Československý odboj (1939-1945)

Z Multimediaexpo.cz

(Přesměrováno)
Památník parašutistům, kteří provedli atentát na R. Heidricha
Památník na budově Petschkova paláce, uctívající památku umučených obětí okupace

Československý odboj (1939-1945) bylo odbojové hnutí, které se začalo formovat bezprostředně po německé okupaci Čech a Moravy a založení Slovenského státu v březnu 1939 a skončil s porážkou nacistického Německa a osvobozením posledních částí Československa v roce 1945. Dělí se na „domácí“ (působící na území Protektorátu Čechy a Morava a Slovenského státu před jeho osvobozením Spojenci) a „zahraniční“ (působící v zahraničí). Domácí odboj se dělí na „komunistický“ (k největší aktivizaci došlo až v roce 1941) a „demokratický“. Zahraniční odboj pak je dělen na „východní“ (1. československý armádní sbor, 1. československá smíšená letecká divize v SSSR) a „západní“ (československé vojenské pozemní jednotky na Západě, československé perutě v RAF), podle zaměření se potom dělí na politický a vojenský.

Zmíněná rozdělení však nemohou být brána jako definitivní, neboť jedinci z řad komunistů se přidávali v rozporu s oficiální linií strany k odboji proti nacismu již v roce 1939 a někteří příslušníci zahraničního odboje válčili na obou frontách. V době komunistického Československa byl význam západního a demokratického odboje minimalizován a jeho účastníci pronásledováni a vězněni. Význam komunistického a části východního odboje byl oproti tomu zveličován (např. tvrzeními, že komunisté vzdorovali nacistické okupaci od počátku), přesto byla v období 50. let i řada účastníků východního odboje vězněna.

Obsah

Zahraniční odboj

Od jarních měsíců roku 1939 odešlo mnoho (zejména mladých) lidí do zahraničí, aby mohli bojovat proti Německu. 17. října 1939 vznikl v Paříži Československý národní výbor v čele s Edvardem Benešem, který se stal reprezentantem československé emigrace. Beneš se snažil, aby demokratické státy anulovaly Mnichovskou dohodu.

Po pádu Francie se přesunul do Londýna, kde vznikla československá exilová vláda. V čele exilové vlády stál prezident, jímž byl Edvard Beneš, předsedou vlády byl monsignor Jan Šrámek, dále byla zřízena státní rada, ve funkci parlamentu. Tyto orgány byly již v roce 1940 uznány prozatímně, roku 1942 hlavními velmocemi definitivně, přičemž byly odvolány podpisy Francie a Velké Británie pod Mnichovskou dohodou. Londýnské československé ministerstvo národní obrany provádělo řídící a organizační činnost jednak ve vztahu k odboji v protektorátu, jednak zastřešovalo zahraniční bojová uskupení československých vojenských jednotek.

Komunistické zahraniční centrum odboje sídlilo v Moskvě. V jeho čele stáli Klement Gottwald, Rudolf Slánský, Ján Šverma a Václav Kopecký. Až do přepadení SSSR nacistickým Německem byla tato skupina spíše v exilu, protože Stalin i Kominterna považovali střetnutí evropských států za válku imperialistickou a odmítali jakoukoliv podporou odboje proti Německu.[1] Od druhé poloviny roku 1941 však došlo k její aktivizaci, přičemž plnila podobné úkoly, jako londýnská vláda, avšak její zaměření bylo na československé jednotky v Sovětském svazu a na československý domácí komunistický odboj proti okupaci.

Domácí odboj

Generál Josef Mašín, aktér čs. domácího odboje

Protektorát Čechy a Morava

Součástí domácího odboje bylo několik odbojových skupin. Již krátce po Mnichovské dohodě se začala vytvářet odbojová skupina Politické ústředí, která vycházela z toho, že dříve či později bude okupován i zbytek Československa.

Další skupinou byl Petiční výbor Věrni zůstaneme (PVVZ), který byl pokračováním Výboru pro pomoc demokratickému Španělsku z poloviny třicátých let a navazoval na petiční akci Věrni zůstaneme z května 1938 v době první mobilizace. Organizace byla složena z významných osobností a sympatizantů levice ze sociální demokracie a národních socialistů. Bývalí českoslovenští vojáci založili v březnu 1939 Obranu národa. Na počátku roku 1940 bylo vytvořeno Ústřední vedení odboje domácího, které si vytyčilo za úkol sjednocení domácího odboje a koordinaci akcí.

Dále byly založeny skupiny Přípravný revoluční národní výbor, Rada tří, Zpravodajská brigáda, Sokolská revoluční rada a mnoho menších odbojových hnutí s regionálním významem. Po přepadení Sovětského svazu v červnu 1941 se aktivizoval i komunistický odboj, který již od srpna roku 1939 vydával ilegální Rudé právo. V létě 1941 bylo vytvořeno II. ilegální vedení KSČ v čele se Zikou. Na Moravě vzniklo zemské vedení KSČ, které vydávalo ilegální noviny Hlasy z podzemí, od října roku 1942 Moravskou rovnost. Ilegální noviny a časopisy, mezi něž patřil Český kurýr, V boj, Detektivky a další vydávaly všechny složky odboje. Domácí odboj organizoval a prováděl všechny formy odporu proti německé okupační moci, přičemž byl několikrát oslaben zásahem německých bezpečnostních složek, průnikem konfidentů Gestapa či vyhlášením stanného práva a s ním spojeného teroru.

Politické cíle demokratického odboje po skončení války se lišily v podstatě jen v míře důraznosti. Nikdo se nechtěl vrátit k systému parlamentní demokracie první republiky, aniž by odmítaly Masarykovské principy. Šlo zejména o myšlenku obnovy původních hranic Československa, vládu národní fronty bez opozice, bezpečnostní napojení na Sovětský svaz, vyhnání části kolaborujících nebo všech českých Němců, levicová sociální orientace.[2][3][4]

Komunistická část odboje žádný vlastní program neměla, neboť se ideově řídila směrnicemi Komunistické internacionály. Potýkala se také s problémem vyrovnání se s paktem o neútočení Ribbentrop-Molotov. Teprve později vzniká programový koncept o přípravě socialistické revoluce v obnoveném státě.[5]

Odboj ve Slovenském státě

Partyzánský odboj

Partyzánská odpověď na provolání K. H. Franka

Partyzánský odboj v Protektorátu Čechy a Morava

Partyzánské hnutí v českých zemích v období německé okupace 1939 - 1945 se stalo jednou ze složek českého protinacistického odboje. Stejně jako všeobecný odboj, tak i partyzánský odboj se dělí na komunistický a nekomunistický. Komunistický odboj organizovala v prvních letech okupace samotná KSČ, avšak postupem času se stával stále více závislý na Sovětském svazu - a to jak materiálně, tak politicky. Naproti tomu nekomunistický odboj, který zastřešovala odbojová centrála Ústředního vedení domácího odboje úzce spolupracoval s Londýnem a byl prakticky řízen a podporován londýnskou exilovou vládou. I když mezi těmito složkami odboje vznikala určitá forma kooperace a spolupráce, jednalo se o dvě samostatné a nezávislé součásti odboje.

Počátky odboje

V letech 1939 - 1941 se o partyzánském odboji dá mluvit velmi stěží. Zprávy z úřadoven gestapa hovořily o narůstání počtu zmetků, o poškozování strojů, dopravních prostředků a zařízení, o zadírání ložisek na železničních vagónech a přeřezávání brzdových hadic, ale jednalo se o sabotáže, které prováděli občané, kteří žili běžným životem a prováděli odbojovou činnost takříkajíc „při zaměstnání.“

Koncem léta 1941 byly uskutečněny první výsadky čs. vojáků ze Sovětského svazu na Moravě (např. výsadek Aroš), avšak tyto skupiny byly záhy zlikvidovány gestapem. V dubnu 1941 zahájilo londýnské MNO první vlnu výsadků z Anglie. Prvním výsadkem byla neúspěšná operace Benjamin . Následovaly např. výsadky Percentage, Silver A, Silver B, Anthropoid, Zinc, Out Distance, Bioscop, Bivouac, Steel, Operace Intransitive, Tin a řada dalších. Úkoly těchto skupin se lišily; od diverzních (např. atentát na Heydricha výsadku Anthropoid), přes úkoly zpravodajské, sabotážní, spojové či kurýrní. Avšak i ony byly gestapem většinou rozbity. Úspěchy zaznamenaly až skupiny vysazené v druhé polovině války.

První partyzánské skupiny (např. Zelený kádr, Jiskra) začaly vznikat v druhé polovině roku 1942, přičemž činnost většiny z nich byla soustředěna na Moravě. Do těchto oddílů přicházeli zejména lidé, kteří se museli skrývat před nacisty, či uprchlí sovětští váleční zajatci. Další partyzánské skupiny vznikly v roce 1943, na což gestapo reagovalo reorganizací vedoucích služeben v Praze a v Brně, kde vznikla oddělení IV, které byla rozdělena na příslušné referáty (např. IV 2b 1 - partyzáni a parašutisté, IV 2b 2 - zpravodajská poznávací služba atd.). K rozbití odbojových skupin používalo gestapo různé metody, z nichž snad nejúčinnější z nich byl průnik českých konfidentů do jejich organizace a následné pozatýkání a popravy. Partyzánské skupiny využívaly zejména hornatého a lesního terénu Hostýnských vrchů, Oderských vrchů, Beskyd, Českomoravské vrchoviny, Rožmitálska, Příbramska, Podbrdska aj.

Rozmach odboje

Roku 1944 došlo v zřetelnému rozmachu partyzánských oddílů, přičemž výsadky byly uskutečňovány jak z východu, tak ze západu. Od dubna do července 1944 bylo na území Protektorátu vysazeno devět skupin z Anglie (Calcium, Barium, Sulphur, Chalk, Clay, Carbon, Spelter, Potash, Glucinium), které měly vytvářet bojové skupiny a kádr pro připravované povstání.

Nejznámější partyzánskými oddíly na území Čech a Moravy byly skupina Sever, Dr. M. Tyrš, Srp a kladivo, Rudá stráž, Jan Kozina, Jan Žižka , brigáda Jana Husa, Jermak aj. Za této situace gestapo zdokonalovalo svou činnost a „přitvrzovalo“ v různých opatřeních na potlačení partyzánské činnosti.

Na přelomu října a listopadu 1944 působily na Moravě speciální bezpečnostní jednotky (ZbV-Kommando), jejichž úkolem bylo vedení boje proti partyzánům a parašutistům. Řada jejich příslušníků měla zkušenosti z bojů proti partyzánům ve Francii či Jugoslávii. Přes tato opatření se podařilo dominantní partyzánské skupině na Moravě - oddílu Jana Žižky provádět stále více bojových akcí (přepadávání četnických stanic, protektorátních budov a institucí, přepady nacistických stráží, diverze zaměřené na komunikace a spoje). 16. listopadu 1944 zahájily nacistické jednotky na východní Moravě protipartyzánskou operaci „Tetřev,“ která spočívala v uzavření oblasti a pročesávání terénu. Její výsledek byl tristní, takže po týdnu byla akce odvolána.

Nacisté však zahájili další vlnu teroru a perzekuce proti civilnímu obyvatelstvu. Pro výstrahu byli veřejně na místě popravováni lidé, kteří partyzánům pomáhali, ale i lidé, u nichž bylo pouhé podezření z podpory partyzánských oddílů. Díky tomu, že protipartyzánský boj na východní Moravě vázal značné síly okupantů, došlo v samém závěru roku 1944 k vzrůstu partyzánských skupin na Českomoravské vrchovině. V prosinci roku 1944 sem ze Slovenska přešla skupina sovětská skupina Zarevo, což byla zvláštní jednotka plnění kontrarozvědných úkolů. Rozmach partyzánského hnutí znamenal i to, že velitelé jednotlivých skupin navazovali mezi sebou kontakty a koordinovali svoji činnost.

Vyvrcholení odboje

Partyzánská odpověď německé vyhlášce

Počátkem roku 1945 ukázali nacisté svoji moc, když se jim za pomocí konfidentů gestapa podařilo paralyzovat některé partyzánské skupiny. Přes tyto dílčí problémy však již byl odboj natolik silný, že jej to zřetelně nepoškodilo. V únoru a březnu dochází k ofenzivnímu nástupu partyzánů a k provádění dalších výsadků se zahraničí (například Platinum). Zatímco západní odboj se spíš soustředil na vytváření podmínek pro celonárodní povstání, úkolem komunistického odboje bylo usnadnění postupu Rudé armády a rychlé osvobození republiky.

Prozápadně orientovaná organizace Rada tří usilovala o jednotné vedení domácího odboje, avšak partyzánské hnutí zůstalo orientováno na dvě základní skupiny („východní“ a „západní“), které však spolu v závěru války úzce spolupracovaly. Během dubna 1945 se v českých zemích rozpoutal ozbrojený boj, který v mnoha místech (zejména na Moravě) přecházel v partyzánskou válku. Začala zejména bitva o koleje, na což 10. 4. 1945 reagoval i nacistický polní maršál Keitel, který žádal K. H. Franka, aby byl bezpodmínečně udržen provoz na železnicích v týlu skupiny armád „Mitte.“

Přesto byly stále přepadávány německé kolony, byly vypouštěny pohonné hmoty z cisteren, vykolejovány vlaky, vyhazovány mosty. Dokonce onoho 10. dubna byla vyhozena železniční trať důležitá Brno - Jihlava, která nebyla až do konce války opravena. Při této akci byl vyhozen do povětří německý vojenský transport, při kterém zahynulo nebo bylo zraněno téměř 200 osob. Kromě diverzních akcí na kolejích byly přepadávány nacistické posádky, muniční sklady, vojenské objekty, bylo přerušováno elektrické a telefonní a telegrafní vedení. 19. dubna 1945 nacisté vydrancovali a vypálili obec Ploština a její obyvatele za podporu partyzánů zaživa upálili. O čtyři dny později postihl stejný osud obec Prlov, kde ten den zahynulo 18 lidí a pět dalších zemřelo v souvislosti s další akcí SS na Vařákových pasekách v katastru obce Lačnov 1.května 1945.

Květnové povstání

Pamětní deska připomínající německý masakr v Javoříčku

Dne 1. května 1945 vypuklo v Přerově i na jiných místech květnové povstání, které bylo řízeno odbojovými skupinami a kterého se v masovém měřítku zúčastnily i partyzánské oddíly. Byl ztěžován ústup nacistických jednotek, přerušováno spojení, stavěny zátarasy, na střední Moravě nefungovala elektřina. Byl znemožněn odvoz cenného materiálu a strojů z českých továren do Německa (plán ARLZ).

Partyzáni vázali i část represivních sil, které byly určeny na potlačování povstání v Praze i v jiných městech. V této pro nacisty bezvýchodné situaci stále ještě docházelo k brutalitě a teroru vůči civilnímu obyvatelstvu, přičemž stačil jen náznak podezření ze spolupráce s partyzány. 5. května byla dokonce srovnána se zemí moravská obec Javoříčko a všichni muži byli zastřeleni. O den později obklíčilo německé vojsko obce Zlatníky a Dolní Břežany a povraždili muže, kteří byli přítomni. V Psárech u Jílového bylo postříleno a ubito 11 mužů jako pomsta za to, že se německá vojska zdržela při odstraňování záseků, které postavili partyzáni. Vraždění bezbranných civilistů v souvislosti s odbojem a partyzánským bojem pokračovalo v posledních dnech války na mnoha dalších místech. V samém závěru války docházelo i k otevřeným bojovým střetnutím partyzánských skupin s německou armádou (Podkrkonoší, Českomoravská vysočina, jižní Čechy).

Specifika partyzánské války v Čechách a na Moravě

Pokud porovnáme partyzánskou válku v Čechách a na Moravě s partyzánským odbojem v jiných zemích, pak se nám může jevit tento odpor v globálu druhé světové války jako zanedbatelný. Problémem našeho území bylo, že zde nešlo vytvořit partyzánské oblasti a kraje, jako v Bělorusku, na Ukrajině či v Jugoslávii. Na území Protektorátu (tedy bez pohraničních oblastí současného Česka) byl nedostatek souvislých zalesněných ploch, dále zde byla hustá síť komunikací a možnost soustředění okupačních jednotek ve více oblastech. Z těchto důvodů docházelo k zakládání menších oddílů, které měly za úkol zejména diverzní akce a jinou odbojovou činnost. Přesto se jednalo o významnou složku odboje, která se dokázala postavit okupační moci a která přispěla k urychlení osvobození naší vlasti.[6]

Související články

Akce partyzánů na území Československa leden až květen 1945

Reference

  1. ↑ Luža R., V Hitlerově objetí, str. 55
  2. ↑ PITHART Petr, DIENSTBIER Jiří, (VONDRA Alexandr, DUHAN Peter): Názory a argumenty: O zahraniční politice ČR, 28:00 až 30:30 minuta. Český rozhlas 6, 30. září 2007
  3. ↑ Luža R., V Hitlerově objetí, str. 55
  4. ↑ Vrabec Václav: Odsun a domácí odboj in Listy. 2003
  5. ↑ Kučera, Vladimír, Kuklík Jan, Koura Petr, Uhlíř Jan B.: Historie.cs: Druhý odboj Česká Televize 24. 4. červen 2008
  6. ↑ SPECIFIKA ČESKOSLOVENSKÉHO A POLSKÉHO PROTINACISTICKÉHO ODBOJE

Literatura

  • LUŽA, Radomír. V Hitlerově objetí : Kapitoly z českého odboje. Překlad Tomáš Vrba. 1.. vyd. Praha : Torst, 2006. 536 s. ISBN 80-7215-286-6.

Externí odkazy


Citováno z „http://www.multimediaexpo.cz/mmecz/index.php/%C4%8Ceskoslovensk%C3%BD_odboj_(1939-1945)“