Absurdno

Z Multimediaexpo.cz

S. Dalí, Kosmický slon

Absurdní (z lat. ab-surdus, nelibozvučný, nesmyslný) označuje původně věci, které „neladí“ a nedávají smysl – absurdity. Odtud v literatuře a filosofii 20. století pojem absurdno jako označení pro určitou stránku společnosti nebo dokonce světa, která nedává smysl a odporuje rozumu.

Obsah

Historie

Až do 19. století je „absurdní“ označení jednoznačně odmítavé, pejorativní; na tom je též založena myšlenka „reductio ad absurdum“ čili důkaz sporem. Ačkoli jisté pochopení pro podivné, zarážející i odporné věci připravil už manýrismus 16. století, teprve romantismus v nich začal nacházet hlubší zalíbení: zříceniny, chatrče, zrůdy mohou v divákovi vyvolávat hluboké city a sentiment. Celkové pochybnosti o tom, že by celek společnosti a světa byl výrazem určitého dobrého nebo rozumného řádu, a tušení, že naopak lidská společnost je spíše ne-řád, začínají už v 19. století se ztrátou náboženské víry (Sören Kierkegaard, Arthur Schopenhauer). Po První a zejména po Druhé světové válce se mezi umělci, filosofy i vzdělanci vůbec rozšířil pocit nesmyslnosti lidského života, podporovaný rostoucí složitostí a tím i nesrozumitelností a neprůhledností společnosti, veřejného života a jeho institucí. Jedním z jeho prvních projevů byly spisy F. Kafky, později surrealismus a různé radikálně revoluční ideologie.

Absurdní literatura a divadlo

Vnímavé lidi druhé poloviny 20. století hluboce zasáhlo zklamání, vyvolané zhroucením představy obecného pokroku i tím, jak se revoluční ideologie samy zdiskreditovaly. Nic na světě nedává smysl a jednotlivec se musí spokojit s konstatováním absurdity, skutečnosti jako „chuchvalce náhod“ (Albert Camus). Člověku, který je „odsouzen ke svobodě“ (Jean-Paul Sartre), nezbývá než postavit se čelem proti nesmyslné, bezcílné skutečnosti společenské i přírodní a soustředit se na vlastní vnitřní zkušenost (existencialismus). „Bouřím se, a tedy jsme“ (Je me révolte, donc nous sommes), napsal paradoxně A. Camus v knize „Vzbouřený člověk“, kde se snaží ukázat, že aspoň lidská solidarita má smysl.

„ Absurdno má smysl jen potud, pokud se s ním člověk nesmíří. “

Absurdní divadlo 20. století (Alfred Jarry, Samuel Beckett, Eugene Ionesco, Václav Havel) se k této zkušenosti staví méně pateticky a představuje spíše směšnou a hravou stránku absurdit lidské společnosti. Pohled absurdní literatury a divadla silně ovlivnil postmoderní myšlení, které se snažilo vykřesat smysl například pomocí ironie (Richard Rorty).

Absurdita v sociologii

Pocit celkového rozpadu lidského světa a ztráty smyslu si všímá i moderní sociologie, například v díle polského sociologa Z. Baumanna, podle něhož typické postavy moderní společnosti jsou třeba tulák, turista nebo čumil, tedy lidé, kteří ve společnosti sice žijí, ale příliš se jí neúčastní. Jiní autoři (Georg Simmel, Raymond Aron, Ralf Dahrendorf) ovšem zdůrazňují, že pocit absurdnosti plyne jednak z extrémní dělby činností, kdy na jednotlivé lidi připadají úkony tak malé, že nemohou dávat smysl, jednak z rostoucí složitosti společenského života, který už nikdo nedokáže souhrnně pochopit.

Příbuzná slova

Koncem 20. století vzniklo lidové označení Absurdistán. zejména jako označení postkomunistických společností.

Reference

Literatura

  • V. Borecký, Odvrácená tvář humoru (ke komice absurdity). Liberec - Praha: Dauphin 1996 - 198 s. ISBN 80-86019-21-7

Související články

Externí odkazy


Citováno z „http://www.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/Absurdno“