pražský (1991-2010)
Arcibiskup Duka, arcibiskup pražský od roku 2010



Po rezignaci kardinála Tomáška byl 27. března 1991 pražským arcibiskupem jmenován českobudějovický biskup Miloslav Vlk (kardinál od 1994). Ten se pustil do obnovy komunistickou diktaturou zdevastované arcidiecéze. Snažil se o obnovu církevního školství (založil mimo jiné Arcibiskupské gymnázium v Praze, CSZŠ Jana Pavla II. a VOŠP Svatojánská kolej, založil Křesťanskou pedagogicko-psychologickou poradnu a vrátil do Prahy Arcibiskupský kněžský seminář). Pro obnovení, organizaci a koordinaci charitativní činnosti založil v roce 1993 Arcidiecézní charitu, velmi vehementně usiloval i o obnovení řeholního života v diecézi, mimo jiné pozval do arcidiecéze trapistky, které se usídlily v Poličanech, kde zbudovaly klášter Naší Paní nad Vltavou. Jeho pobyt v úřadu byl dlouhodobě poznamenán sporem o katedrálu sv. Víta, který se (stejně jako otázku cíkevních restituc), nepodařilo uzavřít. Na přelomu 20. a 21. století pak vygradoval jeho spor s Václavem Wolfem o směrování Katolické teologické fakulty. 13. února 2010 jmenoval papež Benedikt XVI. novým pražským arcibiskupem královéhradeckého biskupa Dominika Duku, který se funkce ujal 10. dubna 2010.

Literatura

  • Jaroslav V. Polc: Stručný přehled dějin českých a moravských diecézí po třicetileté válce; KTF UK, Praha 1995 (původně jen pro vnitřní potřebu školy, tedy bez ISBN); str. 24-50
  • Památka na slavnost 900letého jubilea založení biskupství Pražského. Praha : vl.n., 1873. Dostupné online.  
  • PODLAHA, Antonín. Dějiny arcidiecése pražské od konce století 17. do počátku století 19.. Praha : Dědictví sv. Prokopa, 1917. Dostupné online.  
  • Akta korektorů duchovenstva diecése pražské z let 1407-1410. Příprava vydání Antonín Podlaha. Praha : Metropolitní kapitula u sv. Víta, 1921. Dostupné online.  

Reference

  1. podle stránek diecéze, dostupné: http://www.apha.cz/nase-arcidieceze/ (navštíveno 20. 7. 2008)
  2. podle stránek diecéze, dostupné: http://www.apha.cz/nase-arcidieceze/ (navštíveno 20. 7. 2008)
  3. podle stránek diecéze, dostupné: http://www.apha.cz/nase-arcidieceze/ (navštíveno 20. 7. 2008)
  4. podle stránek diecéze, dostupné: http://www.apha.cz/nase-arcidieceze/ (navštíveno 20. 7. 2008)
  5. podle stránek diecéze odvolávajících se na Sčítání lidu 2001, dostupné: http://www.apha.cz/nase-arcidieceze/ (navštíveno 20. 7. 2008)
  6. podle stránek diecéze odvolávajících se na Sčítání lidu 2001, dostupné: http://www.apha.cz/nase-arcidieceze/ (navštíveno 20. 7. 2008)
  7. podle stránek diecéze, dostupné: http://www.apha.cz/nase-arcidieceze/ (navštíveno 20. 7. 2008)
  8. Jaroslav V. Polc: Stručný přehled dějin českých a moravských diecézí po třicetileté válce; KTF UK, Praha 1995, str. 25
  9. Jaroslav V. Polc: Stručný přehled dějin českých a moravských diecézí po třicetileté válce; KTF UK, Praha 1995 (původně jen pro vnitřní potřebu školy, tedy bez ISBN); str. 29
  10. Musil, František: Kladsko, edice Stručná historie států, Libri (2007), Praha, ISBN 978-80-7277-340-4, str. 154

Související články

Externí odkazy