Čechy

Z Multimediaexpo.cz

Přejít na: navigace, hledání
Čechy
Neoficiální vlajka Čech
vlajka
(1918–20 vlajka ČSR)
(1990–92 vlajka ČR)
Znak Čech
znak
Poloha Čech na mapě Česka
Rozloha k roku 1948: 52 065 km²
Počet obyvatel: asi 6 milionů
Úřední jazyk: čeština
Národnostní složení: Češi, Slováci, Němci aj.
Náboženství: křesťanství aj.
Nejvyšší bod: Sněžka (1602 m. n. m.)
Neoficiální hl. město: Praha
Nadřazený celek: Česko
Druh celku: Historická česká země
Časové pásmo: UTC +1 / UTC +2 (letní čas)
Mapy
Čechy do roku 1920 a změna hranice po připojení Vitorazska.png

Čechy s hranicemi české a moravské církevní provincie.png
Čechy a odchylné hranice české a moravské církevní provincie
Čechy (latinsky Bohemia, německy Böhmen, polsky Czechy) jsou jednou ze tří historických českých zemí. Název je odvozen od jména západoslovanského kmene Čechů. Latinský ekvivalent Bohemia, původně Boiohaemum, jenž časem ovlivnil i názvy v jiných jazycích, je odvozen od keltského kmene Bojů, kteří na tomto území žili od 4. do 1. století př. n. l.

Čechy se staly po zániku Velkomoravské říše (~907) politickým centrem česko-moravsko-slezského prostoru a od právě jejich panovníků vycházely státotvorné a expanzivní impulsy. Po roce 1019 (nebo 1029) byly natrvalo spojeny s Moravou – do konce 12. století jako jedna země (terra Bohemiae, ducatus Bohemiae), poté jako svého druhu diarchie (králové x markrabata) chápaná nicméně stále jako jedno panství, Království české (regnum Bohemiae).[1] Postupně připojovaná území Slezska, obojí Lužice a později i dalších teritorií (Nové Čechy, Braniborsko) byla nakonec Karlem IV. 7. dubna 1348 scelena do vyššího útvaru nové kvality: zemí Koruny české. Paradoxně se tak vliv i územní rozsah Čech zmenšil, protože ostatní území, i když připoutána lenními svazky, nebyla už pouhými částmi Českého království, ale autonomními členy Koruny. Nicméně Čechám bylo v rámci České koruny vyhrazeno ústřední postavení „hlavy“.

V rámci České koruny pak země zůstala přes různé peripetie až do r. 1749, kdy byla správními reformami Marie Terezie Koruna de facto zrušena a nadále už byla v podstatě teoretickým pojmem. Habsburská vláda navíc dále programově oslabovala vazby mezi českými zeměmi, takže v 19. století vlastně byly Království české, Markrabství moravské a zbytkové Vévodství slezské jen navzájem si rovnými Kronländer Rakouské říše a jejich politicko-správní jednota byla spíše nárokovaná.

Se zánikem Rakousko-Uherska zaniklo i království, ale Čechy zůstaly jako země Česká i nadále správním celkem v rámci nově vzniklého Československa a to až do roku 1948. Od roku 1949 se území dělí na kraje, jejichž hranice se s původními zemskými hranicemi nekryjí. Dodnes jsou však Čechy obyvateli České republiky vnímány jako kulturní celek.

Obsah

Používání výrazu Čechy pro celé území Česka

Po zániku Československa vznikl problém, jaký je jednoslovný obecný název státu Česká republika. Použití názvu Čechy pro celý stát bývá označováno za nesprávné,[2] protože na Moravě a v Českém Slezsku je někdy chápáno urážlivě. Problém vyvolal živou veřejnou diskusi, věnoval se mu i Senát ve svém 7. veřejném slyšení (2004).

Jako věcně správné pojmenování celého státu je většinou odborníků označováno Česko, ovšem toto označení má řadu odpůrců, mnozí jej považují za ošklivý novotvar (přestože bylo použito i dlouho před vznikem Československa), něco nepatřičného či cizorodého. Přesto se v posledních letech toto označení postupně prosazuje, zvláště v hromadných sdělovacích prostředcích.

Používání názvu Čechy pro celé území dnešní České republiky je ovšem staršího data, někteří historici publikující ještě před vznikem ČSR jej tak používali.[3][4]

Území

Od roku 2000 jsou Čechy rozděleny mezi kraje Jihočeský (většina území kraje), Karlovarský (celé území kraje), Královéhradecký (s výjimkou pozemků patřících původně k polské části Slezska v katastru města Pec pod Sněžkou, celé území kraje), Liberecký (s výjimkou pozemků patřících původně k polské části Slezska v katastru města Harrachova a obce Kořenova, celé území kraje), Pardubický (většina území kraje), Plzeňský (celé území kraje), Středočeský (celé území kraje), Ústecký (celé území kraje), Hlavní město Prahu, Vysočinu (necelá polovina území kraje), a Jihomoravský (pouze Jobova Lhota).

Historické území Čech na severozápadě sousedí s německou spolkovou zemí Svobodným státem Sasko (zabírajícím i většinu Horní Lužice); na severu se Slezskem (resp. s tou jeho částí, která dnes patří Polsku, do roku 1945 Prusku, tedy Německu a do vlády Marie Terezie Rakousku resp. Česku (tehdy země Koruny české), na východě s Moravou, na jihu s rakouskými spolkovými zeměmi Dolní a Horní Rakousy, na jihozápadě s německou spolkovou zemí Svobodný stát Bavorsko.

Do roku 1742 k Čechám patřící Kladsko, hraničící na severovýchodě, je dnes také součást Polska.

Geografie

Přírodní podmínky

Většinu území tvoří pahorkatiny, v severní polovině pak úrodná nížina kolem Labe, nad níž se vypíná pro Čechy významná, byť nijak zvlášť vysoká hora Říp (456 m). Přirozené hranice pak ze všech stran vytyčuje věnec hor: (od jihovýchodu po směru hodinových ručiček) Novohradské hory, Šumava, Český les, Krušné hory, Lužické hory, Jizerské hory, Krkonoše s nejvyšší horou Sněžkou (1602 m), Orlické hory a na východě rozsáhlá oblast Českomoravské vrchoviny. Geomorfologicky patří celé území k Českému masívu v soustavě Hercynských pohoří.

Víceméně celé území Čech spadá do povodí Labe a úmoří Severního moře. Nejdelší českou řekou nicméně není Labe, ale Vltava (430 km; Labe má na českém území 364 km, z toho od pramene k soutoku s Vltavou 255 km). K dalším důležitým řekám patří Berounka, Otava, Malše, Lužnice, Sázava (částečně na Moravě), Úpa, Orlice, Jizera a Ohře (částečně v Německu, resp. Bavorsku).

Největším jezerem je Černé jezero na Šumavě.

Významná města (dle počtu obyvatel)

Údaje k 1. lednu 2009, zdroj: ČSÚ [5]

Dějiny

Související informace můžete najít také v článku: Dějiny Česka

Od 3. století př. n. l. žili v Čechách Keltové (kmen Bójů), od 1. století n. l. Germáni (kmen Markomanů). Slované přicházeli ze severovýchodu od 5. století. Podle tradiční historiografie se na území Čech usídlily kmeny Čechů (levý břeh Vltavy ve středních Čechách), Doudlebi (jižní Čechy), Chebané (Chebsko nebo odvození od hradiště Chbany na Lounsku), Lučané (Žatecko), na severu Čech Děčané (možná okolí Děčína, ale spíš odvození od hradiště Děčany v Českém středohoří), Milčané, Litoměřici, Pšované a Lemúzi, na severovýchodě Charváti, na východě Zličané.[6] V 7. století se Čechy staly součástí Sámovy říše. Roku 890 se Čechy staly součástí Velkomoravské říše.

Přemyslovský stát (10.–14. století)

Roku 895 se Čechy odtrhly od Velkomoravské říše, která byla rozvrácena Maďary. V 9. století si v Čechách knížata z dynastie Přemyslovců podrobila většinu ostatních českých kmenových knížat pod svou svrchovanou moc. Tento proces byl dokončen v roce 995, kdy byl vyvražděn rod Slavníkovců.

Morava (pravděpodobně jen její severní část) byla k Čechám poprvé připojena Boleslavem I. kolem roku 965; do té doby byla ve sféře vlivu Maďarů. Po rozpadu říše Boleslavů koncem 10. století připadla pod svrchovanost nově vzniklého polského státu. Nakonec byla připojena k Čechám v roce 1019 (či 1029) knížetem Oldřichem. Obě země se dále vyvíjely společně a až do konce 12. stol. byly chápány (a nazývány) jako jedno panství (terra Bohemiae, regnum Bohemiae). V roce 1002 připadly pod svrchovanost Říše římské (později nazývané „Svatá“); v jejím rámci si ale uchovaly mimořádné postavení.

Přes velké úsilí se nezdařilo až do r. 1198 získat pro Čechy královský titul (dva panovníci, Vratislav II. a Vladislav II., jej obdrželi od císařů Říše jen pro svou osobu); zřízení arcibiskupství (jeden ze znaků středověké státnosti) se dokonce povedlo až roku 1344.

V rámci České koruny (14.–19. století)

Související informace můžete najít také v článku: České království

Za panování Karla IV. se Čechy roku 1348 staly centrem („hlavou“)[7] nově ustaveného soustátí Koruny české. V 15. století Čechy zachvátily Husitské války, jež měly dopad i na ostatní korunní celky. Po jejich skončení zůstala země (spolu s Moravou a Opavskem) nábožensky rozdělena na utrakvistickou/protestantskou a katolickou část obyvatel (poměr cca 85 x 15 %). Politicky byla izolována (evropská reformace začala až o století později) a hospodářsky zchudla. Po dlouhém bezvládí (1419–1453; s krátkými epizodami vlády Zikmunda Lucemburského a Albrechta Habsburského) nastoupila konečně etapa zklidnění a hospodářského rozmachu za éry Jiřího z Poděbrad, nejprve jako zemského správce, později krále. Jeho snaha o stmelení uvolněných vazeb mezi zeměmi Koruny a posílení mezinárodního významu českého státu však nedošla trvalého úspěchu, kvůli neustálému tlaku papežství a následným válkám s jeho bývalým zetěm, uherským králem Matyášem Korvínem. Jiří nestačil boj se samozvaným vzdorokrálem završit a na jeho doporučení zvolený syn polského krále a zároveň synovec Ladislava Pohrobka Vladislav II. Jagellonský se ukázal být neschopným panovníkem. Kvality (po)husitských válečníků zachránily zemi od porážky, ale na vytlačení Korvínových perfektně cvičených vojsk z ostatních zemí Koruny to nestačilo. Nakonec si vládu rozdělili Olomouckým mírem, který stvrdil patovou situaci a roztržení českých zemí (Morava v letech 1469/1471–1490 spadala, spolu se Slezskem a obojí Lužicí, pod vládu Uher).

Pobělohorské období

Erbenova mapa Čech z roku 1883

Za dynastie Habsburků se Čechy staly jednou z autonomních korunních zemí rozsáhlé Habsburské monarchie. Morava a Slezsko byly mezi habsburskými zeměmi sice vyjmenovávány samostatně, ale byly vedlejšími zeměmi České koruny. Panovník byl markrabětem moravským a vévodou slezským z titulu českého krále. (Habsburkové v době vlády v Čechách používali současně titulu císař, tím se však myslel císař Svaté říše římské, později císař rakouský). V 19. století docházelo na území Čech k národnostním rozepřím mezi Čechy a Němci, které se projevovaly také v zemském sněmu, jehož akceschopnost vážně narušovaly. V důsledku těchto rozepří proto roku 1913 císař František Josef I. Anenskými patenty volený zemský sněm a jeho výkonný orgán, zemský výbor, rozpustil a nahradil je jím jmenovanou zemskou správní komisí, což fakticky znamenalo konec politické autonomie Čech.

Po vzniku ČSR

Související informace můžete najít také v článku: Země Česká

Na konci první světové války se 28. října 1918 Čechy jako země Česká staly součástí nově vzniklého Československa. 31. července 1920 pak byly k Čechám připojeny i do té doby dolnorakouské České Velenice s okolím, Západní Vitorazsko (dnes nazývané Vitorazsko). Vládním nařízením č. 315/1924 z 23. prosince 1924 byla k 1. lednu 1925 k Čechám připojena do té doby moravská osada Nedvězíčko. Za první republiky byla v roce 1927, opuštěna myšlenka rozdělit historické země na župy. Od 1. prosince 1928 bylo do čela země České postaveno volené zemské zastupitelstvo. Čechy byly jednou ze čtyř zemí, na které se území republiky dělilo (země Česká, země Moravskoslezská, země Slovenská a země Podkarpatoruská. Roku 1938 bylo po podpisu Mnichovské dohody Československo nuceno odstoupit nacistickému Německu i pohraniční území Čech. Zbytek Čech pak byl německými vojsky obsazen 15. března 1939 a následující den se stal součástí Protektorátu Čechy a Morava. Nařízením protektorátní vlády č. 388/1940 "O některých změnách obvodů zemských úřadů v Praze a v Brně" z 26. září 1940 byly k 1. listopadu 1940 východní a jihovýchodní části Čech v okolí Polné, Přibyslavi, Štoků, Svojanova a Jindřichova Hradce připojeny k zemi Moravskoslezské. Důvodem pro tyto změny byl především tlak obyvatelstva německého ostrůvku na Jihlavsku [8]. S koncem druhé světové války se Čechy ve svých původních hranicích staly opět zemí obnoveného Československa.

Po únoru 1948 byla v Československu schválena radikální správní reforma a k 1. lednu 1949 přestaly Čechy existovat jako územně správní celek. Území Čech bylo rozděleno mezi nově vytvořené centralisticky spravované kraje, které již nerespektovaly původní zemské hranice s Moravou. Tento stav byl konzervován i ve správní reformě zavedené od 1. července 1960 a v roce 2000.

Územní správa

Související informace můžete najít také v článku: Kraje v Česku

Na konci 14. století se začaly rodit zárodky pozdějších krajů. Nejprve vzniklo v12 berních obvodů, které se po polovině 15. století přeměnily na stálé kraje. V čele krajů stáli tzv. poprávci (iudices provinciales) a 2 krajští hejtmani. Jména krajů:

  1. kouřimský (pražský)
  2. slánský – neměl poprávce
  3. žatecký
  4. bechyňský
  5. prácheňský (písecký) – v Písku sídlil kmet; byl spojen s vltavským děkanátem a podbrdskou cúdou
  6. plzeňský
  7. rakovnický – neměl poprávce
  8. litoměřický
  9. boleslavský
  10. hradecký
  11. chrudimský – byl spojen s mýtským děkanátem
  12. čáslavský

K tomu existovaly ještě 4 tzv. vnější kraje:

  1. Loketsko
  2. Trutnovsko
  3. Žitavsko – brzo zaniklo
  4. Kladsko – od roku 1459 hrabství
– zvláštní správní jednotkou bylo také (až do 18. století) Chebsko, s Čechami svázané pouze personální unií

V roce 1714 byla provedena územní reforma:

  1. slánský kraj zanikl připojením k rakovnickému kraji a do Slaného bylo přeloženo sídelní město.
  2. k žateckému kraji bylo připojeno Loketsko a Chebsko.
  3. berounský kraj vznikl vydělením Vltavska a Podbrdska z píseckého kraje.
  4. z litoměřického kraj bylo odděleno mělnické panství.
  5. k boleslavskému kraji byla připojena část brandýského panství a celé mělnické panství.

V roce 1751 bechyňský kraj rozdělen na podíl táborský a budějovický, plzeňský na podíl plzeňský a klatovský, žatecký na podíl žatecký a loketský a hradecký na podíl hradecký a bydžovský.

V roce 1849 byla provedena radikální reforma, kdy zůstalo pouze 7 krajů (krajských vlád) a 13 zemských (tj. krajských) soudů. V roce 1854 byla provedena nová reforma: bylo zřízeno 13 krajů a 15 krajských soudů. V roce 1862 bylo krajské zřízení zrušeno.

Nerealizované členění Čech na župy podle zákona o župním členění z roku 1920

Roku 1920 byl přijat zákon o župním členění Československa, který byl však realizován pouze na Slovensku a Podkarpatské Rusi. V Čechách, na Moravě a ve Slezsku se však proti němu zvedla vlna nevole, a tak v těchto zemích nevstoupil v platnost. Na jeho základě měly být Čechy rozděleny na 9 žup a území Prahy, přičemž měla být i nadále důsledně respektována historická zemská hranice Čech a Moravy, ovšem země by jako správní celky byly zrušeny.

1. ledna 1949 bylo zavedeno členění na kraje, které však již nemělo s historickými kraji nic společného rozsahem krajů, ani jejich postavením či pravomocemi. K 1. červenci 1960 pak vstoupila v platnost další správní reforma, kterou byly hranice krajů i počet krajů změněny. V roce 1990 byly zrušeny krajské národní výbory, které byly obecnými správními úřady, avšak kraje jako takové zrušeny nebyly. V nové podobě byly kraje vytvořeny roku 2000 na základě zákona z roku 1997, přičemž se nové kraje do určité míry kryjí s kraji existujícími v letech 1949–1960. Členění na kraje z roku 1960 dodnes existuje ve vymezení územních obvodů soudů a správních obvodů pro zvláštní státní správu (např. daňovou).

Obyvatelstvo

Podobně jako v rozloze, i v počtu obyvatel představují Čechy přibližně 2/3 dnešního Česka. Etnicky jsou Čechy poměrně jednolité, ale do roku 1945 tomu bylo jinak. Od 11. století se datuje židovské osídlení (zpočátku výlučně v Praze, v dalších staletích rozrostlé i do jiných měst a vesnic). Již od 2. čtvrtiny 13. století byly neobydlené pohraniční hvozdy na pozvání českých panovníků kolonizovány německým obyvatelstvem. Před 2. světovou válkou tvořili velmi významnou menšinu, po válce však byli vyhnáni. Pohraničí osiřelo, místo Němců tam částečně zaujali např. Slováci, slovenští Romové, Maďaři, repatriovaní Volyňští Češi aj. Desítky vesnic byly úplně zbořeny a u hranic se západním Německem a s Rakouskem bylo vytvořeno nepřístupné pohraniční pásmo.

Znak a vlajka

Starý znak Čech (do 1253/1262)

Znakem Českého knížectví a později království byla od poslední čtvrtiny 12. století černá orlice se zlatou zbrojí položená na stříbrný štít; později obdařená „plaménky“ (nejasného heraldického původu)[9] – odtud označení plaménková orlice. Jakožto osobní znamení panovníka se orlice objevovala na štítě hlavního dynastického patrona sv. Václava (zobrazovaného na pečetích a mincích) a proto dostala také název svatováclavská orlice. Postupně se však erb Přemyslovců stával znakem celé země, reprezentované čeledí sv. Václava, tj. vysokou šlechtou. V souvislosti s politickými boji posledních Přemyslovců se zemskou obcí se královský rod začal od užívání plaménkové orlice odklánět a hledat erb nový.

Poprvé se znamení lva (či lvice) objevilo na pečeti moravského markraběte Vladislava Jindřicha z r. 1213. Kvůli natočení štítu není zřejmé, zda lev měl jeden či dva ocasy. Od roku 1918 se český lev stal hlavním znakem Československa (v malé, střední i velké verzi), což bylo právního hlediska výslovně potvrzeno zákonem č. 252/1920 Sb.

Stříbrný český lev je dnes součástí velkého státního znaku České republiky, jakož i znaků krajů Jihočeského, Plzeňského, Karlovarského, Ústeckého, Libereckého, Královéhradeckého, Pardubického, Vysočiny a Středočeského (ten má ve svém znaku i starší znak Čech, plaménkovou orlici umístěnou ve 2. poli). Dvouocasý lev je zobrazen v městských znacích mnoha českých a také několika moravských (Slavkov u Brna, Jihlava, Rousínov) měst. Objevuje se i ve znacích řady jiných měst v sousedních státech, které kdysi náležely pod moc českých králů (např. Žitava, Zhořelec, Kamenec v Německu; Kladsko, Vratislav, Hlubčice v Polsku).

Vlajka Čech byla obdélníkového tvaru s poměry délky a šířky 3:2 s dvěma stejně širokými vodorovnými pruhy. Horní pruh byl bílý a dolní červený. Narozdíl od moravské a slezské je podstatně starobylejší – praporec těchto barev byl používán už v polovině 12. století, za dob krále Vladislava II.; možná ještě dříve (to ale nejspíše v celočerveném provedení).[10] Používala se do konce 1. sv. války. Československá republika používání zemských vlajek zrušila, ovšem vlajku Čech používala jako provizorní státní vlajku do r. 1920; také Česko si v rámci ČSFR na krátkou dobu zvolilo tuto vlajku za symbol celého státu (199092). Převratné události a neklidný politický vývoj závěrečné fáze federace však způsobil, že vlajka se téměř neužívala a řada občanů ani nevěděla že bíločervená vlajka je nyní „jejich“ symbol.

Vlajka Čech je barvami, uspořádáním (ale nikoli poměrem stran) totožná s nynější vlajkou Polské republiky.

Literatura

Související články

Poznámky

  1. po dlouhá období za éry posledních Přemyslovců a prvních Lucemburků byla Morava spravována unitárně s Čechami (přímá vláda)
  2. http://www.psp.cz/docs/laws/constitution.html Preambule ústavy ČR
  3. Pekař, J. Prvé sčítání obyvatelstva v Čechách, 1914 (zahrnuje i Moravu a české Slezsko)
  4. Winter, Z. Řemeslnictvo a živnosti XVI. věku v Čechách 1526–1620, 1910 (týká se i Moravy a Českého Slezska)
  5. Počet obyvatel v obcích ČR
  6. historik Dušan Třeštík však přesvědčivě dovozuje, že tak malé kmeny by byly naprostou historickou výjimkou; na území Čech tedy sídlil pouze jeden kmen.
  7. Morava pak byla označována jako „přední úd Koruny“ a ostatní země (Opavsko, Slezsko, obě Lužice) za „vedlejší země“
  8. Dějiny Moravy 4. Brno : Muzejní a vlastivědná společnost v Brně, 2004. ISBN 80-7275-044-5. Kapitola Život v protektorátu, s. 185. (čeština) 
  9. zajímavou pověst, mající vysvětlit vznik této zvláštní verze znaku podává ve své rýmované kronice tzv. Dalimil
  10. blíže k problematice viz KREJČÍK, Tomáš. Státní symbolika. In SOMMER, Petr; TŘEŠTÍK, Dušan; ŽEMLIČKA, Josef. Přemyslovci: budování českého státu. Praha : NLN, 2009. ISBN 978-80-7106-352-0. s. 438–440.

Externí odkazy


Commons nabízí fotografie, obrázky a videa k tématu
Čechy
Osobní nástroje
Jmenné prostory
Varianty
Akce
Hlavní funkce
Navigace
Nástroje
Příspěvky a dary
Další informace